ludek.n komentáře u knih

Kallocain je paranoidní satirická antiutopie o Světovém státu, v němž je lidská individualita potlačena až na samou mez absurdity a vládcem všeho a všech je strach se odlišovat. Můžete vnímat tento spisek jako prognostickou vizi budoucnosti, sžíravou kritiku současnosti nebo jednoduše jako bohapustý blábol o rozervaném nitru člověka. Dokážu si ho dokonce představit jako jednoaktovou divadelní one-man inscenaci bez kulis a bez herců. Jedna jediná postava v hluboce intelektuálním monologu se sebou samým. Upřímně obdivuji čtenáře, kterých se myšlenky takovýchto děl dotknou a osloví je. Já k nim bohužel nepatřím. Mě hloubka autorčiných myšlenek pouze lechtá kdesi v zátylku, aniž by mi pronikla k srdci či do duše. Některé pasáže vnímám a oceňuji, mnohem častěji ale zívám a nudím se. Do úrovně vizionářství Karin Boye jsem, zdá se, ještě nedorostl…

3 28.12.2018

Objednaná smrt je dalším z případů majora Okresní správy Sboru národní bezpečnosti JUDr. Zdeňka Kalaba, který tentokráte pátrá po vrahovi mladé a sexuálně zdatné barové zpěvačky. Musím bohužel s lítostí přiznat, že si s Pavlem Krausem zcela evidentně nesedneme. Jeho suchopárný, odtažitý a chladný styl psaní mě prostě nebere. Při četbě jeho detektivních románů (Objednanou smrt nevyjímaje) mám pocit, že mi místo beletrie podstrčil strohý vyšetřovací spis. Pokud to byl záměr, tak klobouk dolů, protože se mu stoprocentně povedl. Co je ovšem platná všechna ta autentičnost kriminálních metod a postupů, když mi ani trochu nezvedne tepovku a nerozbouří emoce. Čtu jednu kapitolu za druhou a při tom se s hrůzou přistihnu, že je mi vlastně úplně jedno, kam se příběh vrtne dál a jak dopadne. Sbírám prostě jen fakta a spojuji je dohromady, nic víc. Z tohoto úhlu pohledu se mi pak vtírá otázka: Kde nechal mistr tesař díru a proč je tak velká?

3 27.12.2018

Knihu Vladimíra Michala Démoni by bylo možné bez velkého rozvažování zařadit do škatulky, označené štítkem budovatelský román, ovšem bez onoho pejorativního významu, který tomuto slovnímu spojení vtisklo naše minulé státní zřízení, ohánějící se myšlenkami marxismu-leninismu, a tedy i bez onoho ježení chloupků starší generace čtenářů, která tuto dobu pamatuje. Troufám si totiž tvrdit, že Démoni jsou výsostně zábavné čtení i po těch letech a po politicko-společenské obrátce o 180 stupňů. Vladimír Michal píše lehkou rukou a s notnou dávkou nadhledu a optimismu. Netlačí své hrdiny do proklamací, které by jim dnes už nevěřilo ani malé dítě, ale nechává je dýchat, žít a objevovat svět kolem sebe. Jeho humorná drobnokresba lidských osudů je stejnou měrou veselá jako tragická. Démoni si nehrají na velkou společensky uvědomělou literaturu, plnou patosu a revolučních myšlenek. Naopak, zabývají se všedními životy obyčejných lidí v poněkud nevšední době. A podle mého skromného názoru to dělají až překvapivě dobře.

3 24.12.2018

Nákaza je klasický detektivní thriller z lékařského prostředí, v němž se do popředí nedostávají až tolik detektivové a vražedné zbraně, ale spíše zdravotní personál nemocnic, doktoři, sanitáři, sestry a smrtící bakterie. Sám autor je lékař, takže prostředí zná velmi dobře a o jeho erudici netřeba pochybovat. K dobru mu je třeba připočíst fakt, že se nesnaží čtenáře umořit odbornou terminologií, ale zůstává v rovině, kterou pochopí i široká laická veřejnost. Co naopak skřípe, je detektivní linka. Autorova snaha svést čtenáře na falešnou stopu je natolik urputná, až je průhledná jak skleněná deska a z tohoto pohledu se pak jednání některých klíčových postav jeví jako stupidní a hloupé. Nicméně, vyprávění má spád i jistou dramatičnost, takže odhlédneme-li od absence jakéhokoli momentu překvapení, čte se to navýsost dobře a děj nijak zásadně neškobrtá. Happy end je sice přesně takový, jaký člověk už dlouho dopředu očekává, ale příběhu to v zásadě nijak výrazně neubližuje.

