LuciLux komentáře u knih

Byl její sluneční orloj, řekla. Usmál jsem se. A Ráchel byla slunce.

Román o lásce? Prvoplánovitě jistě ne. To až s ubíhajícími stranami se před čtenářem vynořuje síla a jedinečnost vztahu mezi Ráchel a Tomášem. Doplněného o spoustu kamínků fascinující mozaiky – dětství a dospívání v česko-německých rodinách v mladém Československu, rozmach Zlína za baťovské éry, životy Baťových mužů v Indii, Protektorát, pracovní a vyhlazovací tábory.

Krátké střídmé věty mě z počátku rušily. Jakoby někdo rytmicky poklepával nohou. Až postupem času jsem v nich našla zalíbení. Každá věta se stala laskominou, kterou několikrát převálíte na jazyku, abyste si ji vychutnali co nejvíce.

Její oči stékaly jako řeka. Ten proud ho unášel. Síla divoké vody. Chtěl zastavit řeku, která je rozdělila. Volal na ni, ale druhý břeh byl příliš daleko. Ležel vedle ní obklopený tmou. Bezesná noc.

I časté odbočky do mytologie a bájných příběhů mi zprvu přišly rušivé. Až po nějaké chvíli jsem dokázala ocenit, jak úžasný harmonický protipól představují vůči občas velmi bouřlivému vztahu hlavních hrdinů a čím dál děsivějším dějinným okolnostem.

Ta kniha na mě nenápadně vykoukla v knihkupectví, aniž bych před tím slyšela cokoliv o ní či o její autorce. Při jejím čtení jsem se však dostala do toho stavu, kdy text na jednu stranu hltáte a na stranu druhou se nutíte ubrat plyn, protože prostě nechcete ani skončit, ani vědět, jak to dopadne, protože tušíte, že dál už bude jenom hůř. Drásavě krásné čtení.

17 16.05.2019

Ten příběh byl tak prostinký, že se vůbec nebudu obtěžovat jej tu popisovat. Zato popíšu to, co mě nadchlo, přece jen se jednalo o mé první setkání s Marquezem a latinskoamerickým spisovatelem vůbec.

Nadchlo mě přelévání děje. Tu vypráví jedna osoba a najednou se děj přeleje úplně jinam, k někomu jinému, aniž by to působilo jakkoliv rušivě. A děj se tak střídavě a zcela plynule přelévá mezi třemi hlavními hrdiny a to se mi moc líbí.

Nadchlo mě to, že i když je příběh banální, na hranici těžko uvěřitelné platoničnosti, jedná se o tu četbu, kdy skončíte a máte pocit, že horkotěžko opouštíte v tomto případě Kolumbii z přelomu 19. a 20. století, kdy není třeba velkých zvratů a mnoha detailů, abyste většinu řádek s požitkem převalovali na jazyku a dozvěděli se mnoho zajímavého o koutu světa i době pro mě ne moc známé.

Nadchlo mě, jak významnou úlohu v knize hraje stáří a jeho podoby. Až při čtení mi došlo, jak málo knih jsem četla o starých lidech, stárnutí, jak mu čelit a už vůbec by mě nenapadlo, když jsem vzala knihu do rukou, že lásku tu budou nejsilněji prožívat hlavně staří lidé.

A na závěr mě nadchly momenty vzbuzující ohromení, na které čtenář nemůže snad nikdy zapomenout. Smrt kvůli papouškovi ("jistý věhlasný mistr štětce, který se ve městě náhodou zastavil cestou do Evropy, vytvořil obrovité plátno, pojednávající s patetickým realismem klíčový výjev smutné historie, totiž doktora Urbina na žebříku, kterak se v okamžiku smrti napřahuje po papouškovi"), dámu cumlající dudlíky, aby dosáhla milostného vyvrcholení ("Florentinu Arizovi se nejvíc líbilo, že při milování musela cumlat dětský dudlík, aby dospěla k výsostem slávy"), Arizova vedlejší kariéra písaře milostných psaníček ("...překypovalo jeho nitro takovou láskou, že nevěděl, co si s ní počít, a tak ji štědře rozdával milencům, kteří nevládli perem, a zdarma jim v Písařské dvoraně sepisoval milostná psaníčka".)

