Lenka4 komentáře u knih
Příjemná četba. Postřehy z rodinného života podané převážně velmi vtipnou formou. U některých situací stačí zaměnit jména osob a hned vidím někoho ze svých známých (krabicová máti, sraz spolužáků, dalekozrakost). V některých situacích vidím dokonce sebe.
Hodně silný příběh. Z dolu na olovo mrazí snad ještě více, než z cesty Sibiří. Tato kniha patří mezi ty, které si časem přečtu znovu.
Autorka předkládá hodně pochmurný obraz světa - smrt, politické události, lidi, kteří snad od života už nic nečekají. Obsah přesně ilustruje malba na obálce - šedivá beznaděj. Není to prostě sbírka pro potěchu duše.
Vskutku humoristický román. Vtipné pojmenování osob, jejich barvitě popsaná charakteristika, a ta nezaměnitelná mluva pánů inženýrů chemiků ... Je potěšitelné, že ve stejném duchu jako kniha se nese i film, takže určitě filmem není zklamán ten, kdo dříve čte, ani knihou ten, kdo se dříve dívá.
Jedna ze zajímavějších sbírek současných básníků. Obzvláště druhá část, jejímž tématem jsou marketingové firmy (např. Teambuilding - abysme postavili Tým, musíme zabít Člověka). Autor předkládá otázky spojené s bytím, ale nečiní tak z chmurné pesimistické pozice. Z veršů je cítit momentální naštvání či znechucení, ale celek svědčí o autorově vnitřní vyrovnanosti. Vadilo mi jen občasné použití hrubších slov.
Paní Sternbergová svůj životní příběh napsala velmi dobře a poutavě. Právě na osudech konkrétních lidí si člověk uvědomí, jak změny politické situace a společenských poměrů mohou zásadně ovlivnit životy jednotlivců, a to ze všech vrstev společnosti.
Zdařilý výběr z tvorby nejznámějších autorů té doby. A dobrá připomínka školních let, neboť obsahuje hodně básní, které jsme se učili nazpaměť.
Se svým (ne)nadáním pro matematiku nejsem schopna řádně ocenit výsledky a řešení, k nimž autor dospěl. Ale příklady uvádí zajímavé a občas i vtipné.
Knihu jsem měla rozečtenou více než rok. Jednotlivé příběhy při souvislém čtení splývají a třebaže jsou některé vtipné a zajímavé, je jich prostě moc.
Vadou na kráse této sbírky je její trochu zatrpklý pesimismus. Je to autorova póza, do které se stylizuje, nebo opravdu vidí svět tak neradostně?
Stará kniha má svůj půvab. I když je moralizující a s dialogy, které dnes zní dost škrobeně.
Díla, ač autorů různých, celkem splývají. Možná kvůli editorovi, který dle svého vkusu vybral tvorbu obdobného rázu. Denní pohled např. na literární server Písmák ukazuje, že tvorba jeho autorů je mnohem pestřejší a nápaditější, než přináší tento výbor. Nicméně jsem díky sborníku našla několik autorů, s jejichž tvorbou se ráda blíže seznámím (Lucie Filipská, Biri, akredit, hanele martinez, guy, tynic, Ivana Pelcmanová/Yfča/).
První část knihy je deníkem s nepříliš záživnými popisy cesty, ovšem pobyt v Konstantinopoli a hlavně období věznění a návratu je hodně napínavé čtení, od kterého se nedá odejít. Půvab příběhu dodává i stará čeština.
Kniha nabitá dějem, napínavé čtení. Ale co ten Karlštejn místo Křivoklátu na str. 210? Chyby v textu působí rušivě v celé trilogii.
Druhý díl se mi zdá lepší než první. Jen už začínám ztrácet přehled, kdo je čí špión. Příběh končí v nejnapínavějším okamžiku, takže je nutné si přečíst i třetí díl. (Dokonce i korektor se mírně polepšil).
Paris je vlastně bezohledný sobec, kterého na ženě zajímá jen krása. Až by mu Helena zestárla, jistě by neváhal vyměnit ji za mladší a krásnější. Paridové jsou věční, stejně jako Ovidiovy verše.
Dost drsný příběh z těžké doby. A obsahuje varování, které je platné vždy a v každé společnosti: bída dožene na dráhu zločinu i lidi, kteří chtějí žít slušně a podle pravidel. Nic jiného jim totiž, pokud nechtějí hladovět, nezbývá.
Sbírka je prodchnutá jemným, tichým smutkem. (Copak měl asi básník z přírodopisu, když cikády nazývá cvrčky?)
Souborné vydání umožňuje sledovat případný autorův vývoj v průběhu let. Z tvorby J. Balabána jsem dosud nic nečetla, takže jeho styl byl pro mne překvapivý a zpočátku (Boží lano) dost neuchopitelný. Romány Černý beran, Kudy šel anděl a Zeptej se táty už jsou srozumitelnější, ale všechny jsou vyprávěny víceméně stejným útržkovitým stylem v šedavé deprimující atmosféře. Tato tři díla téměř splývají svým slohem, příběhy i postavami, a to přesto, že mezi jejich vydáním uplynulo 10 let. Spíše než k potěšení z hezkého čtení tato kniha přispívá k zamyšlení nad smyslem života.
Po přečtení mám dojem, že je jednodušší knihu napsat, než vyrobit. Souhrnné informace o tom, co je pro vydání knihy důležité a nutné, ocení hlavně ten, kdo se chystá vydat své dílko vlastním nákladem. V každém případě je to zajímavý pohled do vydavatelského zákulisí.