Lenka4 komentáře u knih
Zpěv kozlů mě sice příliš nezaujal, ale ve sbírce je několik velmi pěkných básní, např. Okolo Frýdku nebo Noční hodinka. Sbírka působí jakýmsi podzimním dojmem se skrytými tóny klidné rezignovanosti. A do toho příjemného poklidu najednou bum - Hospodo! Správně, bubnování na sudy má mít razanci!
Krtci jsou zpravidla nepolapitelní. Ale ta radost, když se některý, více čitelný, nechá chytit. Hned je vidět, že zvířátko je to trochu pesimistické, umí satiricky kousnout a je krásně ironicky vtipné (vynikající Domácí čeládka). Většinou se však skrývá ve svých norách. Občas vystrčí nos z krtiny - tady jsem. A vzápětí opět unikne. Vlastně je to docela zábavná hra na schovávanou, či ještě lépe na objevovanou.
S překvapením jsem si uvědomila, jak některé výrobky zmizely z obchodů, aniž jsem si toho povšimla. Kniha je dobrou připomínkou. Pochvalu si autor zaslouží také za zaznamenání historie některých podniků a jejich majitelů od dob předválečných až do současnosti. Textu by mohlo více, určitě by nebyl na závadu větší rozsah knihy. Nebo druhý díl.
Ze začátku se zdá, že se přijíždí superhrdina, který inteligencí i zdatností všechno vyřeší a všechny překoná, jak tomu nezřídka v dobrodružné literatuře bývá. Naštěstí podlehne slabosti a dělá chyby, což mu sice moc neprospívá, avšak románu ano. Prostředí císařského paláce je zajímavou kulisou. Kniha je čtivá, napínavá. Příběh však narušují některé nelogické scény. Kladně lze hodnotit originálně vymyšlený způsob vraždy.
Velice zajímavé přiblížení života obyvatel Roudnice nad Labem v 18. století. A to nejen z pera autorů pamětí, ale také autorů sborníku, kteří vyhledávali dokumenty události potvrzující. Z původních zápisů kožešníka Samuela Bernarda Brodského je zřejmý jeho zájem o válečné události, Václav Mikuláš Brodský si více všímá dění ve svém okolí. Zápisy Jílků jsou stručnější. Paměti obsahují zprávy politické (např. boje s Prusy), hospodářské (daně, úroda, neúroda), společenské (úmrtí, narození), černou kroniku (požáry, ukradený elefantový zub), o počasí (teplé zimy, mrazy koncem května, velká hřmění). Knihu snad nelze doporučit ke čtení jen ministrovi financí, neboť by se mohl inspirovat zde zmíněným patentem českého gubernia z 5.12.1763, jímž se vyhlašovala povinnost zaplatit dlužní daň (daň na umoření státního dluhu). Obyvatelé byly rozděleni do 12 tříd podle příslušnosti, majetnosti a výdělku. Ženy v tomto směru nabyly jisté rovnoprávnosti s muži, neboť měly platit stejnou částku jako oni. Nezaopatřené děti platily jen 5. díl.
Kniha má hodně široký záběr, postihuje snad všechno, s čím se dítě od narození až do zletilosti mohlo setkat. Přináší však i hodně informací např. o zakládání a fungování porodnic, různých ústavů (opatrovny, nalezince, chorobince), rozvoji školství. Právě u možnosti vzdělání je vidět, jak se ve společnosti jen velmi těžce měnily názory na budoucí rozdílné životní úlohy u dívek a u chlapců. Ale to už souvisí s celkovým pohledem na ženu v průběhu staletí, na kterém se neblaze podepsalo i církevní učení.
Pro mne byla nejzajímavější kapitola o porodních babkách. Ze zmínek v rodině vím, že této činnosti se věnovala i jedna moje prababička, ovšem teprve nyní jsem získala větší představu o tom, co její profese obnášela.
