Lenka.Vílka
komentáře u knih
Sbohem, Eri
Tacuki Fudžimoto (p)
Začala bych dvěma hlavníma myšlenkama:
1) Povedlo se, abych jako čtenář nepoznala, kde končí fikce a začíná realita?
(To vyšlo na 100%.)
2) Povedlo se, abych jako po správném filmu skočila právě v jedné z těch dvou poloh, které definují správný film?
(To vyšlo na 100%.)
Ale abych byla trochu víc konkrétnější. "Sbohem, Eri" je povedená kniha, která si se mnou celou dobu hrála, protože jsem tápala. A já tápala tak strašně ráda! A když už jsem dostala odpověď, stejně jsem si ani tak nemohla být jistá, jestli to je skutečně tak. A to mi moc vyhovovalo.
Protože zrovna v tomhle příběhu asi nejvíc rozhodne, v jakém jste rozpoložení před čtením. Ani bych se nedivila, kdyby tohle někdo odsoudil jako blbost. Fakt bych se nedivila, ale i tak by mi to (ho?) bylo líto. "Sbohem, Eri" je totiž pekelně povedená kniha. A co si budeme, způsob jakým si hraje/dělá legraci z meta konceptu je prostě skvělý.
A potom přijde konec. Konec, který....
...to se moc povedlo :)
Ocelový alchymista 8
Hiromu Arakawa (p)
Zběsilá jízda od začátku do konce! Ale zároveň jedno velký nahazování do dalšího děje jako úplně na všech frontách! Tohle bude ještě hodně velká divočina ;)
Ocelový alchymista 7
Hiromu Arakawa (p)
("Také by mohl pomoci silný šok." ... "Tak silný šok...? ... Až přijdu domů, zkusím ho majznout po hlavě...")
To je ale náhoda, že zrovna když Edward odjede kvůli zkoušce, tak unesou Ala! Strašná náhoda! Alespoň má Izumi dost prostoru všem nakopat zadek a především vynadal Alovi, že se nechal unést. Jako všechno má svoje hranice! :D
Jenže jak se ukáže, nebude to nakopání zadků zase tak jednoduché. Ani když se vrátí bráška...
Super akční díl :)
Šógun (II. a III. díl)
James Clavell
A teď se dostávám k tomu praktickému. Lze druhou a třetí knihu hodnotit jinak než první jenom proto, že jsem četla vydání rozdělené na dvě části místo jednu tlustou bichly? Určitě ne...
I tady dál příběh plyne jako řeka. Jenom je trochu víc hutnější, protože jak postupuje děj, všechno graduje do finále, které odpovídá celému vyznění knihy. Včetně konce bez nějakých "přepálených kolotočů". To by byla asi dost zklamaná...
Ale i tak jsem raději za přečtení téhle verze. A její existence. Holt když máte bordel v hlavě, tak to občas jinak nejde ;)
Dny v knihkupectví Morisaki
Satoši Jagisawa (p)
Naproto milá a hřejivá kniha.
("Ty nečteš knihy?" .... "Ne, vůbec," odpověděla jsem s úsměvem. V tom okamžiku bylo možné v jeho výrazu spatřit démona. V očích se mu výhružně zablesklo.)
Příběh Takako neberu úplně jako "její příběh". Hlavní hrdina má často privilegium vybrat si, zda chce vyprávět o sobě nebo z pozice pozorovatele. Přičemž tam je jasně daná ta hranice, kdy se Takako z jedné pozice přesune do druhé v návaznosti na to, co se naučila předtím právě za pomoci místa, kam se dostala skoro spíš jako vyhnankyně. Takhle jsem knihu pochopila já. Pokud jste ji pochopili jinak, docela chápu tu zmatenost nad zmíněnou absencí toho, co je na obálce...
("Přece nezáleží na tom, jestli se v knihách vyznáte, nebo ne. Já toho vlastně o knihách taky moc nevím. Důležitější je, když najdete třeba jen jednu knihu, která vás zasáhne.")
Ale na druhou stranu připouštím, že je kniha napsaná trochu....no, fajn, trochu dost...lehčeji. Znamená to ale, že je o něco horší? To, co bylo účelem, tj předání myšlenky, předáno bylo. Navíc v dost milé formě, kde prostě není prostor jít nějak zvlášť do hloubky (není to román), ale na druhou stranu...tohle asi stejně nebyl záměr autora.