Zkrátka a dobře, tomu, kdo chce, nabízí tato kniha strašně strašně moc.

14 22.10.2018

Naprosté, ale naprosté zklamání z knihy toliko přeceňované. To, co Zusak čtenáři předkládá, je zcela banální příběh, ve kterém si vystačil se znalostí naprostého minima reálií. Přehnaně se opakující vábičky na to, co se udá, na konci ne každé kapitoly, nýbrž každého odstavce, jsou iritující, stejně jako vypravěč, smrt, na kterého se vždy jednou za čas vzpomene a tak nám tam vloží nějakou " hlubokou" myšlenku, jak to má smrt těžké. Nerozumím tomu, co stojí za úspěchem této knihy. Pro mě je to opravdu vyprávěnka pro děti, které nemají o druhé světové válce potuchy a každý jiný válečný příběh, ať už psaný lidmi válku zaživšími, či mladšími, mě doposud dojal, ochromil i ohromil neskonale více. A co za vyzdvihnutí přece jen stojí ? Maxovy skice a zapísky, jen tam jsem měla pocit, že čtu skutečně něco zajímavého.

13 24.04.2018

Tato kniha se jistě brzy stane pilířem maturitní otázky "Současná česká literatura". Jsem nadšená mnoha díly současných českých autorů (a mnohými i více), ale tato, zdá se, skutečně oslovila neskutečné vrstvy čtenářů navzdory nelehkému tématu. To, jak Alena Mornštajnová dokáže psát krásně o zlobě, zlu, provinění, utrpení, zkrátka všech špatnostech, je neuvěřitelné. Ta kniha není dokonalá. Až příliš místy tlačí na strunu kýče a citů, některá nadbytečná klišé bych být redaktorkou vyškrtala. Ale i tak převládá nadšení. Nadšení, nad tím, že právě taková kniha oslovila tolik čtenářů, nadšení nad tím, že pohled na zvěrstva války je opět o něco jiný, než ten co znám z knih dosud přečtených, i prosté nadšení nad tím, jaké imaginární pojítko v této třígenerační sáze představuje věneček, vyobrazený na skvěle zpracované obálce (a mimochodem nejen obálce, snad poprvé se mi kniha moc líbila, i když jsem obálku sundala).

11 25.01.2019

Knížky Lenky Lanczové jsou mou bez uzardění největší guilty pleasure. Hltala jsem je ve věku, kterému jsou určené, hltám je i nyní, sem tam pro potěšení, kdy už je mi jednou tolik, co hlavním hrdinkám a mé lásce k jinak kvalitní a náročné literatuře navzdory. Trilogie s Radkou patří vedle Blíženců k těm nejzdařilejším, závěrečná scéna druhého dílu odehrávající se v kostele, kdy je Radčin osobní očistec prokládán úryvky z vánočních koled, byla strašně opravdová a dojemná. Mnohokrát jsem si přála tuhle knížku zfilmovat, ukázat všem, že kvalitní filmy pro mládež se dělat dají a tohle by byl scénář jak vyšitý.

10 02.10.2018

Zachtělo se mi klasiky a zážitek, který mi tato kniha připravila, byl neskutečný. Román poprvé vydaný v roce 1937 i po téměř 90 letech rezonuje ve čtenáři ohromnou silou. Chladná vypočítavost Petra Švajcara, přehnaná servilita a slabost továrníka Hajna a slečinkovská naivita postupně degradující v choromyslné vyvádění Soni, nad tím vším bdící dva svědci dotvářející místy stísněnou, místy děsivou atmosféru příběhu. Jeden živý - autoritativní stará teta, druhý neživý - Hajnova vila. Jediná, která byla svědkem šílenství všech čtyř příslušníků Hajnova rodu. Švajcarovo vzpomínání na události před deseti lety ubíhá a čtenáři plynně dávkuje zlo a hořkost aby byl schopný jej pobrat ku čtenářské radosti. Naprostým vrcholem čtenářského zážitku však pro mě byly úvodní a závěrečná kapitola. Úvodní, která pomocí metafor a skvostných jazykových obratů otevírá scénu a bez jakéhokoliv prozrazení naznačuje, čeho všeho bude čtenář svědkem, a závěrečná, připomínající peklo a následný očistec Petra Švajcara, nejdříve zcela poraženého a následně nacházejícího sílu k dalšímu boji.

