Madelyn komentáře u knih

Přečetla jsem si celé dvě kapitoly, které jsou vystavené na stránkách Pointy. A je mi zle. Nic proti autorce, ta za nic svým způsobem nemůže - je to prvotina někoho, kdo je extrémně nevypsaný a vzal si inspiraci odjinud. Ale ten, kdo měl na starost korekturu, by si měl zajít na oční. Pokud vyšla fyzická kniha ve stavu, v jakém je ukázka na stránkách Pointy, tak se mi chce fakt brečet. První stránka první kapitoly a osm chyb. Chybějící uvozovky, nezvládnutá přímá řeč, ji/jí, dokonce neumíme napsat ani velké písmenko na začátku věty nebo nevíme, že dvě tečky se v psaném projevu nepoužívají. Věci jako "poznala jsem ,že" nebyly výjimkou. Minulý čas střídá čas přítomný klidně v jedné větě, v jednom odstavci. To jako fakt? To už knižní průmysl klesl tak hluboko, že se nebojí vydat něco takového? Nebo minimálně vložit tak příšernou ukázku na stránky, které mají lákat ke koupi? K tomu, aby si jiní vydali vlastní knihu? Jako pardon, ale to už si ji radši jděte přečíst na tom Wattpadu, kde ta kniha je stále dostupná. Není třeba podporovat nakladatelství, které má očividně tak na párku, že není schopné opravit ani 10 stran ukázky z knihy, kterou vydávají.

PS: Nejvtipnější na tom je, že uvozovky hned v přímé řeč v této knize na Wattpadu nechybí, ale v ukázce na Pointě nejsou.

PS2: Dovolte mi sem vložit část rozhovoru s paní/slečnou, která je u této knihy uvedena jako korektorka.

Nejdůležitější je, aby měl takzvané „oko“. Je to trochu talent a trochu naučená dovednost. „Na hustě popsané stránce musí být schopný uvidět čárku na místě tečky. Musí si pamatovat, že v předchozích třech receptech byly číselné údaje psané kurzívou, a v tom čtvrtém ne,“ vysvětlila nám Eva Kadlecová, která kromě Pointy spolupracovala i s řadou tradičních českých nakladatelství.

Ač jste třeba vychytala každou chybu, ukázka, která momentálně visí na internetu, na vás vrhá velmi špatné světlo.

Hned na začátek je třeba říct, že jsem nejdřív byla vůči Říši upíra velmi skeptická. Před tím, než jsem se vůbec rozhodla, zda příběh číst, jsem navštívila Goodreads, kde je hodnocení 4,4/5 a vrhla jsem se rovnou na negativní recenze, které člověku řeknou daleko víc než přehršel těch pozitivních. Byla jsem dost vyděšená vším, před čím čtenáři varovali. Byl pro to důvod, trigger warnings (upozornění na citlivý obsah jako např. šikanu) bylo víc než dost. Ale po dočtení této skoro osmi set stránkové knihy musím uznat, že tato temná fantasy si své dobré hodnocení zaslouží.

Téma upírů se mnohým, a právem, zdá už vyždímané a jen těžko si lze představit příběh, který by mohl zavánět originalitou. Troufám si ale říct, že se to autorovi povedlo (ne ve všech směrech, ale o tom později). Říše upíra ale není o rádoby zlých upírech, kteří jsou v hloubi srdce dobří. Ne, upíři v této knize jsou stvůry jak se sluší a patří a vraždí muže, ženy i děti bez špetky lítosti. A když už jsme u násilí na dětech, mezi další trigger warnings se řadí násilí obecně na lidech i zvířatech, velmi vulgární jazyk, mučení, detailní popisy bojů a války, šikana, smrt blízkých osob a sexuální obsah. Lidem citlivější povahy by tudíž kniha sednout nemusela a je lepší počítat s tím že se v ní taková témata vyskytují. Kniha je totiž propagována větou „Kristoff ve své nejtemnější podobě“ a i když jsem žádnou jinou od něj nečetla, věřím, že tomu tak skutečně je.

Během celého děje se čtenář pohybuje ve třech časových osách. V současnosti, kdy je Gabriel zavřený v cele s upírem, kterému vypráví svůj příběh, a dále pak ve vzdálené a nedávné minulosti. Vzdálená minulost je část, kdy se člověk dozvídá o fungování světa, řádu Stříbrosvatých a postupně je vtahován do chodu a fungování místa, kde se Gabriel pohyboval jako novic. Postupně se linka pak napojí na nedávnou minulost, kde se řeší události staré maximálně pár let a Gabriel na ně vzpomíná velmi nerad. Mezi těmito třemi, spíše ale dvěma hlavními linkami, se přepíná, aniž by se čtenář ztratil. Tato strategie autorovi pomáhá tajit důležité informace až do konce knihy, protože jsou skryté v časových liniích. Přirozené střídání času vysvětluje, jak události v minulosti ovlivnily hlavního hrdinu v budoucnosti. Např. se čtenář postupně dozvídá, jak se ze zarputilého abstinenta ze vzdálené minulosti stal odpadlík závislý na alkoholu v současnosti. Tento způsob vyprávění s sebou ale nese i jednu pomyslnou nevýhodu – někdo se prvních 400 stran může trochu nudit, protože pokud čtenáře nezaujmou vlažnější začátky jak vzdálené, tak nedávné minulosti, bude pak trochu trpět. Já osobně jsem necítila, že bych se během čtení začala vyloženě nudit, jen jsou některé pasáže delší.

Gabriel má na prstech rukou vytetované slovo PATIENCE (angl. trpělivost), což může být dobrá souhra náhod nebo autorův záměr, každopádně – pokud se čtenář obrní trochou trpělivosti, jako odměnu dostane vražednou druhou polovinu, která se nese ve zběsilém tempu neuvěřitelných událostí a zvratů, které nutí dál a dál obracet stránky. Emoce během čtení odpovídají ději. Každou kapitolu se děje něco jiného a Gabriel se spolu se svými společníky noří do problému stále hlouběji a hlouběji až se zdá, že není cesty zpět. A svým způsobem taky není. Čtenář celou dobu čte se zoufalým vědomím toho, že Gabriel je pouze vypravěč (i když se na to dá během čtení zapomenout, je tato informace často připomínána právě linkou v přítomnosti) a všechna jeho vyprávění pravděpodobně míří ke špatnému konci…

Zbytek recenze na https://knizni-dira.cz/recenze/fantasy/recenze-rise-upira-temna-fantasy-s-pusobivym-pribehem/

4 14.07.2022

(SPOILER) Tak jsem se zase pro jednou rozhodla přečíst bestseller, co je tak masivně propagovaný Humbookem a hromadou lidí na Instagramu. Nenávidím se za tohle rozhodnutí, a nesnáším se i za to, že nedokážu odložit knihu, která je tak strašlivě špatná.
Jako vždycky bych na začátku ráda vypíchla něco dobrého, protože vždycky se něco najde. Tady jsem až na dvě nebo tři trefné a vtipné připomínky nenašla nic, takže jdu rovnou na seznam toho, proč je tohle jedna z nejhorších knížek, jaké jsem kdy četla.

Bez spoileru:
Pokud už jste něco málo přečetli, po téhle knížce sáhněte s tím, že se pobavíte nad debilitou hlavní hrdinky a že budete číst velmi nekonzistentní text plný stylistických, gramatických a logických chyb. Dočkáte se pitomých přirovnání a nepochopitelných rozhodnutí a činů, autorka se bude v jednom kuse neustále popírat, ať už v rámci jednoho odstavce nebo jedné kapitoly. Není jediná část, která by byla napsaná správně, kdy by si člověk mohl říct „Wow, tohle jsem nečekal“. Budete čekat všechno. Není to dobrý, bože, takový knížky by neměly vyhrávat vůbec nic, natož cenu za nejlepší romantickou linku. Není v tom ani za mák romantiky, pokud ovšem nebere jako romantiku vztah dvou nadržených chudáčků s příšernou minulostí, kteří jsou ale jinak dokonalí.