Dny v knihkupectví Morisaki jsou oddechové čtení, ne hluboká sonda do duší postav. A buď to na vás zafunguje, nebo nezafunguje. Jak příběh zapůsobí. To už je potom na každém jednotlivém čtenáři. Pokračování si přečtu ráda :)
Šógun (I. díl)
James Clavell
Šógun patří mezi ty knihy, které jsem si chtěla přečíst už strašně dlouho. A proč teď přišel po letech ten správný čas? Kvůli letošní adaptaci. A jelikož jsem poslední dobou líná číst tlusté knihy, tak jsem se pustila do čtení verze, kde je první díl Asijské sági rozdělen na dvě knihy. Protože...tím se přece počet stran zmenší, že...
A jak dopadla první kniha?
Číst tuhle knihu bylo strašně moc příjemný. Nechci se až moc rozepisovat o ději, protože tohle si každý musí projít sám. Napíšu jenom, že to bylo napsané strašně dobře a chytlavě. Chci předvším zmínit tu cestu poznávání nové kultury, kde je to napsaný vážně dobře. Protože o tom je tahle kniha (tenhle začátek) především. Opravdu mě to tam přeneslo a cítila jsem se v příběhu jako doma. V krásném a příjemném doma. Protože Clavell to napsal naprosto luxusně. Tím myslím především ty momenty, kdy se spisovatelsky umě kloubí klasická beletrie s tím popisem historickým bez toho, aby to působilo jako když to tam nepatří. A zároveň se postupně vystavuje příběh, kde na každém záleží, protože jednotlivé motivace dávají smysl. To je důvod, proč teď Clavella přidávám mezi své top podobné literatury společně s Folletem a Rutherfurdem.
A co si budeme, první část končí v hodně dobrém momentu. Tak šup sem s druhou knihou. Protože tohle byl evidentně zatím jenom slabý čajíček zbytku...
Sériový vrah se směje mezi kapkami deště 3
Rjósuke Tomoe
Tak je to tady. Konec příběhu, poslední díl trilogie. A jak se to povedlo? A zvládnu napsat tenhle komentář bez spoileru? Jdu si držet palce!
Závěr obsahuje spoustu drsných situací, které se zaryjí pod kůži úplně každé z postav. Stejně tak se to stalo i mě. Protože závěr je...už dlouho jsem nečetla knihu, kde jsem na konci byla sprostá a nechápala, že už je konec. Abych si řekla, že jsem strašně moc ráda, že jsem si dopředu knihou neprolistovala (jenom škoda, že je obsah, kde je, ale jak jsem byla natěšená na pokračování, naštěstí jsem ho jenom rychle přelítla). A nezjistila tedy, kde je konec hlavního příběhu...
Takže jo, tohle se moc povedlo. Do háje, fakt jako hodně!
Naše nerozlučná parta (bonusový příběh):
Příběh třech kámošů, kteří tvoří už od svého dětství nerozručnou trojku. A tihle tři si vyrazí na výlet. Je to sranda. Vyprávějí si strašidelné historky, dělají si legraci z toho, co se stane, až najdou mrtvolu. Jenže když se to stane a oni autem srazí člověka, veškerá legrace končí. A ukáže se pravý charakter každého z nich. Nerozlučná parta? Možná jenom do té doby, kdy se poprvé stane něco vážného. Jenže potom se stane ještě něco...
Jo, fajn a skvělá pointa. Za tohle taky pět hvězd :)
Chci sníst tvoji slinivku
Joru Sumino
Pravdou je, že mám tenhle příběh prostě ráda. Protože je v něm všechno. Proto jsem se rozhodla, že bych chtěla přečíst/vidět všechny verze. A jak dopadla moje druhá návštěva? Opět skvěle :)
("Opravdu tě to ani trochu neláká?" ... "Vždyť právě kvůli ní umíráš, ne? Určitě v ní přebývá největší část tvojí duše. A jak tě znám, dělala bys mi pěkný kravál v hlavě." ... S tím jak byla hlučná za života, by to s ní ani po smrti určitě nebylo o nic lepší. Její slinivku bych nedal do pusy, ani kdyby mi za to zaplatili.)
