lenkaknel komentáře u knih
Nechápu, proč si manželé Emersonovi už zase vykali... Ano, je to detail. Dle mého však celkem zásadní detail.
Veliké, převeliké zklamání... Kniha má sice nádhernou obálku, ale to je tak asi jediné, co se mi na ní líbilo. Nevím, zda za to můžou hodně nesympatické postavy, nečtivost (nevím, jak jinak to nazvat), nebo pro mě evidentně nezajímavé téma, historické období... Nechce se mi věřit, že knihu napsala stejná autorka jako Kainovo dědictví. Končím na str. 126 a vracet se k ní nebudu.
Jediná věc, se kterou jsem měla po celou dobu příběhu zásadní problém je to, že si Amelie s Emersonem vykali (po dvanácti letech manželství!). Tohle paní překladatelce fakt ujelo.
Cinder se mi moc líbila. Až jsem z toho sama byla překvapená, protože při prvním kontaktu v knihkupectví jsem si říkala "co je to proboha za blbost". Nicméně semínko zájmu bylo zaseto... A postupně, živeno komentáři u knihy, rostlo v touhu si ji přečíst. Ovšem jak už to bývá, i tady se vyskytl problém. Problém v podobě neoznačených spoilerů. Takže tu zásadní informaci o její osobě, kterou jsem se měla dozvědět se zatajeným dechem na konci...jsem znala už od začátku. A věřte mi, že čekání AŽ se to dozví, není nějak zvlášť vzrušující. Proto si na závěr dovolím menší radu: Pokud uvažujete, zda se do čtení pustit, neprocházejte zdejší komentáře a jděte do Cinder naslepo. ;-)
Atlantský svět mě spíše zklamal, pro samé přeskakování z modulu do modulu mi to celkem připomínalo tu hru "Kloboučku hop". Ale s koncem jsem docela spokojená, takže 4*.
Já to mám přesně naopak :-) Trochu mě zarazilo, že v knize nebyl jediný odkaz na první díl... jako by se vůbec nestal. Ovšem jestli u nás autorovi vyjde další knížka, tak po ní rozhodně sáhnu.
Jen mě vždycky zarazilo, když jsem narazila na větu, že Země dorůstala, případně byla v úplňku. :-) Tak jako ostatní knihy Meyerové je i Nejkrásnější záležitost na pár hodin. A jsem ráda, že konečně díky knize chápu, kdo je Winter a jak k ní Levana přišla. Doporučuji Nejkrásnější číst až po Cress, protože jinak vám uniknou některé souvislosti. ;-)
Měla jsem trochu obavy, jestli si Vidořád udrží úroveň prvního dílu, a s radostí říkám, že byly zcela zbytečné. Normálně se sice považuji za mírumilovnou osobu, ale za ten konec bych autorku nejradši uškrtila. Do třetího dílu minimálně tři roky... Tohle nám přece nemůžeš dělat, Samantho!
Fantastický nápad, který vznikl vlastně omylem. Už dvakrát jsem ji dala jako dárek a pokaždé udělala velkou radost. :-)
Že nemám čekat mnoho, jsem věděla už od začátku. Ale že mé už tak nízké očekávání bude ve výsledku zklamáno... to jsem opravdu nepředpokládala. Příběh mě začal zajímat až těsně před polovinou (jinou knihu bych už dávno odložila), a i tak mě neupoutal natolik, abych každou volnou chvilku trávila s knížkou v ruce a hořela zvědavostí, jak to dopadne. Škoda. A já se tak těšila.
Nedočetla jsem...napoprvé. Napodruhé jsem zhltla celou ságu.
Biografie obvykle moc nečtu, protože mě nebaví. V případě Jeho Veličenstva Bertieho jsem udělala výjimku. A jestli pan Clarke napíše další životopis, udělám ji znovu. Bavila jsem se přímo císařsky! :-)
Mé nadšení je obrovské! Můžu říct, že všechny ty přívlastky, které knize anotace přiřkla, ani trochu nepřehánějí. Svěží, čtivý, akční, strhující, promyšlený, překvapivý... Ať použijete kterýkoliv, budete mít pravdu. A když použijete všechny, tak taky.
Jako malá jsem si ji moc ráda prohlížela, :-) Bohužel nevím, kde je jí konec...
Kde začít... Je to rok nebo dva zpátky, co jsem se Stmívání pokoušela číst poprvé... Musela jsem to ovšem velice brzy vzdát, protože mi Bella tak strašně lezla na nervy, že jsem to ještě nezažila. Letos jsem si ho dala do Výzvy jako knížku, která mě děsí (protože vystát Bellu bude fakt horor). A jak tak ubíhala stránka za stránkou, kladla jsem si otázky: Jak je to možné? Jak to, že mě ta holka vůbec nerozčiluje? Před chvílí jsem dočetla, a kromě toho, co udělala na tom letišti, žádné výhrady nemám. Dokonce zjišťuji, že se mi to i celkem líbilo... :-)
Kniha je poměrně krátká, má 300 stránek a je menšího formátu (četla jsem vydání z r. 1961). Povídky jsou rovněž krátké, navíc Čapek píše čtivě. Tak proč jsem ji četla tři čtvrtě roku? Nevím. Vůbec mě nebavila a musela jsem se do čtení dost nutit.
Tam byl humor? Kde? Zjevně mi nějak unikl. Srovnávat se Staříkem nebudu, protože v tomto směru se myslím není o čem bavit. Jinak se připojuji k ostatním: neztrácejte s Fakírem čas (zvlášť v dnešní uspěchané době, kdy je ho tak málo). Naprosto IKEU chápu, že se od toho distancovala.