Luciluc komentáře u knih

(SPOILER) Další z knih, na kterou jsem narazila zde na Databázi. Byl to silný příběh, který ve mně rezonoval ještě dlouho po přečtení. Ta Tragédie, která se stala…měla jsem zase po nějaké době při čtení slzy v očích. A obálka knihy…, po přečtení ji pochopíte. Mám moc ráda jména Olívie a Zoe, a právě kapitoly z pohledu Olivie mě bavily více než vyprávění Ivy. Celá kniha je, i přes náročnost tématu, čtivá a překvapivá.

Čtení mi přinášelo spoustu otázek. Olivia byla hezká a inteligentní žena, věděla, čeho chce po studijní/kariérní stránce dosáhnout, měla milující (a jak sama řekla úžasnou) rodinu a pěkné dětství, měla se kam vrátit. Tak kdy a proč nastal ten zlom, že sebou nechala manipulovat až to přerostlo v domácí násilí? Proč si Davida vzala za muže, když už před svatbou věděla jaký je a jak se k ní chová? Kdy a proč přišel ten moment, že začala věřit tomu, že ona je zdrojem „všeho špatného“ a musí být potrestána?
A pak jsem se vrátila v příběhu a znovu si přečetla toto:
„…Když něco slyšíte dost často a když je vám lež opakovaná s dostatečnou upřímností někým, koho milujete celým svým srdcem, zdravý rozum nakonec ustoupí víře. Víra v sebe sama je velmi křehká věc – může se zlomit tak snadno, za těch správných okolností. … Nebylo to tak, že bych najednou jeden den byla přesvědčená Davidovou pokřivenou logikou – nebyl to jeden jediný okamžik, kdy bych si řekla: Aha. Je to moje chyba. Za všechno můžu já. Byl to sotva patrný proces, bylo to postupné prolínání jeho pohledu na věc s mým, docházelo k tomu tak pomalu, že jsem si vůbec nebyla vědomá, že k tomu dochází. …. Nějak jsem začala věřit, že když mi ubližuje, dělá to pro moje dobro. Stala jsem se obětí své vlastní pokroucené psychiky. … Začala jsem přebírat Davidův pohled na ošklivé aspekty našeho manželství – on byl dobrý člověk a já ho jenom neustále provokovala, kdo byl tedy nakonec na vině? (str.36)

„Protože jsem si, mami, myslela, že je to láska. Myslela jsem si, že on se změní – vždycky se dušoval, že to bylo naposled. Myslela jsem si, že si to zasluhuju, myslela jsem si, že jsem to celé vyprovokovala, myslela jsem si, že ho to mrzí. Myslela jsem si, že mu dokážu pomoct. Myslela jsem si, že mě potřebuje. Myslela jsem si, že by mě zabil. Později mi zcela jasně řekl, že by se zabil, kdybych ho opustila, a věděla jsem, že mi jenom tak planě nevyhrožuje. … Měl veškeré naše peníze, já neměla na svoje jméno ani cent. … A vážně jsem si myslela, že on je všechno, co mi zůstalo. (str. 239)

Kdo to nezažije na vlastní kůži to asi nedokáže úplně do detailu pochopit. Je pro mě prostě zvláštní, že se z někoho sebevědomého (a násilím „nezatíženého“) stane oběť domácího násilí.
Scéna, kdy Olivia „procitla“, a uvědomila si co se vlastně ve skutečnosti stalo, byla velmi silná a smutná.

Ivy. Bylo mi z té ženy zle. Psychopatka, která vychovala psychopata. Scéna, kdy malý David přešlápl při přeskoku do písku byla úplně absurdní. („Nemůže být nejlepší ve všem, Ivy. Je ještě dítě – tohle má být zábava. Nespočívá snad podstata všech sportů v tom, aby se člověk naučil, jak vyhrávat a prohrávat? Jak si hezky hrát s ostatními dětmi? Jak to zkoušet a třeba i neuspět a přijmout to, když to tak dopadne?….Pokud to nepochopí, bude si myslet, že má nárok na to, aby se s ním celý život zacházelo jako s někým, kdo je lepší než ostatní.“ str. 68). Z Davida, jejího smyslu a středobodu života, vychovala sebestředného člověka, který se ničeho neštítí. Štvalo mě, jak Davida za všechno špatné omlouvala, jak ho ponoukala, dávala brouky do hlavy, jak ho utvrzovala v tom, že Olivia ho provokovala a že si zaslouží potrestat. Nebyla schopná otevřít oči a připustit si pravdu. „Jsem na tebe tak hrdá. Přesně takhle jsem si tvůj život vysnila.“ (str.265)
„Tuctová, nudná Olivia už nikdy nesbalí tak mimořádného muže, jako je David. Měla by být ochotná dát všechno stranou, jen aby mohla být s ním, stejně jako jsem to udělala já s Wyattem.“ (str.200)

