Libris_Na_Ex komentáře u knih

4,5/5
Takhle má vypadat romantická fantasy. Magie a svět tady není zbytečně moc komplikovaná a překombinovaná, zároveň ale dává smysl a romantická linka je díky němu silnější a zajímavější.
Hlavní hrdinové mají svůj charakter a navzájem se krásně doplňují. Stránky vám pak mizí pod rukama a najedou jste na konci. Takže už se nemůžu dočkat dalšího dílu a ať už je březen, prosím.

2 25.02.2021

Já si asi procházím nějakou přelomovou fází knižního života. Knihy, které bych předtím nečetla, teď miluju a ty které by mě předtím bavily, jsou pro mě spíš nudné. Což je bohužel i případ Krvavé dědičky/Dědictví krve.
Proč musí být každá hrdinka impulzivní? Tohle je něco, co mě u Any hodně štvalo, protože pak vznikaly zbytečné situace. Ale vzhledem k tomu, že autorka to chtěla mít hodně akční, to chápu. Na druhou stranu už mi to přijde ohrané.
Tempo knihy pro mě byl další problém. Bylo to pořád jenom akce, akce a zase akce. Přišlo mi ale, že to bylo na úkor nějaké citové vazby mezi hlavními hrdiny, protože já jsem tam žádnou chemii neviděla a lásku jim nevěřila.
Ani já jsem si ale k postavám nestihla vybudovat vztah. Já je chci poznat, chci mezi nimi dialogy. A to mi v té rychlosti děje prostě nešlo.
Celkově jsem z knihy měla podobné pocity jako ze Studie jedu – průměrná fantasy, která mi nic nového nepřinesla, ale není vyloženě špatná. Spíš už jsem přehlcená youngadultovkama. Tady ale musím dát ještě další mínus za to extrémně rychlé tempo. I tak si ale nemyslím, že je to špatná kniha, pokud chcete akční youngadultovku, prosím. Tohle je kniha pro vás. Pro mě to ale bohužel nebylo.

2 18.02.2021

Tahle kniha má nejen nádhernou obálku, ale i obsah. Januaryn příběh jsem si zamilovala a zároveň mě zničil.
Je mi ale jasné, že podobné pocity nebude sdílet každý čtenář. Je to kniha psaná poetickým stylem, kdy člověk musí vnímat každé slovíčko, protože tady opravdu na každém jednom slově záleží a společně tvoří jeden krásný obraz. A ano, není to kniha nabytá akcí. Ani na konci se nedočkáte epického vyvrcholení. Ale já se hrdě řádím mezi ty, který mají mnohem radši přízemnější knihy a baví mě objevovat svět a postavy.
Kniha je výjimečná i obdobím, ve kterém se odehrává – začátek 20.století. K tomu je naše hlavní hrdinka míšenka (její táta je černoch a máma běloška), a proto do je pro ni těžké najít svoje místo ve světě. A tom kniha je. O hledání svého místa ve světě a o pocitu, že nikam nepatříme.
Navíc jde opravdu proti dnešním klišé. Pomalá romantická linka, tvořená v dětství (a jedna láska, hledající se napříč světy), hlavní hrdinka, která není drzá, impulsivní a ani drsná anebo třeba magie vysvětlovaná velmi vědecky.
"Už jsem rozhodně četla lepší knížky, kde bylo víc dobrodružství a líbání a míň poučování, ale žádná z nich ve mě nevzbudila takové křehké, nesmyslné podezření, že by to mohla být pravda. "
Už jsem to sem jednou sdílela, ale prostě tahle věta knihu dokonale vystihuje, a i proto se mi tolik zaryla do srdce a jen tak nic jí od pryč nedostane.