"Groteska z dnešních časů" rozhodně k popukání není. Vlastně není ani příliš humorná. Začátek vypadá nadějně, téma je zajímavé a aktuální. Žel, satirický příběh se velice rychle změní v chaotickou snůšku absurdit, někdy stěží pochopitelných. Škoda, autor má dobré nápady a námět by určitě vydal na dobrý román. Ovšem nikoliv psaný stejným literárním stylem jako tato knížka. Dílo spíše než k pobavení přispívá k zamyšlení. Z pohledu firemní kultury jsou zaměstnanci degradováni z osob, o které se staralo osobní či personální oddělení, na "lidské zdroje". Zdroj, jak známo, se zpravidla využije, vytěží, často i přímo vyplundruje. Pak se opustí, zanechá svému osudu, občas se většinou na náklady někoho jiného rekultivuje. Hlavně se však hledá zdroj nový, vydatný. Společnost, jejímž jediným cílem je zvyšování výkonnosti, tak ve svém důsledku vytváří masu vystresovaných a otupělých lidí, kteří jsou do jisté míry dobře ovladatelní. Tento trend se netýká jen velkých firem a korporací, odbor lidských zdrojů už mají i na českém ministerstvu kultury.
Vzpomínky jsou psány poněkud suše a s odstupem. Autor se věnuje hlavně svému politickému a filosofickému zrání a směřování, pracovní žurnalistické činnosti. Zajímavé jsou jeho zkušenosti s životem v Praze v období hospodářské krize, kdy denní snahou bylo zajištění jídla a levného ubytování. O svých láskách se sice zmiňuje, leč velmi sporadicky. Stejně tak se nijak zvlášť nerozepisuje o svém vztahu k budoucí ženě. Toto téma patrně gentlemansky vynechává, určitě nejde o nedostatek citu. Naštěstí nevynechává napínavé životní okamžiky, např. útěk před nacisty přes Polsko a své zážitky prostého vojáka z bojů ve Francii. Naprosto neuvěřitelná scéna je s fungující poštou ve válečném chaosu. A při líčení emigrantského prostředí v Anglii si čtenář uvědomí, ostatně stejně jako během četby celé knihy, že lidské charaktery jsou pořád stejné v každé době a často se poznají až ve zlomových okamžicích. Jako třešnička na dortu působí závěrečný dodatek, kdy autor vypráví, jak si šel převzít řád. Příhoda je líčena s lehkostí a vtipem. Škoda, že trochu té lehkosti a vtipu F. Beer nevyužil i ve vzpomínkách. Ale nejspíš je považoval za tak vážné a závažné, že je nechtěl žádným způsobem zlehčovat.
Sbírka obsahuje tři části. V Začarované studánce autor píše o svých láskách, otci, rodném kraji. Jsou to vzpomínky mírně smutné, spíše nostalgické. Další dvě části - S lodí jež dováží čaj a kávu a Protinožci - reflektují dojmy z cesty na dalekou Jávu. Exotické prostředí, zvířena, mentalita domorodých obyvatel - to vše barvitě ožívá v poezii nevšedního, moderního a svěžího stylu. Některé básně nepostrádají vtip (např. V Africe).
Očekávala jsem více vroucnosti, obzvláště básně z pozdějšího období jsou takové spíše vzpomínkové, lehce nostalgické, jako by je autor psal po dvacetiletém dobrém manželství. Celá sbírka je svým charakterem poklidná, možná až příliš.
Sbírka obsahuje výbor básní z let 1990 - 2008, což je dostatečně dlouhá doba ke zjištění zda, jak a jakým směrem se autorova tvorba vyvíjí. Vývoj P. Petra je dost zřetelný. Básně z devadesát let jsou svým způsobem zajímavé, třebaže z nich není patrno, co jimi básník chtěl říci. Jedná se o náhodné shluky slov? Jsou odrazem chaotického básníkova nitra? Skrývají pečlivě ukryté poselství? Jde o experimentální tvorbu? Slova, která na pohled nedávají smysl, jsou však příjemná na čtení, básně mají dobrý rytmus. Novější tvorba pak získává další náboj, projevují se v ní patrně autorovy vlastní silné prožitky. Jedná se o milostnou poezii (částečně i poetickou prózu), která není vyumělkovaná. Působí velice živě a opravdově.
