Luccinda komentáře u knih

Tohle je jeden z těch příběhů, které se vás mohou dotknout hluboko v srdci, obzvlášť pokud je čtete ve správný čas. Hlavní myšlenkou románu je umírání. Hlavní hrdinka Paula se vypořádává se ztrátou blízkého člověka a zároveň s pocitem viny, který tuto ztrátu doprovází. Její setkání s Helmutem bylo komické a docela bizarní, stejně jako spousta dalších momentů v knize. Je to zvláštní příběh, přirovnala bych ho například k románu Muž jménem Ove, ale musím říct, že Tisíce metrů ode dna se mi líbilo mnohem více. Takže pokud jste váhali, zda si knížku přečíst, určitě jí dejte šanci! Myslím, že vás může jedině překvapit.

6 13.03.2022

Tato překrásná kniha je důkazem, že nepotřebujete mnoho slov, abyste stvořili velký příběh. Ať už si jí přečte kdokoliv, najde si v ní své životní moudro. Chlapec, krtek, liška a kůň je kniha plná laskavých myšlenek, které se dotýkají těch nejdůležitějších oblastí života. Navíc je doplněná nádhernými ilustracemi, a ty dělají ze čtení nezapomenutelný zážitek, jaký si budete chtít mnohokrát zopakovat. Díky tomu je tahle kniha poklad, který budu chtít mít ve své knihovně už navždycky, abych po něm mohla sáhnout pokaždé, když se mi život bude snažit nakopat zadek...

6 21.02.2022

Tato kniha je speciální zejména tím, jak věrně popisuje policejní vyšetřování a práci agentů FBI. Autorka pro psaní příběhu bohatě zužitkovala své vlastní zkušenosti, sama vystudovala Národní akademii FBI v Quantiku, stala se kapitánkou policie a působila mimo jiné také jako policejní vyjednavačka. To všechno se promítlo do této knihy a vyšetřování tak působí věrohodně a velmi realisticky.

Zároveň je Isabella Maldonado skvělá spisovatelka. Případ Šifry byl ohromně propracovaný, nechybělo mu napětí a spád, knize nechyběla čtivost. Při čtení mi běhal mráz po zádech, takové pocity jsem zažila naposledy při čtení Šelmy! Já mám navíc velkou slabost pro sériové vrahy, takže v tomhle ohledu se autorka prostě trefila do černého. Zároveň ale musím upozornit, že autorka se toho nebála a některé scény v knize jsou poměrně brutální. Hlavní hrdinka si tu prošla fyzickým i psychickým mučením, je tu také explicitně popsané znásilnění. Takže bacha na to!

Já vám ale Šifru rozhodně můžu doporučit. Osobně bych jí maličko zkrátila, to policejní vyšetřování bylo přece jen docela dlouhé, ale to je opravdu jediná výtka, kterou ke knize mám.

6 10.12.2021

Pokud vám vadí násilí nebo příliš drsné scény v knihách a nevyhledáváte depresivní čtení, ale přesto byste si chtěli přečíst román z období druhé světové války, Poslední knihkupectví je přesně pro vás. Navíc potěší každého knihomola, protože jak už název napovídá, část děje se odehrává právě v knihkupectví a knihy jako takové hrají v příběhu velkou roli.

Tohle bylo nádherné čtení. Vím, že u knihy s tematikou druhé světové války byste takové přídavné jméno asi nečekali, ale jinak to popsat ani nejde. Ano, jsou tu smutné a těžké momenty, kdy se zdá, že je vše ztraceno. Ale přesto na každé stránce najdete i záblesk naděje.

Proč tedy nedávám knize plný počet hvězd? Nedokázala jsem tak úplně splynout s postavami, něco tomu chybělo. Navíc jsem právě jeden z těch lidí, kteří dávají přednost spíše depresivnějším knihám, které ve mně vyvolají spoustu emocí. Tady tomu tak nebylo, ale pokud to máte naopak, tak vám Poslední knihkupectví můžu jen doporučit.