2 25.01.2021

(SPOILER) Fuuuu, mám toho v sobě po přečtení hodně. A potřebuju se z toho vypsat. Takže tady budou Spoilery nejen na Dvůr trnů a růží. Ale i na Dvůr mlhy a hněvu. Byli jste varováni.
Poprvé jsem jí četla v létě, když vyšla v roce 2015, a totálně jsem se do toho zamilovala. Když jsem četla nedávno znovu Dvůr mlhy a hněvu, který jsem nakonec ohodnotila 3 hvězdičkami, měla jsem chuť si znovu přečíst i první díl. A to byla chyba.
Já se u toho tak strašně nudila. A ne jenom v té části, kde je s Tamlinem, ale i když je Feyre Pod horou. Ale nebudeme si nalhávat, že podstatně nudnější (a bohužel i delší) je Feyre na Jarním dvoře.
Romantice mezi ní a Tamlinem mi přišla strašně umělá a nezaznamenala jsem tam nic, co by mi řeklo, že ta láska je opravdová. Což ale samozřejmě může být tím, že jsem četla už i dvojku a tam Tamlina opravdu člověk nemůže mít rád. Ale nejsem schopná říct, jak by to vypadalo, kdybych to četla poprvé.
Může mi někdo říct, kde v ACOMAF zmizel Lucien z ACOTARu? Tady byl Lucien sarkastický, nebál se říct Tamlinovi svůj názor a obcházel jeho nařízení. Ve dvojce nám pořád jenom dokola opakuje, že Tamlin je tady vladař a on nemůže nic dělat.
K tomu, že se Feyre stane vílou – tohle jsem čekala už když jsem to četla poprvé a nijak mě to nepřekvapilo a nenaštvalo. Prostě jsem to přešla s myšlenkou: Jak jinak.
Ale v návaznosti na vílí Feyru mám otázku – jaký je rozdíl mezi její silou, která má být větší než všech ostatních vladařů, protože má kousek moci každého z nich? Po přečtení dvojky jsem žila v domnění, že každý vladař má svou specifickou moc v návaznosti na jejich dvůr – Tamlin má moc přeměni, Rhysand umí vniknout do mysli ostatních a mizet v temnotě, vladař Letního dvora má vodu, vladař Podzimního dvora oheň atd. Ale tady zjišťuji, že Tamlin může po libosti měnit vzpomínky smrtelníků a Rhysand se přeměňovat taky. Takže…Je vůbec něco, co vladař neumí? A co umí navíc všemocná Feyre?
Když jsem se do Dvorů pouštěla znova, tak mi bylo jasné, že tak odvařená z toho už nebudu, ale že to bude až takhle špatné jsem nečekala. A je mi to hooodně líto. Na celou sérii mám hodně krásných vzpomínek a byly to moje začátky s YA fantasy. Tohle čtení pro mě bylo tudíž velmi bolestné a musela jsem ho zajíst malinovým sorbetem.
Zároveň tam porád ale vidím, co na tom ostatní tolik milují. Je to psané neskutečně líbivě a na ruku čtenářům, což já úplně nevidím nutně jako chybu. Sama jsem s tímhle postojem četla třetí díl a novelu a relativně jsem si to užila. Teď mě to už ale bohužel u série neudrží.