9 24.03.2019

Alabama 30.let, život na maloměstě, rasová nenávist a diskriminace, která vyvrcholí během soudního procesu černocha Toma neprávem obžalovaného ze znásilnění dívky z místní, avšak bílé, spodiny. To vše zachyceno a dětsky upřímně a jemnocitně vyprávěno osmiletou dcerou advokáta, který Toma obhajuje. Místy až příliš typického amerického patosu a de facto zcela banální zápletka jen velmi mírně chladí mé čtenářské nadšení, způsobené kouzlem přímočarého dětského vypravování.

8 30.04.2019

"Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává. Jak ale uslyší hlas bubnu, tak se zvedne a táhne dál," prohlásila profesorka Růžena Vacková po podpisu Charty 77. Tímto činem jen završila svůj celoživotní boj za spravedlnost a vyšší mravní ideály. Už jako gymnazistka za dob rakouské monarchie musela přesvědčovat mnohé učitele a spolužáky, že dívky mohou být ke studiu stejně nadané, ne-li nadanější, nežli chlapci. Obdobně bude nucena obhájit svou pozici na filozofické fakultě, vždyť bude jmenována teprve druhou profesorkou Univerzity Karlovy.
Za druhé světové války je za odbojovou činnost poprvé vězněna, do vězení se vrátí po vykonstruovaném procesu na začátku 50. let na dlouhých 22 let (z nichž sedm jí bude prominuto). Učení, které jí přinášelo radost, se nakonec může věnovat jen po krátkou dobu. Alespoň tomu oficiálnímu. Tomu neoficiálnímu zasvětila celý svůj život - bytové semináře a v dobách ještě temnějších, tzv. vězeňská univerzita. Životopis profesorky Vackové by měl sloužit jako učebnice českých dějin 20. století. Snad by se tak zlepšilo širší povědomí o minulosti naší země a o diktaturách, které člověka, jehož myšlenky a názory se jim zcela nezamlouvaly, dokázaly připravit o poslední špetky lidské důstojnosti. Ale Růžena Vacková nezahořkla - útěchu a vykoupení našla v katolické víře. Právě té, která ji přivedla k mnoha předním teologickým osobnostem té doby, která jí však rovněž byla onou vstupenkou do "pekla".
Ve vyprávění Štráfeldové se jako jednotlivé pramínky slévají kapitoly psané čistě historiograficky, kapitoly plné dětského a mladistvého optimismu, až se člověku zdá, že místo písmenek se mu před očima míhá rozkvetlá louka, kapitoly smutné, temné a tragické, kdy se tiskařská čerň slévá v jednu hrozivou černočernou šmouhu a kapitoly pojednávající o vedlejších postavách, zpočátku možná vzbuzující drobné rozpaky a zmatení, aby následně našly své pevné místo v mozaice života Růženy Vackové. Slévají se dohromady a vytváří drásavý a varovný příběh, za jehož zprostředkování patří autorce velký obdiv a dík.

8 14.02.2017

Alena Mornštajnová umí psát. Čtivě a poutavě. Má svůj snadno rozpoznatelný styl, který se v jednotlivých knihách opakuje a nechám na každém, zda to považuje za přednost či nikoliv (...ale jinak tam žijí lidé úplně stejně jako jinde a ani jim se nevyhýbají rány, které tak rádi připisují osudu, i když za většinu špatného nemůže osud, nýbrž zlo v nás"). Třígenerační příběh Anny, Alžběty a Anežky zasazený do dějinného soukolí 20. století je řemeslně kvalitně odvedená práce. Přestože mi rozepisování rodinných historií občas přišlo příliš opakující a zbytečně roztahané, Anežčiny vztahy neměly daleko do béčkových ženských románů a doušky prozrazující, co přijde na nadcházejících stranách, působily velmi rušivě a místy navíc nesprávně, za hlavní výtku považuji, že knize chybelo něco navíc, něco, díky čemu by kniha nezapadla v zapomnění a zůstala v mém srdci po boku jiných podobně zaměřených knih jako Zvuk slunečních hodin, Marie a Magdalény či Němci.