David. „Nehoda“ se štěnětem. Nejdříve mě napadlo, jestli už od mala měl zlou povahu, která byla podpořena špatnou výchovou, ale asi to byl „jen“ projev toho, že toužil po pozornosti, na kterou byl zvyklý a najednou se mu jí dostávalo o trochu méně. To, že Livvy nutil do těhotenství, i když na to ještě nebyla připravená, že ji hlídal menstruaci, to pro mě bylo nepředstavitelné. A dušení ve spánku, silný kalibr. Dobře, že si zvolil takový konec, jaký si zvolil, ale měl v něm figurovat jen on sám! Byl to slaboch.

Wyatt, manžel Ivy, buran, který svou ženu před Davidem občas shodil („Mamince už narostly boky natolik doširoka, že se dneska večer vůbec nevejde do svý židle.“) Možná to mohlo působit jako „nevinný vtip“, ale…

Sebastian. Jeho láska k Olivii byla úžasná, dával jí prostor, s ním se cítila v bezpečí…ale mohl nějak „zasáhnout“, dřív.. a ta věc se Zoe, ach, bylo mi ho líto.

Kniha končí happy endem a jsem za to ráda, protože jsem Olivii přála normální život. Doporučuji k přečtení.

7 30.09.2024

„Uvědomuješ si, kolik je ještě míst o nichž nic nevíme?“
Knížka čtená dceři. Autorku znám jako ilustrátorku série knih „Kdo roste…“ (četly jsme Kdo roste v zahradě a Kdo roste v parku), potěšilo mě, že je i přímo autorkou, a z jejích knih jsem jako první vybrala Vřesovou můrku. Byla jsem překvapena formou/zpracováním, protože příběh je psán jako komiks (což mi u předčítání občas trochu vadilo, těším se, až si to bude moct dcera přečíst sama :) ). Ilustrace jsou nádherné! Barevné ladění stránek lahodí oku, a na větším formátu knihy obrázky krásně vyniknou. Šedivá vřesová můrka a Brachmína buková můrka jsou milé postavy hezkého příběhu o objevování a překonávání strachu z neznámého. Doufám, že se dočkáme pokračování. My si mezitím přečteme Tukoně a zahrajeme si hru „kameny a klacíčky“ jako můrka se svými kamarády sýčkem a netopýrem. Doporučuji k přečtení.

7 16.09.2024

Marka Dvořáka sleduji už nějakou dobu na sociální síti. Mám od něj koupený i online kurz první pomoci (je skvělý, jestli váháte – doporučuji). Při čtení jsem si vybavila, že jsem ho vlastně poprvé viděla už před lety v pořadu 112, vzpomněla jsem si na autonehodu paní, která přeletěla přes koleje, a jak mu do pořadu přišla poděkovat za záchranu. Pan doktor je mi sympatický, má charisma, líbí se mi jeho názory i jeho jak on sám říká „blbý smysl pro humor“. Proto jsem investovala do koupi a doufám, že se mi podaří na Světě knih ulovit i jeho podpis. Dobře se to četlo (i přes to, že velké množství případů neskončilo dobře), jen jsem měla občas problém s reakcemi/otázkami pana Moravce, někdy to drhlo. Dozvěděla jsem se nové informace (doteď jsem netušila, že existují first respondeři), zajímavosti, oživila jsem si první pomoc. Čtení mě moc bavilo, četla jsem každou volnou chvíli. Obdivuji, co všechno pan doktor stíhá, jeho práci, přístup k pacientům, pokoru, svědomí, selský rozum,…více takových lidí! Oceňuji fotogalerii na konci knihy. Určitě doporučuji k přečtení, je to super vhled do prostředí, kde se zachraňují lidské životy.
P.S. Hezká obálka knihy :)

