Litocha komentáře u knih
Posloucháno jako audiokniha. Dítě sice poslech vyžaduje opakovaně, ale já z knihy zdaleka tak nadšená nejsem. Jednak mě příliš nezaujal projev Ilony Csákové (ale ani z obrázků Lucie Dvořákové v knižní podobě bych nebyla nadšená, s touto ilustrátorkou se bohužel míjím), jednak mi na autorce trochu vadí ta okatá snaha poučovat a vychovávat. Mám raději, když to z textu tolik netrčí (aspoň je potom s dítětem o čem povídat). Pokud ale při každé příležitosti nezapomene zdůraznit, že je třeba si mýt ruce, udržovat věci v čistotě, jíst ovoce a zeleninu, chodit do přírody..., začne mi ta didaktická složka znechucovat příběhovou.
Tak si říkám (a vrtím nad tím hlavou), jestli měl autor tyhle banální rýmovačky o tom, jak je třeba si mýt ruce a být ohleduplný k ostatním, zapotřebí...
Ilustrace jsou krásné, ale příběh mě moc neoslovil. (O překonávání strachu existují pro děti hezčí.) Ani dítko z něj nebylo odvázané. Ale líbilo se mi to nepatrně více než ježek Toník. Zajímavý je nápad doplnit knihu zajímavostmi ze života veverek, informací ale bylo až moc a byly psané poměrně složitě, takže jsme je ani nedočetli.
Od autorky jsem četla dvě knížky (plus kompletního Bubáčka jako audioknihu) a musím přiznat, že mi tak docela nesedí. Tahle pro starší čtenáře alespoň ale není tak okatě výchovná.
Uznávám, že se jí povedlo krásně zachytit dobu konce války a vzniku Československa, tehdejší způsob života, tehdejší dětské starosti. Hlavní postavy jsou věrohodné a životné (to je velké plus, zvlášť když pro dnešní děti je sto let nazpátky už středověk), zápletka je zajímavá.
Bohužel drhne zpracování. Děj je chvílemi rozvláčný, chybí mu jiskra, která by ho udělala více strhujícím. Samotné detektivní pátrání je pak postaveno vyloženě na náhodě - děti jsou vždy v tu jedinou správnou chvíli na správném místě.
Líbí se mi, že se jedná o historický příběh, bohužel mě ale knížka nedokázala více upoutat, takže jsem těch lehce přes sto stránek četla docela dlouho mezi jinými tituly.
Knížka určená o něco starším dětem než první díl. Opět hravá, opět aktivizační a interaktivní, opět s osvědčenými obrázky Heleny Zmatlíkové, ale už to není úplně ono, ani nevím proč... (Ale docela nás otravovalo neustále opakování reklamního sloganu.)
Myšlenka dobrá, jestli funguje v praxi, ve škole už asi neověřím (i když jsem různé jazykové hříčky nebo pravopisné "špeky" používala na začátku hodin), něco se jistě dá využít i u nás v knihovně. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že autorka objevuje Ameriku - spousta aktivit je všeobecně známých. Některé jsem si vybrala a zapsala, některé mě vůbec neoslovily, jak už to bývá, ale jisté oživení do třídy mohou určitě přinést.
Jistě, je to blbůstka, ale alespoň vypointovaná a syna na nějakou dobu zabavila, přestože už není batole. Jen je škoda, že na to, aby mohl s vlkem sám pohybovat, má přece jen ještě malé prstíky.
Docela milá knížka se špetkou tajemna a jednoduchým příběhem. I na čtení pro děti bylo ale rozuzlení moc jednoduché - jako mávnutím proutku se v několika větách všechno vyřešilo. A ta počeštěná jména mě tedy taky štvala náramně - Jitka Růžová, Matylda Oříšková, Jiří Král nebo Dobromír Kovalský působí v očividně americkém příběhu jako pěst na oko (aneb co projde Dahlovi, tady vadí). Že je k tomu ještě navíc přelucinkováno, taky zmiňovali i další čtenáři. Ze zajímavého nápadu by se dalo jistě vytěžit i víc, ale celkově se mi to vlastně líbilo. (A oceňuji, že knížka není sentimentální a tak nějak samozřejmě předkládá i méně obvyklé životní skutečnosti - že by to bylo tím, že je autorka Kanaďanka?)
Některé příběhy bylo moc hezké - nápadité, humorné, jiné naopak docela nudné nebo celkově podivné. Personifikovaná auta mi nepřekážela, jsou to koneckonců pohádky. Syn má knížku dlouhodobě v oblibě, vyhrávají u něj autoplacky a blátoborec.
Syn si z hromádky přinesených knih neomylně vytáhl tuto - samozřejmě kvůli autíčku. Valentýnův příběh je hezký, soužití s Isabelou má i kapku vtipu, obrázky jsou nádherné, ale přivítala bych o něco zajímavější nápravu Valentýnovy pýchy, ta "královská" příhoda byla dost odbytá a trošku divná.