7 03.04.2020

Díky téhle skupině jsem objevila Petru Soukupovou, konkrétně Pod sněhem, po značném odstupu jsem se dostala k její další knize Zmizet. A superlativy opět nešetřím. Tři příběhy, každý úplně jiný, každý pojímající téma zmizení jinak, a jak je pro Soukupovou příznačné, psané neuvěřitelně přesvědčivě, lehce drásavě,s nejniternějšími problémy mezilidských vztahů popsanými tak přesvědčivě, až se z toho čtenáři svírá srdce.

7 06.10.2017

Mam rada rozsáhlé romány, které vypráví příběh napříč generacemi, v rozličných historických obdobích a v různých koutech světa. Patří k mé nejoblíbenější literatuře, a Himmlerova kuchařka do půlky tato kritéria přesně splňovala , ba ještě mnohem vice, protože některé sarkastické poznámky byly zkratka jedinečné, stejně jako některá „ životní“ moudra. Přesto se nezařadí k mým nej…snad, že jsem knihu četla příliš brzy po zběsilém “ Fakírovi”, ale hlavně proto, že znám mnohem lepší romány s podobně rozsáhlým záběrem, které jsou na rozdíl od Kuchařky věrohodnější, a nepůsobí jako studnice bombastických a ještě bombastičtějších zvratů a osudů.

7 17.10.2014

Z mého pohledu příběh z vesnické trilogie nejvypsanější, avšak zároveň nejslabší. Čtivá zápletka - Zbyněk se náhodou setkává se svou láskou z mládí a pomáhá jí vyřešit pozemkově-právní spor, přičemž začíná odkrývat nejen větší podvod, ale i stránky svého dětství a mládí, již dávno otočené a zapomenuté. Avšak mnoho skutečností podrývá jinak výborně psané vyprávění. Několik dějových linek, které jsou načrtnuty, ale nedovedeny (nespavost, Špicberky, zmizelí majitelé pozemků, letec Kudlička), a především ničím neodůvodnitelné Zbyňkovo chování. Je jen těžko pochopitelné, jak někdo, kdo podle všeho (autor dále nevysvětluje) udělal tlustou čáru za svým mládím v Lešicích, s nikým se dlouhá léta nestýkal, včetně členů spřátelené rodiny Fuksů, jak se někdo takový ze dne na den ponoří do zarputilého hledání pravdy, do sentimentálnch vzpomínek, a ne a ne se pustit.
Je to prostě taková venkovská skica. Jednotlivé črty víceméně vyvedené, ale spojitost mezi nimi je chatrná a byť celek jako takový nezklame, do Picassa má daleko.

6 31.08.2017

Je to biografický román? Dobrodružný román ve stylu Robinsona Crusoe? Příběh nikoli nepodobný Forrestu Gumpovi, ve kterém hrdina naivně líčí setkáni s později se proslavenými osobnostmi? Nadčasový román nepřímo kritizující společnost? Romantický román, ve kterém jednotlivec bojuje proti okolnímu světu za své sny? Krachtovo Impérium má od všech těchto žánrů něco, a dohromady ještě mnohem více. Lze namítnout, že příběh o jednom pološíleném člověku s bláznivým osudem si tak vesele plyne, bez výrazných odboček, zvratů, zápletek, až dospěje do zcela amerického (a pro mě jisté zklamání představujícího) závěru. A přesto, nebo možná právě proto, jsem si vyloženě libovala nad Krachtovým mistrným popisným uměním, umocněným exotickým prostředím, ve kterém se román odehrává. Jižní Pacifik, koloniální období, námořníci. Jeho vtipný břitký jazyk, plný sarkastických „jakoby mimochodem“ komentářů musí udržet čtenářův zájem až do úplného konce, byť je od jisté chvíle jasné, že už se v knize nic dalšího nestane, že se „jen“ dovypráví Engelhardtův příběh. Nicméně v současné literatuře představuje tento román a styl psaní, u kterého jako by člověk nevěděl, zda čte knihu novou, či starou, autora současného či dávno zapomenutého romantika, takový svěží vítr, jaký měl v zádech parník Princ Waldemar, kterým August Engelhard dorazil do Německé Nové Guineji s cílem koupit si ostrov, na kterém by založil vegetariánský nudistický řád uctívající slunce a kokosové ořechy.