7 15.05.2024

Tahle kniha mě zaujala ve vteřině. Má dechberoucí ilustrace! Půjčila jsem si ji, upřímně, jen kvůli tomu, že jsem se chtěla kochat těmi obrázky. Až pak jsem začala zkoumat o čem vlastně je...Smutný, ale krásný příběh. I slzu jsem uronila, to se mi hodně dlouho nestalo. Textu je pomálu, ale i tak to má myšlenku a poselství. Za mě opravdu povedené dílo, pokud chcete menší děti seznámit se ztrátou někoho blízkého a jak z toho ven.

7 08.11.2023

Na knihy a jejich autorky jsem narazila náhodou, viděla jsem rozhovor na internetu, Instagram nemám. Jejich projekt popularizace českého jazyka mě zaujal a jsem za něj ráda, sama mám češtinu a její perličky v oblibě, tak jsem si oba díly přála jako vánoční dárek od kamarádky. Kniha je napsána jednoduše a srozumitelně, je to taková nenáročná "čtenářská jednohubka", já většinou četla vždy pár stran chvíli u snídaně. Líbí se mi grafická stránka knihy a oceňuji přítomnost diktátů s klíčem, takže si můžete získané znalosti rovnou procvičit. Některé věci mi přišly docela banální a divila jsem se, že v nich může někdo chybovat. Na druhou stranu se našlo několik věcí, které mě překvapily a nevěděla jsem o nich, případně jsem je používala špatně (odteď jen jedině "s hranolky" :-) ). Těším se na druhý díl.

7 20.02.2022

Od C.J. Tudor jsem četla Kříďáka, a to v nedávné době, proto mi docela vadilo, že autorka zasadila příběh do podobného prostředí (malé městečko, kde tzv. chcípl pes) a i postavy příběhu byly skoro shodné (vypravěčem je muž kolem čtyřicítky, který se rád napije, je to učitel, tak trochu podivín, v mládí byl členem party ve složení čtyři kluci, jedna holka, vrací se do rodného městečka, aby vyřešil minulost,..). Jáma mi přišla čtivější a napínavější než Kříďak, měla lepší zápletku, ale konec mě trochu zklamal, ten mi přišel lepší u Kříďáka. Každopádně mě ještě čekají Ti druzí a doufám, že tentokrát nastane nějaká změna prostředí a postav.
"Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale není to pravda. Pouze obrušuje paměť. Navzdory tomu, co člověka postihne, běží čas stále dál, rozmělňuje vzpomínky a drolí obrovské balvany bolesti, až z nich zůstanou jen ostré úlomky, které se pořád zarývají do srdce, ale jsou tak malé, že se to dá vydržet." (kap. 6)

7 01.06.2021

"Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."
Přiznávám, že jsem si knížku původně vybrala jen kvůli jejímu názvu. Později mě zaujala i anotace (konečně je hlavní hrdinkou introvertka!), i kladné hodnocení zde, na Databázi knih. Dobře se to čte, ale jestli hledáte příběh plný zvratů, budete muset sáhnout po jiné knize. Z psychologického hlediska je to ovšem zajímavý příběh, tématem je samota. Hlavní hrdinka, třicetiletá Eleanor Oliphantová, mi ze začátku přišla dost zvláštní, ale s přibývajícími stránkami mi byla víc a víc sympatičtější. U některých pasáží jsem se pousmála nad Eleanořinou neznalostí někdy až triviálních věcí/situací, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to vlastně hrozně smutné. Nechápu, jak mohla tolik let žít takhle sama, ještě navíc s neřešenými traumaty z dětství. Během čtení se postupně odkrývá minulost, jde hlavně o věc, kterou spáchala její matka. Děsivé. Zajímavé bylo, jak jedna nečekaná událost (záchrana neznámého člověka) dokázala spojit osud Eleanor a Raymonda. Byl to v podstatě její zachránce a líbil se mi vývoj jejich kamarádství. Čekala jsem trochu uzavřenější konec, ale vím, že už i tak se Eleanor má vážně skvěle.

