Lidka komentáře u knih
Nehodnotím, protože jsem ani nenašla sílu to dočíst, dostala jsem se poctivě až na stranu 300 a představa, že se budu trápit ještě dalších 300 jsem už bohužel nezvládla. Ráda bych i věděla jak to dopadlo, leč .... Nejsem takový ten čtenář, co potřebuje potoky krve, násilí na každém řádku, ale zatím, co ze začátku mne činy vraha děsily s přibývajícími stranami už mne neděsily, ač děsivé byly. Nevím asi jsme si nesedli s panem Deaverem .
Vlastně ani nikdy nepíšu komentáře u knih co je nedočtu, zdá se mi to nepoctivé ke spisovateli, ale tady prostě musím. Omluva všem, co se jim kniha líbila.
Je to můj oblíbený spisovatel, myslím, že jsem i pochopila co chtěl říct. Ale proč mi to přišlo už až přes čáru?
Nicméně k četbě i k zamyšlení doporučuji přečíst, originální to jistě je.
Ta knížka je napsaná jako vyprávění, ale takové zvláštní, protože je napsala autorka, která je básnířkou.
Jinak sám příběh pak vypráví žena jejíž duše je nemocná, ale ona o tom neví, právě naopak vypráví příběh z jejího pohledu zdravého člověka, který se dívá na pokřivený, zvrácený svět ve kterém ona sama nemůže najít své místo a ve kterém je pro ni čím dál těžší žít.
Nemohu prozradit víc než jen to, že knížka stojí za přečtení .
Je to zajímavý příběh bratra a sestry vyrůstající v židovské rodině. Jak je pohled na chlapce a dívku zcela jiný! Do chlapce otec, sám rabín, vkládá velké naděje, nechá jej studovat zatím, co Deboře na její dotaz čím bude jednou ona odpoví otec takto:
Čím budu já? ptá se Debora otce.
Čím bys ty mohla jednoho dne být? No přece ničím!
A o téhle dívce, která měla být ničím ten příběh je. Taky je o tom, jak žije židovská rodina v době před 1.světovou válkou. Pohled je o to zajímavější, že jej vypráví a posuzuje dívka - žena.
Jinak na obalu není Debora, ale je to sama spisovatelka se svými dvěma, slavnějšími, bratry.
Tak jsem si díky vnučce opět připomenula dětství. A ty obrázky Aleny Ladové! Kouzelné.
Omlouvám se všem romantickým a erotickou četbu milujícím čtenářům, nejsem puritán,ani zahořklá duše, ale v hodnocení nemohu jinak.
Tak tentokrát byl můj zážitek mimořádný. Moje překvapení, když v knihovně na mne čekala kniha i audiokniha , byla to náhoda, ale teď říkám krásná náhoda. Prostě jsem střídala četbu s poslechem a mohu říct, že některé pasáže jsem přečetla a ještě si je i poslechla, protože četba v podání pana Hynka Čermáka byla naprosto dokonalá a umocňovala napětí a atmosféru příběhu. Byl to prostě zážitek. Ráda bych si to takto zopakovala a prožila i u jiných knih. Ale mějte to štěstí, že se vám to takto sejde:-)).
A jak se mi to celé líbilo? To jsem vyjádřila počtem hvězdiček.
P.S. Jinak HH je prostě boží :-))
Skvělá knížka.
Joska Smítek a jeho kamarádi opravdu žili , přečtěte si o jejich odvaze , kamarádství, láskách , vůli žít a vůli překonávat těžkostí někdy i v boji o přežití a o holý život , o tom, kam je vedla touha po svobodě i o tom, jak těžké je být sokem v lásce , když je jím váš nejlepší celoživotní přítel, kamarád na život a na smrt. Boj s fašismem, boj o přežití, boj o ženu, boj o každou skálu.... o tom a ještě o mnohém jiném ta knížka je.
Vždycky, když mne kniha zaujme natolik, že mne donutí otevřít si Wikipedii a začít pátrat kdo a jak to bylo doopravdy , nakolik jsou postavy reálné svědčí o tom, že mne příběh opravdu oslovil a obohatil . Jistě, toto je knižní zpracování, nejde přímo o autobiografii, ale lidé v ní jsou reální. A je to hrozně dobře, že se o takových lidech píše a je to strašně krásné o nich číst. A navíc zjištění, že bude i film, hlavního hrdinu by měl hrát kajakář Vavřinec Hradílek a písničky budou od Radůzy, tak to mne hodně potěšilo.