SPOILERY:
1) První bod nepůjde na autorku, ale na všechny, kteří se starají o konečnou podobu knihy – překlad a korekturu. Paní překladatelka mám dojem občas vůbec nevěděla, co čte a jednoduše překládala bez ohledu na to, jak pitomě věty budou znít. V celé knize je strašlivý počet chyb, překlepů, chybějících teček, sakra, shodu podmětu s přísudkem by někdo, kdo dělá korektury knih, mohl zvládat. Nechápu, že se knize, která získala takové ohlasy, nikdo nevěnoval dost na to, aby člověk nemusel akorát počítat jednu chybu za druhou. A ať si říká kdo chce co chce, ne, není pro to omluva. Snad za něco platím a chci tedy kvalitní práci. Tady se to sakra nepovedlo. Když můžu mít dvakrát tak tlustou knihu bez chyb, proč tady na ně musím narážet v jednom kuse? To už chci fakt tak moc, když si přeju knížky bez chyb?

2) Kromě chyb člověk může neustále počítat i to, kolikrát se Hawke (btw, občas se jeho jméno skloňuju, občas ne, to bylo jako kolo štěstí?) usměje jedním koutkem (ne, nedává to smysl, protože když s někým mluvíte, jsou vidět i zuby), zvedne jedno obočí nebo se mu objeví jeden podělaný dolíček. Nebo jantarové oči či Princezna. Taky někdo neustále říká vaše jméno, když s vámi mluví?

3) Co se postav týká, nemá asi smysl je rozebírat. Poppy je extrémně, ale extrémně hloupá hlavní hrdinka. Její myšlenkové pochody a věci, co říká nahlas, občas fyzicky bolí. Nedochází jí absolutně zjevné věci, neustále konstatuje fakta, je to prostě taková chudinka s hroznou a traumatizující minulostí, která je ke všemu strašlivě výjimečná, mocná a umí zacházet s každou zbraní na světě, protože… proč ne. Navíc je krásná. Může být ještě víc Mary Sue? Jistě, protože se zamiluje do prince. Hawke je zase úplně klasická postava, kterou si mohou zamilovat… já vlastně nevím kdo může zbožňovat Hawkea. Je v jednom kuse nadrženej, pořád dokola přesvědčuje Poppy o tom, že neříká pravdu a myslí si věci jinak, než ona nahlas říká. Samozřejmě je dokonalej, protože se umí prát a nesmí chybět ani tragická minulost, aby nám ho mohlo být líto. Až na to, že vůbec.

4) Je tisíc věcí, které bych mohla rozebírat a vyberu si Poppyny strážce, protože všichni byli maximálně neschopní a… přizdisráči (sorry, ale fakt to tak je). To, že jsou ale k ničemu by se ještě dalo odpustit. Strašlivě mi ale vadilo, jak Poppy brala Viktera jako svého otce, Rylana jako dobrého kamaráda, Tawny je její nejlepší kamarádka, ale nikoho neštvalo, když Poppy třeba uhodila kněžka Análie (jop, autorka taky moc rozumu nepobrala, když KNĚŽKU nazve Análií). Vikter moc dobře věděl, co se Poppy děje, co jí vévoda dělá a nijak nezakročil, ani se o to nikdy nepokusil. Pokud člověk prohlásí, že mu na ní záleží, očekávám, že se za ni bude rvát do kousku duše, a ne že stáhne ocas, protože… proč vlastně? Proč nikdo nic neudělal? Já být osobní strážce nejdůležitější osoby toho světa a vidět, jak jí neustále ubližují, šikanují a zneužívají a nic bych se nepokusila udělat, nemohla bych se na sebe podívat. Rylan se nechá zabít šípem zrovna když je v pozornějším módu než kdy jindy a Viktera probodne týpek, který musí nejdřív vstát a až pak ho probodnut. Kdo se sakra otočí zády k nepříteli, který je naživu a všude se válí zbraně? Jak je sakra možný, že má Poppy jenom dva strážce, když je to budoucnost království? Nechápu nic. :D Nedává to prostě smysl.

5) Asi není potřeba zmiňovat, že budete naprosto přesně vědět, co se stane. Kdo začíná se čtením obecně možná ne, ale když máte trochu načteno, nepřekvapí vás prakticky nic. Vlastně už na straně víte to, co se Poppy dozví prakticky na konci. To je pak hrozná zábava.

6) Některý scény jsou absolutně směšné, nereálné a dětinské. Nazvala jsem to porovnání pindíků, protože přesně to se dělo na pohřbu Rylena. Člověk je zdrcený z odchodu svého strážce (i když neschopného) a kamaráda, ale klidně flirtuje na jeho pohřbu. Proč se Vikter od Poppy odmítl na té akci hnout dvacet metrů, bylo mega divný. Dál jsou divný všechny bojový scény. Nevíte, co se děje a jak se to děje, protože je všechno zmatené. Poppy bojující v noční košilce a střevíčkách je směšná (to, že její košilky mají výstřihy a rozparky až ke stehnům je taky na pováženou, stejně jako že má třeba meč pod polštářem).

(SPOILER) 7) Člověk se tím pádem hodně nasměje, pokud alespoň trochu chápe, jak funguje svět a má trochu rozumu. Jako že si předmět zapíchnutý do břicha NEVYTAHUJEME, Poppy. Taky třeba nejezdíme do lesa, kde žijí kraveni, když to jde objet, nebojujeme ve střevíčkách, neseskakujeme z koní, když bychom na nich mohli ujet. Taky nezapichujeme dýku pod bradu mezi obratle nebo nenazýváme roztrhání malým škrábnutím a už vůbec nevyřezáváme někomu žebra anebo se nevydávám zakusit život do prvního bordelu ve městě :D :D

8) K erotickým scénám se asi vyjadřovat nebudu, prostě jsou oba nadržení, tím to hasne.

9) Vysvětlení, kdo je Hawke a všechno to kolem. Upřímně jsem se snažila pochopit, o co jde. A možná dává smysl, kdo jsou Atlanťané a kdo upíři, ale zase mám stejný problém – dávno jsem věděla, že povznesení pijí krev těch děcek. A já se ptám, to jako opravdu nikdo nikdy nepromluvil? To vážně nikdo ze svých rodičů svoje třetí děti nehledal a nikdo nikdy nic nenašel? Zvláště pak, když ti kněží a kněžky jsou obyčejní lidé? Nikomu nebylo podezřelé, že si upíři chodí sem tam vysát nějaké obyčejné lidi? Není to divný, zvlášť když víme, že zanechávají mrtvá těla a dva vpichy v krku? Budeme to nazývat pokrevní choroba, ale … to by stačilo.

Nevěřím tomu, co Humbook propaguje a jak to propaguje. Vychválí do nebe všechno, jenom aby se sypaly prachy. Prostě jim je to jedno a podle toho pak vypadají i některé (ne všechny) knihy. Občas si připadám jako blázen, když nedokážu pochopit lidi, kterým se líbí Hawke, který má psychopatické a sadistické sklony, nebo jak někdo může přehlížet tu obří hromadu nelogičností. S tím ale asi nic neudělám. A jo, musí to být tak dlouhý, protože mě to fakt štve.

(SPOILER) Na začátek nutno přiznat, že jsem se do knihy pustila proto, že autorka pochází z místa, které znám a přišlo mi super přečíst si něco od člověka, který je ze stejného nejenom kraje, ale i okresu. A poměrně dlouho mi přišlo, že je kniha docela fajn. Průměrná prvotina, která neoslní, nenadchne, ale není to žádná tragédie, rozhodně jsem četla daleko horší české prvotiny. Sára mi přišla jako normální hlavní hrdinka, nebyla protivná (i když hloupučká), prostě fajn, stejně jako se mi moc líbily pocity, s jakými autorka popisovala Sářiny vnitřní pochody a její myšlenky. Autorka ví, jak popsat smutek, bolest a truchlení. Za to palec nahoru a kdybych měla hodnotit schopnost popisovat negativní emoce, bylo by hodnocení mnohem vyšší. Jenže to tak nejde a kniha musí fungovat jako celek, což tady bohužel nevyšlo.