7 13.03.2021

Kniha mě v knihovně upoutala názvem, anotací i obálkou. I přes nízké hodnocení zde jsem jí chtěla dát šanci, ale musím říct, že u mě spadla do kategorie „za pár měsíců si na tuhle knihu ani nevzpomenu“. Je to v podstatě oddechové a nenáročné čtení, u kterého se člověk místy zasměje, protože některé pasáže jsou i vtipné, …a někdy pravdivé. Dost často mi ale kniha přišla zvláštní a přehnaná. Co mi vadilo, bylo nadužívání sprostých slov, zřejmě za účelem vtipného vyznění. Ale paradoxně na mě tato slova v textu působila opačně než měla, místy mi to připadalo až trapné. Přitom by se to dalo vtipně napsat i bez vulgarit. Štval mě i výraz „kozy“, její neustálé odpočítávání, kdy se konečně vrátí do práce a to, že o svém dítěti někdy mluví jako o „pitomém harantovi“ a „potměšilém hajzlíkovi“. O tom, že měla Annie radši svého kocoura Doogana než vlastního syna Sama, ani nemluvě…Možná, kdyby pořád nečučela na televizi, měla by víc času na sbližování se a vytváření si vztahu se svým dítětem a nemusela tak pořád dokola opakovat, že Sama v podstatě nezná a je to pro ni cizí člověk...svého kocoura před sedmnácti lety taky neznala a musela si k němu vytvořit vztah, tak to v životě chodí. Na to, že Annie bylo 36 let, měla někdy uvažování dítěte (a tím rozhodně nechci shazovat dětské uvažování! :) ). Vím, že kniha měla působit vtipně a odlehčeně, ale moc se jí to nepodařilo. Je to čtení spíše pro ženy, které si mateřskou zažily na vlastní kůži, ale když si knihu nepřečtete, rozhodně o nic nepřijdete.

7 13.11.2019

Třetí díl Kronik pozůstalých se mi líbil ze všech dílů asi nejvíc. Nejzajímavější pro mě byla ta část, kdy se Lia vrátila do Morrighanu. Závěrečná bitva mě trochu zklamala, respektive to, jakým způsobem byla ukončena, nepůsobilo to na mě uvěřitelně. Docela mě překvapila dějová linka Pauline, to, jak "její příběh" skončil, konkrétně s kým, připadalo mi, že se to objevilo z čistajasna, postrádala jsem nějaký vývoj. Celkově ale knihu hodnotím kladně, rozhodně stojí za přečtení.

7 10.06.2019

Kde začít..asi tím, že se mi dostalo trochu jiného příběhu, než jsem původně čekala. Chtěla jsem si oddechnout od fantasy knížek a těšila se na dobrý thriller. Po dočtení jsem z toho trochu zklamaná.. Snad 80 % celého děje tvořily popisy prostředí a Nořiny vzdechy nad Andreasem (její, někdy až nelogické, chování k němu mi lezlo na nervy, navíc se v některých situacích chovala naivně a jako malá). Střídání dvou hlavních dějových linek (Nořin osobní život a vyšetřování případu) na mě působilo nekontinuálně - začetla jsem se do toho, jak Sandová pokračuje v rozklíčování případu a bum, zase se řeší, proč Andreas tohle a Andreas tamto..Co se týká stylu psaní, četlo se to dobře, v jistých místech to mělo spád (posledních cca 70 stran) ale znovu si tuto knihu určitě nepřečtu.
V medailonku autorky se píše, že se děj knihy opírá o skutečné události, hrozná představa, že se něco takového dělo ve skutečnosti...