6 29.08.2014

Knihu jsem přečetla v originále před více jak dvěma lety, nyní jsem se ze zajímavosti vrátila k českému překladu (mimochodem, mnohem uhlazenějšímu, líbivějšímu, a také srdceryvnějšímu, holt to ty české zdrobněliny). Pamatuju si, s jakou skepsí jsem si knihu vybírala. Myslela jsem si, co nám tak mladá Kanaďanka může sdělit nového, a sáhla jsem po ní spíše z nějakého vlasteneckého pudu, jelikož mě zaujalo užívání českých slov v rámci anglicky psaného textu. Jak stydno mi bylo z mých předsudků po dočtení tohoto smutného, prostého příběhu, který však, jak výstižně píše Zdenik, na pozadí příběhů jedné rodiny obsáhne strasti a útrapy předválečné a protektorátní doby v tehdejším Československu z pohledu (mimo jiné i německých) židů. Mohla bych vyzdvihnout úplně všechno. Zajímavou formu psaní, kdy se střídá přítomnost s minulostí, život vypravěčky s životem rodiny Bauerů, vložené dopisy z pozůstalostí, poměrně jednoduchý příběh, který však obsáhne vše, co je třeba, a zanechá ve čtenářově duši prázdno a smutek nad tím, čeho jsou lidé schopni, a také ho nechá toulat se v myšlenkách úvah, k čemu všemu ta která rozhodnuti vlastně slouží, ale taky výbornou znalost reálií českého prostředí. Myslela jsem si, že nejlepší romány a příběhy z války musí byt vyprávěny autory tu dobu zaživší. Alison Pick nám dokázala, že tomu tak nemusí být, a že vždy je možné přinést nový, a přitom stále stejně bezútěšně smutný (leč skvěle vyprávěný a napsaný!) příběh.

6 21.08.2014

Tak trochu jiná detektivka. Neoficiální vyšetřovací tým složený na žádost prezidenta tehdy ještě pouze Rady policejních komisařů Theodora Roosevelta z psychiatra, policejního reportéra, sekretářky policejního ústředí a bratrů detektivů - fanoušky a průkopníky nových vyšetřovacích metod (jako bylo v této době i pouhé snímání otisků prstů) - se vydávají po stopách pachatele brutálních vražd dětských travesti prostitutů. Knihu jsem nečetla v nejklidnějším období, takže množství zkorupmovaných policistů a mafiánských bossů, kteří vyšetřování narušovali, mi občas motalo hlavu, avšak jinak sestavování psychologického profilu pachatele, stejně jako kulisy New Yorku a vůbec Ameriky druhé poloviny 19. století se postaraly o velmi čtivý zážitek.

5 05.12.2019

Jaké to literární pohlazení po duši. S určitou cynickou nadsázkou by se dalo říct, že jde o cikánskou až příliš zidealizovanou pohádku. Ale když se čtenář ponoří do Gabrielova příběhu, vyprávěného nádherným poetickým jazykem, přibližujícím cizí zvyky, tradice, dobu, kdy člověk žil spjat s přírodou tak úzce, jak už si to dnes ani neumíme představit, uvědomí si (nebo alespoň já), jakou radost zažívá při čtení něčeho tak krásného, kdy každé přirovnání, každou metaforu, převaluje na jazyku jako tu nejlepší laskominu.

5 24.08.2018

Milena Štráfeldová má velmi osobitý způsob psaní. Jednotlivé kratší kapitolky, myšlenkové vsuvky, či citace, se na sebe halabala kupí, aby se z nich postupně vyloupnul čtivý a skutečně líbivým jazykem psaný příběh. V Trestankyni, příběhu o Růženě Vackové, o kterém jsem se tu již zmiňovala, to na mě jednoznačně fungovalo. V Guláši po Masaryka to pro mě bylo značným zklamáním, neboť výsledek guláš vskutku připomínál. Vezměme si jako kostru dějiný českých zemí od Prusko-rakouské války a pořádně to zabalme do všeho možného - kýčovitě psaného příběhu o Ance a Poldince, jakoby mimochodem zastavení u mnoha význačných osob českých dějin, sem tam to proložme úvahami o národu a vlastenectví. Abych té kritice trochu odlehčila, kniha se mi četla jedním dechem a s mnohými postřehy a hodnoceními bez výhrad souhlasím. Ale celkový dojem, pomoci si nemohu, připomínal guláš víc než by bylo zdrávo.