V krátkých básních (6-7 veršů) není prostor pro opisy a popisy. Autorovu sdělení stručnost sluší a čtenář má příležitost rozvíjet svoji představivost. Pro představu těm, na něž se sbírka vydaná v nevelkém nákladu nedostala, např. Krásno nad Bečvou I.: "V parku vrže kinský dvoukolák. Na něm zahradník na zimu sváží těla urozených paní do zámecké kaple s teplometem."
Pestrá sbírka stylově i námětově, zajímavé nápady. Požitek z četby mi pokazilo jen těch několik hrubších slov.
Zaujme-li jediná báseň z celé sbírky - je to málo? Myslím, že nikoliv. Autor svou tvorbou prostě promlouvá více k jiným čtenářům. Ovšem za ty První mrazy děkuji. /V komoře zejí prázdnotou kufry z léta. A venku nás obchází zima až na kost promrzlá, matka mrtvých dětí, chůva smrti./
Běh vzpomínek a myšlenek, které se vynořují, košatí a vzápětí mizí přehlušeny jinými vzpomínkami a myšlenkami. Autor sice u některých událostí slíbí "o tom jindy", žel to "jindy" je možná jinde, možná zůstalo navždy jen v jeho mysli. I tak je to milé a laskavé vyprávění.
Dramatické vyprávění, obzvláště příběh Pia de´Tolomei je přes zdánlivou poklidnost a poetičnost vyprávění velice napínavý, dokonce s prvky hororu. V Záletnici jsme svědky příběhu, na jehož začátku je láska. Vlastně dva druhy lásky - láska k jednomu člověku a láska ke všem lidem, které se jednoho dne setkají. Osobně mi přijde nejzajímavější konec příběhu. Je šťastný? Je nešťastný? Odpověď si najde každý dle své víry.
Sbírka je nenápadně plíživá, stejně jako stárnutí. Jenomže stárnutí nejsou jen vzpomínky na to, co bylo, na ty, kteří odešli, ale i kus současného života. Právě životní jiskra mi ve verších chybí, občasný záblesk radostného očekávání, co hezkého ještě by mohlo přijít. Básně se mi zdají být monotónní, ale ne šedé. Spíše v barvě slonové kosti.
Většinou se jedná o texty lidových písní či popěvků, a to poměrně neznámých, pozapomenutých. Jsou to prosté, neumělé verše, které bez znalosti nápěvu a melodie nelze úplně docenit. Při zpěvu hudební složka dost často zastiňuje text a tak se v písni jeho případné nedokonalosti ztratí. Pokud však máme k dispozici jen slova, můžeme pocítit zklamání a mít dojem, že ty písničky nejsou moc hezké a vlastně se ani nerýmují. Sbírka má však velký význam pro etnografy a je dobře, že vznikla, neboť texty, které jsou nyní pozapomenuté, za nedlouhý čas mohou být zapomenuté. A to by byla škoda, protože jsou součástí našich kulturních tradic.
Temná poezie s tajemnem a všudypřítomnou smrtí. Jenomže jí chybí hloubka a zdá se, že je psána hlavně pro efekt. Básně i několik prozaických textů mají stejné motivy a často se opakují stejná slova (práchnivění, rozpad rouch či těl, dětské mrtvolky, zakrvácená prostěradla, zvěř, sestra, ženci, rány, smrt). Autor se ve velké míře vyjadřuje pomocí barev, hlavně modré. Některé verše jsou pro čtení dost náročné (v louži zelené žže práchnivění). Rozhodně nezapomenutelná je báseň Bouřlivý večer, kdy dramatické líčení bouře "Hlasně rozpraskala se hlať jezera. U okenních rámů křičí rackové. Jezdec ohnivý se řítí, příšera, s kopce, rozbíjí se v rokli jedlové." pokračuje zcela originálním veršem "Choří v nemocnici skučí." ("Peří noci šustí v modravě. Náhle, blýsknuv se, déšť hučí, na střechy se řítí v záplavě.")
Výjimečná poezie, zajímavá stylem i obsahově. Je to příběh nejen o lásce k dívce, ale hlavně o hluboké lásce k člověku, a to k člověku starému a nemocnému - dědečkovi. Ve všední péči o něj, která je psychicky hodně náročná a ve snaze o přizpůsobení se jeho světu, se projevuje hrdinova (autorova) hluboká lidskost.