Lili komentáře u knih

Po přečtení nemůžu říct, že to bylo něco, na co bych nikdy nezapomněla. Zároveň tu ale byla spousta myšlenek, které jakoby vypadly přímo z mé hlavy. Někdy jsem měla až husí kůži, protože jsem si jasně uvědomovala, že ke mně přišla v pravou chvíli. A vím, že ty poznamenané pasáže se mi zase začas vrátí a na něco mě upozorní, přesně tak jak se mi to stává.
Konec byl překvapením, protože jsem si to dohrávala úplně jinak. Stačí jen doufat v to nejlepší a ono přijde tiše, neokázale a vezme vám to dech.

„Když má člověk v někoho víru, stane se zázrak.“

„Člověk si nikdy neváží nesmrtelných okamžiků právě v tom čase, kdy se odehrávají.“

„Život má svoje vrcholy i svoje propasti, a právě těm propastným situacím se musí člověk postavit, a ne se jim poddávat.“

„Volba pravého okamžiku je umění.“

„Člověk musí zemřít, než může znovu začít žít.“

3 17.07.2021

Sama vlastně nevím, proč jsem si knížku vybrala? Snad mě upoutal v šeď zahalený, minimalistický přebal? Ať je to jak chce, nelíbila se mi. Začalo to už zdlouhavou předmluvou, kde se prokecalo kdeco a to před samotným čtením vážně nechcete. Když děj konečně začal, rychle mému očekávání v dobrý román, zatnul tipec. Upjaté prostředí i postavy, nepropustnost citů, těžká atmosféra, život bez radosti a naplnění, to všechno dusilo i mě. Jestli se někomu kniha líbila, vaše plus, ale já se k ní vracet nebudu.

„Osoba, kterou člověk miluje na začátku, je jiná než ta, kterou miluje na konci.“

3 06.06.2021

To byl hodně dlouhý příběh Scarlett O‘Harové, už proto, že jsem přečetla všechny čtyři knihy za sebou a musím se přiznat, že ač se mi podobné romány zvlášť nelíbí, četla jsem s chutí.
V posledním díle jsem moc postrádala všechno známé, jak prostředí, tak postavy. Samozřejmě nejvíc Rhetta, bez něj to nebylo ono. Vždyť právě hašteření a jiskření mezi Scarlett a Rhettem dodávalo celému vyprávění to správné napětí. Když se konečně objevil, skoro až na třísté stránce, zase hned zmizel a objevoval se jen tu a tam.
Vrátit se ke kořenům sice dávalo smysl, ale byly to především kořeny Geralda O‘Hary. Scarlett byla odjakživa dítětem Ameriky. I proto mi hledání nového domova a nošení irských barevných spodniček a punčoch, ke Scarlett vůbec nesedělo, ale dejme tomu, že jen hledala sama sebe. Právě její proměna, od začátku do konce, byla úchvatná a pokud vás vyváděla celou dobu z míry, nakonec si ji zamilujete.
Autorka se mi zalíbila alespoň návraty k bohatým plesům, a nově honům a dostihům. A schválně si to napětí nechávala nakonec. Byl to vlastně trochu kýč, ale krásně romantický kýč! Občas je dobře vystoupit ze svojí obvyklý zóny, protože sami sebe poznáte z jiný stránky a dost možná budete mile překvapeni, stejně jako já.
Jsem moc ráda, že jsem ulovila všechny čtyři díly, navíc i od stejného nakladatelství. Létošní léto si uchovám jako léto se Scarlett, přeci jen, opouštím víc jak sedmnáct set stran příběhu, u kterýho jsem strávila doopravdy příjemný čas.