7 10.11.2017

Úžasné! :) Moje první kniha od Mortonové a rozhodně ne poslední. Obálka knihy mě zprvu odrazovala, ale jsem ráda, že jsem nesoudila podle obalu. Ani chvíli jsem se při čtení nenudila, děj vyprávěný z pohledu mnoha postav vám postupně odhaluje střípky minulosti a skládáte tak obrázek života Rose Mountrachetové, Elizy Makepeaceové, Nell a Cassandry. Nápad se zakomponováním pohádek se mi líbil, příběh to ozvláštňovalo. Ocenila jsem i mapku na začátku knihy. Zahradu skrytou za bludištěm bych ráda navštívila :) Stejně tak domek Na Útesu skrytý před světem. Z postav jsem si nejvíce oblíbila Elizu, za její odvahu, kuráž, fantazii, přátelství a lásku (k Rose a Sammymu). Nathaniel Walker a zahradník Davies byli sympaťáci, zato Linus a Adeline...škoda slov. Zapomenutá zahrada rozhodně stojí za přečtení! Na konci do sebe všechno zapadne, vše je čtenáři vysvětleno.Dostane se vám propracovaného příběhu, u kterého se vám bude tajit dech a zanechá ve vás stopu.

7 11.09.2017

Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda si knihu koupit. Nakonec jsem ji dostala jako dárek k narozeninám od mého bratra a jsem ráda, že je knížka moje, že není jen vypůjčená, protože se k ní chci vracet. Čtu i blog autorky, ale kniha je zkrátka kniha :) Navíc s moc pěknými ilustracemi a povedeným konceptem.
Moc se mi líbila část "pošli to do vesmíru". Zastávám totiž stejný názor, že zákon přitažlivosti funguje a vesmír neslyší NE.
U kapitolky "Jak jsme jeli nomádit do Chorvatska" jsem se dobře pobavila. Ne, že bych se smála tomu, jaké měli Anie s Lukášem peripetie, ale líbilo se mi, jak to bylo celé podané - lehce a vtipně, i když jim to v tu chvíli asi moc zábavné nepřipadalo. "Ať děláte cokoliv, nevzdávejte to, jednou to vyjít prostě musí."
V kapitole "mám strach" jsem se doslova ztotožnila s jedním odstavcem, jako bych ho psala já.. "Víme, že duše nemůže umřít - protože prostě nemůže." ..:)
Kniha byla příjemným relaxem, zamyšlením, inspirací, radostí, tak "Žijme teď a tady, protože to je to jediný, co je momentálně jistý." Jo!

7 01.08.2017

Tak toto byl povedený příběh! :) Kniha se mi moc líbila. Od Liane Moriarty jsem četla i Sedmilhářky, a i když byly obě dvě knihy čtivé, Manželovo tajemství se mi líbilo více, jak námětem, tak tím, že pro mě měl příběh větší spád, dělo se tam více věcí, byl pro mě "akčnější". Ohledně postav, líbí se mi, že Moriarty ve svých příbězích využívá hodně vedlejších postav (ze začátku je to někdy trochu matoucí, ale po pár kapitolách se člověk zorientuje). Cecilie, Tess i Rachel mi byly sympatické, byly to uvěřitelné postavy, a byly mi bližší než Madeline, Jane a Celeste v Sedmilhářkách. Jediné, co mi na příběhu "vadilo" bylo to, že to nakonec odnesl někdo, kdo s tím neměl vůbec nic společného. Kniha pro mě byla napínavá až do poslední stránky (obzvlášť Epilog se mi líbil) a mám v plánu si od této autorky přečíst knihy další.
Život je souhra náhod zapříčiněných tajemstvími :)

7 15.07.2017

Kdybych měla porovnat 40 dní pěšky do Jeruzaléma a Pěšky mezi buddhisty a komunisty, je mi první zmiňovaný titul mnohem bližší. Neříkám, že mě čtení o cestování Nepálem a Čínou nebavilo, ale oproti předešlé knize mi v ní něco chybělo (možná větší lehkost, s kterou je první díl psaný). Druhá část knihy (Čína) mě bavila o trochu více než první, líbilo se mi, že bylo vyprávění o jednotlivých státech barevně rozlišeno, ilustrace se také povedly. Nasmála jsem se sice méně, ale nasmála („Kluci, chcete říct vtip?“ zvolal jsem česky na celou místnost. „Víte co dělá panda, když hoří les?“ Pozorně mě sledovali, ale mlčeli. Nikdo nevěděl. „Hoří taky,“ řekl jsem a začal se hlasitě smát. Muži pochopili a připojili se…Čínská zdvořilost totiž velí na chválu odpovídat její negací. Napadlo mě, zda Číňané reagují stejně, když jim někdo pochválí potomka. „Ale kdepak, není to hezké dítě. Vždyť se podívejte, vypadá jako zrůda.“) Uznávám, je to drsnější styl humoru, ale do Ladislavova vyprávění mi to sedí. Má můj obdiv za to, s jakým klidem přistupuje k řešení rozličných ošemetných situací („Věci se dějí. Problém z nich uděláš, až když se jimi necháš naštvat“). Zibura je každopádně velmi zajímavou osobností, která dokáže člověka inspirovat, rozesmát a přimět nebrat věci tak vážně.

