Madelisi komentáře u knih
Moc pěkně rozvržené kapitoly. O fungování letectví si čtu hodně (můj způsob, jak si bez problému sednout do letadla:-)).
Skvělé otázky a hlavně odpovědi. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí.
Nejnovější případ Oldřicha z Chlumu má na začátku novinku - seznam postav. Zjevně pan Vondruška čte recenze, u předchozího Anděla smrti bylo až moc komentářů, že postavy splývají.
Tento problém tu není, vždy jsem věděla, kdo je kdo. Příběh je klasický, Oldřich a spol. řeší případ, který má kořeny ve dvacet let starých událostech. Vše je popsané skvěle, linka napětí nikdy nepoklesla.
Sice Oldřich najednou opět všechno věděl, ale zde uznávám, že náznaky stop jsou patrné.
Moc jsem si tento případ užila.
Kateřina Tučková má dar najít zajímavé téma a čtivou formou ho zpopularizovat. V Bílé vodě použila styl z Žítkovských bohyní, tedy hlavní děj je proložený archivním dokumenty, jako jsou dopisy, deníkově záznamy či zprávy. Autorka si tedy musela osvojit mnoho stylů. Z mého pohledu bylo zpočátku těžší se začíst, dopisy dvou církevních otců byly zdlouhavé a nudné.
Nadpřirozenou část se zjevením Panenky Marie jsem nepochopila - přemýšlela jsem, co se ve skutečnosti stalo. Mám svůj názor (pokud nechcete spojler, tak přeskočte na další odstavec), kdo by mohla být žena Marie.
Komunističtí posluhovači vypadají jako správné karikatury, jak se běžně vykreslují.
Knihu jsem si přečetla kvůli Tučkové, která mi moc seděla v Gertě, Fabrice nebo Vitce. Bílá Voda jsou stylově propracovanější Žítkovské bohyně.
Vévoda je darcyovský typ a opět tento koncept funguje. Oproti originálnímu konceptu zde máme milostné scény se vším všudy, jsou ale v celku cudné a zde skutečně rozvíjí děj.
Prostředí viktoriánské Anglie je super. Vystupuje zde i samotná královna. Ta nemá hlavní roli, takže není za největší klaďasku.
Moc se mi líbil obrat mladšího vévodové bratra k lepšímu.
Příběh z prostředí sufražetek jsem četla poprvé, netušila jsem, že jejich boj obsahoval i něco jiného než všeobecně volebni právo. Budu si pořad pamatovat, jak Annabelle krásně usadila jednoho konzervativního starého šlechtice, když ji citoval článek jedné ženy, která napsala, že ženský mozek neumí správně myslet.
Bojím se jedné věci. Hlavní pár mi tu přirost hodně k srdci, ostatní ženské postavy na mě tak moc nezapůsobily. Tudíž nevím jak se mi bude líbit další díl, ve kterém je jiný ústřední pár.
Připadalo mi, že jsem četla dokumentární román. To ale knize neubírá na síle, líbilo se mi, že jsme se dozvěděli něco o rodinném pozadí Gabčíka a příběh Anny Malinové.
Už dlouho jsem se při čtení tak nebála o postavy a neoddechla si když jedna utekla hrobníkovi z lopaty, aby se na ni zase v další kapitole posadila jiná.
Prolog a epilog nádherně pasuje k celému příběhu. Díky tomu, že je vyprávěn z pohledu tří osob, se v každé kapitole něco děje, čtenář se nenudí. Zpočátku se mi nelíbila pouze americká část s Jennou, připadala mi až moc postižená svým traumatem a rodinným původem. Naštěstí se to rychle změnilo a její práce v CIA mi ji omilostnila.
Navíc při běhání poslouchá Dvořáka.
A nevěřila bych, že Američani ukradli Kimův vynález dvojité žemle s masem uprostřed.
Pro tuto chvíli poslední rytíři z Vřesova a já nemůžu jinak, než dát 5 hvězdiček.
Zde oceňuji, že Beneš a Wolfram se častěji vyskytují spolu, větší roli mají i skutečné postavy.
Jeden z našich rytířů už je usazený a vypadá to, že něco podobného čeká i na druhého.
Jinak na této sérii se zmiňuje Wolframův zápach, což mě hodně baví. Mnohokrát jsem při románech přemýšlela, jak ti rytíři, velcí milovníci, voněli :-)
František Niedl je skutečně návykový, jak bylo zmíněno v komentářích u jiné série.
Zátim se mi líbilo nejvíce (pátý díl mě teprve čeká). Kvituji, že Wolfram už není za dokonalého robota, pro moji ženskou duši tu máme i trochu vztahů (Beneš a jeho sestra, Wolfram a Eleonora).
Celá série je psaná z královy strany, takže Jindřich z Lipé, obvyklý hrdina jiných románů, tu je na špatné straně (holt jsem četla paní Vaňkovou dříve).
Smrt má kůru je Od Dvou proti říši další nádherné vyznání hrdinům. Zde je v popředí Adolf Opálka, takže se ke známému finále v kryptě kostela dostáváme jinými cestami.
U každé postavy jde vidět, že se jedná o reálného člověka. Myslím si, že by byli potěšeni svým ztvárněním.
Líbilo se mi, že autor používal i krycí jména parašutistů. Skvělé bylo i jejich vzájemné špičkování se. Scénu, ve které se Gabčík s Kubišem ptají, jestli se dostanou do učebních osnov, nezapomenu. Pánové, vy jste víc než pouhé školní osnovy. To vám mohu potvrdit.
