Madelisi komentáře u knih
Sir Nicholas Winton byl neuvěřitelný člověk, zvlášť když si uvědomíme, že záchrana stovek dětí byla pouze jedna epizoda z jeho života. Jeho další válečná činnost vůbec nezaostává. Číst o takové osobě v románu, tak ho zhodnotím jako nerealistický.
Knihu o svém otci Nicholasovi napsala jeho dcera Barbara. Ona nejznámější kapitola o záchráně dětí je hned na začátku. Poté se v každé z následujících kapitol dozvíme část Nickyho života od dětství a jak se Nickymu a jeho ženě změnil život po odvysílání pořadu Thats Life.
Tato jasná struktura je porušena zhruba v období, kdy odešel Nicky do důchodu. V této části je kniha již spíše tematická a mně osobně se hůře četla.
Co na knize obdivuji, je skutečnost, že je na každé stránce se najde zajímavá informace.
Souhlasím s Nickyho filozofií - Jestli něco není nemožné, musí být způsob, jak to udělat. Citát jak z módních motivačních knih, ale zde ho vidíme nenásilně zasazený do źivota jednoho pozoruhodného člověka.
Moje první detektivka od autora. Nejprve jsem čekala, že se odehrává ve Švédsku, ale na základě reálií jsem došla spíše k Nizozemsku.
Co je na této detektivce jiné? V jiných příbězích se většinou dočkáme epické záchrany v poslední minutě. Zde mi přišlo, že se detektivové pachatele snaží zastavit, ale ten je geniální, nezanechává stopy. Když něco někde zanechá, tak je to cílené. Až jsem byla překvapená, že vše tak vymyslel, když nám odhalil svůj původ a prostředí.
U vyšetřovatelů jsem měla jeden problém. Možná je to tím, že jsem četla až několikátou knihu v sérii, ale všichni mi splývali dohromady. Odlišovali se asi dva nebo tři plus ten, který byl žena. Ale u mužských postav k nim nejsem schopna přiřadit jméno.
Toto mělo grády. Autorka skvěle budovala napětí, že jsem si celou dobu říkala, kdo je ta mrtvá osoba. A doufala jsem, že to snad nebude titulní novinářka, protože takhle to v příbězích normálně nedopadá. Nicméně o kvalitách autorky svědčí to, že bych byla spokojená s jakoukoliv možností (tedy že mrtvá je skutečně novinářka, nebo že je to někdo jiný). Při seznamování se s další části příběhu jsem si neustále v hlavě vyhodnocovala jednotlivé hypotézy.
Dějem se prolíná kritika reality show, zde mohu jen souhlasit. Navíc reality show Vila je dovedená ad absurdum. Nicméně ty skutečné asi moc nezaostávají.
Vytkla bych pouze jednu část - život po vile před společným setkáním. V této části děj ztratil dynamiku. Jako by šlo o jinou knihu.
Závěrem mohu říct, že Vilu doporučuji. Je až děsivé vidět, k čemu všemu slouží psychologie, když je zneužitá. Vzdáleně mi kniha připomínala Kruh.
Asi nejsem cílovka, to ovlivňuje mé hodnocení. Příběh o ničem. Asi má být o tom, jak se do sebe muž a žena s psychickými obtížemi zamilují a pravidelně spolu spí.
Navíc se v jejich okolí taky nepohybují normální lidi.
Gideon mi připadá děsivý. Jestli si u sebe v bytě postaví kopii Evina pokoje, tak je to pro mě signál zdrhat co nejdál a ne to brát jako velké vznešené gesto.
Eva by mohla dopadnout dobře, kdyby se na něj vykašlala.
Vadilo mi, že se více nevysvětlily Gideonovy problémy.
Špatně se nečte. Ale přiznám, že jsem se cítila trochu těžkopádně a část pasáží přelétla. Nicméně musím pochválit první stránku, ta mě do knihy skutečně vytáhla.
Thrillerová část se mi moc líbila. Ta by byla zajímavá sama o sobě.
Jen jsem doufala, že se dočkáme přirozeného vysvětlení nadpřirozena. Ale bohužel.
Fajn čtení. Ve své kategorii nadprůměr. Každá postava je unikátní a dohromady tvoří typické panoptikum romantických příběhů.
Líbilo se mi, že autorka nic polopatě nepředkládá. Čtenář si musí pravidelně nějakou událost domyslet, není to ale z následného jednání postav těžké.