2 16.01.2021

4,5/5
Vůně Arameteshe: Temný květ je kniha, která není na českém bookstragramu moc vidět a je to škoda.
Dostáváme se do světa plného písku (pokud máte rádi kmihy typu Jiskra v popelu nebo Pomsta a rozbřesk tak směle do toho), vůní a legend. Autorka si zde vymyslela scela nový svět a vlastními fantastickými prvky, ať už jsou to lektvary, vůně, božstvo nebo třeba vlastní zvířata. Vymyslela ale i vlastní politický systém. Doufám, že z předchozích vět je jasné, že svět je velmi originální a autorka ho má velmi dobře promyšlený. Na druhou stranu si musíme přiznat, že trvá hodně dlouho, než se člověk zorientuje, čemuž nepomáhají ani „arabské/vlastní“ názvy a jména. Musile jsem si vzít lepík a dělat si poznámky, protože jinak bych byla naprosto ztracená. Ale vůbec mi to nevadilo.
Hlavní postavy Rakel a Ash se naprosto krásně doplňují. Rakel, pocházející z chudé rodiny, je chytrá dívka s prořízlou pusou, která to umí velmi dobře s vůněmi. Ash je princův Štít, věrný osobní strážce, který by pro svého prince a zároveň přítele zemřel. Je to bojovník, který vždy zachová chladnou hlavu, Pokud ho tedy nedostihnou jeho stíny z minulosti. Oba sledují svoje cíle, které je svedou dohromady a začne mezi nimi vznikat uvěřitelná láska, která ale rozhodně není na první pohled, naopak se buduje velmi pomalu.
I osadní postavy opravdu nejsou navíc a mají charakter a svůj cíl.
Děj velmi rychle utíká. Ač by to mohlo působit jako kniha, kde hlavní postavy pořád jenom putují a nic se neděje, není tomu tak. Na hlavní hrdiny pořád číhá nějaké nebezpečí, kterému se musí společně postavit. Navíc je to velmi čtivá kniha a stránky jsou malé, takže 440 stran vám uteče a ani nevíte jak.
Suma sumárum, je to velmi dobrá kniha, které nemám co vytknout. A i když to asi nebude moje nejvíc nejoblíbenější kniha na světě, za přečtení určitě stojí, další díly budu nadšeně vyhlížet a doufám, že se do ní pustí více čtenářů, protože ta kniha si to rozhodně zaslouží. A navíc to bude nádherná ozdoba vaší knihovny.

2 11.01.2021

Dvůr mlhy a hněvu jsem četla poprvé někdy kolem roku 2017 a strašně se mi líbil a celkově tato série patřila dlouho mezi mé oblíbené. Od těch let se mé nároky na knihy dost změnily, tak jsem se rozhodla, že knihu zkusím znova. Navíc se začalo objevovat i hodně negativních recenzí. No…. Pět hvězdiček to není no.
Sérii jsou vyčítané tři hlavní věci, ke kterým bych se ráda vyjádřila se svým názorem:
1) Nelogičnost děje: Tohle jsem nijak nevnímala už při prvním čtení a ani teď se mě nijak nedotkli. Ano, jsou tam (například chata kam Feyre uprchne), ale mě osobně to nijak nevadilo.
2) Svět/Magický systém/Magie: Tohle tady opravdu hodně pokulhává. Přijde mi, že autorka tam prostě házela to, co se jí zrovna líbilo a vznikl z toho takový překombinovaný mišmaš. I to, že se o něm dozvídáme nárazově a čtenář musí pochopit hodně věcí najednou tomu moc nepomáhá. A já se bez mučení přiznám, že části, kde se toto řešilo jsem přeskakovala, protože mě to nudilo. A navíc, přiznejme si, že nikdo tuhle sérii nečte kvůli propracovanému fantastickému světu, ale kvůli romantice. Je to prostě romantická fantasy, a tak k tomu i přistupuji.
3) Perfektní namakaný vílí válečníci: Tohle je něco, co mě štvalo už v pozdějších dílech Skleněného trůnu (protože jsem se tam v těch vílácích totálně ztrácela) a tady to taky není něco z čeho bych skákala radostí. Například k Azrielovi se ta hromada svalů prostě nehodí. Je to velitel zvědů a stínopěvec. Tam mi prostě víc pasuje menší, míň nápadné tělo. A i k minulosti této postavy by to líp pasovlo.
Například Cassian opravdu má vypadat jako válečník, takže tam s tím problém nemám.
Ale celkově by tam větší diverzita postav nevadila.

Autorka celou sérii píše velmi líbivě a očividně se jí to daří, protože série je velmi populární. Mě ti namakaný okřídlení borci už přestávají bavit.

Co mě ale na knize bavilo hodně byl Rhysandův neužší kruh. Já mám ráda, když v knize máme i jiné postavy než dva hlavní, kteří se do sebe zamilují, a i s těmi dalšími mají přátelský vztah. Tahle šestice mě celou knihou protáhla a ráda jsem se k nim vracela.