3 21.12.2018

Všechna úžasná dobrodružství reverenda biskupa ctihodného doktora Lucifera Jonese v černé Africe, od Bečuánska, Transvaalu, Ugandy, až po Keňu a Kongo, se nesou v duchu ztřeštěných situačních komedií, které vládly světu někdy v 80. letech minulého století. Hrdinou Resnickova románu je protřelý podvodníček, který nechce nic jiného než nalézt klidné místečko, kde by postavil chrám svatého Lukáše a našel zbožné farníky, jež by plnili jeho pokladničku. Že to není nic lehkého, ukazuje právě tato kniha. Je to dílko plné humoru, gagů a veselých peripetií, které se nicméně snaží zastřít fakt, že pod tím vším není nic než hluchý a prázdný příběh bez pointy. Lucifer Jones do něj na jedné straně vpadne, trochu se v něm poplácá, a na druhé straně zase stejně nedotčený a neposkvrněný, jako byl na začátku, vypadne. Problém je, že všechny jeho šarády jsou podle jedné neměnné šablony, která brzy začne nudit. To, co bylo zprvu zábavně veselé, se mění na útrpně hloupé a z dlouhodobého hlediska únavné. Jinými slovy, opakovaný vtip přestává být vtipem a Resnickovo Dobrodružství k tomu má až nebezpečně blízko.

3 21.12.2018

Jádrem sbírky vybraných detektivních povídek Hany Proškové s názvem Záhada obří číše je rozsáhlá novela Zelená nálepka, popisující ztrátu poštovní zásilky smrtících jedů. V jejím světle jsou zbylé dva kousky, hospodské tlachání o Tajemství obří číše a milostná přetahovaná v Příběhu u jezera, jako chudí příbuzní, pro které zbyly u stolu z bohaté hostiny už jenom drobky. Co je ovšem společné všem třem příběhům, je skutečnost, že spíše než pátráním a dokazováním, se v příbězích, spojených postavami výtvarníka Horáce a kapitána Vašátka, jedná o samotnou psychologii zločinů a okolnosti, která k jejich spáchání vedly. Jednoduchý prostonárodní styl, kterým Hana Prošková píše, rezonuje s duší jednotlivých vyprávění i charakterem jednajících postav, takže čtenář nemá problém se s nimi ztotožnit a přijmout je za své.

3 20.12.2018

Sbírka obsahuje dvě novely, z nichž jedna byla oceněna prestižní cenou Hugo. Shodou okolností se mi však zrovna onen oceněný Gilgameš v pustinách zdá slabší než titulní Návrat domů. Možná je to jeho satirickým podtextem, který do jednoho časoprostorového Pekla svede dohromady nejvýznamnější postavy světových dějin v čele s Gilgamešem, králem z Uruku, jehož pak konfrontuje s takovými postavami jako jsou J.Caesar, H.P.Lovecraft, R.E.Howard nebo E.Hemingway. Socializuje a filozofuje se tady tolik, až je to únavné a otravné. Návrat domů je oproti tomu přímočará a hluboce lidská záležitost, která zaujme od prvních řádků a svůj emoční náboj si udržuje až do samotného konce. Celkově to tedy vidím na remízu: zklamaný jsem nebyl, ale ani mě to nezasáhlo tak, jak by asi mělo.