Jedná se o nádhernou rodinnou ságu začínající v Československu 50. let a pokračující až k roku 2000. Hlavními hrdiny je ale místní řecká komunita. Jejich řečství je ovlivňuje pouze v tom, že se nechtějí aktivně plést do politických problémů Čechoslováků. Jinak se od nás ničím neliší. Zvláště ta nejmladší generace, která si Řecko nemohla pamatovat. K tomu bych dodala, že když si odmyslíme, že se jedná o Řeky, tak nám autorka předkládá nádherný příběh ve stylu Mornštajnové nebo Lednické.
Osobně jsem si z této knížky odnesla detaily - třeba jak řecké babky tráví dopoledne v moři a klábosí mezi sebou. Nebo jak si Češi všimnou vývodu z klimatizace zamaskovaného květinou. A především mi tato kniha objasnila konflikt, kvůli kterému u nás našlo domov mnoho Řeků.
Ano, přečetla jsem znovu kvůli výzvě, předtím dobrovolně a i povinně na gymnáziu.
Havlíčka mám ráda, ze všech obrozenců píše pro mě nejsrozumitelněji.
Svým způsobem pohádka. Protože co je to jiného, když někdo může být mnohokrát mrtvý, přesto si ho všimne kouzelný strýček, pomůže mu s mnohaletým zpožděním vystudovat základní, střední a vysokou školu a tady ten někdo získá takové úspory, že může dobrodiní kouzelného strýčka předávat dál.
Bohužel o pohádku nejde. Podmínky na ulici jsou horší než příšerné, pokaždé ve mně hrklo, když chlapci vše dělali pro biere (lepidlo), pomocí jehož se zfetovávali.
Pomocná centra pro děti z ulice nesou naději, protože na příkladu Njora a jeho matky vidíme, že špatný životní osud se dědí. Nicméně se nedokážu ubránit dojmu, že aby se dítě ulice dostalo do centra, tak musí být ve správný čas na správném místě.
Knihu doporučuji, rozšířila jsem si obzory a seznámila se s dárky s myšlenkou .
Cambridge je nádherné město, to dodávalo příběhu další rozměr. Bylo nesmírně napínavé sledovat, jak se Lacey seznamuje s oběťmi, jak spolu s doktorkou zjišťuje, že asi něco není v pořádku.
Hraní si s psychikou je zlověstné.
Pátá hvězdička chybí za useknutý konec. Víme, že vše dopadlo dobře , ale už není vysvětlena motivace pachatelů, ani co se s nimi stalo. Je fakt, že kniha je součástí série, tak jestli se vysvětlení nalézá v dalším díle,....
(SPOILER) Čtivý thriller. Ovšem nedokážu se ubránit pocitu, že je plná klišé. Ne jenom jedna, ale hned dvě extrémně inteligentní osoby, co šly na vysokou o deset let dřív.
Neusazená agentka FBI a místní sexy duševně rozháraný příslušník místní policie.
Vražd se tu během chvíle událo tuze moc. Nedošlo mi, jak ba padoucha přišla. Tomu to zase vše prošlo až moc snadno.
Spousta nevysloveného a nedovysvětleného.
Pěkná čtivá klasická detektivka. Moc se mi líbila velká skupina pátračů, když se každý z nich vydal prozkoumávat svou část.
Chybělo mi detailní vysvětlení všech otevřených otázek. Co dělal poustevník ty první dva roky, jak se šenkýři dostaly do rukou ony pergameny. Že se Oldřich spokojí s tím, že pravdu už se asi nedozvíme, je tak trochu zklamání.
Jinak všechny nové postavy se mi moc líbily. Matocha byl moc skvělý.
Němci tento typ příběhu umí. Člověk se dozvěděl, jak se žilo, i možné důvody, proč se někteří zfanatizovali. KdW je ona pověstná třešinka na dortu tohoto příběhu.
Autorka přiznala, že popisuje život svých babiček. Zajímalo by mě, jaká část je zde fikce.
Líbilo se mi, že byl v ději použit název knihy.
Zaprvé - nevím, proč to má nálepku psychologický thriller. Jednalo se o jednoduchou detektivku.
Pozitivně hodnotím, že vše plynulo velmi rychle.
Vadilo mi používání o místo e v přivlastňovacích zájmenech - např. v Buddovo kanceláři místo Buddově.
Na druhou stranu bylo jistým způsobem osvěžující mít tu nepřechýlená ženská příjmení.
Závěrem - fajn oddychovka.
Znám z Instagramu. Proto jsem se rozhodla přečíst tuto knihu, člověk se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Ať už o studiu medicíny, tak o denní praxi na záchrance a urgentním příjmu. Přemýšlela jsem, jak může doktor Dvořák dělat tolik věcí, kde na ně bere čas.
Tato kniha má jednu nevýhodu. Jak se v rozhovoru cituje jedna paní, co čekala v čekárně a řekla, že toto by se v Modrém kódu nestalo, tak mám obavy, aby nový výrok nezněl, že Dvořák by udělal ještě to a to.
Camillu Läckberg jsem zde poznala v jiném světle. Toto není čistě detektivka, nicméně příběh má kriminální pozadí. Jedná se o sondu do života jisté vrstvy švédské společnosti. Ukazuje se, že vše, co se třpytí, není zlato. Postavy, které si mysli, že jsou lepší než druzí, tak jsou největší lidský odpad.
Stylově je knížka velmi svižná, čte se sama.