Dalo by se říct, že chápu obě strany, jak nadšence, tak hatery. Já ale zůstanu někde uprostřed.

2 06.01.2021

Tohle je nejnižší hodnocení, co jsem Marisse Meyer kdy dala, protože její Měsíční kroniky a Renegáty naprosto miluju. Zároveň je to moje první kniha za rok 2021 a já jí nedočetla.
Kniha má být prequelem k Alence v Říši divů, kterou jsem nedávno četla a musím říct, že mi přijde, že autorka nevyužila potenciál světa. Tady to byl prostě městečko s hradem, ve kterém žije král, což je klasické pro většinu fantasy knih, k Říši divů mi to ale prostě nepasuje. Chybělo mi tam víc šíleností.
Když si odmyslíte svět, zbyde vám pouze romantická linka, která mě bohužel moc nechytla.
Kniha nebyla vyloženě špatná, ale prostě jsem se u ní nudila. A já radši trávím můj čas s knihou, která mě baví, takže jsem jí odložila. Snad budu mít po zbytek roku lepší ruku.

2 05.01.2021

(SPOILER) Při čtení knihy jsem si několikrát vzpomněla na mou milovanou sérii Havraní bratrstvo (The raven boys) od Maggie Stievfater a to z několika důvodů – obě knihy jsou dost svérázné a těžce se mi hledají knihy jim podobné. Mají osobitou atmosféru, „neškatulkovatelné“ postavy a netradiční prostředí. Nadpřirozeno, které se v knihách nachází bych zařadila (a podle Goodreads je zařeno) do subžánru Magický realismus – duchové, věštby, rituály, cesty kudy duchové chodí a podobné záležitosti se vyskytují v našem světě a jsou zkoumány lidmi, někdy skoro až vědecky (to ale spíš v Havraním bratrstvu). Též obě série patří do subžánru Dark academia, v Devátém spolku je ale tento subžánr cítit mnohem víc. Oba tyto subžánra mě hodně baví a v Devátém spolku jsem si je opravdu na plno užívala.
Mezi sériemi je ale jeden dost velký rozdíl – Havraní bratrstvo je cílené spíš pro Young adult a je takové snové. Kdežto Devátý spolek je dospělácká fantasy. Dovolím si zde ocitovat kus recenze @tyrkysoveknihy, která to velmi dobře vystihla a já s tím absolutně souhlasím: „VAROVÁNÍ OHLEDNĚ OBSAHU ❗❗❗ - Toto rozhodně není YA kniha. Prostě to fakt je kniha napsaná pro dospělé čtenáře. Sorry, not sorry. Proč? ➡ znásilnění nezletilé osoby, sexuální napadení pod vlivem magické drogy, topení, těžké násilí, krev, drogová závislost, předávkování, smrt, sebevražda, vydírání, sebepoškozování a nucená konzumace lidských výkalů. To všechno tam fakt je. Zahraniční recenzenti si nevymýšlí a nepřehánějí. Tato varování mají svůj smysl.“ (Určitě doporučuji přečíst si celou její recenzi)
Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách – podzim, kdy Galaxy „Alex“ Sternová (mimochodem dost cool jméno ) nastupuje na Yale a seznamuje s činností Léthe a spolků. Tato část je vyprávěna z pohledu Darlingtona, který Alex zaučuje. Pak máme zimu, kdy se v areálu Yalu objeví tělo dívky a Darlington je v té době „na cestách po Španělsku“ a Alex je proto na tuto záhadnou vraždu sama. Tato doba vyprávěna z pohledu Alex a dost často vzpomínáme na její drsnou minulost. Pro hodně lidí bylo toto prolínání dějových linek zmatečné a já nebudu popírat, že by mi vetší chronologičnost nevadila, ale při čtení mi to nijak víc nepřekáželo.
Postavy rozhodně nejsou prototypy zbožňovaných postav, hlavně Alex, ale mě právě i proto neskutečně bavili. Alex je dívka, která je kvůli svým schopnostem, vidět Šedé (duchy), považována za blázna. Kromě toho si díky této schopnosti prošla nespočtem situací, které v ní nechali bolestivé a hluboké vzpomínky (ehm ehm strana 140 ehm ehm, autorka mi tady krásně ukázala, že se nad pravidly jejího magického systému dost zamyslela). Aby Šedé neviděla, začne brát drogy, což jí dostane do situace, díky které jí přijme Létho.
"Ve většině knih, které četla, i pořadech v televizi se tvrdilo, že být jiná je v pořádku. Být jiný je super! Jenže nikdo nebyl tak odlišný jako ona."
Darlington je úplný opak. Vyrostl v bohaté rodině, je to student a dobrými způsoby, který se rád vzdělává a miluje magii a spolek Léthe. I proto Alex její schopnosti závidí. Mezi nimi vznikají zajímavé situace a tvoří se vztah.
A konečně – atmosféra, prostředí a magie. To mě na knize bavilo úplně nejvíc a já si čtení díky tomu absolutně užívala. Bavilo mě objevovat svět, který Leigh Bardugo stvořila, čemuž i dost napomáhá i její styl psaní. Já nemusím styl psaní typu „popis-skříně-na-čtyři-stránky“, zároveň ale ani nepotřebuji hromadu akce a hromadu zvratů a ideální tempo knihy se mi proto těžce hledá (ukázkový případ, který mi sedl je například už zmiňované Havraní bratrstvo). A tohle je přesně ten typ knihy, jejíž čtení si mi krásně plyne. Není to ani moc rychlé, ale ani se to nevleče. Ale spoustě lidem to určitě bude připadat až moc vleklé.
Jsem fakt ráda, že jsem se do knihy i přes počáteční skepsi pustila, protože knihu jsem si zamilovala.
A jeden nepopulární názor na závěr – prvních 200 stránek mě bavilo víc, než zbytek knihy.