Asi nemá úplně smysl rozepisovat se o ději. To jsem už udělala jinde. Jde spíš o to, jak je kniha celá napsaná. A musím říct, že se to opravdu povedlo. I románová verze se strašně příjemně čte, stejně i tady jsem se hned začetla, a všechno se mi zarylo pod kůži.
Opravdu jsem si čtení moc užila. Moc děkuju :)
Ocelový alchymista 6
Hiromu Arakawa (p)
Celý díl v minulosti? Jo, přesně tak. A bylo to naprosto skvělý
Bylo moc fajn podívat se takhle hodně do minulosti. Trénink, zkoušky, jak se stal ten průšvih. A bylo vlastně strašně moc fajn. Především si kvůli ostatním postavám, kde určité věci dali pochopit tomu v přítomnosti. Takže jo, moc fajn.
A na konci příslib, že další díl by mohl být teda jako hodně zajímavý :O
Takže u mě zase trefa do černého ;)
Pohovka a mrtvola
Tony Sandoval
Tahle kniha je rozhodně jiná než klasický Sandoval. Po jejím dočtení mě napadlo slovo: normální.
("Všimla sis, že nedokonalosti přidávají věcem na zajímavosti?" .... "Cože? Co?" ... "Třeba tenhle kohoutek. Nedá se dovřít a kape. To k němu přitahuje hmyz a rostou okolo rostliny, což by se nedělo, kdyby fungovalo, jak má.")
Teda, je tam všechno, co mám u Sandovala ráda. Jenom takový jemnější. V podstatě tam je všechno. Ai přes spoustu značně bizarních momentů, je to celý vlastně strašně milý. Na první pohled možná s jednodušším příběhem, ale opravdu jenom na první pohled. Na druhou stranu mi skoro přišlo, že v rámci tohohle kousku jde víc o formu než o obsah. Přičemž forma je moc fajn. Až na zobrazování určitých věcí, který jsou lehce nepříjemný, protože způsobují blbý pocity. Což je zároveň lehce vtipný, protože přes to všechno se opět vracím ke slovu: milý.
Pohovka a mrtvola je moc fajn kniha, která je jiná, ale zároveň vlastně stejná. Jenom asi není úplně vhodné, aby to byla vaše první od Sandovala. Může se tak snadno stát, že bude proto poslední, když nebudete trpělivý. U tohohle kousku obzvlášť.
Ocelový alchymista 5
Hiromi Arakawa
Takovej poměrně dost pohodovej díl. Možná až moc...
Je to sice v lince děje tak trochu výplň, ale vzhledem k tomu, kolik má série dílů, je mi to vlastně poměrně jedno. Tohle byla fajn oddychovka, kde jsem se dozvěděla spoustu informací. Takže jo, není to nejlepší díl, ale já se tak šíleně smála. Opravdu strašně moc. A to je občas třeba :)
Plus spousta informací z minulostí. Takže ještě víc fajn :)
Ocelový alchymista 4
Hiromu Arakawa (p)
Tak tohle bylo neskutečně brutální zpomalení děje! Ale...přece jenom něco, že?
Tak jasný, "Ikea incident" z minula je tak trochu zapomenut. A to je dobře. Žít v minulosti je blbost, stejně nešlo o život. Tak je to jedno...
Zároveň se tady na druhé straně pokračuje linka ústící do budoucího zjišťování příčin smrti jedné z postav...
Ano, a to je všechno. Nic jiného se tady vůbec nestane. Teda kromě toho, že si bráchové řeknou pár dost důležitých věcí. A je to vlastně takový odpalovací díl do dalšího děje. A upřímně? Kdyby se v dalším díle opakoval úplně stejný scénář (nevím, mám prostě podezření, že bude), asi mi to je jedno z ohledu faktu, že nemusím čekat, až vyjde další díl, a můžu se do něj pustit hned. Protože napsané to je stále dobře a vtipně. A to je pro mě nejdůležitější :)
Ocelový alchymista 3
Hiromu Arakawa (p)
K téhle manze jsem se vrátila po až moc dlouhém čase. Ale tu ujetou historku, jak došlo k tomu, že jsem se po letech vrátila k rozečtené a nedočtené sérii, si raději nechám pro sebe. Jako ne, vůbec mě neorosilo při myšlence na to, kolikátý díl vyšel ke konci roku 2023. Tak jsem si řekla, že budu pokračovat ve čtení. A jak to dopadlo? Teda kromě těhle keců, které nikoho nezajímají? Vlastně hodně příjemný návrat :)
No, první dva díly jsem četla před pěti rokama. Jo, jo, takhle dlouho jsem na to zapomněla :D A psala jsem tam něco o tom, že je to na mě moc dětinské. Ale jelikož jsem teď o pět let starší, jaký je jiný důkaz, že mi měkne mozek, když napíšu: je to pecka, všechno! (Schválně jsem si totiž první dva díly přečetla znovu.)