Ať už knihu jazykově upravoval kdokoli, neodvedl bůhví jak dobrou práci. Pár pravopisných chyb mě/mně nebo i/y, jazykové nepřesnosti např. „Jako bych pro něj nebyla žádná přítěž.“ - spíš zátěž, taky mi přijde trochu hloupé nazvat chřipku „hloupou nemocí“. Problém byl taky s opakováním některých informací. Třeba o tom, že je Sára z města a neumí chodit ve sněhu, se člověk dozví snad pětkrát v jedné kapitole, přičemž ta představa sama o sobě mi přijde směšná. Jakože lidi z města neumí chodit ve sněhu? No tak. Taky Sára často vykřikuje, že je dospělá, ale není, to až později v knize.

Hrozně moc věcí bohužel nedávalo smysl, jako by to nečetl nikdo druhý, aby mohl autorce říct „hele, tohle moc nesedí“. Totiž představa, že si vyvrknu nebo zlomím kotník (nedozvíme se, co z toho) a někdo by se mi pokusil obout botu, tak dotyčného asi zabiju. A Sára by měla taky. Nepochopila jsem celou scénu, která trvala až moc dlouho, co se její nohy týkalo. Ona dělala hrdinku, že to rozchodí, i když má na kotníku fialovou bouli. Není schopná se na nohu postavit (btw., do koupelny se nechá vynést, ale pak se může porozhlédnout po domě :D). Danielova věta „takhle tě domů vrátit nemůžu“ mě zabila, protože… se nic nestalo. Vrátil Sáru domů přesně v tom stavu, v jakém si ji odvezl domů. Nic nezměnil. Kdo ale něco změnil byl Štěpán, který Sáru vyléčil – což je prostě debilovina. Oni se skrývají před lidmi, vrahy, ale klidně jí uzdraví zlomenou/vyvrknutou nohu a nezajímá se o to, kdo ji s tou zraněnou nohou viděl – totiž Daniel.

Zlomenou ruku už nikdo neléčil, ale dostala sádru, i když zrovna o téhle věci věděl jen Štěpán.

Doktorka Katka je na celou samostatnou kapitolu. Nepochopila jsem vysvětlení, že se z Brna přestěhovala do Doliny kvůli atestacím a studiu. Jakože… při práci lékařky dál ještě studuje? Taky neznám obvoďáka, který má rentgen a už vůbec ne doktora, který sám rentgenuje. To dělají RTG laboranti, ne doktoři. Antikoncepci předepisují výhradně gynekologové, ale to záleží na domluvně a nejspíš by to možné bylo. Co už byl ale průser je, když Katka konstatuje zvýšené hodnoty některých prvků v Sářině krvi, jako zinek nebo fosfor a následně jí řekne, že je zdravá. Ne, zvýšené hodnoty těchto látek nejsou normální, je třeba hledat příčinu (zajímalo by mě, proč to tam měla, to mi taky nikdo nevysvětlil). „Od začátku jsem měla jisté podezření.“ Jako na co? :D Že její pacient Štěpán má speciální schopnosti a rychle se uzdravuje? WTF. A že spolu se Štěpánem léčí lidi, kdy ona jim dá léky, on energii a je to ok mi ok nepřijde, protože zase – snaží se snad schovávat ne?

Když Sára utíká před vlky, „náhodou“ je v zámku klíč, aby se dostala dovnitř. Bez komentáře.

Sára je k mojí smůle poměrně hloupá hrdinka. Snesitelná, ale občas až bolestivě blbá a trochu pokrytecká, protože když zjistí, že Daniel je vlkodlak, obviní ho ze lži. Ale ona sama mu celou dobu lže. Chudák Daniel ji na celou stranu musí vysvětlovat, že má lepší smysl a jí samotné nedojde, co se jí děje s očima, když se dozví, že se mění na vlka. Přijde mi trochu tragické, že ve třeťáku na střední nerozumí tak primitivní anglické větě jako „Jak se cítíš?“ To snad pobere i babička sledující Netflix, natož pak sedmnáctiletá holka. Tohle je základ. Taky když zjistí, že má zanícenou ránu, řekne si, že to počká na zítra. Jako asi jo, ale zas… proč?

Trochu vtipná věc nastala na str. 180 a 207. kdy se Sára ptá na jedno a to samé, a to, jestli přeměna ve vlka bolí. Daniel jí odpoví, dvakrát podobně. A krátce na to je: „Pravda, vždycky zapomenu, jak si pamatuješ všechno, co říkám.“ Jasně. Neudržela to v hlavě ani ne 30 stran. :D

Daniel taky nasbíral pár extrabuřtů, jako vysvětlování, že má v sobě vlčí jed, ale aktivuje ho jenom když chce? Prosím, cože? Kde ten jed jako je? Jak se aktivuje? Jak to funguje? Nic se nedozvíme. Taky nabízí tykání staršímu Štěpánovi, když jde na první večeři a taky ze sebe dostane spojení „přepnut na noční zrak“. Co je noční zrak? :D Zrak je pořád stejnej, jen se umí jinak přizpůsobit. Taky jsem moc nepobrala, jak si Daniel z přítomnosti vlka u pily přebral, že je to vzkaz pro něj se slovy „drž se od Sáry dál“. Daniel si je jistý, že je ten vlk mladý a Daniela ohrozit nemůže, nicméně si o něm Dan stejně myslí, že mu ten týpek vyhrožuje. Kdybych věděla, že je někdo silnější a rychlejší a zkušenější než já, asi mu moc vyhrožovat nebudu. :D

Ač jsem se snažila, konec jsem nepochopila. Vůbec. Je mi to líto, ale ne, situace byla extrémně nepřehledná a vlastně jsem nedostala odpověď na jedinou otázku, kterou jsem si v průběhu čtení položila.

Na konec napíšu, že kniha je vhodná pro mladší čtenáře, kteří začínají s fantasy a vlkodlačí tématika je láká, zároveň jsou ochotní přimhouřit obě oči nad celým seznamem logických chyb a taky občasného divného vyjadřování autorky. Zároveň bych ještě chtěla dodat, že nemám šajna, jestli je kniha ukončená nebo ne, ale pokud by se chystalo pokračování, tak budu jenom doufat, aby bylo o něco lepší. Z tohohle komentáře možná vyznívá, že knihu nenávidím, ale pravda je, že jsem četla mraky horších českých knih a tady mám alespoň reálnou naději, že by mohlo dojít ke zlepšení. :)

4 25.01.2022

(SPOILER) Knihu jsem nedočetla, takže hvězdičkovat nebudu, nicméně mi nedá se nevyjádřit.
Podle mě pan Vondruška měl spíše sepsat svoje myšlenky a náhled na společnost jako takovou rovnou, a ne to "nenápadně" vplétat do dystopického příběhu. Ono jde o to, že on jako člověk klidně může nenávidět přehnanou ekologii nebo lidi, které smýšlí jinak než ostatní, ale chtělo by to maličko respektu. Prosím, vyjadřujte svoje názory a postoje, ale buďme k sobě trochu ohleduplní nehledě na to, jakým pohlavím se cítíme nebo zda jsme nebo nejsme očkování (nenarážím na nic, co by autor v knize nezmínil)

Mám dojem, že místo příběhu Klaud jsem časem jenom četla o tom, co se autorovi na dnešním světě nelíbí. Memoár či tak by tomu asi slušel víc.

Když odhlédnu od tohoto problému, musím uznat, že svět, který vymyslel, je promakaný a často mě mrazilo z toho, že bychom ta jednou mohli "dopadnout". Užívala jsem si to, dokud jsem příběh vnímala víc jako příběh a ne vyjádření názorů.

S čím jsem ale měla problém byla láska Klaud a Roberta. Ti dva se spolu občas potkali ve výtahu, sem tam spolu ani nepromluvili. Vlastně se spolu vůbec neznají, ale i tak se spolu dvakrát vyspí, jednou na břehu řeky, jednou v řece, kde se kolem nachází mraky lidí. A ani mi tak nejde o to, že na to ti dva mladí lidé (z čehož jedna vůbec nevěděla, co dělá) skočili, ale "miluju tě" jsem jim ani za boha nevěřila, veškerý ten vztah vznikl, protože to autor potřeboval pro příběh, a mě to nebavilo.