P.S. A z obálky knihy se na vás dívá skutečný Joska Sítek.
Výborná knížka. Petra Soukupová píše úderně, spoře, někdy i tvrdě až mrazí. Některé ty dialogy jsem si četla i opakovaně a nahlas . Opravdu doporučuji všem, co absolvují sourozenecké dohadování, co prožívají neúspěšné vztahy nebo zklamání, co marně touží či neúspěšně hledají, co někdy nemají čas naslouchat dětské duši, co jsou opuštění , těm co trpí pocitem nedostatku lásky, ať již jakékoliv, ... ale doporučuji ke čtení i těm , co tyhle problémy sice nemají, aby o nich věděli, protože člověk nikdy neví, jak a kam se jeho životní osudy vyvinou...
Zvláště mne zaujalo téma jak a kdy informovat děti o tom, kdo jsou jejich praví biologičtí rodiče. Musí to být děsně těžké. Pokud je človíček malý, tak se o tom dobře a snadno mlčí, ale když pak dospívá a zjistí, pátrá , dovídá se, musí to být strašné pro děti i rodiče. A jaké to musí být, když se to člověk dozví po smrti rodičů? Smířit a vyrovnat se s tím je těžké a někdy to asi ani nejde.
Ty příběhy jsou ze života a situace v nich popsané nás mohou potkat a pak ten pocit někam ZMIZET může mít i kdokoliv z nás jako ti, co o nich budete číst v těchto třech zajímavých příbězích.
Jak tvrdím, že na každou knihu musí čtenář dozrát, aby jej správně oslovila, tak tady říkám, že já jsem už na tuhle knihu čas prošvihla, ... ani nehodnotím. Jen že jsem se pustila do knihy, která mne mohla oslovit mnogo let tomu nazad:-))
Nelze říct nic jiného než že prostě skvělé! Ale když on pan Žáček to ani jinak než skvěle ani neumí!
O téhle knize bych řekla, že konec dobrý, všechno dobré. Tím vůbec nemám na mysli to, že to dobře dopadne, ale to, že závěrečné kapitoly a poslední stránky knihy, tedy závěr knihy byly tím, co se mi na ní líbilo nejvíce. Jinak děj sám o sobě byl zajímavý, sice trochu překombinovaný, ale to by mi u tohoto typu knihy tak nevadilo, pokud by se to tak děsně neprotahovalo. Za svou vlastní osobu mohu říct, že jsem měla tentokrát problém s překladem knihy.
Tak že, pokud si rádi občas přečtete příběhy ve stylu Jany Eyrové / mne nevyjímaje/, tak se do četby můžete s klidem pustit.
Jodi Picoultová je jedna z mých nejoblíbenějších, přiznám se, že už pár dní mám knihu přečtenou, ale stále neohodnocenou..., no, nic naplat, prostě nemohu dát nejvyšší hodnocení příběhu, který pro mne byl neuvěřitelný, přišlo mi, že spisovatelka chtěla něčím za každou cenu ohromit a takto to překombinovala. Píšu to tu s těžkým srdcem, protože kniha byla jinak moc krásná, po dlouhé době jsem se dostala ke knížce, kde jsem se těšila, kdy už ji zase budu moct vzít do ruky a pokračovat ve čtení. V poslední době mám na knihy s paranormálními jevy smůlu, mám pocit, že je to pro spisovatele snadné se s jejich pomocí vyvléknout při řešení prekérních situací. Mne tím teda neohromí.
P.S. Všechno to, co jsem se dozvěděla o slonech, ale stálo za čtení. Zajímavé, že v líčení příběhů o slonech paranormálních jevů nebylo třeba.
Bylo to moje první setkání s paní Barbarou Erskinovou a zjistila jsem, že to nebude spisovatelka, kterou budu dál číst. Bylo to děsně dlouhé, stále přešlapovali na místě, příběh tam byl , nebyl špatný, ale celé to bylo takové divné ty postavy jako by si byly na míle vzdáleny, pořád jsem čekala, kdy to začne mezi nimi jiskřit, kdy se začnou mít rádi, milovat se a nenávidět a pomlouvat, spřádat intriky ... jo, oni o tom všem mluvili, ale neprožívali to a já bohužel taky ne, ač jsem se i snažila.