Po událostech z minulého dílu je třeba trochu "servisu". A to bylo sice lehce dojemný, protože "návrat domů", ale na druhou stranu taky každému, kdo si už někdy koupil něco v Ikee, tak strašně povědomé. Jako ten pocit "to nevadí, tak nám po sestavení zbylo pár součástek, ale ani slovo, třeba se to nerozpadne".
("Ta nádherná vůně oleje, vrzání umělých svalů a skřípění ložisek...a navíc ještě ergonomické a překrásně vytvarované tělo...áách, ten automail je tak úžasná věc!"..."Ty stroje ti fakt lezou na mozek.")
Ale je čas vyrazit na cestu, jenže nepřátelé jsou krok před bratry. Ale není nic, co by bylo překážkou, když jeden narazí na knihomola, který si pamatuje každé slovo z každé knihy, kterou přečetl. Jo, v knihomolství je síla! Ale dát někomu po tlamě, je taky to správné umění.
Tohle se moc povedlo :)
Orange. Kniha sedmá
Ichigo Takano
A máme tady úplný zavěr...
Nebylo to špatné, ale druhá polovina byla lepší, kvůli zvolenému způsobu vyprávění. Už to trochu působilo jako natahování, ale i sedmý díl se vlastně četl dobře. Tak proč ne...
Závěrečný příběh nehodnotím. Bylo to ok, ale neznám kontext...
Orange. Kniha šestá
Ičigo Takano (p)
Nejlepší díl? No...asi i jo...vzhledem k tomu, co jsem psala dřív...
Proč? Protože tohle je tady je vypravěč Suwa...
Takže tady se skládá příběh tak, aby už se vědělo úplně všechno. A bylo to vážně dojemný čtení, plný emocí a dospělejšího pohledu. A mě to prostě bavilo
Hodně oceňuji, že kniha zůstala přehledná. Vzhledem k tomu, že se tady hodně skáče v čase i místech, tak by se to snadno rozsypalo. To se ale vůbec nestalo. A to bylo moc fajn :)
Orange. Kniha pátá
Ičigo Takano (p)
A máme tady konec, přestože jsou ještě dva další díly... :O
Bylo fajn podívat se na celý příběh z druhé strany, jak to všechno viděl Kakeru, co se všechno dělo, vysvětlení všeho. Včetně budoucnosti, jak se to všechno událo, ohledně dopisů...
A jo, bylo to vlastně moc fajn. Celý to zakončení. Fajn, milé, ke konci napínavé. Takže jo, příjemný :)
A jak jsem psala u prvního dílu, je na řadě Astronaut v barvě jara (nezahrnuté v hodnocení):
Taškařice o dvojčatech a jejich nesnázích s láskou. A jelikož kluci jsou tady tři, docela jsem ocenila schéma pocitů na začátku třetí části. Na to jak je to krátký, jsem se v tom už docela dost ztrácela :D
Jako hlavní příběh by mě to nejspíš bavilo (jak jsem psala předtím, umím si představit, že je mi zase šestnáct), kdyby to bylo rozepsaný, tak fajn oddychovka. Takhle to ale bylo strašně rychlý a povrchní a proto těžký průměr (možná si zvládnu představit, že je mi šestnáct, ale ne dvanáct).
Orange. Kniha čtvrtá
Ičigo Takano (p)
Fajn díl, kde mi něco vážně hodně moc chybělo...
Celá čtyřka je vlastně o tom, že se celá parta...jo, všichni dostávají dopisy...spojí, aby pomohli kamarádovi. Problém je v tom, že teď se kvůli tomu chovají ujetě už úplně všichni. A jestli to na jednoho zbylého potom není moc, že...
