ludek.n komentáře u knih
Příběhy, představované ve sbírce Krocení sopek, přibližují tvorbu autorů sci-fi a fantasy z jihovýchodní Asie. A že je to tvorba zajímavá a originální je bez debat. Na rozdíl od klasické anglo-americké produkce je do těchto povídek velice často přidávána esence koloniální historie, východní mytologie a podivuhodných kulturních tradic. Společně s častými feministickými motivy a důrazem na přírodu vzniká interesantní koláž, která v sobě nese jak sílu slova, tak významné poselství. Násilí, pokud už se objeví, je dávkováno po troškách a spíše skrytě. Sbírka má navíc neuvěřitelně vyrovnanou úroveň. Asi nejvíce se mi líbila dvojice Zkáza Cuadro Amoroso a Mezi rozpolcenými dušemi. Samozřejmě nedá se neocenit i ta nádherná obálka, vytvořená speciálně pro české vydání.
V románu Smích šakalího boha spojila Jenny Nowak své oblíbené téma vampyrismu s historií egyptské říše za vlády Achnatona a Tutanchamona. Na rozdíl od jiných knih autorky, nejsou tady nemrtvé bytosti hybateli děje, ale jejich přispění a zúčtování v závěru knihy má razanci parního stroje. V mnoha ohledech krutý a tragický příběh je vyprávěn s erudicí a noblesou, a vůbec nezáleží na tom, zda a nakolik ctí historická fakta. Čtenáře strhne s sebou a nechá ho prožívat všechny osudové zvraty, které zasahují do životů jednajících postav.
V tomto díle se do děje vrací šílený vědec Ras Thavas, který si zase jednou zahrává s osudem, když stvoří obludná monstra Hormády a koneckonců i morbskou amébu, která ohrožuje celý Mars a s níž se budou muset hlavní hrdinové v čele s Johnem Carterem vypořádat. Je už hodně vidět, že kniha je devátým pokračováním série. Ještě sem tam probleskne jiskra, ale většinou čtenář dokáže předem určit, kam se příběh pohne dál, co kdo udělá a jak to skončí. Čte se to pořád dobře, ale malinko už tomu chybí počáteční nadšení.
První kniha série, v níž se udatný John Carter zcela odpoutal od rodné Země a pohybuje se už jen po povrchu svého milovaného Marsu. Současně je to kniha, na jejímž konci je prohlášen za "Pána Marsu". Mezitím se musí vydat ve stopách proradných zločinců do mrazivých pustin polárních oblastí Okaru, aby zachránil svou manželku, půvabnou Dejah Thoris. Pod jeho mečem zmírají hrozivé bestie i bojovníci, kteří mají odvahu se mu postavit. Jeho přičiněním zanikají království a na jejich troskách nová povstávají. Dobrodružství na Marsu pokračuje...
Další povedené dobrodružství na Marsu. John Carter je přesně ten typ hrdiny, kterého si člověk zamiluje a kterému drží palce, ať už se dostane do jakékoli šlamastyky. A že jich nikdy není málo a jsou smrtelně nebezpečné snad ani není třeba zmiňovat. John Carter jde z akce do akce, jen co vyvázne z jednoho dobrodružství, už je druhou nohou v dalším. Napětí od začátku až do konce.
Druhá kniha Amerického upíra je oproti svému předchůdci daleko sevřenější, ucelenější a výrazně přímočařejší. Možná proto, že scénář už je cele v režii Scotta Snydera, a není potřeba vysvětlovat čtenářům kdo za koho kope a proč. Příběh tak dostal spád, koňskou dávku akce a především dravost. Tu nakonec podporují i oba výtvarníci, Rafael Albuquerque a Mateus Santolouco, kteří se navzájem předhánějí, kdože dá hrdinům více vyniknout. Pryč je rozháranost a dětské zjednodušování z první knihy. Co naopak zůstalo, je odsunutí Skinnera Sweeta alias Jima Smoka do pouhé epizodní role, když veškerou tíhu příběhu na sebe berou policejní náčelník Cash McCogan a stará známá Pearl Jonesová. Dvojka mi po nemastné, neslané jedničce skutečně spravila chuť, takže bych v hodnocení klidně ještě půl hvězdy přidal.
