Lidka komentáře u knih
Mne tahle kniha bavila. Hlavně mi zase otevřela další obzory. Třeba pohled na 1.světovou válku odehrávající se v Africe a navíc viděnou očima Nora, který vlastně stojí na straně Němců a v podstatě přímo bojuje po jejich boku. Tak tenhle pohled je opravdu pro mne nový. Zajímavá je i taktika boje Němců v Africe , i toho, jak se chovali k domorodcům oni, a jak Angličané či Belgičané, to je zajímavé srovnání, zajisté nevšední. Ale i to, že Němci v Africe vlastně nebyli poraženi a vše co se od toho odvíjí. To, co prožil Oskar v Africe i v době před válkou bylo opravdu nabité dramatickými událostmi. Tím nechci říct, že by mne nebavil osud Lauritze, odehrávající se v Norsku . Naopak . Potom, co jsem si přečetla, jak to se stavbou železniční tratě bylo mám strašnou chuť se projet tratí Bergen - Oslo a promítnout si u toho v hlavě to, co jsem se o jejích stavitelích, jakož i o podmínkách v nichž stavba probíhala, dozvěděla.
Dočetla jsem se, že autor měl velmi těžké dětství, plné ústrků, šikany, bolesti, hrubého zacházení, ať už ze strany svého nevlastního otce, tak ze strany vychovatelů i vrstevníků a že i on se musel naučit než dospěl přistupovat k životu dosti tvrdě. Myslím, že i proto, své hrdiny líčí jako muže s převažujícími kladnými vlastnostmi, kteří jsou navíc velmi inteligentní a zruční. O jejich vnitřním světě jsem se toho příliš nedozvěděla, autor je posílá a vystavuje řadě zkoušek a úkolů aniž by příliš rozebíral, co si o tom oni myslí a co cítí, není to tedy žádná hluboká psychologická sonda do jejich duší. Ale zase naopak vypráví krásný příběh odehrávající se navíc v diametrálně rozdílných podmínkách . Autor se rozhodl podat nám svědectví o tomto století a to je tedy úkol nelehký.
P.S. Na Wikipedii jsem se dozvěděla, že Paul Von Lettow - Vorbeck měl armádu 14 000 mužů složenou z 3 000 Evropanů/ hlavně Němců/ + 11 000 domorodců a bojoval proti 300 000 Britů a jeho armáda v otevřeném boji nebyla poražena.
Řeknu to jen stručně, tohle je pro mne prostě srdeční záležitost,
Kniha mi dala víc, než jsem od ní očekávala. Nejedná se o červenou knihovnu, to podotýkám předem.
Když pominu ne nezajímavý příběh , který v knize najdete, dozvíte se navíc spoustu zajímavých věcí o historických událostech a o způsobu života v Číně v době před a po 2. světové válce. A jak se chovali okupanti z Japonska k civilnímu obyvatelstvu Číny? Hodně zajímavě je tu popsán také vztah mezí Čínou a USA v době po nástupu Mao ce tunga, kdy se z těchto zemí vlastně staly země znepřátelené a každý Číňan, který žil v USA to opravdu neměl lehké, neboť byl považován buď za špiona či komunistu. Spisovatelka sice píše v doslovu, že není žádný historik, ale je vidět, že problematiku dobře nastudovala a to z řady zdrojů. Navíc vychází i z vlastních zkušeností, neboť sama pobývala určitou dobu s otcovou rodinou v Čínské čtvrti v Los Angeles. Velmi zajímavé pro mne bylo i nahlédnutí do výchovy dívek v rodině, jaké požadavky má taková správná čínská dívka splňovat. I to, jak důležité je mít v Číně syna mimo jiné i proto, že má povinnost zajistit doživotní starost o své rodiče a co vše se dělá, aby v rodině syn byl.
Jak říkám, je to kniha zajímavá pro ty, kteří mají rádi příběhy vyprávěné na pozadí skutečných historických událostí a rádi se něco dozví o vztazích v tradiční čínské rodině jakož i o výchově dětí, to všechno tak hodně odlišné od toho co žijeme u nás.
Příběh tří sester, které ač žijí hodně dlouho mají spolu stále řadu nevyjasněných věcí z minulosti. Při oslavě stých narozenin jedné z nich se rozhodnou , že nastal čas to napravit. A to nelze udělat bez rekapitulace proběhlých životů. Ne, neprožily nic zcela výjimečného, ale to nevadí, takové jsou přece životy většiny z nás . Není nezajímavé nahlédnout do životů žen, které žily přes tři století. Nahlédneme do problémů , které souvisí s historických událostí, ale řeší se tu i problémy, které řešíme i my dnes. Ale v minulosti se řešily zcela jinak, třeba rozvod, politika, společenské postavení,otázka homosexuality a podobně. To, co dnes vyřešíme / pokud to vůbec řešíme/ za dny, popřípadě týdny, to se řešilo i několik let a některé problémy poznamenaly a dá se říct, že mnohdy i odepsaly lidi i na celý život.