3 15.07.2020

Druhý díl mě bavil o moc víc než první. Byla tu sice stejně protivná Scarlett, ale taky tu byl Rhett a jeho věčné dobývání, daleko svižnější tempo a spousta zajímavých zvratů.
Přesto jaký byl Rhett padouch, dokázal si přiznat chyby a fakt mě bavilo jak do všech viděl, kdežto Scarlett si neviděla ani na špičku nosu, byla bezcitná a touhou po penězích naprosto zaslepená. Čtení jsem si nejvíc užívala do chvíle, než ji konečně ulovil a když se pak oba nepěkně poškorpili a navzájem si zlomili srdce, zbyla mi už jen lítost nad smutným koncem.
Zajímalo by mě jak pokračuje příběh z pera jiné spisovatelky: Scarlett I a II a jestli je to jen látání něčeho dávno skončeného, nebo jestli autorka dokázala, aby postavy znovu žily. Už teď je mi jasný, že si chci přečíst i to. A moc se mi líbí, že pokračování Jihu proti Severu v podání Našeho vojska, je zase se stejnými ilustracemi Adolfa Borna a opět v překladu Zdeňka Hrona.
Shodou okolností na mě odkudsi vykoukl článek, který nesl spojení „rasistický Jih proti Severu.“ A že tím byly řádky nepěkně zaneřáděný, by si všiml i slepec. Scarlettina jedovatá slova: „Svobodní negři jsou jiní a pořádné zbičování by spoustě z nich náramně prospělo.“ Bohužel to tak chodilo a tehdejší společnost nedokázala vidět jinak. A zlý je, že rasismus, někdy úmyslně skrytý, přetrvává až dodneška.

3 25.06.2020

Název knihy mě přivábil, ale byla to vlastně jen pastička na čtenáře. Podivný příběh, který se nikam zvlášť neposouvá. Doba, evidentně podobná „sedmdesátkám“, mi absolutně neladila s lety a pobyty na Měsíci. Dohromady to působilo tak splácaně, jak když zkřížíte myš se slonem. K tomu všemu ubíjející se popisné pasáže typu: „Paní Mooshabrová v klobouku s dlouhým barevným pápěřím, v červených a bíle poprášených tvářích, v nabarvených rtech a obočí, se šňůrou bambusových koulí, ringlemi na drátech a s mastmi a pudry v bílých rukavičkách vběhla do kuchyně jako v transu“, které se dokázaly opakovat i několikrát na stránce. To by ubilo i toho slona. Stísněná a dusivá atmosféra se ale povedla! Závěr jsem čekala omračující, -- asi jako ve Spalovači mrtvol; doufala jsem, že snad ty buchty to konečně rozseknou -- ale nebyl. Přišel mi tak nepravděpodobný a přitažený za vlasy, těžko si ho srovnat v hlavě. Jedna z těch knih, kde jsem se bála, že ji nikdy nedočtu. Na Fukse nedokážu pět chválu, bohužel.

3 07.12.2019

Ne, ze mě čtenářka fantasy nikdy nebude. A myslím, že i kdybych Hobita četla v dětském věku, a ne poprvé v pětatřiceti, i tehdy bych z něj nebyla paf. Pro mě nejhezčí človíček byl a bude Neználek!

3 26.09.2019

Občas lžu jsem neznala dřív než jsem si ji z knihovny přinesla domů. Miluju tyhle ne-náhody, kdy se dostanu ke knížce, kterou vůbec neznám a ona mi pak vytře zrak. Bylo pro mě bonusem porušení časové posloupnosti, kdy se to, co se „semele“ hodí pěkně na úvod a vy se k začátku celého příběhu postupně prokousáváte.
Taky se mi líbilo jak autorka vystihla dnešní svět. „Rychlejší, hlasitější, osamělejší.“ Vlastně výraz *líbilo* není správný. Tak jinak řečeno, uhodila hřebík na hlavičku. Vždyť přesto, v jakém žijeme blahobytu, se s druhými stále víc odcizujeme. Kolik je na světě opravdových, bezvýhradných přátelství?

A ještě něco do uvozovek. Nemůžu jinak, stal se z toho zvyk.