3 28.11.2018

Bouračka je dílo, které se zcela vymyká jakémukoli zařazení. Je to totiž halucinogenní přehlídka, v níž hlavní roli hraje fascinace sexem, tělními tekutinami, násilím, brutalitou, perverzními úchylkami, smrtí, odlidštěnými technologiemi, auty, sklem, betonem a dálničními přivaděči. Ballard nic nepřikrášluje, nic neskrývá, ani se ničemu nevyhýbá. Homosexualita, masivní promiskuita, zvrhlé chtíče - nic mu není svaté. Syrově a nekompromisně útočí svým orgasmickým slovníkem na čtenářovy receptory. Dějová linka se utápí v balastu slov, vrstvených v neproniknutelných strukturách a opájejících se svou vlastní drsnou zvukomalebností vzývajíce boha perverzity, odtrženého od jakýchkoli projevů lásky i romantiky. Postavy románu se nemilují, ony spolu bojují v záchvatech zvrácené touhy vyhnané do extrémů. Celý ten fantasmagorický spektákl je jako jeden velký LSD trip dost podobný tomu, který v závěru prožívá hlavní hrdina. Tohle čtení je opravdu nebezpečné a je jen pro „na všechno připravené“ čtenáře.

3 26.11.2018

Šestý sešit, svého času nepravidelně vycházejícího periodika, Klubu Julese Vernea obsahuje čtyři povídky a hned na úvod si řekněme, že jedině Vogtovo pokračování příhod Vesmírného ohaře s názvem Ixtl stojí za přečtení. Zbytek je lechtání žárovky holou rukou. Napřed Howardova fiktivní dokumentaristika z post Conanovského světa, která je snad opravdu jen pro skalní fanoušky slavného Cimmeřana, a poté dvě krátké taškařice na Conanovské téma z per českých autorů. Jestliže Adamovič se ještě jakžtakž drží při zdi a vydává se do minulosti za spisovatelem Howardem, s nímž následně cestuje dále do Hyborských zemí, pak Biedermannová s Pavlíkem se s tím nepářou a za Conanem rovnou pošlou kapitána Kirka i s celou posádkou hvězdné lodi Enterprise. Úlet? Rozhodně! Zábava? Přitažená za vlasy… I tento sešit Poutníka je doplněn teoretickou statí, v níž se Jan Pavlík zabývá rozborem části Nivenova díla.

3 19.11.2018

Simmonsův detektivní sci-fi thriller z nepříliš vzdálené budoucnosti je mnohovrstevná syrová freska z prostředí podivuhodně pokroucené americko-japonské společnosti. Vlastní detektivní zápletka, která tvoří osu Simmonsova románu, je obalena množstvím nejrůznějších podpůrných struktur, zahrnujících politické, náboženské, sociální, etnické i národnostní otázky. Ty pak autor nechává krystalizovat v jeho smyšleném fantaskním světě, aby jejich prostřednictvím mohl kritizovat a parodovat politicko-ekonomické procesy a vazby současné Ameriky. Že budoucnost, kterou tady představuje, není pro jeho soukmenovce ani trochu lichotivá, je nabíledni. V postavě bývalého detektiva denverské policie Nicka Bottoma je pak zosobněna veškerá naděje na lepší budoucnost, pravdu a spravedlnost nejen Američanů, ale celého lidstva jako celku. Nickova proměna od zdrogované trosky, utápějící svůj život v minulosti, k hrdinovi, který sice není bez chyby, ale ví, co chce a jde si za tím, je osvěžujícím mementem celého příběhu. Flashback, byť se jeví jako akční čtení, jím rozhodně není. Je zde spousta rovin, témat a náznaků, které může vnímavý čtenář zachytit a promýšlet, už proto, že děj nikam nechvátá. Nebo je možné soustředit se jen na samotný příběh a nechat se jím vést. Ať už tak nebo tak, je Flashback hodně zajímavá kniha...

3 04.11.2018

Začátek jako v pohádce o zlatovlasé paní, která pro svou lásku podstoupí cestu bez návratu, se brzy promění v pochmurnou techno-fantasy, v níž skupina bezejmenných hrdinů putuje zemí za vykonáním spravedlivé pomsty na cizincích, kteří bez skrupulí ničí a zabíjejí. I když v příběhu vystupuje řada pozitivních bytostí, v čele s pomilováníhodnými skřítkovskými Fii, není tady pro veselost a úsměvy moc místa. Autorka zvolila k vykreslení svého světa strohý a úsporný styl, který celkovou depresivní atmosféru, do níž je kniha oděna, rámuje a podtrhuje. Více než na popis prostředí se zaměřuje na podivuhodné rasy, které tuto planetu obývají. Co dost vadí, jsou nejasné motivy a záměry okupantů, což má v konečném důsledku za následek nejednoznačné vyznění celého příběhu.

