m.zirhut komentáře u knih
(audiokniha) Je celkem známo, že člověk je ten nejkrutější tvor na planetě. Přesto mi hlavní dějová linka přišla celkem přitažená za vlasy. Navíc samotný závěr byl už úplně nereálný a nelogický. Až se divím, že jsem to vůbec doposlouchal.
(audiokniha) Zajímavý mi přišel pouze začátek o dvanácti křeslech. Potom už mě poslech jen uspával, což se mi pro jízdu autem nezdálo uplně ideální, takže jsem knihu bohužel nedoposlouchal.
(audiokniha) Pokud si přečtu (poslechnu) nějakou knihu, tak se potom vyhýbám případnému filmovému zpracování, abych nebyl zbytečně zklamán. U této knihy ale asi udělám vyjímku.
Dětem se kniha líbila, ale na samostatné Martínkovi příhody, které jsou v knize Jak se Martínek ztratil, to nemá.
(audiokniha) Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat hrdinství českých parašutistů, tak mě tato kniha bohužel zklamala. Autorka se uchyluje k plno domněnkám a parašutisté jsou zde přehnaně idealizováni. Jejich stinné stránky jsou záměrně přehlíženy a omlouvány. Každý máme nějaké chyby, takže nechápu, proč jsou tito hrdinové představováni v tak ideálním světle. Pokud je například jeden z nich vyhozen svým ukrývatelem, s podezřením, že má nějaké pletky s jeho ženou. Je to domněnkami autorky zlehčováno a omlouváno, že neshody mohly být způsobeny jen z všeobecné nervozity a stresu a možná si to taky jen pantáta vymyslel.
U osudu asi šestnáctého (z třiceti) výsadkáře, už jsem poslech vzdal. Bohužel tomu přispěl i přehnaně naléhavý přednes pana Zahálky, ale i třeba zbytečné moralizování dnešní společnosti.
(audiokniha) Jakmile asi v půlce poslechu zajímavého vyprávění o Agnes začala autorka popisem osudu jiných žen, na několik kapitol jsem úplně ztratil přehled, o kom je vlastně řeč. Nechápal jsem jak postavy souvisí s Agnes. Opět jsem se našel, když byl děj vyprávěn z pohledu zprvu negativních postav jako byla Greta a Alena. Nakonec mi tato forma přišla docela zajímavá.
Osudy ze začátku druhé poloviny knihy možná taky souvisely s hlavním příběhem Agnes, ale vzhledem k velkému množství postav, vůbec nevím jak.
(audiokniha) Docela dlouho mi trvalo, něž jsem se zaposlouchal. Naštěstí ta detektivní část byla pouze ze začátku a jakmile se kniha dostala k románovému rozplétání minulosti, hned začal být poslech zajímavější.
Závěr byl možná zbytečně moc dramatický, ale celkově mám z knihy dobrý pocit a těším se na další ze serie.
PS: Na rozdíl od některých pisatelů těchto komentářů, já bych si teda po poslechu této knihy Guga nikdy nedal.
Moc pěkný nápad se zmenšením dětí na úrověň včeliček, který vtáhne malé posluchače (v našem případě holky 6 a 8let) krásně do děje. Děti, ale i rodiče, se tak nenásilnou formou dozvětí plno zajímavých a poučných informací ze života těchto pilných zvířátek.
Jedna z nejhezčích knížek pro nejmenší, kterou jsem dětem před spaním četl. Krásně srozumitelné a poutavé příběhy už pro čtyřleté (možná i tříleté) děti. Ale se zaujetím čtení poslouchala i skoro devítiletá dcera.
(audiokniha) Kdyby nebylo poutavého začátku, tak knihu určitě nedoposlouchám.
Nezajímavý rozbor rodinné situace a vedlejší příběhy skoro u každé postavy. Občasné nelogické jednání Eriky. Neschopnost "vraha" někoho zabít, a nakonec béčkově prvoplánová rána andělíčkem – to už na mě bylo trochu moc. Škoda, pointa byla vlastně docela zajímavá.
(audiokniha) Působí to na mě, že pan Svěrák vytáhl ze šuplete nápady, u kterých by rád, aby ještě spatřily světlo světa, a ty se snažil pospojovat do jedné knihy. Bohužel mi toto pospojení formou dopisů přišlo až moc nekonzistentní a takové uměle vytvořené.
Škoda, na knihu jsem se celkem těšil a některé příběhy byli i celkem nápadité, ale tahle forma mi prostě nesedla.
Kniha, která klame tělem. Podle obálky, jsem čekal nějakou slaďárnu a tak se mi do čtení moc nechtělo. Příjemně mě tedy překvapilo, že v podstatě opak byl pravdou. Ze dvou příběhových linií, bych chtěl obzvlášť vyzdvihnout tu, která se týkala Ilony, Přemka a Alice. Prostě skvěle a naprosto uvěřitelně napsaná gradace jednoho nelehkého vztahu. Člověka až mrazí, jak snadno se ženy v podobné situaci dostanou do úzkých.