7 29.04.2017

Na tuto knihu jsem se těšila hodně dlouho. A teď, po dočtení, co na to říct.. jsem z toho mírně rozpačitá. Nebylo to špatné, to vůbec ne, zápletka dobrá (cestování v čase je super nápad), dobře a rychle se to četlo. Ale..přišlo mi to celé takové "povrchové".. Albus mi skoro celou dobu lezl na nervy, Harry se choval zvláštně. Nejvíc mi asi seděly postavy Scorpiuse, Rona a Draca (i když se Ron a Draco chovali jinak než bych od nich čekala). Byla jsem ráda, že se alespoň na chvíli objevil Snape! Začátek mi přišel dost chaotický, skákání od jednoho k druhému. Je to scénář, takže nemůžu čekat nějaké prokreslení postav apod., ale mě to prostě hodně chybělo. Jsem ráda, že jsem se zase mohla ponořit do kouzelnického světa, jen mě mrzí, že to nebylo napsáno stejnou formou jako předešlé díly. Dojem z knihy je dobrý, ale takový neúplný a to je škoda.

7 16.11.2016

(SPOILER) Druhý díl Sestřiček začíná na konci roku 1935 a kromě tří hlavních postav známých z předchozího dílu je tu navíc dějová linka nové noční sestry Violet Tannerové, která skrývá tajemství. V tomto díle je upozaděna linka Helen Tramaynové, spíše se rozvíjí vztahy v okolí Dory Doylové a Millie Benedictové a čtenář se dozví něco víc i o hlavních sestrách z nemocnice Nightingale.

Opět se to moc dobře četlo, mělo to spád, nechyběla překvapení. Jen v textu se často objevovaly chyby či překlepy.

POZOR, další část hodnocení obsahuje SPOILERY!
Po tom co vyšla najevo pravda o Alfu Doylovi jsem doufala, že se Dora konečně svěří matce s tím, že ji otčím zneužíval. Když Rose uvěřila Jennie, že otcem dítěte, o které přišla, je právě Alf, myslím, že by uvěřila i Doře s Josie. Vadí mi, jak je Dora často popisována jako neatraktivní, že o ni muži nezavadí ani jediným pohledem, proto jsem jí fandila, když si ji začal namlouvat Joe Armstrong, i když jsem si přála, aby skončila s Nickem Rileyem. A když už to vypadalo nadějně, že spolu Nick s Dorou opravdu budou, Ruby zamíchala kartami. Na jednu stranu se Nick zachoval zodpovědně a správně, na druhou stranu mi je líto, že si k Doře úplně uzavřel cestu. Rubyina matka, Lettie Pikeová, mi lezla celou dobu na nervy, taková nepřející ženština.

V příběhu Millie mě bavila ta část, kdy se starala o nerudnou Maud Mortimerovou, jak se postupně rozvíjel jejich vztah pacientka-sestřička, bylo mi líto, že se s ní Millie nestihla rozloučit. Co se vztahů týče, mám ráda Sebastiana i Williama, a spíš jsem si k Millie představovala Helenina bratra.