Autorka svůj příběh vypráví ve dvou časových rovinách a vypráví ten příběh lehce, jednoduchým způsobem , místy s laskavým humorem.
Chcete si odpočinout? Je to totiž odpočinkové čtení u něhož nemusíte příliš přemýšlet, ale pozor, nikoliv čtení laciné či dokonce bezduché. Asi spíše zaujme ženy, ale troufnu si říct, že klidně je mohou číst tři generace a každá z nich v knize něco najde, co ji zaujme.
Já znovu s údivem četla, jak velká a opravdová láska vydrží hodně dlouho, a co dokáže překonat a jak dokáže lidi semknou láska sourozenecká.
Mám sice raději knížky u nichž musím více přemýšlet, ale tohle čtení nebyl promarněný čas.
Kniha co vám nedovolí přeskakovat stránky / a že jich tu je!/, historickou věrohodnot nedokážu posoudit, ale věřím, že v základních bodech je vše správně. Pro mne bylo velmi zajímavé sledovat další osudy postav společně s líčením historických událostí.
A to, co jsem říkala u 1. dílu opakuju, že takto by nás měli učit dějepis, pro člověka laika to takto stačí a určitě by nás to bavilo a dokonce bychom dobře chápali jak se události vyvíjely. Zimu světa určitě doporučuji k přečtení.
To, že hrdinové románu byly u všech významných událostí ? Tak to mi nevadilo. Přispělo to k barvitosti děje. Podle mne jde o beletrii.
Je tu tolik oprávněných pochval a krásných komentářů, tak co dodat? Pan Follett je skutečně vynikající spisovatel a tohle mne nadchlo.
Možná, že to v knize není vše zcela přesně historicky, nevím, ale kdyby nám ve škole v dějepise takto podávali historii, to by byla bomba, to by nás to i bavilo. A hlavně bychom tomu i rozuměli.
Mě se to tak moc líbilo a dobře se mi to četlo... leč...ač tentokrát jsem se snažila číst pozorně, protože už vím, že jeho postavy se následně někde vynoří a člověk pátrá v paměti kdo a kde to byl/o.... pro mne těch postav opravdu bylo mnoho a vzhledem k velkému počtu stran jsem si už dost těžko přesně vybavovala, ....
Nicméně i tak pro mne pak závěrečné rozuzlení balancuje na hraně uvěřitelnosti.
Nechci příliš kritizovat, už mé hodnocení svědčí o tom, že kniha se mi moc nelíbila. Hlavně se mi nelíbil ten počet stran, obsahově by se to vešlo na polovinu stran a možná, že by to knize hodně prospělo.
Krásně to napsal Stammel, těžko k tomu co dodávat.
Opět něco, co je přesně to, co ráda čtu, co mi dává hodně síly překonávat těžkosti v životě .
Už se moc těším na další díly, už tu na mne čekají. :-))
Teprve při četbě této knihy si člověk uvědomí, jak potřebné je říct a říkat si věci dokud je čas.
Je to nemoc těžká zvláště pro okolí, smířit se s tím, vyrovnat, pochopit a chápat, nalézt vztah a stále mít rád a snad ještě radši. Byla jsem dojata tím, jaký krásný vztah našli otec a syn.
Takových knih je třeba a třeba je je číst , možná, že se už zítra budou týkat i nás.
Z doslovu vybírám:
"... Je to autorův hold otci. A životu vůbec. Z tohoto příběhu můžeme doslova fyzicky cítit, jak může literatura bolet. Geirgerův román není návod, jak zacházet s člověkem, který trpí závažnou nemocí, není to příručka, je to román, který čtenáře promění."
Ano i já to tak cítím.
Michal je dvanáctiletý zvídavý chlapec, ne vždy nachází odpovědi na své problémy doma, a tak mnohdy hledá pomoc a radu jinde. Hodně jej ovlivňují životní osudy a zkušenosti emigrantů, kteří žijí v Paříži a se kterými se jako s členy Klubu nenapravitelných optimistů setkává.
Mne ta kniha bavila a Michalovi jsem ze srdce přála, aby všechno to, co se dozvěděl, co zažil a prožil správně zúročil.
Co se obálky týká byla by hezká, ale podle mne neodpovídá tomu, co je v knize. Michal nehrál fotbal, ale stolní fotbal, ten se hraje jinak než kopacím míčem. A matka, ta pro něj určitě nebyla tou správnou oporou. A ještě jedna věc , ale tou si nejsem jistá, zda tohle je Lucemburská zahrada kam tak rád chodil.
Ale to jen tak na okraj, je to velmi často, že mám pocit, že ten, kdo dělá obálku knihu nečetl a ještě horší mi přijde, když neznalost obsahu je problémem anotace. Což?
