Legens komentáře u knih

Bohaté nejen na příběhy ale i na informace o daných místech včetně historie. To, že je to z pohledu katolického kněze vidím jako jednoznačný přínos.

2 30.01.2023

Viz můj komentář k prvému dílu, toto poznámku dávám k druhému dílu i k prezentaci obou dílů najednou:
https://www.databazeknih.cz/knihy/o-bozi-obci-i-29726

29.01.2023

Viz můj komentář k prvému dílu, toto poznámku dávám k druhému dílu i k prezentaci obou dílů najednou:
https://www.databazeknih.cz/knihy/o-bozi-obci-i-29726

29.01.2023

Následující komentář se týká obou dílů, vlastním vydání z roku 1950.
Přestože se tato kniha čte velmi obtížně, nemohu jí dát jiné, než nejvyšší hodnocení. Již způsob, jakým byla u nás vydána, je obdivuhodný. Její vydání v roce 1950 (!!!) bylo vpravdě mistrovským nakladatelským dílem Ladislava Kuncíře, doslova několik měsíců předtím, než ho ty bolševické s...ě poslaly spolu jinými autory, kteří představovali výkvět katolické intelektuální umělecké literární elity na dlouhá léta do kriminálu. Již proto jsem pokládal za nutnost sám pro sebe toto dílo přečíst, i když to bylo místy opravdu velmi obtížné. Nicméně během čtení jsem si text v knize podtrhával, takže pro orientaci v ní již mám vše k čtení napodruhé a vyhledávání snad slušně připravené. Něco z toho zde uvedu, ale opravdu jen něco, spoustu hodnot si sám pro sebe zde najde každý třeba v úplně jiných oblastech.
1. Autor napsal toto své nejobsáhlejší dílo jako obhajobu křesťanství v podmínkách, kdy hodně lidí obviňovalo křesťany z toho, že úpadek Římské říše a její postupný zánik je způsoben tím, že bylo zavedeno křesťanství a odpadlo se od starého náboženství. Vyvracení tohoto názoru se knihou (zejména její prvou částí) táhne jako červená niť.
2. V deváté a desáté kapitole páté knihy (od strany 246 po stranu 255 prvého dílu) najdeme odpovědi na věčné otázky křesťanů, které vedly i k církevním rozkolům - a sice, že existuje jak Boží předzvědění, tak svobodná lidská vůle. Zde si dovolím poznámku k překladu: Začátek posledního odstavce na str. 251 kde je v originálním textu "facit nec fit" přeloženo v knize: "Tedy příčinou věcí, která působí a nestává se, je Bůh...". Za lepší překlad pokládám: "Tedy příčinou věcí která působí a nevzniká, je Bůh..." Vhodnost tohoto překladu vyplyne z kontextu celého textu.
3. Na straně 581 ve 26. kapitole knihy 11 v prvém díle zjistíme, že slavná Descartesova věta "Dubito ergo cogito, cogito ergo sum." ("Pochybuji, tedy přemýšlím, přemýšlím, tedy jsem."), není ničím jiným, než shrnutím této kapitoly. Tedy nikoliv René Descartes, ale Aurelius Augustinus je autorem této myšlenky.
4. Osmá a devátá kapitola 14. knihy (v Kuncířově vydání z druhého dílu) od strany 20 po stranu 30 představuje velmi hodnotné srovnání způsobu myšlení pohanského Římana a věřícího křesťana. Pro mne osobně byly tyto dvě kapitoly jedním z nejhodnotnějších textů z celé knihy.

1 29.01.2023

Povídka Valdice je třetí část Rekviem - menší valdštejnské trilogie. Blíže viz můj komentář k Rekviem, kde se zmiňuji o Valdštejnově aleji mezi Jičínem a Valdicemi. Doplňuji zde to, že výše zobrazená ilustrace s uměleckým zachycením dotyčné aleje je k povídce naprosto dokonalá. Autorkou je Petra Pospíšilová, bohužel kromě tohoto jména se mi nepodařilo o ní zjistit vůbec nic.

21.01.2023

Velmi čtivé a poučné. V prvém bodě popisuji detailnější poznámku k dobové literatuře obecně. Ve druhém bodu rozvádím závěr, který autor sice popsal, ale neměl tušení, jak je smutný.
1. Celá kniha je složena z krátkých příběhů, které i když na sebe navazují, je možno číst samostatně. Je to dáno dobou - barokní literatura je takto psána velmi často. Neexistovalo elektrické světlo, svíčky byly drahé, takže při loučích (které brzo vyhořely) bylo večer žádoucí, aby dílčí příběh byl co nejkratší. (Denního světla se využívalo spíše k práci než ke čtení.)
2. Kapitán lodi, která zakotví u ostrova, kde Simplicius v závěru románu žije, nám sděluje, že náš protagonista je na ostrově spokojen a ostrov mu dává vše, co potřebuje. Bohužel v budoucnu to tak nebylo, jelikož lidé z dotyčné lodi mu na ten ostrov vypustili králíky, jestli se tam rozmnoží. V 17. století ještě nikdo netušil k jaké katastrofě to následně vedlo. Můžeme našemu hrdinovi jen zpětně přát, aby se tohoto zoufalého stavu zpustošení jeho malého ráje nedožil.

1 12.01.2023

Celkově výborné, vyzdvihl bych zejména druhou povídku (jsou to povídky? úvahy? básně v próze? nebo jak zde píší meditace?) Sedí hospodář. Větší požitek čtenář má pokud disponuje určitými znalostmi Nového zákona, z něhož zde drobné narážky podruh (vlastně autor či kdokoliv z nás) nenápadně lehce ironicky s mírnou dávkou odvahy předkládá hospodáři (samotnému Bohu). Vše řeší stručná šokující hospodářova odpověď v závěrečné větě.

29.12.2022

Přestože byla tato knížka napsána před románem Služebnící neužiteční, dá se docela dobře vnímat jako jeho poslední kapitola, a to jak významem, tak časovou návazností na události 10.9.1622 v Nagasaki. Na základě osobní zkušenosti doporučuji to takto i číst - Nejdříve Služebníky neužitečné, potom Děti. Vnímavému čtenáři se tím zmírní hororovost toho, že si Děti přečte izolovaně.

1 28.12.2022

(SPOILER) Dopisuji 10.4.2023:
Z podnětu jednoho z uživatelů přepisuji tento můj text k románu Služebníci neužiteční nerozdělený do sekce Recenze.