„Lidé nejsou zrcadla, nevidí vás tak, jak se vidíte sami.“

„Lži se umí tvářit jako pravda, když se často opakují.“

„Mozek je mocná zbraň - dokáže tvořit celé světy a v zájmu sebezáchovy umí překonat sám sebe.“

***
Kéž jako tahle prvotina, září i ty další!

3 19.09.2019

Dian Fossey byla neskutečně zapálenou badatelkou, obdivovatelkou a milovnicí goril. Není divu, že jí málokdo stačil a s málokterým byla spokojená. Knížka, na kterou jsem se dlouho těšila, ale její přírodovědecké podání mě často unavovalo a v množství jmen a vzájemných gorilích pout jsem se nejednou ztrácela. Přišly ale i okamžiky, kdy svým dějem dojímala nebo naopak vyprávěla o krutosti. Smrt Prstíka byla hrozivá. Díky své horlivosti a oddanosti gorilám asi nemohla mít Dian mnoho přátel. Zato spoustu nepřátel, kteří ji nenechali při životě. Autorka používala hezky květnatá souvětí a citlivě popisovala okamžiky štěstí i smutku. Ač jsem knížku četla poměrně dlouho, hodně mi dala.

„Několik minut mi seděla Koko klidně na klíně, a pak odťapkala k dlouhé lavici pod okny, odkud byl výhled na nedaleké visocké stráně. S námahou se na lavici vydrápala a zadívala se na horu. Najednou začala vzlykat a po obličeji jí tekly skutečné slzy, což jsem u gorily nikdy předtím ani potom neviděla. Když se konečně setmělo, svinula se do hnízda z rostlin, které jsem jí udělala, a s tichým kňouráním usnula.“

***
Světelná mlha,
jež jim dává půvab,
také je skrývá.
(Richard M. Milnes)
***

3 01.08.2019

Vlastně poměrně dobré, ale taky neskutečně ucourané. Místo, aby mě děj napínal, začalo mě časem rozčilovat jak se rozuzlení věčně odkládalo. Celou tu dobu jsem čekala „kdo z koho“ a vůbec mě nenapadla nějaká třetí varianta. To se autorovi povedlo, i když nebylo to už překombinované? Jiné mi zas přišlo trochu přestřelené, jako třeba to, že detektiv byl placen po dobu dlouhých osmnácti let nebo celková Malvinina postava.

3 10.06.2019

Příjemně čtivé, napínavé, i když překvapivých zvratů jsem čekala daleko víc. Příběh z pohledu „nezvěstné“ mě napínal a bavil (do Katie jsem se lehce vcítila), naopak z pohledu detektiva Crosse trochu zdržoval.
Líbilo se mi, že autor kápnul božskou: příběh se zrodil v mysli jeho ženy.

3 23.05.2019

Jak už bylo napsáno, i mně nesedl autorčin tok psaní – myšlenky, vyprávění, dialogy – všechno jako proudem semleto dohromady, avšak časem si zvyknete. Dalším mínusem, i když nevelkým, byly nadpisy kapitol. Název má být stručný, jasný a nedělat dojem věty. Takže příkladem kapitola nazvaná „Zastaví u první benzínky, která bude“, nebylo by zkrátka lepší nazvat ji jen „Benzínka“ a nebo prostě kapitoly popisovat číselně? Mně to celý náhled na knihu jako takovou dost zošklivý. Ale třeba i tohle patří k autorčinu svéráznému stylu, takže to tak musím brát.
Příběh nebyl špatný, vlastně moc dobře vystihoval spoustu situací ze života, které se nám všem dějou, ale chybělo mi tam to málo (nebo hodně), co příběh posouvá někam dál a stane se tak Vaším příběhem. Mile mě zahřála vzpomínka na barevný cukr bridž - cukr ve tvaru srdce, piky, kříže, kára - v jemně pastelovém zbarvení.
Chystám se přečíst si román Zmizet, kterým jsem možná měla začít, ale pak zas budu třeba příjemně překvapená. A to já ráda!