Když pominu fakt hrůzostrašnou výtvarnou podobu mašinek, ani příběhy mě nepřesvědčily. Jsou stereotypní, až příliš mravoučné a občas prošpikované i zjevnými nesmysly (plně naložená parní lokomotiva jistě vyhraje závod nad vrtulníkem). U dítka je celkem oblíbená, protože mašinky, ale já ji čtu vážně nerada.
Prasátko pobavilo malého i velké (= rodiče). Hezké ilustrace se u Lobela rozumí samy sebou (i když má i povedenější), stejně jako zábavné, mnohdy absurdní situace a jednoduchý, ale výmluvný text. Prasátko s jeho fóbií z vysavače má plus i za pointu a spolu s pohádkovou polívkou se řadí k mým nejoblíbenějším lobelovkám.
Jsem si vědoma toho, že hodnotit knihu výtvarníka podle audioknihy je přinejmenším pošetilé, ale třeba se mi knížka později dostane do ruky a hodnocení ještě změním.
Co se týče příběhu, byl hezký, zrcadlí Čechova oblíbená témata (třeba dobrodružnou četbu), ale uchvácení z něj se nekonalo. Na poslouchání je to příjemné (i když interpret mě úplně nepřesvědčil – při prvních asi čtyřech posleších, pak už jsem si zvykla) a synovi se pavouček moc líbí (a momentálně je vyžadován denně).
Knížka je půvabná, dobrodružná a syna zaujala. Multikulturní poučení je do textu zakomponováno citlivě, ale podobně jako kamibe mi v dětských knihách čím dál více vadí faktické nesmysly a nepřesnosti. Co si chudák Lea počne mezi vším tím sněhem?
P.S. Dodnes vzpomínám, jak jsem ve škole zuby nehty obhajovala tezi, že rosomák je pták.
Ilustrace jsou sice docela roztomilé, ale příběh pokulhává a potácí se pod tíhou neobratných, klopotných veršů. Na téma čtenářství tady máme i pro nejmenší děti mnohem povedenější knížky.
Po pravdě, jsem trochu na rozpacích, jak mám vlastně hodnotit. Záměr zaslouží ocenit, v žádném případě bychom si na tuhle temnou etapu dějin neměli dovolit zapomenout. Neznám moc knížek s tématem holocaustu pro nejmladší čtenáře. Po výtvarné a jazykové stránce mě ale dílo nějak neuchvátilo, působivé je hlavně díky vědomí reálnosti příběhu a skutečným osudům, které jsou s knihou spojeny.
Knihu tvoří vlastně jeden dlouhý monolog plný komplikovaných souvětí. Takže pro malé čtenáře může být moc náročná, naopak pro starší je pokus o podobenství možná až příliš přímočarý. Opakování motivů a formulací mě (kromě počátku, kde výborně, působivě gradují jednotlivá omezení, kterým byli Židé vystaveni) spíše rušilo. Na knížce se bohužel podepisuje, že text vznikl jako doprovod k hrsti dochovaných kreseb.
Kromě vysvětlení, jak z lidí udělali čísla, na mě nejvíc zapůsobil doslov a text na přebalu přibližující skutečné osudy autorů a jejich rodin.
Půvabné obrázky a hezký příběh o síle lásky a hledání odvahy. Zarazil mě ale moment, kdy se na konci tygřík maminky ptá, jestli ho teď už má ráda. A maminka mu to odkývá a neřekne, že ho měla ráda i jako strašpytlíka. Opravdu musí mít dítě pocit, že maminčinu lásku je třeba si zasloužit?
Krása. Výtvarně zdařilá (jak taky jinak, vždyť je to Pavel Čech) knížka o zběsilé honičce. Že není podstata záhady vysvětlená, mi nevadí. Potěšily mě zajímavý nápad, ukázky z knih o Alfrédovi a Kvídovi i vtipná pointa (jen mohly jednotlivé postavy na Alfréda a Kvída reagovat) a navíc jsem se dozvěděla, které spisovatele a ilustrátory má Pavel Čech v oblibě. Za mě rozhodně palec nahoru.
Milena Lukešová opět nezklamala, její poetické knížky, které zdánlivě obyčejné věci pozorují okouzlenýma očima a přibližují i dítěti srozumitelnými metaforami, mám moc ráda. Tady oceňuji dobrý nápad, propojení prozaického textu a veršů a souhlasím s tím, že původní ilustrace Jany Sigmundové přidávají knížce na půvabu a vtiskávají jí další rozměr. Novější vydání (to je ale zase s metodickou poznámkou :-) ) s obrázky Kataríny Ilkovičové mě neoslovilo.
Knížku jsem našla v seznamu nejdůležitějších knih dětské literatury. Hm. Tak nadšená jsem z ní zase nebyla. Asi jsem v zachycení duševních pochodů zlobícího dítěte tu tolik oceňovanou hloubku nenašla. Ilustrace jsou ale působivé a ne okatě líbivé. Řadím do kategorie "zajímavá, ale srdcová záležitost to nebude".