Lenka4 komentáře u knih
Kdo očekává jen veselé rýmovačky, bude zklamán. Nebo mile překvapen i vážnějšími úvahami - Rozhovor s delfínem, Cestou z pohřbu: „Co je smrt? Šelma, která krvelačně loví, anebo pouhý systémový zkrat? Co po nás zbude? Jméno? Příběh? Kdoví kolika bližním jsme tu osudoví? Co o nás jednou našim vnukům poví pár strohých dat?“ Zdařilé jsou ilustrace Vladimíra Suchánka.
Originální téma, výborné zpracování. Od knihy nelze odejít, děj je plíživě napínavý, některá místa dojmou k slzám. Autorce se podařilo vystihnout i důležité psychologické momenty související s vírou a pověrčivostí, využitím či zneužitím schopností a vědění. A hlavně jak ničivá je lidská zloba.
Velice sympatická knížka. Pěkná obálka i ilustrace Tomáše Kopřivy. Básně se rýmují, jsou nápadité, mají obsah a umí předat autorovo vnímání světa. „Kutné Hoře: A to je podzim, s vůněmi a hoři, co září nezná, to za říjnem skryté. A přece září se stříbrem zlato slité, a přece hoří. Barboří bárka mrká na Jakuba, kterému ještě hlavu nesťali, a kostlivci se šklebí z povzdálí, kočičí kočí chápe se otěží. Kdo roku rudu rubá? Co až se odtěží? Nasadí rubáš. Schová se do věží.“
Zachytit atmosféru rozhovoru se nepodařilo. Kniha působí rozpačitě, Petr Nový je v roli tazatele nejistý, nepřipravený, neví, na co se ptát. Možná by lepší výsledek přineslo, kdyby pan Zedníček své vzpomínky sepsal sám a posléze spolu s redaktorem upravil.
Verše jsou prodchnuty jemným smutkem. Dojmou, ale přenáší i sílu autorovy víry v život věčný. Ediční poznámka uvádí zásadní okolnosti vzniku sbírky. Není na škodu přečíst si ji hned zkraje. Básně pak získají další rozměr. V noci: „Tu a tam třpyt sklenic problesk tmou. Zapraskalo v podlaze nebo v nábytku, jak se dorozumívaly o krocích dávných živých. Nahluchlé zdi, kamení cest i sypkost ornic spojovaly se nehlučně s jinými podlahami a s jiným nábytkem, kde spali jiní živí. Celá země ověšena spícími jak roji včelstev, kde to hučelo sny mužů a žen a dětí, a všichni čekali, až se přežene ta černá vánice tmy. Všichni čekali na kohouty a skřivany, až se vlhké a studené kry temnot dají zas v pohyb a uleví se lístečku, jenž celou noc nesl ledovou kapku rosy, a uleví se židlím s přehozenými šaty starostí přes jejich opěradla že jsou doma, obklopeni teplým šelestem nábytku, zdí a stromů.“
Přesnější než „próza v poezii“ je možná „poetická próza“. Stačí odmyslit si grafickou podobu stránek. Začíst se není snadné. Lépe uchopitelné jsou pasáže s Hanušovým příběhem (originální „oběšenec“). Střídají se však se spíše moralistními a nábožensky silně zabarvenými úvahami o lidských touhách a hledání ukotvení, které působí odtažitě, občas až nepřátelsky.
První polovina knihy patrně může zaujmout jen znalce antické knihovny. V úryvcích vytržených z kontextu děl se vtip špatně rozpoznává. Druhá část knížky už má trochu spád a občas svádí k úsměvu. Bohové v titulu se patrně smějí čtenáři, který knihu otevřel v touze po zábavném veselém čtení. Raději se však zdržím další kritiky v obavách před Antifanem. "Proti moderním kritikům: Všetečné kritiků plémě, vy ryjící v kořenech cizí múzy, neblazí moli, lovící kdejaký chlup, poskvrny velkých duchů, však na malé talenty pyšní. Kallimachovi psi, zatrpklí, suší jak troud, táhněte, przniči pěvců, tmo pro mladé začátečníky, štěnice, pijící skrytě lahodným básníkům krev!"
Velice příjemné čtení. Navíc jsem měla dojem, jako by ze stránek knížky pan Sovák přímo promlouval svým nezaměnitelným hlasem.
Velmi zdařilá publikace. Zajímavé informace nejen o rozvoji Kladna a jeho okolí, ale především o rozvoji fotografování, zejména amatérského. Výběr fotografií ze sbírky byl pro její rozsah určitě nelehký.
Zdá se mi, že kniha je více zaměřena na dějiny astronomie, než na samotného Tychona. Části věnované osudům vědce a jeho rodiny jsou čtivější, ale trochu neuspořádané. Astronomie je podána přehledně, leč poněkud suchopárně a člověka, který se touto vědou nezabývá a mnoho o ní neví, pro další studium oboru nejspíš nezíská.
