Lucie Pfeifer. komentáře u knih

Orwell opravdu umí nahnat husinu. Všemi těmi událostmi, tou urputnou psychologickou hrou s hlubokým lingvistickým přesahem, tím citem pro slova. Nebo zkrátka tím, že vám to až podezřele v lecčem připomíná skutečnost. A to je asi to nejděsivější.

1984 je o stínovém světě, ve kterém existuje pouze nekonečná přítomnost a ve kterém se zvolené lži stávají pravdou. Minulost neexistuje, je vymazána. Na samotné vymazání se zapomnělo a všechno se rozplynulo v prázdné otupělosti. Na konci už vám nepatří ani těch pár krychlových centimetrů ve vaší lebce.

1984 bylo už rozebráno natisíckrát skrz naskrz a já stejně nenacházím ta správná slova, která by dokázala popsat všechny ty pocity, které se ve mně po dočtení mísily. Ale byly asi tak stejně zoufalé, jako Winstonův předem prohraný boj, ve kterém se na samotném konci ocitnul na místě, kde sice nebyla žádná tma, ale přeci to bylo místo nejtemnější.

26 02.03.2023

Příběh samolibého muže, který by pro své dobro šel i přes mrtvoly. Jeho prospěchářský, zkažený charakter se všem postavám v knize zarýval hluboko pod kůži, zanechával v žilách jed a postupně hnil. Přirovnala bych ho ke droze. Soužití s ním se zpočátku zdá jako dobrý nápad, ale na samotném konci zjistíte, že vám vlastně mnohem více vzal, než dal.

Všechny ty ženy, které s ním přišly do styku, byly v základu silnými osobnostmi. Ale ani ony nedokázaly odolat. S každou otočenou stránkou rostla má averze vůči tomuto sobci, který si ledabyle zahrával s osudy druhých. A to vše pro postavení, peníze a blahobyt. Kromě toho, že je to nadmíru poutavá psychologická hra plná intrik, se v knize objevují také velice zajímavé úvahy o životě a smrti. Slova Norberta de Varenne byla jedna z nejdepresivnějších knižních výpovědí, se kterými jsem se kdy setkala.

Tak moc jsem si přála, aby se všechny ženy, kterým prachsprostě vstoupil do života, chytily na konci za ruce a zakroutily mu krkem. Bohužel v této knize „kdo chce víc, nemá nic“ neplatí.

7 31.01.2023

Frankenstein je děsivým příběhem, ale v úplně jiném slova smyslu. Není to tak, že byste se sami doma po večerech při čtení museli bát, ale stejně pociťujete nevysvětlitelný hrůzostrašný pocit. Jako by vám někdo dýchal za zády na rameno a svazoval pocitem neklidu.

Je to směsice skličujících pocitů zmaru a sebetrýznění. Viktor Frankenstein stvořil v hlubokém pracovním zápalu bytost, na kterou ihned zanevřel a odsoudil ji tak k životu ve zkáze. Stejně tak tím ale odsoudil i sebe. Proč? Protože bytost, která před ním povstala a které vdechl život, byla navenek to nejodpornější, co kdy za život spatřil. Stvořil tvora, kterého ihned opustil, protože ho nenáviděl, a protože nenáviděl sebe za to, že něčemu takovému vdechl život. A tento tvor, kterého odsoudil jeho samotný stvořitel, nenachází přijetí ani nikde jinde a svůj bídný život zasvěcuje pomstě. Můžeme mu to mít za zlé?

Naprosto dokonalá psychologická záležitost, která mě nutila zamýšlet se nad tím, na čí straně vlastně jsem. A já si vybrala.

8 31.01.2023

Začnu tím, že se nejedná o lehké dílo. Jsou tam dlouhé esejistické pasáže, které vyžadují stoprocentní koncentraci. Stačí na chvíli soustředit mysl jinam a můžete si celou jednu stránku přečíst znovu, protože se ztratíte. A možná se ztratíte i tak, protože to filozofování je někdy opravdu nad rámec běžného chápaní. Zmatky chovance Törlesse totiž doslova kopírují svůj název. Jsou především o vnitřním sporu mladého člověka, který se ztrácí ve vlastních myšlenkách a hledá východisko a porozumění pro svůj vlastní pochod mozku. Morální hodnoty, otázka sexuality, volba mezi jednou a druhou stranou. Parta chovanců, která se v rudé komoře proměňuje v cosi úplně jiného. Temného. V noci utvářejí ze svých zvrácených představ realitu, hrají si na boží soud a druhý den usedají zpět do školních lavic, v povaze naprosto neslučitelné s tou večerní. Kdyby do toho všeho Törless tolik nefilozofoval, bylo by to mnohem snesitelnější.