6 26.11.2021

Třetí díl ze série Bridgertonovi je v podstatě retellingem na pohádku Popelka, což bylo velmi nečekané a velmi zajímavé. V knížce sledujeme osudy dalšího ze sourozenců Bridgertonových, po Daphne a Anthonym tentokrát přichází na scénu Benedict Bridgerton. Ten mi byl ze všech sourozenců nejsympatičtější, oproti předchozím mužským protagonistům netrpěl žádným traumatem z dětství, kvůli kterému by nabyl přesvědčení, že se nemůže zamilovat nebo zplodit potomka, nic takového. A oblíbila jsem si také hlavní hrdinku Sophie, takže mi nic nebránilo v tom, užít si Nevhodný návrh na maximum.

Přesto ale musím konstatovat, že Nevhodný návrh předchozí díl nepřekonal. Chyběla mi tam ta vášeň a touha, kterou jsem si tak užívala na romantické lince mezi Anthonym a Kate. Jejich vztah byl o poznání žhavější, kdežto Colin a Sophie kolem sebe neustále kroužili a vymýšleli důvody, proč spolu nemůžou být. Ano, i tak to bylo čtivé a okouzlující a nemohla jsem se od toho odtrhnout, ale nebyla jsem z toho tak odvařená jako z druhého dílu.

6 28.08.2021

Jsem ráda, že jsem si před Nastereou dala rereading předchozích dílů, protože jsem se chytla hned na začátku a nemusela jsem dlouze vzpomínat, kde se hlavní hrdinka nachází a jak se tam vlastně dostala. Snad to jediné, co mě při čtení maličko mrzelo, bylo to dlouhé čekání na opětovné shledání Ilan a Pětadvacítky. Začátek knihy byl kvůli tomu mírně rozvleklý, nicméně autorka píše čtivě a poutavě, takže jsem neměla nejmenší problém se do knížky začíst.

Přestože tempo vyprávění není tak svižné jako dříve, i přesto mám pocit, že se toho v knize stalo opravdu hodně. Jak by ne, když se autorka rozepsala na 500 stran. Ale jsem za to ráda a nelituju jediné věty. Zároveň jsem se v Nasteree dozvěděla velké množství nových informací o Duvalském pohoří i o samotných postavách, obzvlášť jednotliví členové Pětadvacítky dostali v knize hodně prostoru. Já jsem tedy maximálně spokojená a už se moc těším, až si Nastereu přečtu znovu, nejspíše před vydáním čtvrtého dílu, které doufám bude co nejdříve!

6 28.08.2021

Knihy o poruchách příjmu potravy jsou pro mě velmi fascinující. Vždycky mě zajímalo, co se těm holkám (nebo i klukům) asi tak honí hlavou, když označí jídlo za nepřítele a ženou se za dokonalou verzí sebe sama. A Barbora Adamcová to v knížce Chuť prázdna popsala výborně. Po příběhové stránce nemám knížce co vytknout, některé momenty byly opravdu silné a myslím, že hlavně mladším čtenářům má kniha co nabídnout.

Kamenem úrazu pro mě byly různé nesrovnalosti, kterých bylo v textu požehnaně. Věk hlavní hrdinky a jejího bratra se měnil jako aprílové počasí, Anna tak v průběhu necelého roku zestárla ze čtrnácti na šestnáct let. Také jméno jejího otce si autorka měnila podle nálady, jednou to byl Karel, podruhé zas Pavel. Nesedělo mi také to, že si Anna sice nastudovala první poslední o hubnutí, drastických dietách i o poruchách příjmu potravy, nicméně když se jí doktor ptá, netuší, co je to BMI.

Bohužel se mi nelíbil ani styl psaní autorky, který bych označila jako neohrabaný. Věty byly kostrbaté, v textu se často opakovaly stejné informace a například deníkové zápisky Anny mi přišly na patnáctiletou holku hodně nepřirozené. Také to je důvod, proč Chuť prázdna nakonec hodnotím jako průměr.

6 09.08.2021

Ema Labudová je velmi talentovaná mladá česká autorka, která už má na kontě úspěšnou knihu Tapetář. Abych byla upřímná, mě tato prvotina svým námětem příliš nezaujala. Lada u ledu, autorčin druhý román, však pojednává o dívce trpící poruchou příjmu potravy, což je téma, které mě v literatuře lákalo už dlouho.