Ať už je kniha myšlená jak chce, určitě si najde svoje čtenáře a já jsem i vcelku ráda. Já to ale prozatím nebudu, tak přeju autorovi a příběhu hodně štěstí a co nejméně zklamaných lidí.

(SPOILER) Já si nemůžu pomoct, ale mám pocit, že Krutý princ se brutálně přeceňuje. Nic extra jsem sice nečekala, ale i tak jsem byla trochu zklamaná. Především ze slohu, který je dost chabý. Obecně nemám ráda vílí světy, protože po menším traumatu od paní Maas jsem vůči veškerým vílám a vílím světům velmi skeptická. Tady na svět taky nezapůsobil. Víly jsou nádherné nesmrtelné bytosti s obrovskou mocí, pohybují se ve světě, který je jako vystřižený z pohádky pro děti. Trochu mě překvapilo, že když se dá poměrně snadno dostat do lidského světa a víly ke svému přežití lidi potřebují, nenechaly se ani maličko ovlivnit lidským světem - žádná technologie nebo cokoli, co by ten vílí svět mohlo třeba trochu okořenit. Ale to je jenom taková vedlejší drobnost. Jednoduše se mi ten pohádkový svět moc nelíbil s tím, jakou povahu většina víl projevila a vlastně nám nebyla představená žádná normální a hodná víla, která vyrostla v jejich světě. Vivi a Doubka nepočítám.

Dost mě zarážela absence emocí. Ať už si Jude prožívala cokoli, do pár řádků to ze sebe oklepala. Je to taková ta hlavní hrdinka, která sice není vyvolená, ale nemůžu o ní prohlásit, že by byla nějak extra sympatická. Ne, prostě tam byla. Stejně jako ostatní a jediná ze všech postav, která mě opravdu zaujala, byla Orianna, která je na vedlejší koleji. Dozvíme se o tom, že Carda je krutý (wow), Madoc brutální, ale že bychom se dostaly trochu hloub, to ne. Kdyby všichni umřeli, nebylo by mi jich ani trochu líto, možná jen Doubka.

Spoiler:
Hned prologu jsem absolutně nevěřila. Nepochopila jsem, proč by někdo vůbec vyjel sekerou po muži, o kterém se ví, že je to největší válečník všech dob. Pak se při pokusu o vytažení sekery ze zárubně nechat propíchnout mi přišlo spíš k pousmání. Taky nevím, jak chce sedmiletá lidská dívka bušit pěstmi do hrudníku dospělé víle, ale to byl jenom takový bonbonek.

Nebyla jsem ani moc nadšená z děje. Knize nelze upřít čtivost právě díky velmi jednoduchému slohu, ale i tak jsem zároveň trochu trpěla. Samozřejmě jsem chtěla vědět, jak to dopadne (což jsem i uhádla), takže jsem knihu přečetla celou, ale neudělalo to na mě žádný dojem. Nakonec jsem ve všem měla poměrně zmatek, hlavně v druhé polovině knihy, kde už jde víc o politiku než cokoli jiného.

Ke konci bych ráda napsala, že kniha se rozhodně hodí pro lidi, kteří se čtením fantasy začínají nebo si prostě chtějí odpočinou u nenáročné četby, u které nemusí moc přemýšlet. Příběh plyne, něco se děje, ale zázraky ať trochu náročnější čtenáři nečekají. S trochou bázně se teď půjdu podívat na druhý díl a budu doufat, že se něco zlepší.

4 07.11.2021

(SPOILER) Nevím, jak začít komentář. Normálně totiž startuju s pozitivy, ale tahle knížka žádné nemá. Prostě nemá. Pochválím font písma a řádkování, ale to ie tak všechno. Ať se snažím sebevíc, nedokážu ocenit nic. Člověk si myslí, že česká scéna se nemůže propadnout ještě víc potom, co přečte Leu Honor, ale objeví se Navždycky. Pak si řekne o Navždycky to samé a přijde Vítr hor. A i tak špatnou knihu jako Vítr zhor pošoupne Dvojí mysl až na pomyslné druhé místo (a to jsem myslela, že není možný).

Jednoduše, všechno špatně.

Hned anotace je něco, co by napsal začínající pisálek ve věku dvanáct let na Wattpad. To by člověk ale ještě přežil, ovšem tvrdit, že věk těsně za pubertou je 22 let, je už trochu mimo moje chápání.

Věc první. Pan autor by se neměl pouštět do psaní příběhu z pohledu mladé ženy, když ne, že ani neví, jak to takové dvaadvacetileté holce běží v hlavě (jak by mohl, že), ale mám dojem, že se o to ani nepokusil. Lilly (proboha, proč dvě L?) je strašlivě hloupá, povrchní a sobecká hlavní hrdinka, která k srdci nikomu nepřiroste a nikdo se s ní neztotožní. A to píšu jako někdo, komu je stejně jako jí. Střídá názory jako na běžícím páse. Jednou je Luke psychopat a Lilly chce soudní příkaz k nepřibližování se, pak se všechno jako lusknutím prstu změní bez jediného vysvětlení. Řečí má spoustu, ale aby použila telefon s GPS, když se ztratí, to ne. Ráda zmiňuje svůj výstavní kukuč a zadnici. Neví, co chce, a vinu akorát hází na všechny okolo jen ne na sebe. Jinak je to plochá postava bez charakteru. Já o ní nic nevím kromě toho, jakou má minulost a že si o sobě myslí, jak je zábavná a vtipná, ale něco vám prozradím. Není. Já se sice nasmála hodně, ale rozhodně ne tak, jak by si autor přál. Chvílemi mi přišlo, že se autor čtenářům (a hlavně čtenářkám) vysmívá. Ne, opravdu nejsme každá povrchní káča, kterou zajímají jen fotky snídaně a lajky na sockách.

Vánoce a Výsost se píše s velkým V.

Ohledně jiných postav nemá moc cenu se rozepisovat. Všichni se chovají absolutně pod svůj věk. Kdyby jim bylo 15 nebo 14, zamhouřím oči. Proč se ovšem dospělí lidé chovají jako malí spratci, tomu nerozumím. O to víc, když je příběh napsaný dospělým člověkem. Co se děje a stalo s Desmondem jsem věděla na straně 36, což je celkem nuda, když má kniha dalších 200 stran. Luke a Aaron... Achjo. Pokud si kluci opravdu myslí, že holky takhle přemýšlejí, je to smutný. Prostě smutný.

Když pominu postavy, kniha je bohužel nudná a hlavně, slohově absolutně nezvládnutá. Mnohdy se to pomalu ani nedalo číst, protože věty prostě nedávaly smysl. Navíc má autor úchylku přirovnávat věci k něčemu dalšímu, jenže ono se to k sobě absolutně nehodí. Nejhorší je nahrazování slova auto, které se v knize snad pořádně neobjevilo. Zato o opancéřovaných ďáblech, plechových kočárech nebo ocelových/burácivých/motorových ořích budete číst tak moc, až se vám z toho hlava bude točit.
Tma s nádechem černé barvy. Nepřetržité operovaní tmy. Venku probíhala větrná muka. Zalapala po atomech kyslíku. Pak si Lilly vytírá oči, které měla pod vodou zavřené. Jde si s pořezanýma rukama umýt vlasy a najednou jí to vůbec nevadí. Nečetla tak dlouho, až se jí pletou písmenka (řekla jsem, že je Lilly novinářka?).
Následující věty pak asi dokonale ukážou, co mám za problém:

Počasí se proměnilo, což prý způsobila studená fronta ze Sibiře. Škoda, že ne ze Sahary. (Studená fronta ze Sahary asi ne, co? Všichni víme, jak to myslí, ale lépe by to napsat šlo. Copak to nikdo nekontroloval?)

Kšeftař, který se neštítí řádění vedoucímu k bohatému lupu. (Nechápu, tuhle větu prostě nepobírám).