Celá kniha se vlastně soustředí na sportovní den a to bylo fajn. Jenom tam každý zbytečně moc tlačil na pilu a to způsobovalo možná ještě horší následky. A co mi tam teda chybělo? Právě to: Mám tajemství před ostatními. Když jsou zapojení všichni. Ve dvou to bylo ideální asi nejvíc. Protože dynamika je úplně jiná. Ani horší, ani lepší, ale jiná...
Orange. Kniha třetí
Ičigo Takano (p)
Musím hned na začátek zmínit, že mě moc bavila dynamika dílu, protože Naho ví, že Suwa dostává taky dopisy. A tak nějak začnou pracovat jako tým. Což je prostě dost ujetý...zároveň si teda číst, jak Suwa píše sám sobě..."vím, že ti to ublíží, ale musíš to udělat"...
Možná proto se tady extrémně tlačí na pilu, protože Suwa už nemusí být opatrný. A kámoši se najednou taky chovají docela divně. Zjištění důvodu bylo překvapivé, ale potvdilo mi, že tady mě už nic nepřekvapí. Jenom nevím, zda v dobrém nebo špatném smyslu. Uvidíme, zda to na mě bude funguvat i dalších dílech tedy...
Moc fajn je, že se třetí díl nesnaží věci zbytečně komplikovat, jako to dělala dvojka :)
Orange. Kniha druhá
Ichigo Takano
Druhý díl mám úspěšně za sebou a napadá mě jenom jedno: "Ek?"
Ok, trochu se zastavím nad základní myšlenkou. Zabránit špatné věci. Problém je v tom, že Naho poměrně brzo dojde, co se ne/stane následkem změny věcí. Takže otázka: vědělo to i její budoucí já? Protože pokud ne, tak její dopisy dávají smysl. Pokud to vědělo, tak je to dost drsný. Protože sice odpadnou výčitky...ale co když se stane něco, co úplně změní její budoucnost v jiném směru? Pokud by nevěděla, že nic nemění, ale pouze vytváří další varianty. A je tedy zobrazené i její starší já. Otázkou tedy je: Je to vážně její skutečné starší já, které se rozhodlo dopisy posílat nebo je to jenom její varianta, protože následkem určité změny se to stalo a ne obráceně, že tehdy nic neudělala, jako jiného?
A otázka číslo dvě: nepřemýšlím nad tím moc? (Číst to mladší, tohle bych asi určitě v ději neřešila.)
(Myslím, že na konci tohohle odstavce každý chápe, proč sci-fi preferuji spíš jako "sejmi šmejdy" než "teorie a mozkovny".)
A do toho se děje ještě něco, co nedavá tak úplně smysl všem postavám. Proč se Suwa najednou tak chová. Tak jasný, necháme ho, žárlí. Kéž by jenom to, že. Doufám, že mi tuhle logiku děj vysvětlí dál, protože zatím to tedy směřuje k tomu, že to bude právě Suwa, kdo na tom bude nejhůř. Tady. Byť ne jinde...
Takže jo. Kde mám třetí díl? :)
Orange. Kniha první
Ičigo Takano (p)
Byla jsem skeptická, když série začala vycházet. Ale už přišla ta správná doba a já se nakonec pustila do čtení. A vážně to není špatný!
Nebyl pro mě totiž koukat na to "mladším pohledem". A potom se z toho stane vlastně hodně fajn příběh o tom, jak je těžké z pohledu svého staršího já něco sdělit svému mladšímu já. Asi bychom si měli všichni sáhnout do svědomí. Kdo z nás měl v šestnácti rozumu na rozdávání?
Takže jo, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Protože tohle je příběh o tom, jak nelitovat svých vlastních chyb. Tak uvidíme, zda bude pointa, jak zabránit věcem, které onu lítost vytvořili. Nebo o vytvoření věcí, aby ta lítost nemohla vzniknout kvůli těm druhým věcem, těm dobrým věcem...
Jinak, moc se mi líbila kresba. Je to taková čistá a přehledná klasika. Ale díky ní se to čte moc dobře. Sedlo mi to k příběhu i k postavám. A jo, zatím jsou všichni poměrně sympatičtí. Takže v pohodě :)
(Na konci je ještě jeden krátký příběh na pokračování. Tak až bude za mnou celý...)
4,5/5