3 19.05.2019

Potřebovala jsem sáhnout po něčem jiném a udělala jsem dobře. Děj hezky utíkal, ale ta doba byla hrozně upjatá! Četla jsem, ale nesoucítila. Spousta zbytečné pýchy, která kdyby se spolkla, ušetřila by se hora trápení a promarněného času.
Sestry Brontëovy píšou hodně podobně, pokud bych si jejich jméno nepřečetla na obálce, nerozeznala bych je od sebe. Nevím proč zrovna Anne je tak opomíjenou a druhé dvě vyzdvihované. Jejich proslulé romány mi nepřijdou i nic lepší než právě Anniny. Zřejmě nálepka, tehdy jako dnes.

3 20.04.2019

Dlouho jsem se na Wellsova Neviditelného těšila, ale nijak mě neohromil. Je jasný, že v roce 1897, kdy poprvé vyšel, bychom se na to dívali docela jinak a byli možná dočista paf, jenže dneska je dneska a vychází překvapující a podivné kdeco. Zklamaná nejsem, jsem ráda, že mi přibyla do sbírky a budu doufat, že další od Wellse zabere.

A jen tak na okraj - ve filmovém zpracování Zlodějky knih je to právě Wellsův Neviditelný, kterého Liesel vytáhne z doutnajícího popela, ovšem v Zusakově knize si Liesel pod kabátem odnáší knihu s názvem Pokrčení ramen.
Mám ráda když v knížkách nacházím odkazy na stará kultovní díla. Pokud už je nemám přečtené, vždycky si je poznamenám a dohledávám o čem jsou a budou mě bavit?, jestli byly vůbec přeložené do českého jazyka a jestli je v nějakém zapadlém antikvariátu můžu sehnat.

3 17.11.2018

Knížka mi byla dána do rukou s tím, že jestli se mi líbil Král Krysa, tak tohle bude zrovna tak. Ale už cca po třech stránkách jsem tušila pravý opak.
Motýlkův neobyčejný způsob vyprávění (podle úvodu v knize) mi naopak přišel dost chladný a úsečný, jakoby vypravěčem nebyl sám autor, ale nějaký novinář, který to neprožil, uváděl jen fakta a lehce nastiňoval děj. Chyběla mi atmosféra, která takovouto knihou měla být přeci nasáklá. Postavy jsem poznala jen podle jmen, nikdo jim nepřiřadil hloubku, nevykreslil jejich povahy. Když emoce, tak letecky. Přese všechno co Motýlek prožil jsem k němu necítila náklonost ani obdiv. Samozřejmě nemluvím o tom, že to, že byl neprávem odsouzený k doživotí byla krutá nespravedlnost!
Na druhý díl nespěchám, ale chtěla bych si ho přečíst a znát Motýlkův příběh od A do Z.

3 13.11.2018

Kniha zajímavá svojí atmosférou. Tu rozhodně má. Časem se mi bohužel začal příběh ztrácet, uvadal. Úvah a rozjímání bylo až moc. Čím jsem byla dál, nelíbilo se mi jak se věci vyvíjely. Proč čekat čtvrt století, proč takovou dobu? Copak David čekal, že se život jeho rodiny zastaví a on se vrátí do času kdy utekl? Bylo v tom hodně zmaru a on byl tak nerozhodný, ani v závěru nepůsobil šťastně. Líbilo se mi povídání o sněhových vločkách, to mělo kouzlo. Naopak pasáže o hmyzu mě ani trochu nebavily, připadaly mi tam navíc. Kdyby měla kniha o polovinu stránek míň, myslím, že by jí to jedině prospělo. Úvah by bylo tak akorát a děj by se hýbal a žil. Takhle jsem se často přistihla, zvlášť ke konci kdy většinou knihy hltám, že nevím o čem čtu, že mi řádky nedávají smysl. Hodnotím kladně i když ne moc vysoko a jako jedna z mála se teprve teď chystám na Jsou světla, která nevidíme. Jsem na to zvědavá.

***

„Možná si nemůžeme vybrat, kým budeme. Možná, že místo, odkud jsme vzešli, nám diktuje i to, kde skončíme."