(Začátek I)
Přiznám se, že na tyto stránky Databaze jsem se zaregistroval hlavně proto, abych zde napsal komentář k této knize, románu Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha, což je dle mého názoru jedna z nejlepších knih jaké se mi dostaly do rukou. Četl jsem ho třikrát. Po prvém přečtení jsem byl zmaten, při druhém čtení jsem začal objevovat hodnoty, které jsem si při třetím čtení vyloženě užíval. A budu ho číst opět. Je to podobné jako s některými hudebními skladbami, na kterých oceníme jejich krásy až po opakovaném poslechu (namátkově uvádím Zrání Josefa Suka) a potom je posloucháme stále a stále na nich objevujeme nové krásy a ty objevené si opětovně užíváme. Následující text je dlouhý, a to z tohoto důvodu: Jsem přesvědčen, že hodně lidí má tu knihu doma jaksi z pietních důvodů. Jsou si vědomi její hodnoty, neprodávají ji, ale když ji zkusí číst, nejde jim to, tak to čtení odkládají, třeba to půjde později atd.. Nedivím se jim, byl jsem na tom stejně. Právě tyto čtenáře by můj komentář mohl dostat do podobného stavu v jakém jsem byl já po prvém přečtení a četbu jim usnadnit hned napoprvé. Z důvodů délky rozepisuji text na pět dílů, které označuji: Tento "Začátek I", dále "Pokračování II, Pokračování III, Pokračování IV a Konec V".
Nejstručnější charakteristikou tohoto románu je, že je to kniha o svatých a o svatosti. Je třeba si uvědomit, kdo a kdy ho napsal. Jaroslav Durych byl významným katolickým teologem. Knihu začal psát ve třicátých letech 20. století a dopsal ji v roce 1961, rok před svou smrtí, čili v době, kdy postupný odpor vůči katolicismu (období prvé republiky) dospěl téměř v cílenou likvidaci této ideologie v padesátých letech. Jaroslav Durych zažil to, jak jeho blízcí katoličtí spolupracovníci, spisovatelé a přátelé jsou zavírání do komunistických kriminálů. Při tom takto trpěli hodně skromní a tišší lidé. Paradoxně dosti hlasití a bojovně naladění Jaroslav Durych a Jakub Deml byli ponecháni na svobodě. A Jaroslav Durych v této stále více houstnoucí atmosféře pokračuje v psaní posledních dvou dílů románu Služebníci neužiteční, kde je přímo drastickým a naturalistickým způsobem vylíčeno fyzické utrpení mučedníků při likvidaci křesťanství v Japonsku v prvé polovině 17. století.
K tomu pokládám za vhodné uvést tři záležitosti.
1. V roce 1932 vydal Jaroslav Durych knížku Utěšitel nejlepší, kterou pokládám za to nejhodnotnější, co bylo napsáno o třetí božské osobě Duchu svatém. Tuto knihu nelze stručně komentovat, je nutné ji celou prostudovat, což by měl udělat každý, kdo se chce v románu Služebníci neužiteční orientovat. Důležitá informace (pozor, zde jen dílčí, opakuji, že knihu Utěšitel nejlepší je třeba prostudovat celou, k dispozici online zde: http://librinostri.catholica.cz/kniha/1989-utesitel-nejlepsi ) je ta, že Duch svatý naplňuje svaté takovou vnitřní radostí, že tito, vědomi si toho, že jejich jednání je plně v souladu s Boží vůlí, jsou schopni v tomto stavu snášet i ta nejtěžší fyzická utrpení.
2. Z knihy Václava Durycha Vzpomínky na mého otce vyplývá, že Jaroslav Durych sám se utrpení bál. Když s ním totiž někdo chtěl zavést hovor o tom, co momentálně zažívají jeho známí v komunistických kriminálech, odbýval je, že se o tom nechce bavit. Nepochybně v tom musel cítit jakési vnitřní znepokojení proč oni, proč ne já? O to více musel vnímat nutnost dopsání Služebníků neužitečných jako jakýsi vnitřní závazek.
3. Ve stejné knize Václava Durycha je důležitá zmínka, že Jaroslav Durych řekl, že má úmluvu s Pánembohem, že nezemře dříve, než dopíše Služebníky neužitečné. K tomu není co dodat.
Z předchozího vyplývá, komu je hlavně kniha Služebníci neužiteční určena římskokatolickým křesťanům k utvrzení víry, a to zejména v podmínkách, které této víře nepřejí. Čtenář si uvědomí, že negativní atmosféra proti jeho víře, kterou zrovna zažívá, je ničím proti tomu, co prožívali křesťané v Japonsku v prvé polovině 17. století. Je pouze třeba akceptovat, že se jedná o víru přesně dle Kristova pokynu: Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne. Těmto katolickým čtenářům, ochotným takto pojmout svou víru a utvrdit se v ní, bych s určitou dávku odvahy doporučil tento román dokonce jako prvou věc k přečtení od Jaroslava Durycha, pokud ho ještě neznají (resp. druhou, tou prvou by byla knížka Utěšitel nejlepší).
Jako všechny autorovy knihy je tento román hodně náročný. Pro větší přehlednost třídím své dojmy do číslovaných odstavců.
1. Při vší skromnosti doporučuji si přečíst to, co píši na těchto stránkách k Jaroslavu Durychovi jako autorovi obecně. Popisuji zde totiž zvláštní způsob autorova psaní, který je třeba si uvědomit a oblíbit. Pro samotný román Služebníci neužiteční zde uvádím jako příklad durychovské reminiscence v jednom románu spojitost mezi prvou kapitolou prvého dílu a poslední kapitolou třetího dílu. Můj obecný text k Jaroslavu Durychovi jako autorovi najdete zde: https://www.databazeknih.cz/autori/jaroslav-durych-821
2. Jen zhruba k ději knihy. Osou románu je život jezuitského kněze blahoslaveného Karla Spinoly (1564-10.9.1622). Kniha je rozdělena do čtyř dílů. Prvý díl Země zachycuje období života bl. Karla Spinoly od dětství až po vyplutí do Japonska. Druhý díl Moře, dějově velmi bohatý, pojednává o složité cestě do Japonska plné nucených zastávek, různých dramatických okolností a začátek pobytu v Japonsku. Třetí díl Krev popisuje postupnou likvidaci katolického křesťanství a křesťanu v Japonsku, zde je dobré podotknout, že za pomoci nekatolických Evropanů a nesvornosti mezi jednotlivými mnišskými řády samotných katolíků. Díl končí v den zatčení Karla Spinoly 13.12.1618. Čtvrtý díl Oheň pojednává o období Spinolova věznění a končí v den násilné mučednické smrti jeho a jeho druhů 10.9.1622. (Čili nedávno si znalí připomněli 400 let výročí jejich smrti). (Dále viz Pokračování II)