3 22.10.2018

Levinovi Hoši z Brazílie jsou bezesporu zajímavé dílo. Autor do této poválečné psychologicko-politické fikce přimíchal i několik hrstí frenetických a napínavých momentů, čímž vytvořil předpoklady pro podnětnou četbu. S čím však mám u této knihy problém, je její základní myšlenka a vůbec téma jako takové. Tohle prostě není můj šálek čaje, čímž kniha v mých očích ztrácí na čtivosti. Nedokázal jsem se do příběhu ponořit a valná většina textu pro mě byla odtažitým a chladným vyprávěním, které mi pouze proplouvalo před očima, aniž by se mě nějak významně dotklo. Jistě, jsou zde okamžiky, kdy člověka mrazí a ponouká ho to k přemýšlení, jenže v mém případě to bylo stejné, jako dloubat jazykem do bolavého zubu. Ne a ne přestat, ale k uspokojení se nedopracuji, ať to dělám, jak chci dlouho…

3 15.10.2018

Kosmická past je prostinká a dalo by se říct žánrově čistá science-fiction, která si na nic nehraje a nic nepředstírá. Zaobírá se střetem lidstva s vyspělou vesmírnou civilizací, jež ovládá telepatii. Je to ve své podstatě nekomplikovaný a jednoduchý lineární příběh s výrazně ženským rukopisem. Proto je spíše než na násilnou konfrontaci, orientován na vzájemné porozumění. Obroušené dramatické momenty tak mohou v někom vzbuzovat pocit plytkosti a nedotaženosti, pravdou ale je, že kostra vyprávění má pevný řád a strukturu, která čtenáře vede bez zbytečného otálení k cíli. Celá kniha je takové lehké, bezkonfliktní, pohodové čtení, které neurazí ani nevzbudí bezbřehé nadšení, ale může být na druhou stranu a bez uzardění akceptovatelné pro široký okruh čtenářů, zvláště pak kategorie „young adult“.

3 15.10.2018

Třetí kniha mečů zakončuje Saberhagenovu fantasy ságu světa, kterému vládne dvanáct mečů Moci. Z každého z předchozích dílů série si bere rádoby to nejlepší a hněte z toho nový příběh, který pak dovádí až k závěrečnému vyvrcholení. Jestliže o dvojce se dalo říct, že je to samostatně stojící vyprávění, které by šlo číst i bez znalosti předchozích událostí, o trojce se totéž už říct nedá, neboť Třetí kniha mečů splétá všechny nitky do jedné osnovy, do níž pak vetkává svůj vlastní vzor a ornamenty, odrážející minulé děje, náznaky a epizody. Čte se to dobře a má to i spád, který má tendenci strhnout. Posteskl bych si možná opět nad postavami. Jestliže jsem si u první knihy stěžoval na to, že se mladiství chovají a jednají jako protřelí dospělí, tady mám přesně opačný pocit, totiž, že se dospělí velmi často projevují jako děti. Dokonce se v jistých chvílích přistihnu při myšlence, že už nečtu drsnou hrdinskou fantasy, ale spíš syrovou pohádku. Třetí kniha mečů se mi každopádně líbila víc než kniha první, nicméně úrovně dvojky nedosahuje, byť ji hodnotím stejným počtem hvězd.

3 22.09.2018

Howard je bezesporu králem sword & sorcery fantasy v její nejryzejší podobě, a tato sbírka to jen potvrzuje. I když jsou povídky posbírány z různých období a vlastně neexistuje nic, co by je jakkoli spojovalo navzájem, jsou poměrně kvalitativně vyrovnané a dávají nahlédnout do tajemné kuchyně autorovy mysli. Howardovy příběhy jsou drsné a syrové, tajemné i hrozivé, některé si pohrávají s okultismem a mysticismem, ale především jsou poctivé a opravdové. V popředí všech stojí hrdina bez bázně a hany, který pro ránu nejde nikdy daleko a škoda té, která padne vedle. Pro mě tím nejlepším, co tato sbírka nabízí, jsou Křídla ve tmě a Králové noci, za poněkud slabší kousek považuji Vyhnance z Atlantidy.