Příběh i autorův styl, v němž je kniha napsána, silně upomínají na dobu vrcholné socializace bývalého Československa, kdy byla podobná "úpadková" literatura komunisty po větších či menších zásazích cenzora s výhradami tolerována. Koneckonců kniha byla schválena do tisku jen pár měsíců před Sametovou revolucí a povolením šroubů. Na čtivosti knihy se to bohužel podepsalo poměrně výrazně. Absence dialogů, jež jsou nahrazeny výpisy z vyšetřovacích protokolů, i prapodivná forma vlastního vyprávění jsou chvílemi tak krkolomné a odtažitě neosobní, že jsem se z toho div neosypal. Číst se to dá, ale velká hitparáda to není.
Volné pokračování románu Nezačínejte si s drakem od stejného autora ze světa Shadowrun dává více prostoru magii na úkor kyber technologií. Otázkou je, zda je to ku prospěcu věci, neboť příběh hodně ztratil na dynamičnosti a malinko se utopil ve filozofování. Slušně škodí i náboženské vsuvky a stejně jako u předchůdce vadí i motivy jednání některých postav, které jsou jen těžko pochopitelné. Nebýt strhujícího finále, byla by kniha nejspíš propadák jako hrom. Takhle alespoň ten konec zacelí rány, utrpěné v průběhu četby a dá zapomenout na nudu zbytku knihy.
První kniha série Bridge. Asi bych souhlasil se slovíčkem "provokativní" ze synopse ke knize, ovšem s popisem "napínavý" a superlativem "nezapomenutelný" už se bohužel nedokáži ztotožnit, ať se snažím jak se snažím. Sama myšlenka zabydleného nepouživáného mostu je sice zajímavá, ale tak nějak nevyužitá. Vlastně se mi po celou dobu čtení knihy zdálo, že si autor jen chystá půdu pro pozdější rozpracování svých nápadů, aniž by měl snahu některý z nich dokončit a uzavřít.
Cobiah Marineer byl u toho, když z hlubin moře povstalo ztracené království Orr s jeho nemrtvými obyvateli. Zkáza, která se silou tsunami vylila do světa lidí, byla strašlivá a devastující. Cobiah dokázal přežít, vybudovat si postavení, najít lásku… nikdy ale nezapomněl. Po letech úsilí je připraven rozdrtit válečné loďstvo Orru. Ree Soesbee napsala další příběh ze série Guild Wars a stejně jako v případě svého předchůdce Roberta Kinga se na nic neohlíží ani se nesnaží navázat na jakoukoli z již existujících linií, nebo rozvíjet příběh některého z hrdinů. Začínáme v Lion´s Ark, odkud se společně s mladičkým Cobiahem Marineerem vydáváme na moře. To pak hraje po zbytek knihy úlohu základního elementu, z něhož pochází vše důležité od naděje po pohromu. Autorka si dává záležet, aby příliš nezabředla do zdlouhavých popisů, nebo se příliš točila na místě. Zápletka je prostá a jednoduchá, přesto dostatečně chytlavá a dimenzovaná na emoce i napětí. Dramatických momentů je povícero a jsou dobře zapracovány do struktury románu. Na rozdíl od svých předchůdců má Ree Soesbee jasno v tom, kam směřuje, proto se od ní dočkáme i plnohodnotného závěru.
Světy Tyrie sužují z tisíciletého spánku probuzení draci a jejich nestvůrní pomocníci. Skupina hrdinů, kteří si vybojovali ostruhy v gladiátorské aréně, se rozhodla (dobrovolně či z donucení) se s touto hrozbou jednou provždy vypořádat. Kingovo Ostří osudu je zcela samostatný příběhem v rámci Guild Wars univerza, neexistuje jakákoli návaznost na předchozí Duchy Ascalonu (dokonce chybí i jakákoli zmínka o mírovém ujednání mezi lidmi a charry, kteréžto téma tvořilo základní osu knihy). Boj mezi oběma rasami proto pokračuje s neztenčenou intenzitou, jen si ho v této knize zase až tolik nevšímáme, protože si vystačíme se souboji gladiátorů a akcemi proti dračím netvorům. Opět se jedná o jednorázové dobrodružství, které se nezabývá pozadím ani okolnostmi jednotlivých jevů a činů. S přibývajícími stránkami se navíc hodně zjednodušuje a zkracuje (nechci říct, že podvádí), jako by toho sám autor už měl dost a chtěl se věnovat jiným a zajímavějším věcem. Potvrzuje to ostatně i rozevláté finále, které (ne)udělalo za celým vyprávěním tečku.