5 24.12.2022

(Pokračování II)
3. Zejména v prvém díle se nesnažte hledat logiku textu, ale vnímejte atmosféru. Např. nesnažte se ve druhé kapitole pochopit, co vedlo mladého Carla Caraffu (1561-1633, budoucího lidumila, který po vojenské epizodě nalezl smysl života v pomoci a vzdělávání nejbídnějších lidí, což se ovšem z knihy nedovíme) k tomu, že se v jezuitském noviciátě chová tak povýšeně (nepochybně je to pouze pubertální nezralost), vnímejte kontrast mezi ním a Karlem Spinolou a zejména správcem noviciátu Bartolomeem Riccim, který s pokorou přijal tuto práci a během této kapitoly je (stejně jako čtenář!) pozvolna proveden a doveden stavem zmatenosti k tomu, že poslechne náhlé Boží vnuknutí a řekne Karlovi Spinolovi, že naplnění jeho života je v misijní cestě do Japonska. Při tom (opět, spolu se čtenářem!) postupně nalézá souvislost mezi svým životem a životem oslátka, smyslem jehož existence bylo pouze to, aby na něm Kristus vjel do Jeruzaléma. Potom byl už život Bartolomea Ricciho opět jen všední pokornou službou.
4. Kupodivu v této knize nalezneme i velmi osobitý humor. Ve druhém díle se jedná o kapitolu Strasti patera superiora, blíže nekomentuji, čtenáři připravte se na skvělou oddechovku. Humor ale i najdeme tam, kde bychom to vůbec nečekali, a sice ve velmi závažné čtvrté kapitole prvého dílu (Katedrála). Poslední větou se tato kapitola mění ve velmi vtipnou anekdotu. Durychovskou ironií je tato věta uvedena latinsky, pochopitelně nepřeložená. Čtenáři, Tvůj problém. Když to nedokážeš přeložit, vtip Ti uteče, aniž si to uvědomíš, pouze Ti zůstane další z četných dojmů, jiných než je zaujetí, v tomto případě ponechání v nevědomosti. Takže si zde dovolím vůči panu Durychovi podobnou škodolibou ironii, jakou on vůči čtenářům s pocitem, že on se někde v Nebi teď na mne připonaštve že mu tak kazím ten zanechaný dojem neurčitosti ve čtenáři, a tu větu zde přeložím: Latinsky: Quo Nolana Cathedralis miserabile casu corruit. Česky: Z kteréhožto nešťastného důvodu se zřítila nolská katedrála. Ten vtip čtenář ocení pochopitelně až poté, co před uvedenou větou celou kapitolu pečlivě pročte.
5. Většinou se ale místo humoru v románě setkáváme s typickým durychovským fenoménem – ironií a to v širokém rozsahu od jemné s náznakem vtipu, přes velmi černý humor, až po skutečně mrazivou, kterou jsou doslova prolezné třetí a čtvrtý díl knihy. Při pozorném a opakovaném čtení si můžeme všimnout, že Jaroslav Durych dokáže svou ironii dobře diferencovat. Např. pokud používá ironii při líčení poprav křesťanů, tak vycítíme, že má poněkud škodolibý charakter tam, kde dotyční křesťané předtím podlehli iluzi (iluze je ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), že z jejich stav může vyřešit občanská válka a to, že v ní podpoří stranu, která je v opozici proti současnému vládci. V té válce (je excelentně durychovsky popsaná ve třetím díle v kapitole Osaka, čtenář je přímo v ději a dostává jak informace, tak dezinformace – jako ve válce, a navíc mu jsou přímo vkládány do hlavy myšlenky těch, kteří dezinformacím podléhají) zvítězil ale právě ten současný vládce z klanu Tokugawa (zahájil tím šogunát tohoto rodu, trvající až do druhé poloviny 19. století), pro kterého nebylo problémem nejprve zlikvidovat z křesťanů právě tyto angažované. Příklad jemné humorné ironie z prvého dílu: Dobře situovaný muž přichází do ženského kláštera, kam si zvykl chodit jako do nevěstince. To ještě netuší, že zde je již kněz Karel Spinola, který zde velmi úspěšně provádí se souhlasem zdejších řádových sester reformu. Očekává svou vyvolenou, místo ní přichází kněz. Hovor začíná kněz, cituji: „ „Co si přejete?“ „Jste zde sluhou?“, ptal se nedbale čekající. „Jsem.“ Tato odpověď se nezdála věrohodna.“ Příklad černého humoru ze čtvrtého dílu při líčení nového vězení: „Aby se místo rozkoše stalo opravdu nejrozkošnější, uslyšeli vězňové, že už jim není dovoleno vcházet mezi ohradu vnitřní a ohradu vnější. Nebylo širší toto místo než pouhých šest pídí, byla však v jeho jihozápadním rohu kruhová kálecí jáma. Co teď? Přišli otroci s lopatami a rozšířili ji tak, aby dosahovala dovnitř. Jistě to byla nenadálá pozornost, která ušetřovala vězňům mnoho zbytečných kroků, nezdálo se však, že by si této pozornosti byli vážili.“ Příklad ironie, při které běhá mráz po zádech, ale přece jen asi poněkud škodolibé: „ Na jeho zvláštní prosbu dovoleno bylo převoru bosých poustevníků, aby políbil meč. Tomu meči to zalichotilo a uťal mu hlavu jednou ranou.“ Na další příklad mírně uštěpačné ironie z níž jde mráz po zádech zde jen upozorním (na citaci je dlouhá). V Kapitole Máj ve třetím díle se čtenář doví, že dominikán a jezuita se ocitli ve společné rakvi proto, že oběma byla sťata hlava třemi ranami meče. Pro nepoučeného čtenáře: jezuité a dominikáni měli v dějinách velké spory. Takže zde došlo ke "sjednocení"... Jaroslav Durych dokáže ironii dávkovat i tak, že při jejím použití cítíme, že je to jen prostředek k vyjádření obrovské úcty ke skutečně svatým mučedníkům. Příklad takovéto ironie z třetího dílu z kapitoly Stín doma Protasia: „ Přišli, uctivě pozdravili. I Mathias Koiči je uctivě vítal. Pak se zmínili o tom, že jdou vyměřit hřbitov a při tom si postěžovali, že si ve spěchu zapomněli doma tabák. Ihned otevřel skříň a skloniv se, vytahoval z ní různé potřeby pro kuřáky. Tehdy jeden z nich skočil, a vytasiv meč, ťal tak chybně a neobratně, že mu rozťal jen šíji. A Mathias Koiči by jistě byl v té chvíli projevil podivení nad tak zvláštními zvyky, kterých, pokud sám věděl, jiní kuřáci neužívají, ale náhle mu bylo po té ráně tak mdlo, že už mohl jen vysloviti jméno našeho Pána a přesvaté Panny a klesnouti na kolena. Tu přiskočil druhý…“ K postavám některých mučedníků se ale autor vyjádří bez náznaku ironie. Čtenář zde jen až strnule zírá na svatost. Tak je tomu např. u blahoslavených Isabelly Fernandez, jejího manžela Dominika Jorge a jejich syna Ignácia Jorge. (Kapitola Isabella, a další, zmíním se o ní ještě níže). (Dále viz Pokračování III)