Škoda jen, že jsem dřív nesáhl po Odložených láskách. Podle zdejších komentářů, bych se potom asi dokázal více vcítit i do životního příběhu Kamily.
(audiokniha) Opět úplně jiné, než co jsem čekal. Je skvělé, že jsou takovéto skvělé romány, které lidem přiblíží téma, o kterém většinou asi ani nevěděli.
Neřekl bych, že bychom se měli bránit pokroku a nestavět žádné elektrárny, dálnice a jiné(i když samozřejmě s rozvahou). Ale pokud, je někdo donucen opustit svůj domov a své kořeny, tak by mu rozhodně mělo být nabídnuto rovnocenné bydliště + přidaná hodnota za to, že přijde o své rodiště.
Je smutné kolik utrpení a zkázy za sebou bezohlední mocichtivci zanechávali a vlastně i zanechávají.
(audiokniha) Vlastně nevím, čím to je, ale tento výběr povídek mě potěšil podstatně více než ten první. Mnohem více na mně dýchlo to, co mám rád na Svěrákových filmech. Takový ten laskavý, trochu tragikomický, ale přitom přirozený humor ze života.
Obzvlášť bych chtěl vyzdvihnout povídky: Betlémské světlo, Nákup, O slušném taxikáři, Ve vlaku a Ujetá láska.
Skvělá knížka, kterou jsem četl před spaním svým dcerám(7 a 8let). Mladší dcera knihu prožívala celkem emotivně. Chvílemi se zájmem poslouchala, jak se bude osud Kuby dál vyvíjet. Jindy ale zase odmítala dál poslouchat, protože špatně snášela jakékoli křivdy a složitější sociální problémy v rodinách. Zato starší dcera dychtivě hltala každé slovo a nedočkavostí si knihu četla napřed sama. Já na knize hlavně chválím plno složitějších socálních témat, která holky podněcovala k následným zajímavým diskusím.
(audiokniha) Když četla Murakamiho manželka, nevím proč, ale řikal jsem si, že jeho knihy budou pro mne určitě moc složité. Nakonec z toho byl ale poslech, na který jsem se vždy těšil a nerad ho vypínal.
Ze začátku mě tedy poslech moc nechytl a ani jsem si nevšiml, že jde o retrospektivní román, ale celkem rychle se z toho vyklubal vynikající vztahový román s velmi pestrými charaktery postav. Ve zdejších komentářích se často píše, jak byla kniha depresivní. Můj možná trochu cynický názor je, že celkem dost záleží, jestli člověk víc sympatizoval a soucítil s Naoko nebo s Midori. Co se týče mne, tak jsem spíše fandil o něco více svérázné Midori. Její bizarní erotické choutky a svádění, které si asi ani nechtěla připustit, mě prostě dostávaly. Navíc bylo pěkné, jak její bouřlivá povaha pěkně kontrastovala s jejím citlivým přístupem nejen k tatínkovi. Ale ke konci bylo už toho sexu i na mě nějak moc.
Jinak Watanabi je moc fajn kluk s pohodovým přístupem k životu a jeho věrnost k Naoko by mu leckdo mohl závidět. V podstatě se vůbec nedivím, že k sobě přitahoval tolik sympatických lidí. Nebo mi všichni včetně Extréma přišli sympatický, jen díky skvělému podání autora?
Co moc nechápu je, proč se při překládání(asi tedy se svolením autora) nepoužijí jména, která v překladu nic neznamenají. Ze začátku mě při poslechu jméno Naoko(na oko) celkem rušilo.
(audiokniha) Pana Svěráka mám opravdu rád a asi o to větší pro mne byly tyto povídky zklamáním. Většina byla strašně nudných a přišlo mi, že závěrečné zvraty, se dost opakovaly. Povídky, které mě asi zaujaly nejvíce, byly Ruslan a Ludmila(zabouchlé klíče od auta) a Fotograf.
(audiokniha - nedoposloucháno) Tak si řikám, že bych měl dát šanci každé knize. Ale jako člověk, který je přesvědčený pacifista, skutečně nedokážu ocenit autobiografický příběh o tom, jak se nějakému sniperovi daří zabíjet jiné lidi. A není pro mě ani podstatné, z jaké strany barikády střílel.
Čteno holkám (6 a 8 let) před spaním. Nápad se zlobidýlkem je opravdu originální, ale zhruba od půlky už mi to přišlo dost repetetivní.
(audiokniha) Kniha mi nepřišla zase tak poutavá, jako třeba Den Trifidů, které také načetl Norbert Lichý. Občas mi jednání Motýlka přišlo trochu nevěrohodné, až nelogické. Zpětně jsem ale zjistil, že to vlastně byl autobiografický román, což člověku hned zvedne mínění o dané knize nebo třeba filmu. Takže pokud se to opravdu stalo a Henri si děj nějak výrazně nepřikrášlil, tak se samozřejmě před strastiplným životním příběhem, nedá jinak, než smeknout.
Jinak jsem se tak nějak nemohl zbavit pocitu, že se mi film líbil víc. I když už si na něj teda vůbec nepamatuju.