5 07.10.2017

"Otázkou je, zda na pohřeb pozveme také příbuzné z Německa." Těmito slovy začíná román Jakuby Katalpy Němci. Příbuznými z Německa se myslí biologická babička z otcovy strany, Klára Rissmannová, která svého syna opustila záhy po narození a uprchla z poválečného Československa zpět do Německa. Ohled na proklínanou a hanobenou, nikdy nepoznanou, příbuznou, však bere pouze (překvapivě vzhledem ke všem jiným detailům nepojmenovaná) hlavní hrdinka. Nález kšandiček pro nápravu kyčelních vad v otcově pozůstalosti je právě tím podnětem, který ji přiměje pátrat po rodinné minulosti a dozvědět se více o ženě, kterou její syn zredukoval na "tu svini".
Setkává se s otcovými nevlastními sestrami a díky nim se před ní otevírá kroniky jedné zámožné německé rodiny na pozadí všech útrap dvacátého století. Podle očekávání zjišťuje, že nic není tak černobílé, jak se zdá a že tu absolutní pravdu lze po letech nalézt jen stěží, zvlášť když pamětníci již nežijí, případně jako Klára Rissmannová o svou paměť přišli ("Občas jsme snily o tom, že babička jednoho dne procitne, zdravá a s dokonalou pamětí, a bude nám vyprávět o všem, co jsme chtěly vědět. Vůbec nás nenapadlo, že by si svá tajemství chtěla chránit, že by se kolem nich mohla stočit, obejmout je rukama a nepustit nás dál, že by neměla chuť se dělit. Stopa hořkosti na patře, pocit, že k průniku do její minulosti nás opravňuje to, že patří do naší rodiny.")
Ráda bych vyzdvihla autorčin vytříbený styl psaní. Bylo to mé první setkání s ní a bohatost jazyka, lyričnost místopisných pasáží, stejně jako hra s jazykem v názvech kapitol a podkapitol mě nadchla. Rovněž neotřelý byl způsob zpracování česko-německé otázky. Nespoléhá na silná melodramata. Její hrdinové vše, co se děje kolem nich, pozorují stoicky, mlčky, bez názoru. Je to až zvláštní, obzvlášť v momentech tak silných , jako je příchod nových osídlenců a chvilková nevyhnutelná kohabitace s původními Němci ("Navíc, kromě domu samotného, zahrady a polí, které Martin Levička obešel mžouraje do staré katastrální mapy, tu byla pracovní síla, dva němečtí obyvatelé, muž a žena, oba zamlklí a s mrzutým výrazem v očích (.). Bylo vidět, že žádný z Němců není zvyklý na těžkou práci, po prvním týdnu si muž spálil šíji a do krvava rozedřel ruce a žena si pochroumala záda. Byli to učitelé."). Ne vše musí být nutně vyřčeno a tato kniha je toho důkazem.

5 21.02.2017

Děj se čtivým způsobem líně posunuje vpřed jako Vltava, jeden z krajinářských leitmotivů této knihy. Největší prostor dostávají popisy krajiny, místy až příliš idylického života na vesnici Dalo by se říci óda na venkov, ve které pozadí tvoří ne úplně šťastné osudy Hančiny rodiny, její jakoby zběžně načrtnutý osobní život a hlavně boj za zachování vesnic ohrožených výstavbou jaderné elektrárny. Takto se to možná nezdá, ale byl to krásný a nevšední literární zážitek.

5 09.07.2015

Kam až vás může dohnat vděčnost za zachráněný život? Jakoby měl tento román něco z Dumasových mušketýrů, o něco více z Remarqueových válečných příběhů, to vše výborně okořeněné sarkastickým humorem popisujícím cynické jednáni padouchů (po)válečných let. Poměrně obsáhlá kniha v druhé půlce značně ztrácí dech. Opět se zde objevuje pro mě zásadní nešvar francouzských autorů – zbytečně rozvleklé vyprávění, které postupně udusí půvab původní vynikající myšlenky. Přesto tato kniha současného autora nabízí poutavý a poměrně přesvědčivý výlet do minulosti.

5 18.06.2015