5 24.12.2022

(Pokračování III)
6. Jakousi kostrou celého románu je sice životní příběh blahoslaveného Karla Spinoly, ale je to skutečně jen kostra mohutného živého těla, které tvoří velké množství více či méně známých svatých či blahoslavených, což má svůj vrchol v posledních dvou dílech, kde jsme fascinováni skutečnou masou tisíců bezejmenných lidí, pro které je svatost mučednictví naprostou samozřejmostí. Z jiných známých svatých je zde významně zaměřena pozornost na svatého Aloise Gonzagu (zde zvaného Aluigi), a to ve třech kapitolách prvého dílu - Vůle představených, Hymna Bellarminova a Stíny v Breře. V poslední z uvedených kapitol je velmi dobře uveden na příkladu stav, zvaný tremendum, kdy prostý věřící člověk při bezprostředním kontaktu se svatostí u jiné osoby zažívá tak velké pocity úcty a obdivu, že se to u něj změní ve stav hrůzy. Tato hrůza vyplývá z nutkavé myšlenky, že vlastní spása je jemu, prostému člověku nedostupná, protože je přece určena hlavně pro takovéto dokonalé svaté. Zde rektor jezuitské koleje pater Bartolomeo Recalcati, bývalý představený nyní již mrtvého sv. Aluigiho má pocity hrůzy z toho, že on sám Aluigiho zkoušel, byl na něho přísný, zatímco andělé v nebi ho vítají a vedou k Božímu trůnu. Mrtvý Aluigi, který zemřel mladý jako jezuitský novic při ošetřování nemocných nakažených morem, se rektorovi zjevuje v děsivých představách – cituji: „Což ho nevidíte? Jen pohleďte lépe! ...Teď vidíte hlavu, … stále skloněnou k jedné straně, jež dotěrně nastavuje kosti lícní i vystouplý nos. Z té tváře lze vyčísti všecko utrpení, všecky neduhy. Snad opět jde na žebrotu. Teď popadl cosi a nese to odhodlaně jako lupič. Ale jest to jen polomrtvé tělo morové. Snad nese je do špitálu. Teď přiklání tvář i vystouplý nos k lebce člověka morového, a pod jeho víčky, stále sklopenými, se zjevuje úsměv, jenž hrozivě ukazuje jeho lest. Kráčí dále. A hle! Tiskne tvář k lebce člověka morového. Nejde do špitálu, ten se neukazuje. On kráčí však směle jako lupič, třebas tělo jest těžké, takže klesá. Ach! Pospěšme, neotálejme, aby nám neodnesl našeho Pána!“… Síla, co?
7. Opětovně zde uvádím, že je třeba si uvědomit (nejraději se k tomuto názoru nechat navést čtením zmíněné knihy Utěšitel nejlepší), že pro běžného člověka nepochopitelná touha Karla Spinoly po mučednictví je vlastně touha po důsledném následování Krista s plným dotažením přijetí kříže do oběti sebe sama – stejně jak to učinil Kristus.
8. Na své cestě skutečně svatým životem je Karel Spinola provázen dvojím pokušením. To prvé se týká pouze prvého dílu, to druhé hlavně druhého dílu, ale částečně i obou závěrečných. Prvé pokušení je to, že veškeré okolí během jeho pobytu v Evropě ho přesvědčuje, že je nesmysl, aby jezdil do Japonska. Že je zapotřebí, aby zůstal tam, kde je, jelikož má vynikající úspěchy jako náboženský reformátor v obcích, kde zrovna působí. Zní to velmi hezky, ale problém je v tom, že on ví, že kdyby zůstal tam, kde je, okamžitě by byl povyšován, dostal by se do vedoucích funkcí, kde by mohl zpohodlnět, navíc by musel čelit tlaku protekcí vlivných lidí, jeho velmi světští příbuzní by využívali jeho jména k obhajování a podpoře svých vlastních zájmů a podobně. Toto pokušení končí jeho odjezdem na moře. (Dále viz Pokračování IV)