P.S. Jinak taky duchařinu teda moc nemusím.
Na Aleně Mornštajnové mne baví, že její hrdinové jsou lidi z masa a kostí a žijí životy, jaké by mohl žít kdokoliv z nás a žijí ty své životy v reálném světě co se v něm odehrávají události dějin, které více či méně zasahují do toho jejich života.
Slepá mapa se mi moc líbila a tenhle Hotýlek taky.
Pane Gluttauere že NENÍ ZAČ? Vy jste mi ukázal, že JE ZAČ! Ano, je zač, hlavně za naději, že to s námi lidmi není tak špatné.
Já vím, to mé hodnocení zní lacině a zavání to romantikou, ale pohlazení po duši je někdy tak příjemné. A ten lehký sebeironizující autorův humor se mi tolik líbil. Ráda čtu o vztahu otec - syn, a tenhle měl vývoj. Více neprozradím. Jen že to bylo hezké.
Mě se kniha líbila, byla daleko srozumitelnější, méně alegorie a náznaků, prostě více čtivá.
Murakami píše o Japoncích a o Japonsku, jsou prostě takoví, je to jejich způsob života, nevyčnívat, žít svůj život na úkor společnosti, jeho hrdinové prostě takoví už jsou, ukazuje nám jejich svět, jejich myšlení, jejich mentalitu. Více o všem uvažují, jsou i více depresívní. Oni to o sobě jistě ví, proto obdivují cizince, proto asi tak rádi cestují a jsou velmi pozornými a nadšenými pozorovateli, všechno si fotí, dokumentují. Proto když čtu knížky Murakamiho nepřipadají mi vůbec nudné, je to o nich, jsou prostě takoví. Takto čtu jeho knížky, já. A baví mne.
P.S. A navíc mám pocit, že tenhleten Tazaki přece jen se trochu vymkl , že dokázal jít v mnohém za svým cílem jít a být "za sebe", odlišit se.
Že nechal otevřený konec? Nevadí. Ale zase mne posunul v jiných věcech.
Se severskými autory se roztrhl pytel. A pořád je čteme a pořád nás baví. Já myslím, že je to i tím, že každý z nich píše jinak. Tento pan Mons Kallentoft je toho dalším důkazem. Chvíli mi trvalo než jsem si na jeho styl zvykla, ale pak mi došlo, že mne to, jak je to napsáno hodně baví, že je to skvělé! To prostě musíte číst. Nevím, jestli by mne bavila jako audiokniha, nedovedu si to představit, to se prostě musí číst!
Jo, příběh dobrý, ale to, jak je to napsané, tak to mne bavilo na knize nejvíce.
Jinak problém adopce dětí je téma jistě zajímavé.
Ještě bych sekla poklonu paní překladatelce, ta zajímavost četby byla jistě i její zásluha.
Detektivka, místy thriller, ok. Nebyl to špatný příběh.
Ale co mne na téhle knížce nejvíce bavilo bylo to, jak prostřednictvím, hlavních hrdinů, čínského detektiva Li na jedné straně a americké soudní lékařky Margaret na straně druhé nám ukázal střet dvou tak diametrálně odlišných kultur, exotické ale konvencemi svázané Číny s přísnými a přesnými pravidly chování a na druhé straně americkým způsob života jaký žije a vnáší do příběhu Margaret. Nebál se ani pohledu na čínskou kulturní revoluci o které jsme se my ve škole učili trochu jinak. Tak tohle pro mne bylo zajímavé.
A ta rýže? Problém dneška.
Krásné. S vnoučkem čteme pořád dokola i vyprávíme volně podle obrázků. Tu knížku mám půjčenou z knihovny, ale musím ji vnukovi koupit. Kouzelný text i obrázky, je v ní plno poezie. A když jsem si o vás přečetla co máte rád, tak tím víc chápu, jak mohlo něco tak krásného vzniknout. Děkuju za sebe i za vnuka.
Přirovnala bych to ke kouzelné Perníkové chaloupce od Václava Renče/ ilustrace Jiří Trnka.