2 31.12.2020

4,5/5
Tento příběh je krásný, něžný a nový, ale zároveň tvrdý surový a reálný.
Bavilo mě příběhem pomalinku putovat spolu se skvěle napsanými hlavními hrdiny. Myšlenka o strachu z budoucnosti, o představách o budoucnosti a o odvaze plnit si své sny, které zde Anička vypráví se mě nejednou dotkli a spoustu vět jsem si musela vyznačit.
Mé hlavní mínus, bylo ale to, že prostřednictvím dopisů od začátku knihy víte, jak to celé skončí. A já bych byla radši, kdybych na to postupně přicházela v průběhu čtení.
I tak mi ale kniha přirostla k srdíčku a budu na ní ještě dlouho vzpomínat.

2 25.12.2020

Uhm, není to pro mě.
Jsou tam komiksy, u kterých jsem se i zasmála, ale rozhodně menšina.
Oproti komiksu Dospělost je mýtus (který je za mě mnohem lepší) se tu řeší kudrnaté vlasy, ofina, účesy, oblečení a líčení, což jsou věci, které se mě moc netýkají, ale jsou určitě lidi, kteří se v tom najdou.

2 19.12.2020

Joooooo, tohle bylo super. Přesně to, co od oddechové YA contemporary chcete.
Je tu zajímavá zápletka, u které se i zasmějete, skvělé postavy, plus Vánoce.
Jednu menší výtku ke klukovi, který nakonec skončí s hlavní hrdinkou, bych měla - jak mile se tam objevil, věděla jsem, že skončí s ním. Ale jinak to byla hezky a pomalu se vyvíjející romantická linka, které jsem fandila.
Plusové body si kniha zaslouží určitě za rodinné prostředí, protože i když jsem se občas v jménech rodinných příslušníků ztrácela, bylo to moc fajn prostředí.
Celkově mě kniha moc bavila a sedla mi do (vánoční) nálady.