Zloděj a dobrodruh, charrská bojovnice, sylvarská nekromantka, asurský mág, děsivý norn a lidská legionářka se vydávají na zrádnou a nebezpečnou cestu do města duchů Ascalonu, aby odtud přinesli mocný artefakt, jenž pomůže zastavit válku. Román z prostředí herního světa Guild Wars se nesnaží udělat díru do světa velkolepým epickým příběhem se spoustou hrdinů, nýbrž sází spíše ne jednoduché, přímočaré fantasy dobrodružství šestičlenné skupiny, složené z příslušníků nejrůznějších ras a ovládajících nejrůznější schopnosti. Síla, rozum a magie jako tři základní prostředky k přežití. Autoři Matt Forbeck a Jeff Grubb nic nevysvětlují, nepopisují svět, v němž se ocitáme a vlastně ani hrdiny s nimiž máme co do činění. Hází nás přímo rovnýma nohama mezi vlky (v tomto případě tedy vlastně mezi charry), plav a čti, jak umíš. Neznaje prostředí hry, byli pro mě Duchové Ascalonu výletem bez chuti, smyslu a charakteru, byli čtením, které mi nerozproudilo krev, ani mě ničím neobohatilo. Troufám si říct, že mi zmizeli z hlavy hned, jak jsem otočil poslední stránku.
Sovětský svaz se rozhodl vojensky obsadit Irán a upevnit svou nadvládu nad Perským zálivem. Jediné, co stojí v cestě úspěšnému dokončení mise, je americká kosmická stanice Armstrong, která díky svému SBR radaru může poskytnout nejen varování před hrozícím útokem, ale zároveň může řídit všechny pozemní operace případné odvetné akce. Dale Brown jako kapitán letectva Spojených států má neoddiskutovatelné know-how pokud jde o vzdušné válečné operace a dokáže jim vtisknout nadlimitní napínavost. To, že ohnisko operací přesunul na oběžnou dráhu kolem Země na věci, až tak moc nemění. Naopak, dalo mu to příležitost použít nové neokoukané zdroje a bojové prostředky. Někteří čtenáři se možná budou ušklíbat nad jalovostí motivů a jasně prvoplánovými akcemi, ale ruku na srdce, v tom bombastickém patosu je i kus strhujícího hrdinství, kterému je potřeba se obdivovat. Co na tom, že jedna strana je vykreslena jako neschopná uřídit, cokoli většího jak přechod pro chodce, zatímco druhé nečiní problém sledovat z kosmu mouchu při letu, je to řízná, přímočará zábava. Naneštěstí přerušená v nejlepším. Pokračování příště...
Defenders jsou partička, která se tak trochu vymyká klasickým trendům: žádní stálí členové, žádná pravidla, žádná společná základna ani technické prostředky k potírání padouchů. Možná tím nejcharakterističtějším rysem je, že se navzájem zase až tolik nemusí a mnohem raději by pracovali sami. Edice Nejmocnější hrdinové Marvelu je představuje v uceleném, pětidílném příběhu Bez nároku na obranu z pera Keitha Giffena a John M. DeMatteise. Výtvarnou stránku si vzal na starost Kevin Maguire a podává velmi dobrý výkon, byť jsem se s ním neztotožnil na sto procent. U celostránkových panelů jsem měl neodbytný pocit, že si s nimi neví rady a tluče tužkou na hluchý buben. Daří se mu naopak facelift (a třeba alternativní Avengers, Daredevil či Spider-Man jsou hodně zajímaví). Příběh je na tom koneckonců podobně jako kresba: Dormammuovo znovuzrození všech bytostí ve všech vesmírech je nápad k nezaplacení a potápí ho snad jen ty obrovské dávky melodramatičnosti, patosu a sarkasmu, kterýchžto ingrediencí je ve vyprávění bohužel přes míru. Šlehy, které byly na začátku k popukání, se neustálým omíláním a zveličováním proměňují v uslintaný, bezzubý škleb, jaký vyprodukuje na poslední dvoustránce pokořený Dormammu.