První část knihy se odehrává na konci 70. let v Československu a hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Lada, která bojuje s anorexií. V prvé řadě bych chtěla říct, že autorka píše nádherně! Její styl psaní působí neuvěřitelně vyspěle a díky krásnému jazyku se knížka čte skvěle. V knize jsou také dobře vykresleny pocity hlavní hrdinky, která se snaží se svou nemocí bojovat.

Mrzí mě, že se celá zápletka s anorexií vyřešila až příliš jednoduše. Osobní zkušenosti s ní naštěstí nemám, ale myslím si, že v životě to vždycky takhle snadné není. Chtělo by to se ještě více věnovat psychice hlavní hrdinky, aby čtenář přesně věděl, co člověk s anorexií prožívá. Ano, do určité míry to v knize bylo, ale bohužel to nestačilo k tomu, abych pochopila, jak se Lada cítila.

Ve druhé části autorka popisuje Ladinu dospělost, manželství, zkrátka takové ty obyčejné životní situace. Zpočátku jsem byla zvědavá, jak bude její život pokračovat, ale brzy můj zájem úplně opadl a ke konci už jsem se musela hodně nutit, abych knížku vůbec dočetla.

Celkově Ladu u ledu hodnotím 3*/5*. První část byla super, druhou považuji za zbytečnou. Styl psaní autorky byl ale nádherný a proto přemýšlím, že bych zkusila i její předchozí knihu Tapetář.

6 06.04.2021

Téma adopce, předsudků a nenávisti vůči Romům a vztahu matky a dcery autorka zpracovala skvěle. Bylo to přesně tak emočně drásající, jak mám u tohoto typu literatury ráda. Viktorie Hanišová vše líčí velmi naturalisticky a přiznám se, že ačkoliv mám na podobné popisy dost silný žaludek, při čtení jedné konkrétní kapitoly mi bylo fakt hodně špatně. Nechci tady uvádět žádné podrobnosti kvůli spoilerům, ale pokud by vás to zajímalo, tak mi klidně napište.

Mé nadšení ale bohužel v průběhu čtení postupně začalo vyprchávat a ke konci mi přišlo, že knížku dočítám už jen ze setrvačnosti. Vztah hlavní hrdinky Julie a její adoptivní romské dcery Agnes se začal rapidně zhoršovat a po chvíli jsem byla chováním Julie už tak znechucená, že mě vlastně ani nezajímalo, jak jejich příběh skončí. A vzhledem k tomu, že kniha skončila dost otevřeně, jsem vlastně ráda, že jsem do toho konce moc velká očekávání neměla.

6 19.02.2021

Má temná Vanessa řeší skutečně aktuální téma a autorka ho zpracovala fantasticky! Příběh je vyprávěn pomocí dvou časových linií – jedna se odehrává v roce 2000 a odhaluje začátky vztahu patnáctileté Vanessy a jejího o třicet let staršího profesora angličtiny, druhá popisuje, jak se Vanessa v roce 2017 stále snaží vyrovnat s následky své minulosti. Rozhodně se připravte na mnohdy dost drsné a syrové sexuální scény, autorka nic nezamlčuje a nesnaží se realitu jakkoli zkreslovat. Zároveň bylo skvělé, že při psaní zůstává objektivní a nesnaží se vám podstrčit svůj názor na věc, ten si tak musíte udělat sami. A ačkoliv vám dá Má temná Vanessa psychicky hodně zabrat, je zároveň extrémně čtivá, takže doporučuju si na její čtení vyhradit celý den!

Přiznám se, že nepatřím k lidem, kteří by vztah učitel-student striktně odsuzovali. Věřím, že když je láska vzájemná a ti dva spolu dokážou vytvořit zdravý a harmonický vztah, není důvod, proč by nemohli být spolu. To ale určitě nebyl případ téhle knížky. U Vanessy podle mého názoru šlo o zneužívání, i když si to ona sama možná neuvědomovala…

Má temná Vanessa se každopádně zařadí k těm nejlepším knížkám, které jsem za svůj život přečetla. Opravdu silně na mě zapůsobila, donutila mě přemýšlet o různých věcech a jsem přesvědčená, že jsem jí určitě nečetla naposledy!