Větu "Neboj, jsem na holky." raději komentovat nebudu, stejně tak, jak si někdo tlustý, neučesaný a zarostlý může dovolit chodit do baru. Tam je to jenom pro krásný, jako je Lilly!

Jednoho dne se tomu snad usmějeme.

Bouřící plebs si žádal jedinou věc. (jako fakt, co to je?). Co jsou neprostupný kapky? Jak se může někdo na parapetu držet za čtyři prsty? A tím myslím, že drží celou svou váhu. (Jediné, komu to uznám, jsou buddhističtí mniši). Jak ji proboha může z okna vyhodit okenní tabule? (Ano, okenní tabule). Volby byly na krku. (???)

Chobotnice nemá prsty, mimochodem, jsou to chapadla.

Moje nejoblíbenější scéna je, když utíká před vrahem a ona přemýšlí o tom, že snad do obchodu dodali dost ředkviček a něco o panu Ředkvi, já fakt nevím.

A takhle bych mohla pokračovat tak dlouho, až by moje poznámky byly delší než celá tahle "kniha". Neomlouvám se, ale prosím autora, ať si příště po sobě přečte, co napíše a dá to i jiným lidem, nejlépe někomu, kdo není příbuzný a přítelkyně, aby se mu dostalo upřímného názoru. Je to fakt hodně, hodně špatný. Ráda podpořím české autory, ale vydávat tak nesmyslné a hloupé příběhy by mělo být trestné, respektive si za to brát peníze.

Mír.

PS: Fakt nechápu všechna ta pětihvězdičková hodnocení. Lidé jsou buď absolutně nenároční a čtení jako takové nevnímají, nebo jsou to všichni kámoši a příbuzní autora. Jinak to prostě nedává smysl.

(SPOILER) (1)

Kniha Vítr z hor mě přiměla hodně přemýšlet.

Nad tím, jestli jsem divná já, protože se mi příběh nelíbí, nebo jestli jsou jiní všichni ostatní, protože tady vidím samá pozitivní a hezká hodnocení. A protože to nikdy nezjistím, zkusím vypsat, proč se mi kniha nelíbí. Začnu ale pozitivy.

+ Prolog je za mě skvělej. Sice má délku jednoho odstavce, ale stejně se mi líbil a klidně bych si jej dokázala představit jako přídavek k anotaci. Člověka dokáže zaujmout a nalákat na další čtení, což je taky hlavní účel prologu.

+ Dávám za plus to, že hlavního hrdinu zachrání žena a vlastně se trochu obrací role, která je pak po zbytek příběhu daná tak, že muži zachraňují ženy. Ne, hned na začátku tady figuruje mladá lovkyně Ya-na, která se rozhodne zachránit život a prostě to udělá bez ohledu na názor rodiny.

+ Popisy. Autor nejspíš ví, že mu to jde. V některých pasážích je jich sice nadmíru, není třeba popisovat les a hory na každé třetí straně, ale i tak to přičtu k dobru, protože pokud člověk nepřeskakuje a fakt se začte, autor čtenáře dokáže přenést prakticky do jakékoli krajiny si usmyslí, zvláště pak do mrazivých hor severu.

+ Pobavila jsem se nad „… rozflákala mu držku cínovým kotlíkem.“

+ Líbilo se mi, že když Sal odmítl promluvit, když ho vojáci mučili, a velitel té skupiny uznal, že teda mu věří, stejně ho nechal zabít. Bylo to úderné a působivé způsobem, jakým byla tahle scéna napsaná.

Tím za mě ale bohužel výčet kladů končí a zápory nad nimi těžce převáží, proto taky dávám nejhorší možné hodnocení, ačkoli nějaké klady příběh má. Na začátku jsem se bála, že nedokážu najít žádný.

V krátkosti zmíním menší nešvar, a to opakování informací, ne jenom dvakrát, ale klidně i několikrát po sobě, taky opakování slov (mít dvakrát to samé sloveso v jedné větě v příběhu bohužel není výjimka) a trochu nepochopitelné nadužívání citoslovců jako „pchá“ „cháchá“ – maličkou výhodu to ovšem má, na sto procent tak poznáte záporáka. Je-li ve větě citoslovce, je to záporák. Pak se v příběhu často vyskytuje kurzíva, na mnoha místech, kde autor chce zdůraznit dvojsmysl, což je asi okamžik, kdy rozumím tomu, proč je to dělá (i když čtenáři nejsou hloupí a chápou to i bez kurzívy), v další polovině případů ale nechápu, proč ji autor používá.

-Za mě veliký problém představuje neřešení důsledky chování a věcí, které se postavám dějí. Jako příklad uvedu to, že hlavní hrdinka Ya-na je po několik dnů (možná týdnů) hromadně znásilňovaná od večera do rána, ale ona si nenese žádné trauma. Nikdo to neřeší, ani ona. S tímhle jde ruku v ruce zázračné přežívání všech postav, ačkoli by měli být mrtví. Bez vysvětlení. Hlavní hrdina Jon přežije bos v horách, kde je sníh, celý týden, s prostřeleným bokem (pak břichem, pak zase bokem), je na pokraji smrti, doslova. Je smířený s tím, že v těch horách zemře. Ale zvládne ještě jediným nožem celou zabít smečku vlků (o kterých jsem si do teď myslela, že kořist štvou, což se taky Jonovi, doslova ho uštvali, a pak se jim kořist snadno zabíjí), přežije v jeskyni a neumrzne, nemá žádné omrzliny, ačkoli šel bos (ano, mám potřebu to zopakovat) a poté ho ještě dva velmi milí muži shodí ze strže a jemu se nic navíc nestane. Má jenom dál prostřelený bok. Že ho Ya-na musela vyhrabat zpod kamení, je věc druhá. Taky dostane silnou ránu kyjem do obličeje, hned na to je dlouho bit tak, že bojuje o vědomí, je topen, ale nemá ani otřes mozku. Prakticky se hned na to zvedne a ještě dokáže zabít všechny tři své mučitele. Taky je pak bičován takovým způsobem, a tak dlouho, že opět neví, jestli dřív zemřít nebo jenom ztratit vědomí, ale nakonec v sobě zase sebere záhadnou sílu, zvedne se a ještě se celkem hbitě pohybuje po otrocké kolonii. Taky sní celou syrovou krysu, která se předtím živila na mrtvolách, aniž by se mu udělalo špatně nebo něčím onemocněl. Vojáci nechávají otroky zavřené v kleci na přímém slunce několik dní bez vody. Nebyl by to sice insta-kill, ale vydrželi by tak den, dva. Pak by se šli setkat se svými bohy.

-Když už jsme u bohů. V příběhu se vyskytuje slovanská bohyně Živa, taky bůh Smrt a Temnota. A mezi to přichází zcela smyšlená bohyně Wilgara. Když už mám svůj vlastní svět, tak se buď uchýlím k náročnější variantě, kdy si bohy vymyslím všechny, nebo je z nějaké již existující mytologie převezmu. Kombinace toho a onoho se mi nepozdává.

-Romantická linka moc romantická není, protože Ya-na se do Jona zamiluje asi po 24 čtyřech hodinách, co ho zná, z čehož byl při vědomí tak sedm minut a stihl zamumlat pár poznámek ze spaní.

-Nevěřím tomu, že člověk, který dře osm let v otroctví, je bičován a bit, a jíst skoro nedostává, vypadá jako Rocky křížený s barbarem Conanem, a ne jako kosti potažené kůži. O tělesné přitažlivosti asi nemůže být úplně řeč.