Violet měla štěstí v neštěstí, že její manžel Victor byl nemocný a zbývalo mu posledních pár dní života. I když našla novou rodinu v podobě sester z nemocnice, těžko by se asi v té době právně domohla péče o syna Olivera. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale vytrpěla si hrozně moc (domácí násilí, útěk, neustálý strach).
KONEC SPOILERU

Jsem spokojená, knihu doporučuji a určitě si přečtu další díl.
P.S. Je to první kniha, ve které se objevila jména obou mých dětí zároveň. :)

6 22.01.2025

Netušila jsem, že mě osudy tří budoucích zdravotních sestřiček budou tolik bavit. Bylo to velmi čtivé, těžko se mi od příběhu odcházelo a četla jsem často i na úkor spánku.
Příběh začíná na podzim roku 1934 a odehrává se v londýnské nemocnici Nightingale.
Z hlavních hrdinek jsem si nejvíce oblíbila Millie Benedictovou, ale sympatická mi byla i Helen Tremaynová, té jsem fandila, aby se dokázala vymanit z matčina teroru, Constance Tremaynová byla šílená, zajímavé bylo sledovat jak byli sourozenci Millie a William odlišní, i když je vychovávala ta samá osoba. Dějová linka Dory Doylové byla mrazivá, jsem ráda, že jí (a Josie) Nick pomohl a doufám, že si ti dva k sobě ještě najdou cestu.
Bylo tam i dost vedlejších postav, což se mi líbilo, jen jsem se zprvu špatně orientovala ve jménech vrchních sester. Kromě hlavních hrdinek jsem si oblíbila Williama Tremayna, Sebastiana a jeho sestru Sophii, Ameliina tatínka, Charlieho Dentona, Nicka (líbil se mi jeho vztah s bratrem Dannym) či Josie Doylovou. Určitě si přečtu i pokračování, zajímá mě, jak se životy všech budou dál vyvíjet. Doporučuji k přečtení!

6 05.01.2025

(SPOILER) Knihu jsem objevila náhodou v sekci novinek u nás v knihovně. Letos jsem měla velkou chuť přečíst si v době adventu zimní romantický příběh. S Vlčí princeznou to vyšlo jen napůl (zima ano, romantika ne), tady jsem naopak dostala romantiky dostatek a zimní počasí trochu pokulhávalo (pochmurný sychravý Londýn).
Febe mi byla sympatická, ať už její láskou k literatuře a Shakespearovi, tak tím, jaká byla a jaké měla vztahy s lidmi, hlavně s babičkou. Mrzela mě nehoda s její mamkou a bylo mi líto, že zůstala na světě sama. O to víc se mi líbilo, jak ji přijala rodina Harrisonových. Kromě zájmu o literaturu mě s Febe spojovala i její věčná zimomřivost, nemám ráda zimu stejně jako ona (já navíc nejezdím ani na ty lyže). Oblíbila jsem si postavu babičky Flory, nejmladšího z bratrů Matta a psa Hamleta. Febeina kamarádka Joss byla fajn, zato její manžel Damien byl na ránu.
Jak příběh dopadne je vám jasné už při čtení anotace, ale i tak mě to moc bavilo. Dobře se to četlo, mělo to spád a hašteření, rozhovory a atmosféra mezi Febe a Liamem mě bavily. Jasně, byla tam klišé, škoda, že jsem nepočítala kolikrát byly zmíněny jiskřičky v Liamových zelených očích, ale tentokrát mi to vůbec nevadilo.
Liam byl blázen, opravdu chtěl získat zpět ženu, která ho podvedla s vlastním bratrem? A ještě i nějakou dobu po tom, co oznámila zásnuby s Nelsonem? Stejně tak dokonalá Charlotte…nebylo jí trapné, že by se od Nelsona zase vrátila k Liamovi? To bylo na hlavu. Škoda, že nebylo více dořešena jejich vztahová linka.
Líbilo se mi spojení dvou odlišných světů, světa literatury a světa programování a her. Závěrečné Liamovo gesto bylo roztomilé. Kdyby byla kniha zfilmována, ráda se podívám i na film.
Líbil se mi i playlist vánočních písní na konci knihy.
Pokud hledáte zimní romantickou oddechovku, doporučuji! A jako bonus má kniha moc hezkou obálku :)