6 04.12.2020

Plavec ve tmě patří k méně náročným Odeonkám, tím spíše by ale neměl uniknout vaší pozornosti! Jedná se o vynikající debut, do kterého autor vložil kus sebe. Je to krásně procítěné, příběh je velmi silný a emotivní, možná o to víc, že se odehrává v sousedním Polsku a během režimu, který je nám bohužel velmi dobře znám. Knížka má úžasnou atmosféru, kterou se autorovi podařilo vykreslit i navzdory tomu, že sám komunistický režim v Polsku nikdy nezažil.

Sledovat vznikající lásku mezi Ludwikem a Januzsem bylo zkrátka nádherné. Knížka je hodně pocitová, autor se v ní zaměřuje především na myšlenky obou postav a to, jak jejich vztah ovlivnily například jejich velmi odlišné politické názory. Konec byl velmi dojemný, přestože se z vyprávění Ludwika dalo odhadnout, jak to s ním a Januzsem dopadne. A na to, že se jedná o prvotinu autora-nespisovatele, je Plavec v tmě opravdu krásně napsaný.

Pokud máte rádi silné a emotivní příběhy, mohu vám tuhle knížku jedině doporučit! Jsem si jistá, že se bude líbit také všem milovníkům LGBT románů, především takových, jako je třeba Dej mi své jméno.

6 21.11.2020

Mizející dívky jsou skvělý detektivní příběh, který ve všech ohledech předčil má očekávání. Já už několik let detektivky nečtu, nebaví mě totiž koncept klasického vyšetřování, přijde mi to všechno na jedno brdo. Mizející dívky mě ale zaujaly jak obálkou, tak anotací, proto jsem si řekla, že dám knížce šanci.

Jak poznáte dobrý thriller? Hlavně musí být hodně čtivý a napínavý, a to o knížce Mizející dívky platí stoprocentně! Autorka vsadila na krátké úderné kapitoly, ve kterých pokaždé odhalíte novou informaci k případu, což vás nutí číst dál a dál. První polovina knížky je pomalejší, případ je totiž dost zapeklitý a dlouho trvá, než se pátrání posune někam dopředu. Zároveň bych chtěla upozornit na velké množství postav, někdy totiž i na první pohled nedůležitá postava může hrát v příběhu svou roli, takže si dávejte pozor na jména!

Samotný příběh nakonec není zas tak originální, jak se může zdát z anotace. Já už jsem četla minimálně dvě knihy s podobnou zápletkou, ale Mizející dívky se mi líbily ze všech nejvíc. Dlouho jsem tedy tušila, jak by to s těmi mizejícími dívkami mohlo být, ale pachatele jsem absolutně neodhadla.

Hlavní hrdinka Josie byla fantastická! Líbilo se mi, že se autorka zaměřila také na její minulost, Josie si toho totiž i přes svůj mladý věk hodně prožila. Dobrou zprávou je, že detektivní série s Josie Quinnovou má už devět dílů a desátý je na cestě. Doufám tedy, že se toho v dalších dílech o Josie dozvím ještě víc.

6 22.10.2020

Kroniky pozůstalých jsou pro mě jedna velká záhada. První díl se mi napoprvé hodně líbil, napodruhé už to taková pecka nebyla, no a druhý díl se mi sice dobře četl a hezky odsýpal, ale z té dějové části jsem byla dost zklamaná... Zato Temná krása mě překvapila na všech frontách a dokonce bych jí zařadila k jednomu z nejlepších závěrečných dílů vůbec!

Do příběhu jsem se začetla hned na první straně a přestože se v knížce dobrých 200 stran nic moc nedělo, já jsem si čtení vážně užívala. Když pak přišla druhá polovina a přípravy na epickou závěrečnou bitvu, prakticky jsem nedokázala knížku odložit. Samotná bitva možná mohla trvat trošku déle, ale jinak jsem spoko.

