Lenka4 komentáře u knih
Příběhy svým obsahem i formou velice nápadně připomínají Dekameron Giovanniho Boccaccia. Duch Rusi a ruské duše, který bývá přítomen v klasické ruské literatuře, se vyskytuje pouze ve velmi malé míře. Možná snaha o světovost nápodobou západního stylu smíšená se zbytky národní originality ve svém výsledku vzbuzuje spíše rozpaky.
Úzce tematicky zaměřená kniha obsahuje velice podrobné informace o možnostech poštovního styku nedobrovolných obyvatel Terezína za 2. světové války. Je však zacílena hlavně a především na filatelisty, takže ostatní čtenáři musí dávat pozor, aby jim při přeskakování detailních popisů razítek a označení dopisnic a poštovních formulářů nějaká zajímavost neunikla.
Na knize je zajímavá její forma - střídání vypravěčů. Ovšem jejich styl je natolik podobný a obsah ostatně také (sex, rádoby filosofické úvahy), že je lze při troše nepozornosti zaměnit. Ta nepozornost opravdu hrozí. Prázdnota života hlavních hrdinů se autorovi obdivuhodně podařila přenést do jeho díla. Pomineme-li typové klišé ústřední čtveřice, logiku zcela postrádá život pouštního bratrstva a jeho rituály. I když úmysly autora byly nejspíš jiné, v podstatě vytvořil nepovedenou parodii na sci-fi. O horor nejde v žádném případě.
Od knihy jsem očekávala trochu více. Autorka se soustředila na několik málo událostí ze Světlanina života (setkání s Bradžéšem, pobyt v Indii a v komunitě v Arizoně), které navíc zpracovala velmi povrchně. Velká láska, atraktivní prostředí a život v sektě jsou jistě lákavými tématy. Žel výsledkem je portrét poněkud omezené ženy, která se zajímá hlavně o jídlo a oblečení a důvodem její emigrace byla snad jen nuda. Myslím, že Světlana taková nebyla. Autorka sice zmínila její zájem o literaturu, ale již se nedozvíme, čemu konkrétně se věnovala, ani hlavní teze jejích přednášek, vhodné by bylo přiblížení obsahu její knihy. Také vývoj Světlanina vztahu k náboženství by si zasloužil více prostoru. Kniha celkově působí dojmem, jako by autorka chtěla zachytit senzační vzpomínky staré ženy, ale přitom se nesnažila zjistit více informací o jejím životě. Škoda.
Velice obsáhlý a podrobný pohled na vznik a fungování ghetta v Terezíně a na jeho nedobrovolné obyvatele. Autor mohl jako další šťastlivci, kterým se podařilo válku přežít, vyprávět svůj osobní příběh. Místo toho - s nezúčastněným odstupem - předkládá fakta v ucelenosti a z různých úhlů. První díl je výborný, ve druhém se už některé záležitosti opakují a navíc obsahuje až nadměrné množství statistických tabulek věnovaných opravdu detailním záležitostem. Redukce by neškodila ani u přepisů nařízení a formulářů. Příliš šťastné není umístění poznámkového aparátu do třetího dílu, praktičtější by bylo v podobě poznámek pod čarou přímo u textu. I přes tyto nedostatky se jedná o úctyhodné dílo.
Kniha je tak trochu neuspořádaná. Do příběhu Helgy, který měl být patrně nosnou osou, vstupují náhle vzpomínky jiných děvčat, v závěru se střídají události z Terezína s dějem z koncentračního tábora. Pozornost čtenáře je tak zbytečně roztříštěna, dovedení jednotlivých příběhů do konce v souvislosti by bylo více působivé. Je však těžké shrnout v jednom díle tolik lidských osudů. Sepsání vzpomínek je velice záslužným počinem a určitě je dobré si knihu přečíst. Též doporučuji životopis Evelin Merové Opožděné vzpomínky.
Knížka je určena široké veřejnosti, proto je psána přístupnou formou, stručně a výstižně. Přeci jen bych ale uvítala širší a hlubší záběr - obsažnější představení černé knihy, dobových reálií a historických souvislostí.
Podrobné události přibližující dění v obou obcích nejvíce jistě ocení místní rodáci a další osoby, které mají k místu nějaký vztah. Ostatní s překvapením zjistí, jak se na malých vesnicích v různých dobách žilo. Obecné historické události a společenské změny se odráží i na místních poměrech, cenné je autorovo osobní svědectví - jeho vzpomínky. Informace v publikaci se mohou zdát až zbytečně detailní, ale místní obyvatelé získali tak obsažnou kroniku, že jim ji obce mnohem větší a významnější mohou jen závidět.
Přehledná a čtivá publikace o postavení žen ve společnosti a snahách o jeho zlepšení. Soustředění na střední a vyšší vrstvy je patrně způsobeno možností čerpat z dochovaných pramenů. Chudina se psaní deníčků a korespondence nevěnovala. Při možnostech, jaké měly dívky v oblasti základního vzdělání, to vlastně ani nešlo.
Pěkně zpracovaná publikace o životě neobyčejné obyčejné ženy. Zvláště působivé jsou zápisky z let 1895 - 1896. Prosté záznamy v sobě nesou hluboký smutek po smrti Vojtěcha Náprstka.
Edice má velmi pěkný úvod o fungování hrdelních soudů. Překvapivá je nákladnost exekucí, ale i jednoduchost rozsudků. Za vraždu smrt, za ostatní podmínečná smrt, čili příležitost k nápravě. Takový trest dnes už neexistuje. Jen zlé činy zůstaly stejné.
