Madluska komentáře u knih

Konečně! Dočteno a s klidným srdcem a vědomím, že mi nic neuteklo, mohu odložit. Bohužel mám dojem, že by mi nic nescházelo ani tehdy, kdybych se do knihy vůbec nepustila. Příběh byl pro mě natolik nestravitelný (dělal Humbert po odjezdu s Lolitou i něco jiného?) a postavy natolik nepochopitelné, že to nevyvážila ani Nabokovova vzdělanost či slovní hříčky a nezpochybnitelná poetičnost textu. Kdybych to měla zhodnotit, myslím, že je to dílo přeceňované. Nevadilo mi, že se postavy nechovaly podle mých představ nebo konvencí, vadilo mi, že na mě působily jako papírové figurky bez valné motivace (snad jako jediný se v tomto ohledu vyjímá povýšený a - nejen touhou - pološílený Humbert) a taky autorova manýristická láska k francouzštině a různým klasikům mi neskutečně pila krev, takže jsem mnohdy rezignovala na listování do poznámkového aparátu. Možná jsem něco přehlédla, a tak nedovedu ocenit kvalitu tohoto románu, nicméně pídit se po tom nebudu a znovu číst snad už také ne.
P.S. Mnohokrát jsem četla, že je lidem Humberta vlastně líto, protože Lolitu miloval a zločincem byla vlastně ona třináctiletá nymfička. S tím ale nemohu souhlasit. Jistě, Lolita byla zkažená, možná bezcitná (ačkoliv vztah s Dickem ji ukazuje jako poměrně spořádanou a snad i lehce citově angažovanou?) a nejspíš i vypočítavá, ovšem ji by snad mohl ospravedlnit její věk a mentální nezralost (obecně se přece ví, že fyzickému vývoji ten psychický v tempu prostě nestačí). Zato vypravěč příběhu, to je úplně jiný materiál! Ať si to klidně popisuje sebevzletnějšími slovy, ať si opisuje svoji křehotinku sebekrásnějšími metaforami (proč je plýtvat na nedospělou? Ale nechme to stranou...), stejně nezamaskuje, že ta jeho údajná LÁSKA není nic jiného než egoismus a chtíč. Nějak nechci přijmout tezi, že láska se projevuje lhaním, neustálým sledováním a vším tím tělesným pinožením iniciovaným především jednostranně (vzpomeňte si, jak často Lolita reagovala povzdechem: "Ach né, už zase?"). Humbert se nepochybně soužil a trpěl, nicméně lítosti se ode mě nedočká.

15 25.11.2017

Existují knihy, ke kterým se dostanete ve správný čas. Přesně takový byl pro mě Ove - chlápek, který zkoumá kvalitu věcí jejich okopáváním a se kterým by mě pojila tak maximálně nevraživost vůči kočkám (alespoň do jisté doby), přesto jsem si ho i s jeho příběhem zamilovala. Smála jsem se, obtěžovala své okolí neustálými poznámkami o aktuálním dění kolem Oveho, brečela, jednoduše s knihou prožila krásné 4 dny a mrzelo mě, že už jsem ji dočetla. Nesmírně mě potěšilo civilní zpracování i drobné poznámky na okraj, které se nakonec ukázaly být nosnými pro celý příběh. Potěšilo mě i postupné odhalování životních osudů jednotlivých hrdinů (zejména tedy titulního). Bavily mě názvy jednotlivých kapitol. Prostě se to sešlo všechno. Kdybych měla něco vytknout, byl by to na můj vkus dost "syntetizující" závěr - spletenců se tam na můj vkus objevilo až přespříliš. Celkový dojem ale ani toto nezkazilo a těším se na další knihy autora. P.S. Malý spoiler k mé první větě: ano, mám červené šaty. :-)