Autor je dobrý pozorovatel přírody, ale vkomponovat do veršů a předat čtenáři i atmosféru dní strávených v lesích, u vod a strání, se mu moc nepodařilo. Možná se příliš soustředil na oslavný ráz místo niterného prožitku. Zajímavý je Autoportrét v červnu: "Z košile rozhalené krk nahý a smědý mi svítí a prsa lehce omšelá temnými kučerami. V mé tváři trochu vyžilé hnědé oči se vznítí, kdykoli políbí mě van proudící hlubinami." A také závěr Epilogu: "Stráně hoří, stráně hoří ... Odvane vše listopad ... Chtěl bych také - na chvíli jen - srdci , mozku dáti spát!"
Velmi zábavné. Myslím, že dílo bylo už původně míněno jako fraška. I když nelze vyloučit, že ho některá citlivá dušička brala vážně a spolu s Aucassinem a Nicolettou si notně zaplakala.
Sbírka neuchvátí krásou či dokonalostí veršů, ale svým obsahem. Netradiční, působivá forma sdělení pocitů člověka za mřížemi. Co jsem vlastně udělal: "Když se mě ptala žena ze své opuštěnosti, co jsem udělal, že mě obvinili z podvracení republiky, odpověděl jsem jí v dopise povoleném jednou za čtrnáct dní: Psal jsem verše a psal o poezii. Nikdy se to neměla dovědět. Cenzura na generální prokuratuře tu větu k nepoznání začernila, protože ohrožuje stát, který přece musí být chráněn před podobnými zločiny."
Autor koncipoval knihu tak, že stěžejními body jsou Dostojevského díla. Mezi přízračnými postavami románů se proplétá život neméně přízračného spisovatele. Dochází tak k tomu, že o jeho dětství a mládí se čtenář dozví blíže až téměř na konci při rozboru knihy Výrostek, a to ještě ne příliš mnoho. Zcela chybí informace o osudu Dostojevského ženy a děti. Kniha je poněkud nepřehledná a dochází v ní k častému opakovaní již sděleného. Pokud vůbec text prošel korekturou, tak značně nedbalou.
Nevyumělkované, přesně vypointované verše, jimiž autor střídmě, ale s důrazem sděluje své názory v nelehké době. Třebaže byly psány pro situaci před sto lety, přeneseně v nich lze najít i paralely se současným světem. Apostrofa: "... A podlehnuvši zlému sebeklamu budovu velkou proměňuješ v rum. Vše tvé, vše tobě. Noc ctí sebe sama. Já, já, toť evangelium! Vyrostly v zemi tvojí zuby dračí, jsou katastrofou pro dobu. Být volným tobě k štěstí nedostačí. Ty žádáš světa porobu. Tvé ideály strašné jsou a mělké a nenávistné k cizinci. Ty nechceš tolik samo býti velké. Jen druzí ať jsou malincí. Zbloudilá sílo se svým záštím, vzdorem o světů blouzníš zboření. Chceš, lide konvencí a uniforem, zuniformovat stvoření? ...
Studie dobře ukazuje změny ve výkladu dějin a událostí v souvislosti se změnami ideologie vládnoucích mocí. Jejich dopady na konkrétní osoby pak byly často drtivé, což dokládají vzpomínky ve druhé části knihy. Z nich je nejvíce patrné, jak velmi ovlivňují život každého jednotlivce lidé z jeho okolí, a to v negativním i pozitivním smyslu.
Hodně smutná, až depresivní, hra. I krásný horký letní den a teplá noc jsou popsány jako dusná kulisa k setkávání lidí, jejichž vnitřní nespokojenost s vlastním životem stále více vyvěrá na povrch. "Dneska lidé mezi sebou hovoří tak, že jeden druhého neposlouchá ..."
Jarmila Urbánková vytvořila velmi pěknou knížku. Kromě medailonků autorů a překladů z jejich básnické tvorby zaujmou i výbory z korespondencí. Dopisy mají živost a básníky přibližují z lidské stránky.
Šimon Svěrák píše v doslovu "Martinovy básně nás provázejí prostorem tak prázdným, že má strach sám ze sebe ..." a zmiňuje autorův humor. Čtenář, který básníka poznává pouze prostřednictvím této sbírky, jeho humor těžko ocení, neboť je patrně zcela skryt v onom prázdném prostoru. A tu strašnou prázdnotu navíc zaplňují jen prázdná slova a sem tam visící netopýr. "Pršelo na zorané pole mezi silnicí a hotelem se zataženými roletami, na střeše astronom vyhání z dalekohledů spící netopýry výdechem úzkých hrdel plachých hrozeb, netopýři prolétli kormidlem pak, zavěšeni na elektrických drátech stali se dospávajícími kometami."