„Kolem Božích uší proletí každou vteřinu miliony proseb. Ať jsou to dveře číslo dvě. Ať se z toho Janet dostane. Ať se máma znova zamiluje, ať to přestane bolet, ať je to ten správný klíč. Když budu rybařit v téhle zátoce, oseju tohle pole, když vstoupím do temnoty, dej mi sílu to zvládnout. Pomoz mému manželovi, mé sestře, mně. Jakou hodnotu bude tenhle fond mít za třináct dní? Za třináct let? Budu za třináct let ještě tady? A pak ta nejméně splnitelná prosba ze všech: Nenech mě zemřít. A pak: Co bude potom? Světlo a hudba sfér? Hejna duší letící jako špačci oblohou? Věčnost. Začínat znovu jako bakterie, jako slunečnice, jako suchozemská želva. Nebo dusivá temnota? Konec všech buněčných funkcí?
Rozlamujeme sušenky se zapečenými věštbami, stoupáme do schodů k věštkyním, hledáme změť řek v našich dlaních. Pátráme na povrchu Marsu po známkách tekuté vody. Kdo by chtěl nalistovat svou poslední stránku? Nakouknout tam? Kdo si aspoň jednou nepřál: Prosím, aspoň jednou mě nech poznat, jak to dopadne."

***

3 28.12.2017

S Marcem Levym před x lety začala moje čtenářská posedlost. Na další titul jsem se tentokrát načekala, o to víc se na něj těšila a nezklamal mě. Levy se rád pouští na cesty minulostí na téma "co by kdyby" a mě to baví. Napínavý děj řádky popoháněl, přečtená byla natošup. Škoda, že další vydání nezůstalo v rukou Albatrosu.

3 17.09.2017

Jelikož je období Vánoc, nemohla jsem jinak než nechat rozečtené rozečteným a sáhnout do knihovny po Vánočních povídkách. Těšila jsem se na ně celý rok!
Na to, až nastane adventní čas, Štědrý den za dveřmi a já si budu moct navodit vánoční atmosféru díky Dickensově talentu. A že ho má a že to umí! Povídky byly poučné, dojemné, s kouzelnou vánoční atmosférou a dobrým koncem!

Kousek z úsměvů, které Charles Dickens vyloudit jednoznačně umí...

„Jestli se smím zmiňovat o nohách nějaké mladé dámy v jakékoli souvislosti, poznamenal bych o nohách slečny Outlé, že byly z jakési osudové příčiny podivuhodně náchylné k podrápání, takže nebyla nikdy schopná nejmenšího výstupu nebo sestupu, aby na nich ten výkon nebyl zaznamenán nějakým vrubem podobným tomu, jakými si Robinson Crusoe označoval dny na svém dřevěném kalendáři.“

3 16.12.2015

Propletenec vztahů příbuzenských, milostných, pracovních a politických. Příběh bez hlavního hrdiny, naopak v čele se skupinou postav (cca 50!), z nichž nejdůležitější je rodina Colemanů a Oliverů. Čtenář by se v množství postav mohl snadno ztratit, ale autor je osobitě vystihuje a nezapomíná připomínat vzájemné linie.
New York vystižen opravdu ve všem – ruch ulic, barvy počasí, zábavní a obchodní podniky, sociální a náboženské poměry, vztahy, klamy, rivalita a boj! Konec vrcholí, opona padá a ani závěrečná tečka v napětí nepoleví.
Nutno ještě dodat, že kniha byla napsána před více než 75 lety. Chvála Mr. Rice!

3 17.10.2012

UKÁZKA

V jedné tropické oblasti jsem zažil neslýchané bouře, dunící jako bombardování, otřásající zemskou kůrou tak, že to připomínalo první okamžiky zrodu světa. Všechny ty obrázky, všechny ty zážitky se ve mně hromadily. Při osamělých pochodech jsem často myslíval na otcovu zahradu, na bratrův fotoaparát, na vůně svých dětí, na Anniny ohavné vířivkové vany, na náš nadměrný dům, na tichou práci matky. Znovu jsem viděl i dědu, matčina otce, jak stojí na vrcholku svého kopce a žasne nad krásou hor.

3 25.05.2012

„Přátelství je nejvzácnější kvítko. Zalévej je! Leni... "

3 27.01.2012