4 24.12.2022

(Pokračování IV)
9. To druhé pokušení je natolik zvláštní, že ho zpracovávám v samostatném bodu. Je daleko rafinovanější, a týká se vlastně jen skutečných světců. Jestliže touží po tom, aby se plně odevzdal Bohu a dokázal to nejvyšší obětí – mučednictvím, tak je zde naděje, že k tomuto mučednictví dojde podstatně dříve než až po celoživotním trmácení po mnoha letech. A to je právě to nebezpečné pokušení. Copak by nebylo lepší a rychlejší, kdyby ztratil život hned při přepadení piráty, jak se to stalo jezuitovi Ignáci Azevaidovi a jeho třiceti mladým učňům na misionářské cestě do Brazílie, takže tím by vlastně odpadlo veškeré trmácení se životem a byl by v nebi okamžitě? Tímto opravdu zvláštním a pro běžného člověka těžko pochopitelným pokušením je Karel Spinola provázen po většinu románu, začíná to koncem prvého dílu, nejvíce je to ve druhém ale probleskne to i ve třetím a čtvrtém díle. Souvisí s tím poněkud komplikovanější reminiscence jak v románu samotném, tak s románem Bloudění, a to ne pouze do oblasti pokušení, ale i do záležitostí prorockého ducha, zodpovědnosti a boje. Ve druhém díle se Karel Spinola sblíží s knězem, který spolu s ním cestuje do Japonska. Jmenuje se Giacomo de Vicariis a od začátku je nápadný tím, že si okamžitě jak se s ním setkáme uvědomíme, že má prorockého ducha. On ví, že loď Svatý František, na které se oba plaví, nedopluje. Hned to oznámí a pochopitelně kolem sebe šíří neklid. Vystupuje ale navenek velmi skromně a nenápadně podbízí Karlu Spinolovi právě ono uvedené pokušení, že mučednickou smrt lze podstoupit rychle bez nutnosti plížit se pracně celým životem. On sám jde takto příkladem – během pobytu v Jižní Americe (kde loď po těžkém poškození nuceně přistane) jde ošetřovat vážně nemocného člověka cíleně proto, aby se od něj nakazil a sám takto dříve „ve službě nemocnému“ zemřel a takto se odebral do ráje. Teprve při třetím čtení mne napadlo, že to byl vtělený ďábel, který se snažil Karla Spinolu pokoušet k podobnému osudu. Ďábel se často opičí po Bohu, kdy nabízí určité analogie božských ctností (místo víry pověru, místo naděje iluzi a místo lásky sentimentalitu), v tomto případě se pokusil o vpravdě rafinovaně podobný osud, jakým zemřel Aluigi Gonzaga. Naštěstí se našli jiní kněží, kteří po smrti Giacoma de Vicariis (jehož proroctví o tom, že loď Svatý František nedopluje se vyplnilo, ale jinak než bychom čekali – již v nepřítomnosti Karla Spinoly byla zničena v boji s nepřítelem) dokázali Karla Spinolu opět správně nasměřovat. Pokušení tím ale neskončilo. Objevilo se znovu v poněkud komické podobě poté, co loď na které se Karel Spinola plaví, je přepadena anglickým korzárem. Karel Spinola je zajat, okraden (další skvělá durychovská ironie – zbaven všeho, čeho není zapotřebí ke spáse duše) a předveden před kapitána korzárů. Představí se jako kněz tovaryšstva Ježíšova jsa si vědom, co ho čeká (hodně jezuitů bylo v alžbětinské Anglii velmi krutě umučeno) zjevně v obnovené naději na časnější mučednictví. Anglický kapitán se mu ukloní, omluví se za nepříjemnosti a oznámí mu, že ho doveze do Anglie, neboť jeho matka vyznává katolickou víru a nejsou tam katoličtí kněží. A o několik stránek dál se dozvíme, že smrt ho nečeká, jelikož na smrt jsou posíláni v Anglii ti jezuité, kteří se tam sami aktivně dopraví, nikoliv ti, kteří tam jsou dovezeni poté, co byli cestou zajati. V Anglii neexistuje zákon, který by zajatým jezuitům nařizoval za těchto okolností skákat do moře. Zde se zmíním o oné reminiscenci boje mezi Blouděním a Služebníky neužitečnými. Ani v těch nejdobrodružnějších knihách není tak skvěle popsán dojem z šermířského souboje jako v Bloudění mezi Jiřím a Kajetánem během bojů v Magdeburku. A ani v těch nejdobrodružnějších příbězích o pirátech a námořních bitvách není tak perfektně popsán dojem z přepadení lodi korzáry, jako ve druhém díle Služebníků neužitečných v kapitole Mýlka. Při líčení jakýchkoliv bojů (viz též výše zmíněnou kapitolu Osaka) je dobré si připomenout, že Jaroslav Durych byl profesí lékař, ale i voják, takže tyto dojmy máme jaksi přímo z prvé ruky. Reminiscenci na zmíněného kněze s prorockým duchem, který kolem sebe šíří neklid a zmatek je v románě jiný kněz, se kterým se setkáváme ve druhém a třetím díle, a sice japonský biskup dom Luis Cerqueira. On má rovněž prorockého ducha, ale chová se zcela jinak. Pokud o tom promluví, tak spíše v jinotajných narážkách, kdy si ten, koho se to týká ani neuvědomuje, že se jedná o proroctví. V naprosté většině případů o tom nemluví, nese to v sobě jako strašlivě těžké břemeno. Vidí mučednické osudy těch, kteří jsou mu svěřeni. Budoucí mučedník ho požádá o požehnání, protože jedině s tímto biskupským požehnáním je schopen se dívat na utrpení svých blízkých. A biskup mu ho dává, jsa si vědom, že dotyčný odchází na mučednickou smrt nejen svou, ale i svých příbuzných a druhů. Tento jeho zoufale tristní stav vyvrcholí krátce před jeho přirozenou smrtí, kdy v kapitole Biskupova smrt pronáší slova: „Proč to vidím jen já! Chtěl jsem zůstati s vámi. Bůh nedal.“ V této postavě můžeme vnímat další reminiscenci z Bloudění, a sice popis zodpovědnosti představeného, konkrétně v kapitole z prvého dílu Bloudění, kdy autor nechává promlouvat kardinála Františka Ditrichštejna poté, co před ním Kajetán vysloví slova „svatý Filip Neri“. (Dále viz Konec V)