Podle mne výborně a důmyslně vystavěný román, plný emocí a tajemství. To vše spojené výborným vypravěčstvím. Je tu milenecká, sourozenecká , rodičovská láska, ale často i v ne právě těch správných podobách, naopak mnohdy v podobách velmi rozporuplných. Postavy vůbec nejsou černobílé, každá z nich má své dobré i špatné vlastnosti a dělá skutky dobré i děsivé, leč takové, z nichž už není cesty zpět. Celé tohle skvělé vyprávění je zasazeno do pro nás exotického prostředí jednoho kanadského ostrova, což ještě jaksi zvyšuje napětí a syrovost celého děje. V čele rodiny stojí otec James, ale zdálo se mi, že hlavní osu děje tvoří životní osudy ženských postav Katleen, Mercedes a Frances a zvláště pak postižené Lily , té, která v sobě skrývá vnitřní sílu hledat a nalézt pravdu o své rodině.
Příběhu bych dala 5*, ale zpracování něco chybí.
Jinak to bylo opět velký nápor na city.
Kundera již řadu let nepovoluje, aby se jeho hra Majitelé klíčů hrála.
Cituji:
Moje kapitální chyba tkvěla v tom, že jsem příběh zasadil do historicky konkrétní situace německé okupace.
Tato situace, která byla tisíckrát ztvárněna, obsahuje v sobě tak silné morálně politické stereotypy, že jim originalita hry nemohla odolat, i když jsem se o to sebevíc snažil. Už sedmnáct let nepovoluji nikde na světě provedení Majitelů klíčů."
Měla jsem to štěstí ji vidět, ale už se mi to asi nepovede znovu.
Útlá kniha s jednoduchým dějem, ale bohatá sílou myšlenky.
O tom, že i starý člověk svým už dávno dospělým má stále co dávat, že nemusí být jen břemenem o které je nutno se starat . Má moudrost stáří , rozvahu, a plné srdce lásky .
Hezké psychologické vykreslení postav.
Pro pohlazení po duši doporučuju přečíst těm, co už máte děti dospělé a samostatné a trochu se bojíte, co s vámi bude, až zestárnete natolik, že pomoc dětí bude potřeba a taky těm , co řešíte otázku "jen abych nepřekážel" .....
P.S. Je to stejně divné, rodiče celý život se pečlivě, zodpovědně a s láskou starají o své děti, pomáhají jim a když zestárnou najednou mají strach, že budou jen na obtíž a co se sebou udělat, aby neobtěžovali ... já nevím, cítí to tak i ty děti?
Hrdinové tohoto románu prochází řadou pádů, nejen pády souvisejícími se zdoláváním vrcholků hor, ale také pády pocházejícími ze zakázaným milostným vztahů, či pády vlastních morálních zásad.
Je to zajímavé čtení a mozaiku , kterou autor poskládal doplníte posledními kamínky až na úplném závěru. Teprve pak je obraz úplný.
" Druhý den nebylo nikomu z nás do hovoru. Rozhostilo se ticho po pádu".
Kdo rád nad knihou přemýšlí a baví jej vykreslování a vývoj postav doporučuji k přečtení.
Plně souhlasím s tím, co napsal Lamanai, nemám k jeho příspěvku vlastně co dodat jen to, že jsem to nečetla v originále:-) a že já už Ztracený přístav četla.
Jinak souhlas, souhlas, souhlas stran jeho hodnocení knihy Na Věrnosti.
Spisovatelka píše o těžké době , ale nepopisuje žádné udatné hrdiny, žádné neohrožené a život nasazující bojovníky, nedělá žádnou pronikavou analýzu doby o které se tolik naše generace učila v hodinách dějepisu a o níž se stále dovídáme nová a nová fakta. Nenajdete tam žádné vyhlazování, znásilňování, nálety, ani bomby, ale "jen" obyčejný příběh jedné učitelky, která vlastně nikam nepatřila. Jaká vlastně byla? Posuďte sami . Sobecká či jen poznamenaná dobou ve které žila a jednala tak z vlasního, svým způsobem sobeckého, rozhodnutí, či byla tlačena a ovlivňována okolnostmi jednat tak, jak jednala. Ten příběh je téměř baladický . Je to příběh jedné ženy . Tak jsem to cítila já.
Letní zahrada je jiná, je více o každodenním životě, tím je vlastně více realistická a pro nás tím pádem bližší. Do života se jim přestala plést sice válka, ale plete se jim tam reálný život! Je tam na mne hodně romantiky a i když chápu, že autorka chtěla napsat, že Taťána a Alexandr jsou jedno tělo a jedna duše, tak tam té romantiky prostě pro mne bylo mnoho.
Spisovatelka chtěla vyprávění prostě dotáhnout do závěru a asi bez tohoto dílu by to nešlo. Ale i tak Měděný jezdec je opravdu jen jeden.
Po čem že to vlastně toužila? Co vlastně těm ženám říkala? Popřela vlastně všechno a oklamala všechny , ale asi nejvíc samu sebe.