-Když pominu, že Ya-na i Jon by měli být dle mého názoru na straně 80 po smrti, působí na mě hloupým dojmem. Ukázková je chvíli, kdy všichni hrdinové jsou po celou dobu vyobrazovaní jako lovci zocelení horami, ale nedokážou v mlze po několik dnů najít sever a spásný nápad (vylézt na vrchol hory a dostat se nad mlhu) přijde někdy po týdnu bloudění. Taky Jon neví, kde vzít vodu, když mu prší na hlavu nebo mu přijde jako dobrý usmyslet si, že při hledání svojí milované Ya-ny nebude muset týden jíst, že na to nemá čas. Ale vzhledem k tomu, že je zavřený v otrocké kolonii, kde je nucený nějakých 18 hodin těžce dřív, by mu mohlo dojít, že vynaloženou energii by se měl snažit něčím pokrýt. Ale ne, to ho nenapadne. Taky mu přijde jako fajn nápad vzdorovat vojákům, kteří ho bičují a nedat jim, co oni chtějí (totiž křik a prosby), ačkoli to znamená jenom další bičování a bití a tím se mu i snižuje šance na nalezení Ya-ny. Ale to ho taky nenapadne.

(SPOILER) (2)

-V příběhu mě štvala celá řada věcí, ale když se teď nebudu ohlížet na nesmrtelnost a hloupost postav, chci se zaměřit na generalizaci skupin lidí. Každej voják je totiž sadistický sociopat a psychopat, který má tři hlavní koníčky – znásilňovat otrokyně, u toho znásilňování bít otrokyně, a chlastačky každý večer. Nikdo z těch vojáků neprojevil ani jednou špetku lítosti, navzdory tomu, že ne všichni si stranu Temnoty vybrali dobrovolně. Dostali na výběr – buď se přidají ke kultu Temnoty, nebo bude zotročená jejich rodina i oni. Ruku na srdce, taky bych nechtěla svou rodinu vidět v okovech, nejspíš by mě teda natáhli na temnou stranu a ani by nemuseli nabízet sušenky. Oni moc na výběr prostě neměli. Ale i tak si podle Jona zaslouží
strašlivou smrt úplně každý, kdo jen trochu spolupracuje s kultem Temnoty. Klidně se to těm lidem nemusí líbit (což by dávalo smysl, když někdo zabere vaši zemi a zotročí vám sousedy a psa), ale na to Jon nikdy nepomyslí. Kdyby mohl, všechny do jednoho by je zabil.

-Je mi naprosto odporná myšlenka Jona, který po dlouhé době spatří Ya-nu v otroctví. Ví, čím si musela projít a ono ho napadne, že je teď vyspělejší než předtím, že je „světaznalá“.
Protože tohle pobyt v otroctví a znásilňování běžně dělá. Raději bez dalšího komentáře.

-Zároveň mám dojem, že příběh nestojí na pevném základu, ale na pěkně vratké jedné nožičce. Celé je to o tom, že kult Temnoty zotročuje lidi v několik zemích a nutí je kutat kámen, který používají na stavbu chrámů. Jenže o zemi, ve které Ya-na žije, se kult nezajímá. Vysvětlení? Je tam málo lidí. Autor nám popsal Ya-ninu zemi jakožto malou, nachází se v ní jenom tři města, pak malé vesnice a osady, ale mně to stejně nedává smysl. Když už teda kult Temnoty otročí prakticky celý kontinent, proč nechávat jednu maličkou a téměř bezbrannou zemi na pokoji? Protože je to země pustá? Já nejsem žádný stratég ani nadšenec do armádních bitev, ale tenhle tah mi nedává smysl. O to víc, když pak vojáci Temnoty i tak jezdí do Ya-niny země chytat uprchlé otroky a často si vypálí vesnici nebo osadu jen tak pro zábavu a stejně s sebou berou lidi z těchto osad do otroctví. Takže co se to vlastně děje?

-Dál se chci vyjádřit k situaci, která se děje v důsledku zotročování lidí a zabírání země. Za hranicemi zotročené země, té, o kterou Temnota nejeví zájem, se shromažďují uprchlí otroci a povstalci (nevím, jak moc dává smysl zakládat osady prakticky za zadkem nepřítele, který má daleko větší armádu a jsou bojeschopnější, ale nevadí). Doslova si zvládnou postavit několika tisícové město o stovkách domů. V zemi, kde jsou původně jenom města tři. A nikdo o nich dlouhé roky neví. Kult Temnoty, který dokázal rozjezdit několik armád v předešlé válce, nechává růst odpor v zemi, kterou nechce, protože v ní nic není, i přes to, že by ji snadno mohl ovládnout. A co když o povstalcích nikdo neví a drží se hezky tiše v ústranní? by byla adekvátní otázka. To by ovšem povstalci nesměli pořádat tažení a výpravy k záchraně otroků, které vojáci z Ya-niny svobodné země odvážejí (jo, země je svobodná, ale kult Temnoty a jejich vojáci si tam pro lidi stejně chodí jako do sámošky). Aby se Jon dostal zpátky na jih a mohl zachránit svou drahou, je za potřebí tří set mužů na koních a ve zbroji, kteří se střetnou právě na hranicích a odlákají tím pozornost vojáků „zlých“ a chortojů (opičí nestvůry s výborným sluchem, čichem a zrakem). Že tím ale s klidem prozradí, že jsou vlastně celkem schopní se vybavit a ochotní vyrazit do boje, nikdo neřeší. Netuším proč. Nikdy se nedozvíme, proč se tohle děje anebo vlastně neděje. Temnota je prostě absolutně laxní vůči všemu, co se děje ve svobodné zemi, kterou stejně jezdí drancovat, a prakticky jenom čeká na to, aby mohli povstalci zaútočit.

-Chortojové, neboli opičí stvůry jsou vyobrazovány jako kruté bytosti s výborným sluchem, čichem a zrakem. Moc rozumu asi nepobraly, ale jsou to jednoduše zabijáci a lovci lidí. Jenže. Když jsou naši hrdinové nuceni přespávat ve stejné rokli (doslova Ya-na sleduje vojáky skrze zdi starých domů), jsou najednou hluší. Neslyší, jak si hrdinové povídají, neslyší pláč Tanah. Když jim Jon začne sekat hlavy a jeho meč dopadá na kameny, na kterých chortojové spí, každý by čekal, že budou hned vzhůru a začne hell. Ne. Jejich druhové chrápou tak moc, že je neprobudí bušení meče do kamenů. Kdyby vojáci místo chortojů měli jednoho obyčejného psa, všimnul by si více věcí, než tihle opičí démoni, kteří jsou oper power jenom ve chvílích, kdy Jon není poblíž.

-Ya-niny naprosto random předtuchy je další věc, která mi nelezla na mozek. Ona je jakési médium, má šestý smysl, díky kterému vycítí, že se třeba nemají vydat tímhle a tímhle směrem, protože by to bylo velký špatný. Jon na její intuici na sto procent spoléhá. Když si pro ni a její rodinu přijeli vojáci, ale nejspíš nevycítila nic. Její „schopnost“ tudíž funguje dost náhodně a zapíná se a vypíná podle potřeb příběhu. Pokud nějaká taková schopnost teda vůbec je, nikde nic totiž zmíněné není.

-Jon přijde jako cizák do osady. Udělají z Jona velitele. Bývalého velitele, který je starší než Jon, degradují na Jonova bodyguarda. Bez vysvětlení, proč si vůbec zaslouží být velitelem.

Dalo by se pokračovat. Já ale posledních pár slov vyplýtvám k tomu, abych řekla, že příběh má potenciál, ale zcela nevyužitý, protože je zde hodně přešlapů a nedomyšlených věcí. Kritika se poslouchá těžko, ale věřím, že by mohla přinést ovoce, pokud je člověk alespoň maličko ochotný naslouchat a nebere kritiku jakožto neopodstatněný hejt na knihu nebo svou osobu. Člověk se může poučit a i přes všechnu nenávist si z toho něco vzít do budoucna, aby kniha druhá byla zase o něco lepší.

Nakonec si sem odložím jeden citát.

„Kritika není negace.“
- Tomáš Garrique Masaryk

PS: Nelíbí se mi, že nejhorší hodnocení tady na Databázi je označováno jako "odpad". Proč ne prostě 0*?

(SPOILER) Balada o ptácích a hadech byla příjemný návrat do dob na střední škole a já si to maximálně užila, i když jsem na začátku byla velmi rozpačitá, protože jsem postavu prezidenta neměla ráda (kdo taky jo), a tak jsem se bála, jak může dopadnout čtení téhle bichle, která je celá z jeho pohledu. Ale bylo to skvělý. Fakt skvělý.