V recenzi na Zrádné srdce jsem psala, že tahle trilogie stojí a padá na milostném trojúhelníku. Po přečtení Temné krásy už si to ale nemyslím. Ano, romantická linka stále zabírá velkou část příběhu, ale minimálně v tom třetím díle nám autorka ukázala, že má perfektně zvladnutou i tu fantasy část. Další věc, kterou bych chtěla vyzdvihnout, jsou postavy, které za ty tři díly prošly obrovským vývojem. Fantasticky propracované charaktery nemá jen ústřední trio Lia - Kaden - Rafe, ale i vedlejší postavy, což se v knížkách zas tak často nevidí... Velký palec nahoru dávám i za rozuzlení milostného trojúhelníku, Lia sice nakonec neskončila s tím, komu jsem od začátku fandila, ale myslím, že to autorka vyřešila skvěle!

6 19.10.2020

Autorka perfektních psychothrillerů Gillian Flynn napíše hororovou povídku pro soubor povídek George R. R. Martina? Co si budem, očekávání byla vysoká. Už jen první strana mě však od knížky dokázala téměř odradit. Měla jsem za to, že se má jednat o hororovou povídku, a místo toho tam hlavní hrdinka honí chlapům... Ehm. Cože?

Jakýsi horor se dostaví až cca v polovině, ale že bych se u toho bála, to se opravdu říct nedá. Příběh nebyl vyloženě špatný, vlastně mě to docela bavilo a byla jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne, ale něco tomu zkrátka chybělo. A konec se mi jednoduše nelíbil. Ani tak nevadilo, že byl otevřený, jako spíš to, že to bylo šíleně překombinované a celkově takové divné. Absolutně jsem netušila, čemu mám vlastně věřit, autorka vám naservírovala jednu verzi a následně jí smetla ze stolu s tím, že to byla jedna velká lež. A takhle pořád dokola, takže ve finále jsem z toho byla dokonale zmatená.

6 19.10.2020

Miluju knížky podle skutečného příběhu. Ten pocit, že se to všechno doopravdy stalo, že se to dělo reálným lidem a v reálném světě, je pro mě skoro magický. I když musím přiznat, že při čtení Imámovy dcery jsem měla spoustu pocitů, ale magický mezi ně nepatřil.

Miluju knížky o lidském utrpení, jakkoliv divně to může znít. Líbí se mi, když ve mně knížka vyvolá emoce, ať už jsou pozitivní či negativní. Ráda se při čtení směju, pláču, červenám, nadávám na chování postav a na nesmyslnost příběhu, nebo jen sedím se zatajenýn dechem a v napětí čekám, jak to celé dopadne.

A v neposlední řadě miluju knížky o lidském utrpení podle skutečného příběhu. Imámova dcera je přesně TA knížka. Knížka, která ve vás něco zanechá. Knížka, která vás donutí přemýšlet. Knížka, která je navzdory svému tématu tak čtivá, že jí neodložíte, dokud jí nedočtete.

Jedna otázka mi po dočtení Imámovy dcery stále rezonuje v hlavě: Proč se lidé vůbec upínají k nějaké víře? Jsou moc zbabělí na to, aby svůj život žili bez ní? Z čeho vyplývá ta dychtivost dodržovat nějaká nesmyslná pravidla, která člověku mnohdy přináší jen utrpení? Je díky víře život jednodušší, nebo je to jen způsob, jak "přežít", aniž by člověk skutečně žil?

6 24.08.2020

Celá první polovina byla v podstatě o tom, jak se Katniss a ostatní vyrovnávají s událostmi, které se odehrály na konci druhého dílu. Spoustu prostoru bylo věnováno vykreslení situace v jednotlivých krajích, které se začínaly bouřit proti politické situaci v Kapitolu. Katniss se postupně stává symbolem revoluce, což byla část, která mě bavila asi nejvíce. Druhá polovina sice byla o dost akčnější, ale postrádala silné momenty té první části. Občas mi to přišlo zbytečně natahované a opět jsem zápasila s délkou knížky, podle mě je bezmála 450 stran prostě moc. Navíc jsem si z filmů vybavovala všechny ty šokující momenty, takže v knížce už mě bohužel nemělo co překvapit. Ale to je jen můj problém, že jsem filmy viděla dřív, než jsem četla knížky.