3 24.12.2022

(Konec V)
10. Román se odehrává na různých místech světa. Je dobré si všimnout, že ať se ocitneme kdekoliv, všude jsou problémy, všude dostihuje člověka kříž.
11. Nemohu zde neuvést již výše zmíněnou Isabellu Fernandez, se kterou se čtenář seznámí v kapitole Isabella ze třetího dílu, která dle mého názoru patří k nejpůsobivějším z celé knihy. (Reminiscence na evangelia – podobně jako Kristus má předchůdce sv. Jana Křtitele, tak je její předchůdkyně vylíčena v kapitole Panna Arimská, rovněž z třetího dílu.) Na této postavě Isabelly vyjádřil Jaroslav Durych vrcholným způsobem to, co se v jeho díle objevuje opakovaně – obrovská úcta k ženám a jejich obětavosti.
12. Jaroslav Durych dociluje u různých čtenářů při líčení stejné věci různých pocitů. Např. i v odborné literatuře, která o něm pojednává, se setkáme s názorem, že autor oné odborné literatury není osamocen v názoru, že to, že jedna postava (nebudu zde psát která, otypujte si to sami) se Jaroslavu Durychovi jaksi vytratila je tím, že autor na ni zapomněl. Omyl, autor na ni nezapomněl. Pouze docílil maximálního efektu u méně pozorných čtenářů. Tato postava je totiž dosti odporným špehem, který v prostředí vězněných kněží špicluje. A který špeh je lepší než ten, kterého si nikdo (v tomto případě méně pozorný čtenář) nevšimne, či dokonce vyvolá pocit, že se na něho zapomnělo?
13. Čtenáře během celého románu provází svatost. Pokud čtenář tuto svatost přijme, tak v poslední kapitole čtvrtého dílu Velký den, kde je líčena poprava upálením a stětím více než padesáti mučedníků má možnost pochopit jejich radost, že se mohou obětovat svou mučednickou smrtí pro víru a následovat tím Krista. Nebo může zažít podobné tremendum jako výše zmíněný Bartolomeo Recalcati v kapitole Stíny v Breře z prvého dílu – čili může zde být reminiscence mezi uvedenou kapitolou prvého dílu a vlastními čtenářovými pocity, které si postupně čtenář uvědomuje během čtení třetího a čtvrtého dílu a které v poslední kapitole čtvrtého dílu vyvrcholí – pocity hrůzy z toho, že svatost je nám běžným lidem tak vzdálená, že spolu s ní nám může uniknout i naše vlastí spása. Naštěstí jsme poučeni o velikosti Božího milosrdenství a o tom, že dotyční svatí vlastně spolu s Kristem trpí za nás, což ony pocity hrůzy může hodně zmírnit. Předpokládám, že ten vůbec nejčastější pocit, ke kterému by mohlo dojít v našich ateistických sekulárních podmínkách, a sice pocit, že ti mučedníci jsou blázni, že to, co dělají, je naprostá hloupost, tak že k takovémuto pocitu u čtenáře této knihy vůbec nedojde. Ateistický čtenář má totiž již od prvé kapitoly prvého dílu tolik důvodů proč s knihou praštit a přestat ji číst, že je prakticky nemyslitelné, že by tu knihu do poslední kapitoly dočetl. A pokud náhodou ano, a během čtení této knihy u něho nedojde ke změně jeho ateismu, tak má smůlu, z celé knihy mu totiž opravdu zůstane jen dojem hromady ohořelých kostí svržených na dno moře, (dále cituji z posledního odstavce knihy) „aby nic z toho nemohlo už přinésti neštěstí zemi japonské“.
14. Závěrem několik informací o vydáních knihy. Pokud nepočítáme dvojí vydání prvého dílu ve 40. letech 20. století, tak máme k dispozici dvoje vydání kompletního románu – exilové římské z r. 1969 a vydání z nakladatelství Argo z roku 1996. I když jsou rozdíly v textu, tak se spíše jedná o ve druhém vydání opravy drobných nepřesností z prvého vydání, než tak drastické rozdíly, jaké jsou mezi jednotlivými vydáními románu Bloudění (ty spáchal dle mého mínění většinou spíše ke škodě románu sám Jaroslav Durych). Osobně mám raději římské vydání, a to ze dvou důvodů. Prvým je větší text, takže nedochází tak snadno k přehlédnutí drobných vět, které bývají u Jaroslava Durycha velmi důležité. Druhým důvodem jsou nádherné a plně výstižné ilustrace na titulní straně všech čtyř dílů (jedná se o samostatné brožury) od Michaela Floriana. Ten musel tu knihu velmi dobře přečíst, než ty ilustrace namaloval. Vidím v těch čtyřech ilustracích jeden z vrcholů ilustračního umění. Vydání z Arga má rovněž ilustrace, ale jedná se pouze o převzaté ilustrace z barokní knihy o mučednících, které jsou vesměs bez souvislosti s textem reprodukovány, velké množství z nich je anachronických. Výhodou vydání z Arga je dobrá vazba, na římském vydání je vidět, že bylo šito horkou jehlou, i při velmi šetrném čtení se vazba bohužel rozpadá.

3 24.12.2022

Můj komentář se týká celého časopisu, který vydávali olomoučtí dominikáni od r. 1926 po rok 1948. Příspěvky tam psali různí autoři, kteří k dané problematice katolické křesťanské víry měli co říci a uměli to, mnozí z nich po r. 1948 svou víru potvrdili utrpením v komunistických kriminálech. Mám všechna čísla od r. 1926 po rok 1939, každý ročník svázaný do jedné knihy. Čtu to většinou tak, že vezmu libovolnou knihu, otevřu ji na libovolné stránce a přečtu si zrovna článek na který narazím. Můj názor je, že zde máme k dispozici plody vrcholného výkvětu intelektu katolicismu prvé poloviny 20. století.
Všechna čísla jsou k dispozici online zde:
http://librinostri.catholica.cz/kniha/840-na-hlubinu-vsechna-cisla-vc-kompletni-bibliografie

1 15.12.2022

(SPOILER) (Spoiler je jen částečný, psaný jen pro návnadu.) Skvělá povídka spojující styl fantasy s realismem. Inženýr Vladivoj Vejvoda přichází k řece Labe aby naplánoval její regulaci. Setkává se zde s místními vodníky (hastrmany), kterým se myšlenka regulace vůbec nezamlouvá. Je zde i rusalka. Více neprozradím, čtěte, stojí to za to. Ostatní kratší povídky jsou milé, nápadité, až najednou (stejně jako v knize Hospoda za městem) si u jedné uvědomíme, že nás překvapí její děsivost stylu hororu. O kterou povídku se jedná zde neuvedu, nechte se překvapit jako já.

02.12.2022

Tato kniha je výkladem následující modlitby - vzývání Ducha svatého:

Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země.
Modleme se: Bože, ty nám sesíláš svého Ducha, aby nás osvěcoval světlem pravdy; dej, ať nám tato jeho pomoc nikdy nechybí, abychom se dobře rozhodovali a správně jednali. Skrze Krista, našeho Pána.

Dle mého názoru zde autor napsal jeden z nejlepších textů k pochopení třetí božské osoby - Ducha svatého. Věřícího římskokatolického křesťana může tato kniha posunout do kvalitativně vyšších úrovní víry i života.

Okrajově uvádím, že je zde možno nalézt vysvětlení toho, že Jaroslav Durych často popisuje ve svých knihách lidské utrpení, a to mnohdy velmi drasticky až naturalisticky (typicky v románu Služebníci neužiteční). Blíže se to špatně komentuje, k pochopení je třeba knížku Utěšitel nejlepší dobře pročíst. K dispozici online zde:
http://librinostri.catholica.cz/kniha/1989-utesitel-nejlepsi

07.11.2022

Užitečná knížka pro každého. Každý totiž chceme nějaké peníze. A při pozorném pročtení zde dostaneme slušný návod jak si je udržet, resp. jak o ně nepřijít hloupým způsobem. Vybírám jednu definici:
Loterie: Dobrovolná daň placená lidmi, kteří jsou slabší v matematice.