Jakožto mnozí z mých kolegů jsem se jméno Snowa nenaučila, pro mě to byl prostě jenom Cori, za což by mě asi zrovna nepochválil, ale naštěstí si tento názor nepřečte.

Autorka nás zavede do Panemu dávno před původní trilogií a dozvídáme se, že Hladové hry byly o dost brutálnější a že Splátci vlastně měli štěstí, pokud se do Arény vůbec dostali a nezemřeli někde cestou nebo během okamžiku, kdy byli zavření v kleci jako v nějaké lidské zoo a lidé Kapitolu si je mohli chodit prohlížet. Hry pak samy o sobě o sobě trvali podstatně kratší dobu, protože je do Arény vhodili téměř polomrtvé a tak bylo jednoduché nechat je podlehnout rozmarům tvůrců (kteří v této době byli vlastně milí oproti tomu, co známe z HG)

K postavě Snowa jsem přistupovala hodně opatrně, protože samozřejmě znám původní HG, takže jsem si ho nechtěla oblíbit, chtěla jsem ho dál nenávidět za to, co v budoucnu ještě provede. Jenže ono to nešlo. Autorka mě hodně rychle zlomila a já se Snowem začala soucítit a dokonce (nemůžu uvěřit tomu, že to říkám) jsem si ho oblíbila, měla jsem ho ráda a celkem jsem zírala, že jako mladý nebyl takovej kruťas. Chtěl přežít, takže se občas zachoval sobecky nebo odvrátil od něčeho, co se mu nelíbilo, ale v takovém světě holt neměl na výběr. Líbilo se mi, že se za každou cenu snažil Lucy Grey zachránit před svým osudem a vlastně projevoval víc soucitu než kdokoli jiný. Lucy Grey byla zvláštní postava, nevím proč jsem si k ní nedokázala vytvořit moc vřelý vztah. Byla tam a fandila jsem jí, ale to bylo tak všechno. Nevím proč mi na ní něco nesedlo.

Knihu od začátku do konce provází „what, to neudělal“ zvraty. Občas se mi ani nechtělo věřit, co autorka dokázala vymyslet a napětí udržela snad téměř po celou dobu příběhu, nenechala čtenáře pořádně vydechnout. Člověk si myslí, že už je v bezpečí, ale ne, není.

A jak byla celá kniha skvělá a zasloužila by si pět hvězdiček, tak konec všechno pokazil. Z mého pohledu, kdyby neexistovala poslední kapitola, bylo by to pro všechny lepší, protože já do teď nechápu, co se tam stalo, co Snowovi přepnulo v hlavě (teda jo, chápu, víme, že je to sobec a že kouká hlavně na sebe, ale jednoduše se mi nechtělo věřit, že se ze dne na den rozhodne udělat to, co se rozhodl udělat). Jak se celou dobu choval celkem rozumně a pochopitelně, já byla zmatená a tím, jak moc je konec otevřený, bych reálně ocenila i kdyby jednu bonusovou kapitolu, abych se dozvěděla, co se to vlastně stalo, abych mohla v klidu spát… Nevím, jestli to byl autorky záměr. Pokud ano, smekám imaginární klobouk, protože takhle jsem konec žádné knihy dlouho neprožívala (bohužel ne zrovna v tom dobrém). Ocenila bych taky pohled do hlavy Lucy Gray, protože je u ní spoustu otázek, na které nedostaneme odpovědi. Jednoduše mi ten konec vzhledem k předchozímu ději přišel dosti nesmyslný.

Ještě bych ke konci ráda zmínila, že příběh byl dobrý a všechno, ale nelíbila se mi práce překladatele, který téměř každou uvozovací větu přeložil jako „řekl“, mnohdy se to opakuje tolikrát, až to leze na mozek. Netuším, jestli se i v anglickém originále tohle nadužívání vyskytuje, ale chtělo by to asi vynaložit trochu snahy obměňovat slova. Čeština je krásná, ale tady se to ztrácí. Taky si nejsem jistá doslovným překladem všech jmen jako „Bůhvície“. Proč Snow pak není přeložený jako Sníh, ale máme jména jako Vodič a Pájka nebo Cívan a Špulka, Koželuh a Žnec? Nakonec Splátc mají daleko extravagantnější jména než děti z Kapitolu, což je samo o sobě divné.

Pro příznivce HG a zároveň ty, kteří nenávidí Snowa (takže všichni), doporučju.

PS: Sejana Snowovi neodpustím.

5 28.04.2021

Převorství u pomerančovníku je příběh jedinečný a velmi zvláštní (ale v dobrém). Čtenáři se setkávají se čtyřmi hlavními postavami napříč celým jejich světem a věkovými skupinami. Je pro mě hodně složité ve zkratce popsat, o čem Převorství je. Autorka dokázala vystavět velmi spletitý zcela nový svět, který funguje ve všech směrech. Největší důraz dala autorka na náboženství a legendy. Líbila se mi různorodost všech lidí a problémy, se kterými se potýkají, ať už se jedná o rozdílnou víru nebo magii. Draci v tomto příběhu jsou jiní, než na které je člověk normálně zvyklý, a to je super. Já nikdy nebyla fanynka draků, proto jsme se knihy maličko obávala, ale nakonec se mi líbilo, jak autorka vyřešila spor mezi dračími bytostmi.

Spoustě lidem se nelíbí první polovina knihy, přijde jim nudná. Já z ní ale byla nadšená. Člověku nějakou dobu trvá zorientovat se ve světě a mezi vztahy poměrně velkého množství postav, takže za mě to byl pomalejší, ale velmi atraktivní rozjezd. Já se rozhodně nenudila, naopak jsem si užívala každou stránku a moc mě bavilo při každé zmínce o novém městě, světě či pohoří, v mapě hledat, kde se zrovna při čtení nacházím a s jakou postavou tam jsem. Kolem strany 150 už mi bylo jasné, kdo je kdo a kde a mám dojem, že mi autorka informace servíroval nenásilně a postupně.

Všechny hlavní postavy mi byly sympatické, což velmi cením, protože stvořit neprotivnou hlavní postavu, která jedná dle svého věku a logiky, je poměrně vzácné. Nedokážu říct, která mě bavila víc. S Ead jsme se podrobně podívali na královský dvůr a do Převorství, kde se provozuje magie. Tané nám zase nabídla pohled na Východ a výcvik dračích jezdců, seznámila nás s draky samotnými a taky svým náboženstvím. Loth je zase takový milý chlápek, který byl proti své vůli vytržen ze svého domova a rozhodl se s tím poprat se ctí. Roos… to je kapitola sama o sobě, starý alchymista s trochu pesimistickým pohledem na svět, který v sobě nese nenávist vůči královně, která ho dala vyhostit z rodné země. On je jediná postava, u které mám trochu pochybnosti o tom, zda je vlastě dobrá nebo zlá, ale nejspíš ani jedno. Chvílemi bych ho objala, jindy zase nakopala do zadku.

Knize ale přes tolik kladů nemůžu dát pět hvězdiček, protože někdy kolem strany 500 se začal lámat ten klid, který jsme zažívali do teď, a přetavil se v akci. Autorka brutálně zrychlila tempo a mně se to moc nelíbilo. Najednou se všechno řešilo skoro samo, důležité okamžiky byly poměrně zkrácené, a ne dobře vysvětlené. Cesta, která Lothovi trvala několik týdnů, Ead zabrala tři odstavce. Oproti tomu, kde autorka své čtenáře rozmazluje podrobnými popisy a detaily to byl pro mě docela veliký skok a nepříjemné překvapení. Možná už jí připadalo, že je její kniha moc dlouhá a je třeba to zkrátit, aby si nechala víc prostoru na závěrečnou bitvu. Nevím, co si o té změně tempa myslet, vím jenom, že mi to moc nesedlo.