Byla jsem ale velmi příjemně překvapená, že se v Mockingjay skoro vůbec neřešila romantika. Čekala jsem, že bude příběh upozaděn kvůli milostnému trojúhelníku, ale v podstatě jsme se k tomu dostali až v epilogu, za což jsem byla upřímně hodně ráda, protože romantická linka rozhodně nepatří mezi pozitivní aspekty této série. Jak už jsem zmiňovala dříve, mezi postavami nebyla vůbec žádná chemie, takže mi bylo ve výsledku jedno, jestli Katniss na konci skončí s Galem nebo s Peetou.

Se zakončením příběhu jsem ale hodně spokojená! Rozhodnutí Katniss v závěru knížky ohledně prezidenta Snowa bylo naprosto famózní a podle mě to skončilo přesně tak, jak to skončit mělo. Mockingjay tak pro mě bylo víc než uspokojivé finále série a vůbec nelituju toho, že jsem se do Hunger Games pustila.

6 31.07.2020

Viktorie Hanišová dokázala skvěle vykreslit rodinné vztahy a jejich vývoj v průběhu Sářina dospívání. Co na začátku vypadá jako rodinná idylka, se pomalu proměňuje v něco ohavného a čtenář najednou začíná nenávidět všechny postavy za to, jak se k Sáře zachovali. Zároveň ale cítí určitou nelibost i vůči Sáře, protože nebojovala dostatečně, protože ani po sedmi letech nebyla schopná se vzpamatovat se ze svého traumatu. Může ale člověk něco takového vůbec někdy překonat?

Jako milovnice hub jsem si nejvíce užívala pasáže, které byly věnovány jejich sběru. Hlavní hrdinka je na houby přebornice, takže jsem se dozvěděla spoustu informací o mně známých i dosud neznámých druzích a nesčetněkrát jsem při čtení dostala chuť na houbovou smaženici. Prostředí šumavských lesů dodávalo knížce nádhernou atmosféru, bylo to skoro jako bych se sama ocitla uprostřed lesa s košíkem v ruce.

Přestože byla Houbařka úžasná, nehodnotím ji plným počtem hvězd, a to z jednoho jediného důvodu: nezasáhla mě tolik, jak jsem očekávala. Příběh byl velmi silný, ale pár knížek s touto tematikou už jsem přečetla, takže jsem to ošklivé rodinné tajemství snadno odhalila. Nevyhovoval mi také otevřený konec, od kterého jsem čekala víc.

6 31.07.2020

Co vám budu povídat, moje očekávání od knížky byla obrovská a musím se přiznat, že ještě v polovině knížky jsem byla mírně na rozpacích. Tohle má opravdu být ta famózní knížka, ze které si všichni sedli na zadek? Přišlo mi to hrozně málo promyšlené, takové „nedodělané“. Ale pak se to najednou nějak obrátilo, ukázalo se, že autorka to nakonec přece jen promyšlené má, a to do nejmenšího detailu! Absolutně nechápu, kdy přesně přišel ten zlom, ale najednou jsem se přistihla, že jsem z knížky stále víc nadšená. A pak přišel konec, který mě emočně totálně rozsekal! Všechno to najednou začalo dávat smysl, knížka získala obrovský přesah a já jsem se do ní díky tomu konci strašně zamilovala.

Příběh je úzce spjatý s tématem feminismu a myslím si, že to bylo na knížce úplně to nejlepší. Hlavními hrdinkami tu byly ženy - jejich obavy a touhy a jejich vzájemné vztahy. Bylo až děsivé sledovat, jak funguje společnost, ve které vládnou muži a ženy jsou vnímány jen jako majetek. Proto bylo pro mě nepochopitelné, jak příšerně se k sobě některé dívky a ženy vzájemně chovaly, místo toho, aby držely spolu.

Jediná věc, kterou bych knížce vytkla, je romantická linka, která by tam podle mě vůbec nemusela být. Přišla mi hrozně vynucená a odváděla pozornost čtenáře od prokletého roku, který měl být hlavním tématem knížky.