Nicméně jednu hvězdu ubírám, a to proto, že ani z této knihy se nedovíte stěžejní informaci o zacházení s penězi, a sice jak se počítají úroky, pokud si vezmete půjčku. Jistěže si můžete vzít na pomoc internet, ale tam je vše rozpitváno do takových podrobností, že z babrání se v detailu Vám uteče to nejpodstatnější.
Takže pokud to nevíte a hodláte netrávit bezesné noci z toho, že nejste schopni splatit půjčku (kterou vyřídit zvládne hravě každé dítě), tak si přečtěte následující řádky.
Za dobu, ke které se uvážete splácet, budete splácet jistinu a úroky. Nejlépe se to vysvětluje na příkladu: Půjčíte si jeden milión na desetiprocentní úrok se splatností deset let. To znamená, že každý rok musíte splatit jistinu - desetinu z půjčené částky (v našem případě 100000,- Kč) a úrok, který představuje 10% z doposud nesplacené částky. Čili prvý rok zaplatíte 200000,- Kč (100000 jistina a 100000 deset procent z nesplacené částky - miliónu). Druhý rok zaplatíte jistinu - 100000,- Kč (opět desetina z půjčky - splácíme 10 let) a 10% ze zbytku nesplacené částky (900000,-Kč, 100000,- Kč jsme zaplatili již prvý rok) - čili 90000,- Kč. Dohromady tedy druhý rok zaplatíme 190000,- Kč. Třetí rok opět jistina 100000,- Kč a 10% z nezaplaceného zbytku jistiny - čili dohromady 180000,- Kč, čtvrtý rok 170000,- Kč, pátý rok 160000,-Kč a tak dále až nakonec desátý rok 110000,- Kč. Čili celkově zaplatíte jistinu i s úrokem 1550000,- Kč. Tuto částku nebudete ale pořád při platbách snižovat, banka Vám to rozpočte tak, abyste vše zvládli jedním trvalým příkazem a budete platit každý rok desetinu celé částky, čili 155000,- Kč, čili necelých 12920,- Kč měsíčně. (K tomu si připočítejte různé poplatky, pojištění atd. takže to bude ještě o nějakou tu stovku více).
Ale to ještě není všechno, ten největší fígl teprve přijde. Radostně splácíte půjčku a myslíte si, že za 5 let máte splacenou polovinu jistiny. Omyl!!! Banka po Vás totiž bude chtít nejprve ty úroky. Ji zajímá, aby měla co nejdříve co největší částku z těch pětsetpadesáti tisíc Kč, které máte zaplatit na úrocích. Takže ten prvý rok nemáte splacenou desetinu jistiny, ale její podstatně menší částku. Jak přesně velkou, to už nevím (asi chtějí celý úrok - čili 100000 za prvý rok za prvý rok a z jistiny odečte jen 55000 - to co zbývá do 155000 Kč, opravdu to nevím přesně), ale důležité je vědět, že to tak je. A další rok sice tu částku s úroků sníží, ale stále to bude dostatek na to, aby co nejdříve měla ty úroky v kapse. Banka Vám totiž k půjčce ještě dá tzv. fixaci úroků. To znamená, že ten desetiprocentní úrok Vám bude garantovat například po dobu pěti let. A to si pište, že se bude maximálně snažit, aby za těch pět let dostala co nejvíce z těch úroků a jistinu Vám snížila co nejméně, aby Vám při změně úrokové sazby mohla zase naměřit pro sebe co největší částku na těch úrocích. Vy si budete myslet, že jste splatili z jistiny za 5 let 500000,- Kč, čili polovinu půjčky, a najednou zjistíte, že máte splaceno podstatně méně, kolik přesně to nevím, ale dovědět se po pěti letech splácení, že mám zaplaceno místo půl miliónu jenom např. 350000,- Kč, přičemž jste bance za těch pět let včetně úroků zaplatili již 775000,- Kč, to je pro neinformovaného hodně silné kafe, ale je to tak, je třeba se na to připravit. Potom po oněch pěti letech, když Vám stanoví novou úrokovou sazbu, i kdyby to bylo třeba jen 9%, tak to bude 9% s té jen mírně snížené jistiny. A začne stejné počítání - zaplatit zbytek jistiny za 5 let s devítiprocentním úrokem - čili prvý rok pětina (přesně to nevím, ale raději si nedělám iluze, že desetina) z 650000 Kč + 9% procent z 650000 a tak dále, opět se to změní ve stále stejnou částku (už si spočítejte sami, zda bude měsíční splátka ve skutečnosti vyšší nebo nižší, důležité je, že opět bude banka chtít nejprve úroky, takže jistina Vám bude klesat pěkně pomalu a Vy budete platit a platit úroky a budete se divit, jak je to možné, že stále tolik dlužíte, když už jste tolik zaplatili...). Naštěstí bývá ale možno se domluvit, že při v termínu změny úrokové sazby je možno splatit najednou celou jistinu a splácení půjčky tím skončit, na což je vhodné se připravit a vše rozpočítat tak, abyste to tak mohli udělat.
Na detailní počty při úroku např. tři a půl miliónu na 2,4% na třicet let s fixací úroku na 10 let a podobně si to už spočítejte sami, nebo si to nechte spočítat, ale principiálně je to stejné jako jsem výše popsal.
Ještě je dobré si uvědomit, že banku nezajímají Vaše bezesné noci, ji zajímá to, zdali jste schopni úroky splácet. A to si o Vás zjistila předem podle Vašich příjmů. Tudíž když Vám bankovní úředník řekne lichotivě znějící větu, že jste perspektivní klient, tak to znamená, že jste dobře oškubatelný. (Viz heslo "klient" v této komentované knize.) A Vy sami si musíte s použitím mozku zjistit jak moc budete oškubán, zda míra oškubání je pro Vás únosná a zda Vám to za to stojí. Jedině takto Vám totiž může půjčka může opravdu pomoci a ne Vás přivést k zoufalství.

Dělám si iluze, že toto poučení v Ďáblově slovníku ekonomie a financí chybí asi proto, protože to prostě nejde popsat tak, aby se u toho člověk smál. Pravda ale asi bude jiná, to tady ale raději psát nebudu.