2 10.12.2020

Já to asi nezachápala.
Nerozumím tomu světu, nerozumím jednání hlavní hrdinky. Přišlo mi, že spoustu věcí autorka nevysvětlila a že i holka, která ztratila paměť toho ví víc než já. Ale to je možná chyba na mé straně, že jsem nepozorný čtenář.
Jednání hlavní hrdinky mi bylo proti srsti.
Prostě jsme si s knihou nesedly.

2 05.11.2020

4,5/5
Jo, líbilo se mi to. První historický román, který jsem si užila.
To hlavní, co se mi na knize líbilo, byla romantická linka. Já mám totiž ráda romantické linky typu Romeo-a-Julie nebo Enemies-To-Lovers, což tady bylo a bavilo mě to.
I prostředí Španělska je dost netradiční, takže jsem mohla objevovat zcela nový svět.
Postavy, ať už hlavní nebo vedlejší byly super a bylo zajímavé zjišťovat o jejich minulosti.
Bohužel mi ale konec přišel nedotaženy. Kniha je už tak tlustá, ale já bych tam chtěla ještě pár stránek navíc, protože bych chtěla vidět trochu víc z některých linek.
Ale nelituji, že jsem se do knihy pustila, i když to bylo dost mimo moji komfortní zónu.

2 04.11.2020

Byly příběhy, které mě nadchly a jiné mě nechaly chladnou (a některé jsem už ani nedočetla). I tak jsem ráda, že jsem se ke knize dostala.

2 29.10.2020

Jak já Marissu Meyer miluju! Tohle byla opět naprosto skvělá kniha (a celá série), kterou jsem si zamilovala od první do poslední strany. Strašně se mi líbí ta myšlenka, že nic není černo-bílé a mezi dobrem a zlem je tenká hranice. Miluju chemii a momenty mezi Adrianem a Novou. A i ten konec byl dobrej, nečekanej a vlastně odpovídá celý myšlence série. Suma sumárum, nemůžu dát nic jiného než pět z pěti :)

2 29.10.2020

Jooo, taky jsem tomu propadla. S každou další stranou se mi to líbilo víc a víc a na konci jsem málem umřela. Má to dobré postavy, humor, svižní styl psaní a promyšlený svět, ale ne komplikovaný svět, což jsou věci co já mám na knihách ráda. Jsem moc ráda, že jsem se ke knize dostala a hype má naprosto oprávněný.
K obálce – já nejsem grafik ani perfekcionista. Kdyby na to nezačali upozorňovat lidi na instagramu, ani bych si toho nevšimla. Nicméně je pravda, že na obálce jsou chyby a vzhledem k tomu, že obálka má za cíl nalákat čtenáře, měla by být prostě dokonalá. A tahle kniha si rozhodně pozornost čtenářů zaslouží.

2 29.10.2020

4,5
Pro tuhle sérii mám slabost. Není to nic světoborného, ale ty postavy, ten styl psaní, ta magie (a vlastně nemagie)... To je prostě skvělý.

2 29.10.2020

V mnoha ohledech je tahle kniha nádherná. Postavy, svět, děj. To jsem si zamilovala.
Bohužel mi zážitek strašně zkazil styl psaní. Vím, že pro většinu to bylo to nejlepší, ale já bych si to užila mnohem víc, kdyby tam nebyli tak dlouhé popisy. Většinou jsem pak už ani nedočítala odstavce a musela jsem se do čtení nutit, protože to na mě bylo prostě moc zdlouhavé. A myslím, že kdyby to bylo napsané aspoň takovým stylem, jako Dcera kostí a dýmu, mnohem víc bych si to užila.

2 29.10.2020

Prostě nádhera!
Zajímavé informace doplňují krásné ilustrace.
Nemám co vytknout.

2 29.10.2020

Už v prvním díle vám vlastně autorka řekne jak to skončí.... a vlastně taky ne. Straně jsem si poslední díl téhle snové série užila a bude se mi po ní stýskat.

2 16.10.2020