3 05.09.2018

Sbírka vědeckofantastických povídek sovětských autorů není až tolik zaměřena na technický a vědecký aspekt sci-fi literatury, ale zabývá se spíše sociálně-psychologickými atributy života lidí, vystavených nečekaným či mimořádným situacím. Fantastický prvek tu pak funguje jako spouštěč, v jehož světle autoři zkoumají lidské chování a vliv jedince na své okolí. Povídky proto více než akcí a pádným dějem, operují s lyrikou a melancholií. Někdy je té unylosti a sentimentu opravdu hodně (Drzá žába; Poutník; Kosmická loď), ale povětšinou se jedná o citlivé sondy do života obyčejných lidí (Poslední povídka o telepatii; Haló, je tam Nina). Za nejpovedenější kousek sbírky považuji titulní Maják na útesu Delfínů.

3 10.08.2018

Závěrečný sešit české edice o Renu Dharkovi přináší rozuzlení téměř všech záhad, s kterými se němečtí autoři v předešlých sešitech tak dlouho potýkali. Že je to rozuzlení notně krkolomné, snad ani netřeba dodávat. Podezřívám dokonce námezdného pisálka, který toto zakončení sesmolil, že si nic z předchozích Dharkových dobrodružství nepřečetl nebo jen velmi málo. Na první pohled se sice vyprávění tváří jako plnohodnotné pokračování série, ale ve skutečnosti je hodně mimo mísu. Logika tady dostává setsakramentsky na prdel a domýšlet detaily snad ani nezkoušejte, nefunguje to. Buďme prostě rádi za hloupé ukončení, než kdyby nebylo vůbec žádné.

3 09.08.2018

Sítem programu kyborgů projdou jen ti nejlepší z nejlepších, protože jen oni unesou tíhu úkolů, které jim budou v budoucnu svěřeny. Zneuznaný adept Max Skovlik se však se svým vyřazením neumí smířit a připravuje pomstu. Hans-Joachim Freiberg stvořil v padesátém třetím sešitě v podstatě samostatný příběh, který má se zbytkem Dharkovské série jen velmi volné a vágní vazby. Odtržený od základní dějové linie, jde si svojí vlastní cestou a neohlíží se zpátky. S ohledem na očekávaný konec české edice, to nemohlo přijít v méně vhodnou chvíli. Trochu se bojím, jakým kolotočem bude následující sešit…

3 08.08.2018

Ren Dhark po dlouhém hledání stanul před radou Giantů, aby si společně vyjasnili otázku vyhlazení lidstva. Mají ale lidé se svou vrozenou agresivitou, fyzickou i myšlenkovou, právo koexistovat vedle ostatních galaktických ras? Do série po dlouhé době vstupuje nový autor, Terry Le Lon, a bohužel už je zase všechno špatně. Naděje na oživení z předchozího sešitu jsou rozcupovány na kousíčky a pohozeny pod okované boty pochodující uniformity. Terry Le Lon se tolik hlídá, aby nevybočil z narýsovaných mantinelů, že se jeho vyprávění táhne jako žvýkací guma. I rádoby dramatické momenty jsou v jeho podání ploché a bezkrevné, o nějakém překvapení ani nemluvě.

3 04.08.2018

Zatímco Point Of pokračuje v hledání vůdců Giantů, na Zemi se samozvaný guvernér Dewitt chystá udeřit na bývalé agenty Galaktické bezpečnostní organizace. Chce k tomu využít Robonů. Čtyřicáté páté pokračování Dharkových dobrodružství se nese ve stejném duchu jako jeho předchůdce. Ani tentokráte se Kurt Brand nedopracoval k ničemu zásadnímu a jede si ve svých kolejích svým nevzrušivým pozvolným tempem pořád odnikud nikam. Možná, kdyby se spojilo každých pět sešitů do jednoho, dočkali bychom se i nějakých těch vzruchů a napětí. Takto se celý příběh natolik rozmělní a utopí ve vatě, že si až člověk říká, zda s Renem Dharkem jen nemarní čas.

3 02.08.2018