Líbila se místu i práce s jazykem. Konkrétně u Malika - haf tu není.
Příběh pěkně pohladil po srdci.
David Meizner je takový slovenský Harry Hole. Akorát ho neničí chlast (tomu se ale nevyhýbá), ale promiskuita. Hlavní hrdina této východoslovenské krimi tedy odpovídá všem policejním klišé. Těch je tu dost - hodný parťák, nadřízený pitomec, problémové rodinné vztahy,…
Na druhu stranu se mi líbí, jak se do hlavního hrdiny autorka žena dostala. Toto považuji za pozitivum.
Osvěžující byly i další úhly vyprávění z pohledu oběti a podezřelých. Zvlášť se mi líbilo jejich skládání dohromady.
Zápletka popisovala klasické policejní vyšetřování, žádná šílená akce. Nicméně častému čtenáři detektivek můžou tito policisté připadat jako pitomci.
Jsem ráda, že jsem si Dívku v mlze přečetla. Budu pokračovat dalším dílem.
Příběh Zdeňky a hlavně její doby. A hlavně toho, že příjmení zavazuje. Pro dnešního člověka je zde spousta věcí nepochopitelných - proč má sirotek za poručníka cizí osobu, když existují mužští příbuzní ze strany matky i otce.
Hodně jsem se dozvěděla i o Havlíčkovi.
Jde o velmi zajímavou knihu.
Pěkná edice dopisů Františka Josefa a Kateřiny Schrattové. Autorka s jejich pomocí vypráví příběh císaře a jeho přítelkyně. Moc se mi líbily i ukázky z deníku Marie Valerie. Zde jsou zasazeny do kontextu. A velmi zajímavé bylo vidět i dopisy, co psal FJ své manželce. Vidět srovnání obou typů dopisů. Vidět, že manželce psal o přítelkyni a naopak. Hrál roli prostředníka mezi oběma dámami.
V této knize se čtenář dozví hodně i o vztahu císařských manželů.
Kdybych hodnotila pouze čtivost, tak bych dala čtyři hvězdičky.
Popsat hon na parašutisty z německého pohledu je zajímavý nápad. Ale celou dobu jsem si pokládala otázku, jestli je Pannwitz upřímný.
Bohužel to, co se mi nelíbilo, je fiktivní licence autorky. O atentátu jsem četla už několik románových zpracování. Vždy byla od českých autorů. Taky do děje vkládali milostnou linku. Ale ta nikdy nedehonestovala hlavní hrdiny.
Uznávám, jsem zaujatá, a dnes po osmdesáti letech přes nános hrdinského patosu nevíme, jací byli aktéři operace Anthropoid lidé. Ale psát, že Kubiš nutí svoji těhotnou milenku k potratu nebo že žena, která má manžela odbojáře ve vězení by se milostně sblížila s Němcem, mi připadá moc. Dále z Jindřišky Novákové udělala autorka nqivní holku, která náhodnému Němci na ulici vypráví o známých.
Obecně jsem měla pocit, že tu jsou Němci děláni lepšími. Navíc snad ani prý parašutisti atentát nechtěli a byli k němu donuceni.
Co se mi vůbec nelíbilo, je změna historických faktů. Spousta lidí byla zde v knize zatčena či popravena dříve než se tak ve skutečnosti stalo.
Velmi vtipné, připomnělo mi to Sex ve městě. Takové příhody tu byly.
Shrnutí života emigrantů od roku 1948 až do roku 1989. Příběh mě zaujal. Představil historii trochu jinak.
Příběh Romea a Julie zasazený do druhé světové války, kdy Julie je Polka a Romeo je Němec. Tato kniha je nesmírně čtivá, moc se mi líbily i pasáže z roku 1950.
Je škoda, že autorka neuvedla, zda měly postavy předobraz ve skutečných osobách.
Hania mi přišla uvěřitelnější než Johann. Od začátku jsme viděli, že byl spíše formální nacista, ale nedostali jsme vysvětlení, proč vůbec cítil povinnost pokračovat ve Wehrmachtu. V roce 1944.
Z děje mě zaujalo, že bylo možné z Polska jet několikrát vlakem až do Anglie. Poté mě zaujalo, že Hania je v září 1938 v Mnichově a nedostaneme žádnou zmínku o mnichovské dohodě.
Příběh se mi moc líbil, doporučuji.