Moje rozpaky ale naštěstí zase zažehnala právě ona závěrečná bitva, která dle mě nebyla zrovna úžasná, ale splnila svůj účel a konečně se mi zase dostalo trochu podrobnějšího rozboru situace a vlastně jsem byla s příběhem celkově zase spokojená (ačkoli se přiznám, že už jsem knihu chtěla mít svým způsobem za sebou) Čtení mě pořád bavilo, ale už jsem potřebovala číst zase něco jiného, ono 800 stran není zrovna málo.

Začátek měl za 5 hvězdiček, třetí čtvrtina knihy tak tři a konec se zase spravil, takže nakonec krásné 4 hvězdičky. Jedná se o fantasy, které podle mě nesedne každému a možná je to trochu vhled do dospělácké fantasy, která ale není ještě tolik náročná a upoutá i mladší čtenáře.

Nebojte se experimentovat. :)

9 28.04.2021

Tahle kniha je jeden obrovský přešlap a ke konci jsem měla pocit, že si ze mě autorka i samo nakladatelství dělá srandu. Tohle je totiž výsměch všem, kdo za knihu zaplatili plnou cenu a teď vůbec nenarážím na děj. Nezačnu s tím, jak je obálka hezká. Těch 350 Kč totiž člověk nedá za pěknou obálku, ale za to uvnitř. A to, že je špatný příběh je věc jedna (skoro omluvitelná, je to přeci jenom první kniha), ale to, že autorka má problém s psaním přímé řeči, vynechává slova a písmena, chybějí uvozovky, chyby v čárkách, nesmyslné věty, nešikovné slovní obraty, opakující se slova a stále stejná přirovnání, neustále nadužívání tří teček i v situacích, kdy se to absolutně nehodí, přepínání z minulého času do přítomného v jedné větě, velká písmena si píše kde chce, chyby v y/i ve shodě podmětu s přísudkem!!!! Já nejsem profesí korektorka, ale když řeknu, že jsem v příběhu narazila na takových 40-50 chyb, budu ještě mírná v odhadu, protože jsem je nehledala záměrně, většina z nich mě prostě praštila do očí.
Já se ptám, jak je možné, že tohle prošlo? To opravdu tu knihu neprojel žádný korektor, který by našel alespoň ty největší přešlapy? Celá kapitola Havraní planina je totiž naprosto šílená. A čím víc se blížíme ke konci, tím je těch chyb víc a víc až na čtenáře vykoukne „Obě věděli“ – je všem jasné, že obě ženy. Nechápu, nechápu, nechápu. A ještě jednou nechápu!
*SPOILERY*
Co se příběhu týká, je kniha nádherným odstrašujícím případem – přesně takhle to totiž vypadat nemá. Chování postav neodpovídá jejich věku, ve fantasy příběhu z nového světa se dočtete o „Pohádkách tisíce a jedné noci“ a „sárí“. Mimochodem, ten svět absolutně nefunguje. To, co vzniklo mezi Leou a Thomasem je cokoli, jenom ne romantické a milé. On jí každou chvíli vyhrožuje, dělá ze sebe strašně drsného týpka, přitom je akorát k smíchu. Čteme o tom, jaký je Honor velký válečník, ale nedozvěděli jsme se o jediné bitvě, vlastně se porval akorát s jednou postavou a to jenom proto, aby zjistil, jestli ho má Lea ráda. Má několik osobností a dílem náhody na vás pokaždé vypadne jiná. Ona je naopak hloupá husa, která je venkovská holka, ale vařit neumí, na zemi spát nechce, hmyz jí vadí a cloumají s ní hormony jako s puberťákem. Ona sama o sobě prohlásí, že není dáma, a když jí to někdo potvrdí, urazí se, že si něco takového dovolil odsouhlasit. Zbytek postav jsou jednom nudné šmouhy na pozadí, kromě Fleur, která tam byla jenom od toho, aby to Lea měla ještě těžší. Jediná normální postava se v příběhu téměř nevyskytuje.
Každá žena miluje Honora. Honor pozná, když jej žena miluje díky svému daru. Ale že ho miluje Fleur, jeho nejlepší přítelkyně a spolubojovnice, o tom nemá tušení.
Každej chlap miluje Leu. Lea nepozná, kdo ji miluje, ale každej jí hned říká, jak je Lea krásná. To se člověk dozví na každý desátý stránce. Ta kniha by se měla jmenovat „Lea je krásná“.
Bohužel ani děj není žádný dar z nebes, naopak. Prakticky v každé kapitole je nějaký nesmysl a logická díra, která v knize zůstala jenom proto (opět), že ji pravděpodobně před vydáním nikdo nečetl.
Scéna, kdy služebná Stela klepe na dveře od pokoje Ley, dokonce dvakrát, a vzápětí ji požádá, aby jí Lea otevřela, je skvělá. Zasmála jsem se, od srdce. Honorské válečnice se umí dokonale ovládat a zachovat klid. O pár stránek dál jedna z nich dostane záchvat zuřivosti. Tomu já říkám vrchol ovládání. Jenže ono to po čase přestane být vtipný. Scéna, ve které má Lea vlasy po ramena, Obchodník ji za ně vláčí (hádám tedy, že je má rozpuštěné) a ona přesto má někde v těch vlasech celou dobu schovanou jehlici (autorka by si měla najít, kde je temeno a týl, je to sakra rozdíl), mě málem rozplakala nad zjištěním, jak mizerný život vedu, když jsem se zařekla, že to dočtu do konce. Všechno dorazila Havraní planina. „Měla živé oči, černé jako korálky.“ A doslova otočíte stránku a tam je: „Měla stejné oči, sledovala je upřímnýma hnědýma očima.“ HAHA. Pak prší a cesta je zároveň prašná…
A dalších asi 150 věcí, které jsou špatně, nereálné a jednoduše nelogické. Jednoduše řečeno, všechno špatně.
Bylo v knize pár hezkých okamžiků. Líbily se mi emoce, které autorka dokázala vyjádřit po svatbě Ley a Thomase. Občas se mi líbil poetický jazyk a některá přirovnání. „Jsi můj domov“ je hrozně pěkná věta, která v sobě nese mnoho. Jenom škoda, že těch dobrých věcí je tak málo. Vždycky se objevil náznak něčeho skvělého, jenže by to pokaždé chtělo vysvětlit. To se ale nikdy nestalo.
Kniha by potřebovala korektora, beta čtenáře, přemýšlení, a kompletní přepis. Jednoduše katastrofa na papíře, která měla ještě pár let zůstat v šuplíku.

Kniha byla skvělá, dobře a rychle se četla, ale pět hvězdiček jí dát nemůžu.
Jsem ráda, že hlavní hrdinové knihy nebyli rozmazlení fracci a nesnesitelní puberťáci, chovali se vcelku rozumně a dokázali nápaditost při vymýšlení alternativ k záchraně životů. Garret mi na svůj věk přišel možná chytrý až moc. :) Líbily se mi popisy i děj, kdy autoři stupňovali otáčky od příjemného začátku až do úplného konce, kdy čtenář pomalu ani nedýchal. Byly dva poměrně silné momenty v knize, kdy jsem se zarazila a řekla si "No to si snad dělá prd***, to neudělali", ale v tom nejlepším slova smyslu.

Mám ke knize i pár výhrad, jako jsou postavy. Za skoro 400 stran jsem si k nim nevytvořila žádný vztah, bylo by mi asi jedno, kdyby na konci všichni umřeli (až na Garreta teda), nedokázala jsem se do nich dobře vcítit, což taky možná způsobilo velmi časté přepínání pohledů. Byli fajn, ale myslím, že za pár dnů jejich jména zapomenu. Občas jsem ani nevěděla, do které hlavy se koukám. Taky mě trochu štvalo, že hrdinové mohli na každých asi třiceti stranách zemřít, protože se ocitli ve skutečném nebezpečí, jenže nikdo z nich za tu dobu neměl ani škrábání. No a ta honba za vodou, kdy jsou vždy skoro v cíli a ten cíl se zase vzdálí... Konec trochu uspěchaný. Kdyby to skončilo tím, co chtěla udělat Alyssa, možná bych příběhu věřila víc. :)

5 28.08.2020