Autor se vypořádává s událostmi, které poznamenaly jeho život verši stručnými, trochu chladnými. V těch kritických, protirežimně zaměřených, je cítit potlačované vnitřní naštvání. Zážitky i sny líčí střízlivě, bez vypjatých emocí, někdy ne zcela srozumitelně. Básně patrně nevznikaly prvoplánově pro vydání sbírky, ale jako způsob reakce na aktuální dění, se kterým měl autor potřebu se nějak vyrovnat.
Kniha vytváří poměrně zkreslený pohled na literaturu daného období, což je dáno výběrem autorů, jejichž některá díla jsou představena. Posoudit kvalitu bez důkladné znalosti jejich celkové tvorby a děl dalších spisovatelů není možné. Rozhodně nelze říci, že lepší autoři emigrovali a zde zůstala pouze druhá a další garnitura. Vycházely dobré i špatné knihy, stejně jako dobré i špatné knihy vycházejí v dnešní době. Odsuzovat angažovanost prózy v období normalizace je snadné, ale ne správné. Literatura odpovídala dobové situaci, kterou čtenář důvěrně znal a uměl se v ní orientovat. Je pochopitelné, že spisovatelé (a nejen oni) se podbízejí tu režimu, tu čtenářům, neboť musí být z něčeho živi. Poslední slovo má však čtenář - ten si vybírá, co bude číst a hodnotí, zda se mu dílo líbilo nebo ne. Nikoliv, že se mu má, či dokonce musí líbit, nebo ne.
Kamill Resler by byl zajímavou osobností i kdyby "nevyfasoval" obhajobu K. H. Franka. Tento případ je v knize pojednán dobře, ale zpracování většiny dalších kauz postrádá více informací o osobách, průběhu a zakončení. Zkratkovitost, s jakou jsou podány, jde na úkor srozumitelnosti. Kniha je věnována advokátově praxi a koníčkům. Aby pohled na jeho život mohl být komplexní, bylo by třeba doplnit více zmínek o jeho rodinném životě.
Sympatická, pohodová, pestrá sbírka. Zajímavé postřehy a náměty (Kam zmizel holub či Příběh jezírka: "Náhle si vzpomněl na nebesa. Vykřikl: Bože! Utonu! Kameněl vědomím, že klesá, a o to víc se blížil dnu. I sochu škrtil v pozdní víře drát, který trestat nepřestal. A kolemjdoucí pyšné zvíře bez povšimnutí kráčí dál."), lehký vtip (Autoškola, Okolí zrcadla). Ve verších se odráží autorův pozitivní přístup k životu, všímavost a citlivost pro vnímání nálady prostředí, ve kterém se právě pohybuje.
Zvláštní sbírka. Na první přečtení nepochopitelná, slova zdají se být prázdná, jejich smysl uniká. Při následném listování se už občas objeví dříve skrytá emoce. Od delšího setrvání u knížky však odrazuje autorův odtažitý styl a její grafická úprava. Stránky s černým orámováním mají patrně evokovat smuteční oznámení. Třebaže se téma smrti v básních objevuje často, celkově nijak zvlášť truchlivě nepůsobí. Vynikající svou atmosférou je báseň Schovávaná. Žel, ostatní verše tak zaujmout nedokázaly.
Ladění sbírky je nostalgicky podzimní. Z veršů vyznívá odevzdaná smířenost se životem, bez touhy po jaru. Zklidnělá duše nechce budit radost, která v ní usnula. Občasná hra se slovy v některých básních působí rušivě, někdy se vydaří. Slavnost: "Kdož propadáte bažině bažení, která své věrné žírnou slávou sytí, vy blahoslavení blažení, v blahovůli a blahobytí! Hozené za hřbitovní zeď jsem našla kosti, ještě ne mé a přece mé. Nejsme a nebyli jsme na slavnosti a ani tam být nechceme."
Komu je kniha vlastně určena? Zdá se, že vyhořelým, nespokojeným manažerům mezinárodních firem, kteří musí dělat to, co chce jejich neoblíbený vedoucí a ne to, co chtějí oni a o čem se domnívají, že je jedině správné. Myslím, že člověk se zdravým selským rozumem si umí poradit sám a nepotřebuje putovat s Richardem přes celou zeměkouli. Ovšem manažer se bez osobního poradce patrně neumí obejít. Pro sdělení několika neustále opakovaných mouder je rámec rádoby tajemných reinkarnačních příběhů dost zvláštní. Ty příběhy se sice dobře čtou, ale pochopit jejich smysl se mi nepodařilo. Možná by bylo zajímavé, kdyby autor, evidentně obdařený velkou fantazií, rozvinul jako téma situaci, kdy by se všichni lidé na základě jeho doporučení odhodlali osvobodit od jha vykořisťovatelů-zaměstnavatelů, odvrhli by jistoty a každý by dělal jen to, co by chtěl. Kniha by se mohla jmenovat Dokonalý chaos.
Pan Vondruška opět nezklamal. V historických detektivkách nemá u nás konkurenci. Také v tomto příběhu najde čtenář vše, co očekává - zajímavou zápletku, napětí, jemný vtip. A navíc zjištění, že charaktery a jednání lidí jsou pořád stejné, bez ohledu na to, ve kterém století zrovna žijí.
Velice přínosný pohled skrze děti na civilní obyvatelstvo a jeho strádání v době 1. světové války. Některé informace jsou v souhrnu dost překvapující, například počet různých sbírek. Poučné čtení vedoucí k zamyšlení. Jak bychom v podobných podmínkách dlouhodobého hladu, nedostatku a psychických stresů přežili my - pohodlím zhýčkaní lidé?