6 25.12.2024

(SPOILER) Na knihu jsem dostala tip od uživatelky jatox, díky :) . Překvapil mě rozsah, 110 stran včetně doslovu Denisy Novotné. O Magdaleniných prádelnách jsem před četbou nevěděla. Bylo to pro mě šokující a nechápu, že byly v Irsku definitivně uzavřeny až v roce 1996, jak uvádí autorka v poznámkách k textu. Z příběhu samotného mám rozporuplné pocity, styl psaní mi vyhovoval a příběh se četl rychle, ale pořád jsem měla problém „vžít se“ do roku 1985, hlava mě pořád táhla do vzdálenějších let. Bill Furlong byl sympatická postava, některé jeho „životní otázky“ mě vybízely k většímu zamyšlení se, ale asi jsem si z toho nedokázala vzít 100 %. Škoda, že nebyla více řešena dějová linka s jeho (neznámým) otcem, jestli konfrontoval Neda či ne…Líbilo se mi, když se Furlong vracel ve vzpomínkách do dob jeho dětství u paní Wilsonové. Konec byl pro mě hodně otevřený. 3,5*

6 25.11.2024

(SPOILER) Dlouho jsem nečetla nic od Jojo Moyes, proto jsem v knihovně zavítala k písmenu „M“ a zaujala mě anotace právě této knihy.

Hodně mě bavila první část, která se odehrávala ve Francii roku 1916, v městečku St. Péronne. Sofie mi byla moc sympatická, líbila se mi její láska k Édouardovi, to jak byla nebojácná, jak věřila v dobro, jak si cenila svého obrazu a trochu i to „něco“ mezi ní a Kommandantem (k němu mě taktéž něco přitahovalo, možná to jak byl tajemný, ale i jeho touha po lidskosti, doteku a blízkosti druhého člověka v průběhu války).
„Myslíte, že kdybychom se setkali za jiných okolností, mohli bychom být přáteli? Chtěl bych věřit, že ano.“ (str. 124)
Konec první části končil napínavě. Autorce se také dobře povedlo popsat dobu a prostředí války se vším strádáním, ať už šlo o jídlo, majetek či lidské vztahy.

Druhá část odehrávající se v Londýně v roce 2006, kde se střetávají dějové linky dvou postav, Liv (Olivie) Halstonové a Paula McCaffertyho, byla fajn, ale dost předvídatelná… Bylo mi líto Liv, že v tak mladém věku přišla o manžela Davida. Paul už měl závazky z minulosti, exmanželku se synem, oceňovala jsem že z něho autorka neudělala nevázaného mladíka. Chápala jsem, že pro Liv byl obraz vzpomínkou na zesnulého Davida, že to pro ni byla věc, kterou milovala a nechtěla se jí vzdát, ale chvílemi jsem prostě nerozuměla jejímu chování. Proč si od Paula vše nenechala v klidu vysvětlit, byl v tom nevinně, nemohl tušit, že majitelkou obrazu, který bude jeho firma chtít navrátit původním majitelům, je zrovna Liv, do které se zakoukal. Podle mě se k němu nechovala fér, ale bylo v tom z její strany hodně emocí, a v těch se na rozum moc nehraje. Ale stejně nechápu, že byla ochotna obětovat všechno, jen aby obraz zůstal jí. Popis Skleněného domu byl zajímavý.

POZOR: extra SPOILER!
Pár věcí mi ale v příběhu bylo nejasných: Jak Paul přišel na Édith Béthunovou. Je jen zmíněno že hledal seznam současných majitelů Lefévrových děl a najednou se v soudní síni objeví Édith…
Když Sophie a Édouard dostali falešné průkazy (jakoby za „služby německé říši“) a utekli do Švýcarska, je uvedeno, že jim pomohl utéct Kommandant Friedrich Hencken. Jak potom mohl uvěřit tomu, že je Sophie mrtvá, že umřela v táboře na španělskou chřipku…neměl si jak ověřit, že utekli do bezpečí?
KONEC extra SPOILERU!

„Jsme na tebe strašlivě pyšní, abys věděla.“
„Za co? Vždyť jsem prohrála, tati.“
„Prostě za to, žes to nevzdala. To je někdy samo o sobě hrdinství.“ (str.400)

Kniha mě moc bavila, obzvlášť historická linka, klidně bych obrátila poměr stran „historie“ versus „současnost“ a většinu času bych raději četla o Sophii, hodnotím velmi kladně a doporučuji k přečtení. 5*