Hank McCoy alias Beast započal svou kariéru marvelovského hrdiny jako člen Xavierových X-Menů. Jeden z nejnadanějších studentů Školy pro nadanou mládež následně prošel řadami Avengers, Secret Avengers, Defenders i X-factor. Přestože nikdy nezískal svou vlastní samostatnou sérii (nepočítáme-li Amazing Adventures featuring Beast) je postavou, která se zlatým písmem zapsala do komiksové historie a je těžké si bez něj představit jakoukoli inkarnaci X-Menů. Nejmocnější hrdinové Marvelu ho představují v otvíráku Gerry Conwaye a Toma Suttona Zrození bestie a v navazujících pěti sešitech Amazing Adventures z pera Steve Engleharta, které doplňuje příběh Neuvěřitelného Hulka s názvem Za obzorem číhá smrt. Při hodnocení těchto komiksů je nutno vzít v potaz skutečnost, že se jedná a sešity, které vznikaly v 70. létech (konkrétně v letech 1972-1973), a tak je potřeba se smířit s prostoduchostí scénářů (všechny tvořené podle jedné šablony) a s kresbou, odpovídající technickým možnostem doby a nijak se nesnažící změnit status quo. Nicméně, budeme-li upřímní, kniha ničím nepřekvapila ani nijak výrazně nezaujala.
Jean Greyová - jedna z nejikoničtějších žen marvelovského univerza se představuje hned ve třech příbězích. Napřed nám Sean McKeever společně s fenomenálním Mike Mayhewem ukážou její cestu od prvních dětských trampot až k odhodlané teenegerce na Xavierově škole pro nadanou mládež. Poté Fabian Nicieza za podpory Andy Kuberta sezdají Jean Greyovou se Scottem Summersem a nakonec se v čtyřsešitovém příběhu Scotta Lobdella a Geneho Ha vydáme do dva tisíce let vzdálené budoucnosti, kde se oba novopečení manželé musí postarat o výchovu malého Nathana Christophera Summerse a ochránit ho před Apocalypsem. Všechny tři příběhy mají něco do sebe, ale nejvíce se mi líbily První roky Jean Greyové, v nichž silný scénář podpořila doslova dechberoucí vizuální podoba. Mladá Jean je tady prostě nezapomenutelná a před Mike Mayhewem se klaním až k zemi. Věčná pouta byly díky nasazené laťce trochu zklamáním, a to jak po stránce příběhu, tak kresby. Závěrečné dobrodružství si mě získávalo postupně: na začátku jsem byl ze všech těch manévrů a nových postav zmatený jak labuť v zimě, ale s rozvíjením zápletky a pronikáním do hlubin světa budoucnosti jsem se zorientoval, setřepal led z křídel a nechal se unášet k finálnímu rozuzlení. Takže za mě spokojenost.
Portrét pracovité, dobré a hodné Anny Federnerové je částí povídkového triptychu Tři životy, vydaného poprvé v roce 1909. Jedná se o mdlou, starosvětskou a unylou směs všedních, nevýznamných příhod, až se nabízí otázka, co autorku vedlo k jejímu napsání a jaký svým počinem sledovala cíl. Statičnost a neměnnost slohotvorného projevu Steinové, zcela postrádající byť i jen náznak dynamiky, opakující se větná spojení, ba dokonce i celé věty v podivných repetitivních kolokacích, absence jakéhokoli nosného prvku, jenž by dal vyprávění směr, to vše dělá z této novely propastně nudnou a otravnou záležitost. Člověk by řekl, že když už tu není žádná zápletka, které by se mohl chytit, alespoň se podívá na zoubek charakterům postav, do mrtě je rozebere po Freudovském způsobu a znovu je složí dohromady, ale bohužel nic takového se nekoná. Příběh (skoro se zdráhám tento počin takto označit) prostě v jednu chvíli začne, koukne napravo, nalevo a zpátky, a pak bez velkého vzrušení, nedramaticky a jakoby mimochodem skončí. Hodná Anna je na můj vkus až příliš panenská a sterilní, než aby mi něco dala.