Možná, že nejsem na dílo dostatečně intelektuálně připravená. A možná, že to jsou všechno jenom několikastránkové nicneříkající úvahy o matematických imaginárních číslech, které pohřbívají jinak velice dobře vymyšlený sled událostí o pubertální krutosti.

1 31.01.2023

Aforismy jsou nahlédnutí do nejhlubších zákoutí Kafkovy mysli. Je tam nádhera a temnota, kterou jsem si dokázala představit jen částečně. Je to hromádka myšlenek, které se potácí mezi smíchem a slzami. Jsou to destilované vášně jednoho umělce, který i přes svou nekonfliktní povahu vedl od samého začátku až do konce boj s vlastní existencí.

1 05.06.2022

Málokdy se stává, že vám je hlavní postava nesympatická. Protagonisté jsou většinou vytvářeni tak, aby si je čtenář oblíbil. Emmu, která si s arogancí osobovala právo zasahovat lidem do jejich osudů, si nešlo oblíbit. Ani ke konci.

Austen to určitě takhle udělala naschvál a já musím říct, že se mi Emma natolik protivila, až se mi to celé vlastně zamlouvalo. Nestalo se, že by ve mně jediná strana románu nevzbuzovala nějaké pocity. V jednu chvíli jsem byla celá nešťastná z nikdy nekončících rozprav slečny Batesové, z přehnané starostlivosti pana Woodhouse se mi protáčely panenky a nedočkavě jsem čekala na příchod pana Knightleyho, až za pomocí své suché přímočarosti vyplodí konečně něco zajímavého. Nejvíce ze všeho jsem ale pociťovala netrpělivost. Celou dobu jsem čekala na to, až se někdo z nich konečně postaví ze židle u jedné z těch rádoby nastrojených setkání a zakřičí: „Stejně nikoho z vás nemám rád!“, protože tu povrchnost, neupřímnost a přehnanou zdvořilost jsem zvládala ze všeho nejméně.

3 12.05.2022

A pak nezbyl žádný má neuvěřitelnou sílu v příběhu. Začíst se nevyžadovalo žádné úsilí. Znáte takové to typické „čte se to samo“? Tak tahle kniha je přesnou definicí tohoto slovního spojení. Vyloženě vám pohled skáče samovolně z jednoho slova na druhé, mozek automaticky zpracovává a ruka nevědomky otáčí stránku za stránkou. A pak nestihnete skoro ani mrknout a kniha je přečtená. A já přesně tohle od této knihy chtěla.

Splnila má očekávání. Nezklamala, ale na druhou stránku vlastně ani nijak nepřekvapila. Možná to je tím, že nejsem čtenář detektivek. Prostě se v nich nedokážu najít. Detektivní romány ukazují svou sílu především v intenzitě příběhu. V ději. Já vyhledávám myšlenky, a proto dává větší smysl, že jsem platonicky zamilovaná do Virginie Woolf než do Agathy Christie.

7 12.05.2022

Virginia je naprosto skvělá spisovatelka, ale určitě není pro každého. Tuto knihu dle mého názoru dokáže ocenit pouze ten, kdo tomu čtení dokáže věnovat veškerou soustředěnost a ochotu vrýt se pod povrch každodennosti. Vidět věci jinak. Nebýt povrchní a lhostejný ke svému okolí, ale uvědomit si, že každý z nás si píšeme svůj vlastní příběh.

7 22.02.2022

Čapek se rozhodl v ovzduší předválečného napětí napsat divadelní hru, která sahá až ke kořenům antické tragédie. Při čtení se mi hlavou honilo nespočet otázek, na které není lehké si odpovědět. Jedno ale vím jistě. Ať už si vezmete do ruky jakoukoliv Čapkovu knihu, nesáhnete vedle.

10 22.02.2022

Toto dílo mě dostalo svým příběhem, bojem proti vyšší síle, kde jak už bylo v knize řečeno, není možné vyhrát, ale jen se rvát a rvát až vám nakonec dojdou síly a nahradí vás někdo další.

McMurphy se rval. Zároveň také zahnal mlhu z oddělení psychiatrické léčebny a zbavil je pískotu v uších. Ale co je nejdůležitější, dal těm chlapům opět důvod, proč se smát.

15 19.09.2021

Tady mi trvalo o něco déle, než jsem se dostala na autorovu vlnu.

Ale musím teda říct, že když už se člověk začte, vnímá každý řádek. Rozhodně nejde o povrchní čtení, musíte tam s těmi postavami být. Musíte si představit, jak sedíte v té observatoři a překládáte Farmu zvířat do klasické řečtiny, jak pomáháte za teplých letních dnů zrenovovat váš rodinný stolek nebo jak sedíte už poněkolikáté v jedné kavárně s osobou, která vás přivádí do rozpaků. Musíte to prostě cítit.