Tato kniha je důkazem, že se vždy dá najít nový úhel pohledu na extrémně známé věci. Příběh Margaret a Alžběty (přesně v tomto pořadí) mě bavil. Již jsem měla nějaké povědomí o jejím osudu, zde vše bylo zařazeno do kontextu.
Možná jí autor trochu nadržoval. Přišlo mi velmi kruté, na jakou stranu se postavila královna matka a královna v Margaretiným manželství. Tedy na tomto příkladu ukázal, že královny Alžběty nebyly vůbec dokonalé a pohádkové bytosti.
Trochu mě zamrzeli chyby v českém překladu - z Eatonu se stala univerzita a Londýnskou věží je pravděpodobně míněný londýnský Tower.
Máme tu rodinnou ságu odehrávající se v Německu v období před, během a po druhé světové válce. Tato má nicméně přidanou hodnotu v tom, že jsme svědky nacistického plánování vše zničit.
Dokonce vidíme i operaci Anthropoid z pohledu parašutistů. Sice je představena hodně zjednodušeně a ještě jsem nenarazila na zprávu, že by snad chtěli Heydricha unést do Anglie (jak by to bylo vůbec možné?).
Nicméně celý příběh se mi moc líbil. Je to dokonalý mix tragédie i naděje a zásahů shůry prostřednictvím náhodných setkání. Příběh se mi moc líbil, těším se na pokračování.
Špionka v knihovně je v dnešní době již klasický román z války, ve kterém sledujeme dva samostatné příběhy a čekáme, kdy se se propojí. U tohoto typu knížek se mi líbí, že vždy upozorní na nějaký historický detail, který by zůstal pro běžnou populaci zapomenut.
Zde je to shánění tiskovin a jejich posílání do USA. Bohužel si myslím, že zde autorka mohla poskytnout více informaci. Vždy, když Ava pobíhala po městě a kupovala noviny, tak jsem si pomyslela, jestli to vůbec není divné takhle veřejně provádět zpravodajskou činnost.
Lyonská část je zajímavá tiskem novin. V momentě, kdy jsem si říkala, že se odbojářům až nějak moc daří, se situace změnila. Dařit se začalo Němcům. Toto jsem na knize ocenila, v jiných jsem měla pocit, že se odboj provádí mezi návratem z práce a večeří.
Z knihy si odnáším, že je třeba mít štěstí.
Zajímavá kniha. K obsahu nemám co vytknout.
Pouze mě napadá, že by se hodil celkový přehled (časová osa) císařovniných cest uveřejněných v knize.
Trošku mi vadilo, že nějaké cesty jsou popsané na den přesně, u jiné je uveden pouze rok. Tím mi nádherný a velmi pracný text přišel nevyvážený.
S židovskými zvyky se dá běžně setkat ve filmech či v knihách. Z toho důvodu je správně sepsaná anotace.
Kniha vysvětlí jejich původ.
Spoustu nového jsem se dozvěděla.
Kniha je určena jak pro členy náboženské komunity, tak i pro všechny ostatní. Možná by bylo lepší zacílit pouze na jednu skupinu. Osobně mě více bavily faktické pasáže.
Jsem ráda, že jsem na knihu narazila, poskytla mi přehled o židovských zvycích a tradicích.
Velké zlepšení ve srovnání s prvním dílem. Příběh měl spád, žádná hluchá místa. Děj mě zaujal, líbilo se mi vykreslení rodinného prostředí pána z Lipé.
Co se mi nelíbilo, je dřívější smrt skutečné postavy .
Tímto jsem si zkompletovala Elsberga. V Helixu se podíval na zoubek genetickým modifikacím. Nepřestává mě udivovat, co všechno si autor pro své čtivé romány musí nastudovat. Má dar nechat si čtenáře myslet, že taková je realita.
Postav tu máme dost, ty hlavní dvě na straně dobra jsou velmi sympatické. U některých vidím nevyužitý potenciál. Příkladem je bodyguard, jenž vypadá důležitě, ale který se do děje vrátí pouze v citovaném novinovém článku. Jiné postavy mě nesmírně štvaly.
Zklamal mě konec, autor se jím snažil svůj příběh uzavřít. Hlavní ideu jsem pochopila, jenomže zůstala spousta otevřených mezipříběhů.
Závěrem se přes to všechno nebojím označit jakoukoliv Elsbergovu knihu za sázku na jistotu. Je totiž skvělý vypravěč.