2 25.10.2022

(SPOILER) Od této knihy jsem čekal po mnoha doporučeních ryzí humoristický zážitek. Kupodivu jsem se ho nijak zvlášť nedočkal. Jistě, jsou zde jednoznačně humorné epizody - líčení hypochondrie, Harris a bludiště, kontrast nadávání na parník od téhož člověka když je v člunu a nadávání na čluny když je vlečen parníkem, popis atmosféry když má člověk být někde, kde jsou milenci, historky s vlečným lanem, plachtou a četné další. Nicméně minimálně třikrát byla v této knize těžce narušena moje představa o humoristickém románu, a to tak výrazně, že si to asi budu muset s odstupem přečíst znovu a ony humoristické epizody nějak začlenit do toho, co rozhodně humoristické není a asi by mi to mělo dávat jiný pohled na zde prezentovaný druh humoru. Možná mi to má připomenout, že i přes nesmírně závažné záležitosti bych neměl ztrácet tendenci k humoru anebo i naopak, když se směji, tak počítat s tím, že mi může úsměv na rtech nečekaně zmrznout. O co jde:
1. Příběh rytíře který projde lesem zvaným Žal, odkud ho vysvobodí nějak neurčitě popsaného něco nádherného, co to ale zjevně bylo může poznat jen ten, kdo projde žalem.
2. Jeden z nejlepších popisů příkladu snobismu s jakým jsem se kdy setkal. Míním tím tu scénu, kdy německý zpěvák zpívá smutnou píseň a pouze anglicky mluvící společnost je dvěma rádobyvtipálky přesvědčena, že je to píseň velmi žertovná a onen zpěvák se k tomu humoru musí tvářit velmi vážně. Společnost se zatváří, že všemu rozumí s všichni její členové (nerozumějící němčině) se smějí (dokonce i vyloženě mohutně chechtají) podle toho, jak se směje někdo jiný, tváří se, že všemu rozumí a předstírají jak je to ohromně zábavné. Třeba to je druh humoru, ale...
3. Nález utopené sebevražedkyně, svobodné matky.

Prostě ta kniha chce odstup.

Píši po necelých pěti měsících: Dal jsem si odstup, mám k tomu co napsat, ale nebudu se opakovat. Viz zde můj komentář k autorově knize "Malvína z Bretaně":
https://www.databazeknih.cz/knihy/malvina-z-bretane-21784

6 11.10.2022

V této knize je prezentována jedna z dle mého názoru nejúžasnějších náboženských myšlenek, která mi denně, vlastně téměř trvale pomáhá prožívat život se všemi radostmi a starostmi, a sice myšlenka o malé víře. Snad se mi zde povede popsat o co jde, doufám, že jsem pana prof. Halíka pochopil správně:
Běžně se věřící člověk modlí aby měl více víry, pevnější víru, větší víru a ještě větší víru, a tím mohl zdolávat starosti a pochybnosti, které na něj ze všech stran doléhají. Realita je potom dosti často taková, že čím chceme větší víru tím více na nás doléhají pochybnosti a náš život (mnohdy nejen náboženský) je potom stále bojem mezi narůstajícími pochybnostmi a tzv. velkou vírou, která tyto pochybnosti zatlačuje do podvědomí. A potom se nám jednoho dne v nějaké krizi najednou ty pochybnosti z podvědomí vyřítí a způsobí nám v duši pravý chaos, bohužel mnohdy i s dopadem na naše okolí.
Pan prof. Halík má pro nás skvělý návod, jak těmto situacím zabránit - prostě ty pochybnosti klidně nechat v našem vědomí, ať si tam dělají co chtějí, narůstají, řvou, syčí, zuří apod., a těmito barvitě se projevujícími pochybnostmi nechat stlačovat naši víru někam do nitra, ať je tato víra klidně menší, a menší, ale až v té největší hlubině. A právě tím, že v našem nitru je tato malá víra, tak už tam není místo v podvědomí pro zatlačení pochybností, které jak už jsem výše napsal, s naprostým klidem můžeme nechat v našem vědomí. Proti takovéto v našem nitru usazené malé víře mají totiž minimální šanci (nemám odvahu napsat, že žádnou). Je ale zapotřebí drobná střelná modlitba: "Pane Bože, prosím Tě, pomáhej mi udržet mou malou víru."
Kdyby pan profesor Halík nepřišel už na nic než na tento geniální návod jak zacházet se svou vírou, naprosto by to stačilo dle mého názoru stačilo k tomu, aby byl zařazen k největším myslitelům.

4 19.09.2022

Originálně zpracovaná monografie (nikoliv román) o českém hudebním skladateli Josefu Myslivečkovi. Originalita spočívá v tom, že autorka popisuje nejen zjištěné údaje, ale také to, jak na údaje, které zde uvádí, sama přišla. Vyhýbá se akademickému popisu, z knihy je cítit, že Josefa Myslivečka a jeho hudbu měla opravdu ráda. Tento velmi citlivě a vkusně dávkovaný emoční náboj sice pravděpodobně vede k určité míře neobjektivity, ale i tak je kniha stran reálných informací velmi bohatá. Z mnoha detailů, které zaujmou vybírám některé:
1. Dojmy z Myslivečkovy hudby autorka čerpala z nemnoha nahrávek a živých provedení, a to včetně dětských žákovských, což vše v knize popisuje. (O něčem jako Youtube se v době vzniku knihy nikomu ani nesnilo.)
2. Při líčení žákovského koncertu z Lidové školy umění v Ostravě se jí podařilo velmi milým způsobem zkomolit příjmení houslisty, který hrál Myslivečkův houslový koncert. Zde uvedený Jaroslav Kroužil je ve skutečnosti budoucí profesor houslové hry na ostravské konzervatoři Jaroslav Kouřil.
3. Cenné je autorčino upozornění, že Josef Mysliveček dostal hodnotný titul Boloňského akademika ve stejný den jako ukrajinský skladatel Maxim Sozontovič Berezovskij.
4. Osobně mne zaujalo a velmi dojalo svým výsledkem autorčino pátrání po údajném Myslivečkově paláci v Římě. Paní Šagiňanová si našla adresu a vydala se tam. A s překvapením zjistila, že tam není nic. V podrobném průvodci se dočetla, že kdysi zde stálo mnoho ubohých domků, které byly strženy, takže už je z tohoto místa velmi krásný výhled. Opravdu poučný příklad toho, jak agentura JPP (jedna paní povídala) dokáže z pravděpodobně pronajatého bydlení udělat dům, z domu hotový palác, z hotového paláce palác, z paláce přepychový palác, kde víno teklo proudem, atd..
5. Kniha v souladu s tradicí našich překladatelů nemá přeložen originální název. Ten je v překladu "Vzkříšení z mrtvých."

13.09.2022