Věřím, že Aciman je velký srdcař, který svým knihám dává přidanou hodnotu v podobě kulturně obohacující složky, která jeho díla dělají tak výjimečná.

3 27.08.2021

Myslím si, že ne pro všechny věci se dají najít vhodná slova. A já po přečtení této knihy žádná nenacházím, protože tohle je jeden z těch příběhů, který vás na konci zmačká jako kus papíru a hodí proti zdi.

A jak tu už někdo psal níže, budu to nějakou chvíli zpracovávat s obavami, že už žádný příběh nebude takový.

Donna Tartt je velice výjimečná spisovatelka.

8 06.08.2021

Povrchní čtení. Méně je někdy více.

4 16.01.2021

Ve spoustě komentářů se objevuje názor, že kdyby kniha byla byť o stránku delší, tak ji nedočtou.

Mě naopak mrzí, že nebyla obsáhlejší. Námět je velice temný, absurdní a vlastně hodně zajímavý. Dalo by se z toho ještě hodně co vytěžit.

I tak jsme ale mohli nahlédnout do psychologie dospívajících dětí, kterým nikdo pořádně nevysvětlil, jak to v reálném světě chodí, a tak si vytvořily svůj vlastní. Dokonce I přes to, že kniha neobsahuje moc popisů okolního prostředí, jsme si dokázali živě představit ten hnus, ucítit ten hnilobný pach ze sklepa a utřít si pot z čela, který se nám tam nahrnul kvůli nesnesitelnému teplému počasí.

7 29.09.2020

Jak se píše v doslovu - "...obludné varování před zvrácenou formou modernizace, která se zvrhla do totality a zabránila lidem přemýšlet."

9 22.08.2020

Zdržím se toho, abych tomu dávala nějaký počet hvězdiček. Koneckonců, co bych vlastně měla hodnotit? Jak je to napsané? Psala to od svých třinácti do patnácti let, naprosto laicky a hlavně si to psala jen pro sebe. Tak mám hodnotit jak moc zajímavé a čtivé ty příběhy byly? To byl ale něčí život a ne vymyšlené povídky. Tohle se opravdu stalo.

Přiznám se, že jsem knihu nepřečetla na jeden zátah. Ani mi to nešlo. Měla jsem ale tak spoustu času srovnat svůj běžný život se životem Anne. A když si povšimnete, ona sama sebe kárá za to, že si dovolila být nevděčná, protože to co teď měli, bylo vlastně obrovské bohatství a štěstí oproti ostatním Židům. Člověku to otevře oči.

Paradoxní mi také přišlo, jak se sama sebe ptá, zda se jí jednou podaří napsat velké dílo jako ostatním velkým spisovatelům. A já jsem mezitím seděla na balkoně, v malém městě, v České republice a četla tyto řádky z knihy, která je pro mě velkým dílem.

Anne byla velice intelektuální a věřím, že kdyby to tehdy přežila, má světu ještě spoustu co nabídnout.

Najdi mě je stejná jako Michel - baví vás, ale stejně ve Vašem srdci má vždy speciální místo ta pravá první láska, která byla tak vášnivá, ke které se pořád vracíte a na kterou nezapomenete - Dej mi své jméno, Oliver.

5 02.08.2020

Sylvia to napsala vše za mě. Tolik těžko se popisujících situací dokázala čtenáři přednést s jakousi až lehkostí a bez vší té "omáčky" kolem. Prostě tak, jak se to v něčí hlavě má. Nehledě na to, že je mistryní přirovnání a metafor.

"To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho."

12 29.07.2020

Vyprávění Holdena jakožto kluka, kterého nic nebaví a vše ho deprimuje. S jeho názory se moc často neztotožníte, a proto nemáte moc příležitost ho ani politovat či se s ním hlouběji "spojit". Zkrátka se nestane jednou z Vašich oblíbených knižních postav. Ale i přes to, že se v knize nic neděje, čtete jeho vnitřní monolog dále a čekáte co se bude dít, protože jeho vyprávění je nesmírně čtivé. Ale nebude se dít nic, a nakonec zjišťujete, že mu ke troše štěstí stačil jen pohled na jeho malou sestřičku na kolotoči.

"Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet."

3 14.07.2020

Nádherná kniha. Líbilo se mi, ze se hnedka na začátku dozvídám konec a i tak mě zajímalo co k tomu vedlo a jaký byl příběh. Všechno už tu bylo řečeno.
PS: Hansi mi připadal po celou dobu jako postava z knihy Na Větrné Hůrce.

9 12.09.2019