Prokletý rok si mě ale navzdory všemu nakonec opravdu získal. I když k němu mám své výhrady, v rámci YA je to vážně skvělá kniha, která si zaslouží vaši pozornost!

6 31.07.2020

Nyxia nespoutaná přímo navazuje na události předchozího dílu, proto bych vám doporučovala číst všechny tři knihy hned po sobě (věřte mi, že po dočtení Nyxie stejně nebudete chtít nic jiného, než se okamžitě pustit do druhého dílu). Příběh nás tentokrát zavádí do úplně jiného prostředí, než na jaké jsme byli zvyklí z prvního dílu, a je to opět neskutečně akční od samého začátku. Dozvídáme se spoustu nových informací o planetě Eden, o Adamitech a jejich historii a odhalujeme další ošklivá tajemství společnosti Babylon. Autor si pro nás opět přichystal pár nepěkných dějových zvratů, takže většinu času se zatajeným dechem čekáte, co všechno se ještě hlavním hrdinům podělá.

Vedlejší postavy dostávají v knížce mnohem více prostoru než doposud a autor se hodně zaměřuje na rozvoj jejich charakteru, což bylo za mě úplně super, protože jsem si díky tomu většinu těch postav neskutečně zamilovala. Proto pro mě pak bylo utrpení jen sedět a čekat, kdy některý z mých oblíbených hrdinů přijde k úhoně. Více prostoru dostaly ve druhém díle Nyxie také romantické linky, které ale přirozeně vyplývají z příběhu a nepůsobí v knížce vůbec rušivě, právě naopak! Skvělé bylo hlavně to, že romantika byla v příběhu stále hodně upozaděná a postavy tak měly možnost soustředit se na svou dobrodružnou misi.

Nyxia nespoutaná byla stejně jako první díl neuvěřitelně čtivá, já jsem celou knížku přečetla během jednoho jediného dne, protože jsem měla opravdu problém se od ní odtrhnout. Děj plyne svižným tempem, v knížce se pořád něco děje a zápletka je tak dobrodružná a napínavá, že zkrátka musíte číst dál a dál. A slibuju, že konec vás opět naprosto rozseká, takže rozhodně mějte po ruce třetí díl, budete ho potřebovat!

6 30.07.2020

Navzdory kontroverznímu tématu mě Lolita od samého začátku nedokázala ničím zaujmout. Vypravěč a zároveň hlavní hrdina Humbert popisuje děj jen povrchně a mnohem více se soustředí na odhalení svých myšlenek a pocitů, má tendenci veškeré dění popisovat v metaforách a často ve svém vyprávění naráží na jiná známá literární díla, postavy či známé osobnosti. Tyto odkazy, stejně jako překlad francouzských vět, které se v knížce vyskytují v hojném množství, jsou vysvětleny v poznámkách na konci knihy. Tohle neustálé nahlížení do vysvětlivek neskutečně zdržuje od čtení a vytrhuje čtenáře ze soustředění, které je při čtení Lolity doopravdy potřeba. Kvůli četným metaforám a filozofickým úvahám se knížka četla velice špatně a od úplného začátku jsem bojovala s touhou jí zahodit někam hodně daleko a už se k ní nevracet. Nakonec jsem jí ale po dlouhém měsíci konečně dočetla a musím říct, že kdybych knížku odložila už na začátku, vůbec o nic bych nepřišla.

Děj veškerý žádný, tři čtvrtě knížky se točilo jen kolem cestování po Státech a přejíždění z jednoho motelu do druhého, kde občas proběhl nějaký ten sex. Veškerých pikantních detailů jsme byli bohudík (nebo bohužel?) ušetřeni. Vypravěč nás však neustále obohacuje svými úvahami o tom, že vlastně není špatný člověk, přestože se hned v další větě vzrušuje nad dvanáctiletou Dolores. Své chování se mnohokrát snaží ospravedlnit, což představuje jediný zajímavý aspekt téhle knížky.

Lolitu jsem zkrátka protrpěla, několikrát jsem to málem nezvládla ani dočíst. Za sebe knížku bohužel doporučit nemůžu.

6 30.07.2020