Nina Wildeová a Eddie Chase jsou zpátky v plné síle, tentokráte ale kromě zapeklitých historických záhad řeší i to, jak si jeden druhému nelézt na nervy. Jestliže bylo pátrání po zmizelé Atlantidě plné nástrah a nebezpečí, co teprve hledání zlatého pokladu, ukrytého v hrobce bájného Herkula. Tím spíše, že protivník na druhé straně barikády není tak jasně definovaný, jako v případě Atlantidy. Andy McDermott rozprostřel znovu sítě svého příběhu pěkně zeširoka - New York, Šanghaj, Botswana, Alžírsko, Havaj - žádný kout světa mu není svatý. Na rozdíl od předchozího románu se Herkulova hrobka méně soustředí na historické pozadí a více se soustředí na akční složku, ať už je to na zemi, ve vzduchu, pod vodou či v podzemních labyrintech. Je to trochu škoda, protože spousta zajímavých momentů tak zůstane pod stolem a ani s přivřením jednoho oka nejsou adekvátně nahrazeny. Jiskření mezi hlavními protagonisty sice má snahu i potenciál vyplnit prázdná místa, ale pohříchu se to daří zřejmě méně, než autor očekával. V některých momentech jde preference adrenalinového řešení situace až za hranici, za niž se proměňuje v laciný groteskní gag a neustálé tvrdé tlačení na pilu začne být monotónní. Na druhou stranu děj nikde nevázne ani neškobrtá, takže mu jistou maskulinní kýčovitost hravě odpustíte a úsměvné finále přijmete za své.
Archeoložka Nina Wildeová a bývalý příslušník jednotek SAS Eddie Chase společně hledají bájnou Atlantidu. Pro někoho je jejich cíl naplněním celoživotních tužeb, pro jiného nejhorší noční můrou, které je třeba za každou cenu zabránit. Prvotina Andyho McDermotta je adrenalinovou jízdou s vysokým oktanovým číslem vyraženým na víčku od nádrže, a to od začátku až do konce. Chcete-li mít představu, co se na stránkách knihy odehrává, vezměte některou z posledních bondovek, naroubujte na ni smrtonosného Bruce Willise, přihoďte drsného Harryho, klidně i Stathamova Mechanika, jako lokalitu zvolte celý svět (od jednoho zemského pólu k druhému, nebo alespoň od amazonského pralesa až po vrcholky tibetských hor), účinkujícím do rukou vrazte arzenál, kterým by klidně rozpoutali třetí světovou válku, schizofrenii jedné strany v pravou chvíli prohoďte s absolutním šílenstvím strany druhé, podlijte to troškou historických záhad, hlavně neustále tlačte na pilu (ať se jí zuby kroutí)… a máte Honbu za Atlantidou jako na talíři. Je to prvoplánově drsné, naivně průhledné, silně nátlakové, je to jedna provařená skeč za druhou, spousta klišé, obhroublý humor, prostě všechno, co patří k pokleslé literatuře… ale sakra je to tak neskutečně zábavné a strhující, že se tomu prostě nedá odolat.
Kevin O’Brien si pro svůj román Údolí slz vybral poměrně závažné a kontroverzní téma utajovaných stránek života v chlapeckém semináři, které zakomponoval do zběsilé detektivní zápletky, hodné Šifry mistra Leonarda. Na straně jedné homosexualita v opozici k tělesné čistotě kněží, otázka celibátu a odříkání, na straně druhé vražda jako naplnění svatosti mučedníků, šílenství, sex a smrt. Nevím, zda to bylo zvoleným prostředím nebo zafungoval jiný faktor, ale vyprávění mi zpočátku připadalo nevěrohodné, sterilní a hnané dopředu umělými pobídkami, které se až okatě snažily strhnout můj zájem, upoutat mě a zapojit do dění, jenže se jim to pohříchu moc nedařilo. Až v druhé polovině knihy jsem začal spolupracovat, jenže to už šly karty na stůl a bylo po tajemství i po překvapení. Údolí slz zůstalo někde na půli cesty. Útočí na emoce, ale zůstává odtažité a chladné. Zabývá se psychologií, ale klouže jen po povrchu. Vytahuje z koše závažná témata, ale nechává je odplout po proudu zakalené říčky. Splétá a kombinuje záhadné motivy, ale nevytěží je tak, aby to dávalo nějaký vyšší smysl. Údolí slz není špatná kniha, ale stejně tak není knihou, k níž bych se chtěl vracet.