13 21.06.2018

Hodnocení samosebou není objektivní - ani nemůže být, píšu ho já sama za sebe. A stejné je to s knížkou - nesnaží se být objektivní studií, ale vyjádřením autorčiných podložených názorů a osobních zkušeností. Oceňuji zejména to, že Alvarová jako bývalá "píáristka" (kniha je plná zajímavých novotvarů - např. honitrapka nebo vodebautista) přesně ví, co lidi chtějí číst, a tak jim to touto formou servíruje. A čtenáři, aniž by o tom věděli, se vzdělávají v tom, co to ta propaganda vlastně je a kde se tedy vzala a bere. Bavilo mě to, potěšily mě odkazy na dávno známé (a možná i dávno zapomenuté?) tituly a tvůrce (McLuhan, Postman, Huxley, Orwell aj.), udivil mě autorčin rozhled (citace čínských mistrů i současných televizních bavičů) a potěšilo mě i osobní přiznání, že ledaskdo se na stavu dnešní mediálně pologramotné (či zcela negramotné) společnosti podílel sám svou činností a snahou dát lidem to, čeho si žádají. V neposlední řadě se mi líbí, že kniha není jenom kydáním špíny, ale že se zaměřuje (alespoň v několika bodech) na to, co se v tuhle chvíli dá dělat a jak je možné s dezinformacemi nakládat a bránit se jim. Na celé knize mi vadilo snad jen to, že se tam jisté údaje a postřehy opakovaly (jak bývá zvykem v brožurách "made in USA"), ale víte jak... Opakování je matka moudrosti. A tak hodnotím o něco mírněji, protože toto téma je natolik aktuální, že každá snaha vnést do něj trochu více světla se musí ocenit.

13 22.01.2018

Den trifidů je skvělá kniha. Nejen že se autor vyžívá v popisu postapokalyptické atmosféry a zhoubných "kytek" (připadá mi legrační, že si jako první zmínku o Wyndhamově dílku vybavím poznámku o chodících kytkách a svou představu o totální slátanině! :-)), ale autor neopomíjí ani psychickou stránku přeživších. Jo, kniha jedna báseň, plná prostoru pro vlastní přemýšlení - myslím, že se tahle knížka dá přečíst za den, ale byla by to věčná škoda... (Ještě si dovolím jednu poznámku: Mrzí mě, že vydání, které jsem četla já - 1977, bylo zprzněno a zohaveno množstvím překlepů, neřku-li přímo gramatických chyb.)

12 20.03.2013

Chtělo by se napsat "typicky backmanovské". Zase čteme o veliké lásce, o životních prohrách, které se snažíme ještě alespoň zahrát do autu, o naslouchání a společném bytí několika lidí, kteří by dost dobře mohli být našimi sousedy. Moc hezké, i když na mě poněkud zmatené (což je ale evidentní záměr autora). U knížky jsem se několikrát fakt dojala (hyacinty, podkládání kotvy, neužitečné dárky atd.) a taky se mi moc líbí, že Backman propojil prodej knihy s příspěvkem na dobrou věc.

9 13.06.2020

Velké veliké překvapení! Skvělá kniha, kterou si chci určitě přečíst ještě jednou, abych věděla, jestli jsem se při prvním čtení nenechala unést nějakým zbytečným sentimentem a nadšením. Moc se mi líbilo postupné retrospektivní odkrývání všech rodinných tajemství (a že jich bylo!), která se spojovala do tragického vyústění. Příběh o izolaci a osamění i velké lásce, touze lišit se i zapadnout, o stereotypech, které tak neobratně maskujeme za vlídnost a přehlížení. Skvěle propracované pohnutky jednotlivých aktérů i práce s motivy. Celeste Ng bych si měla zařadit do hledáčku...

8 26.09.2019

Báječná, dokonalá, perfektní kniha! Třebaže mě 1984 příliš nezaujalo, Farma zvířat na mě zapůsobila nesrovnatelně víc - bajka, román/povídka, proroctví, to všechno by mohlo aspoň zčásti vystihovat Orwellovu knížku. A ačkoliv děj je hodně známý, tudíž ani při čtení vás nic moc nepřekvapí, stejně si i na onom malém prostoru (knihy i farmy) užíváte ty trefné alegorie diktátorských prasat, údernických koní, tupých ovcí, stávkujících slepic a tak dále a tak podobně. Tleskám a přidávám do doporučených.

8 29.11.2013

K téhe knize mám specifický vztah - manžel mi z ní četl při začínajícím porodu. :-) Možná za to mohly poporodní hormony, ale fakt mě to pak chytlo - hlavně ten fantazijní svět Elsy a její babičky. A tak Backmanovi odpouštím ten překombinovaný příběh i Elsinu frackovitost a vzpomínám na babiččiny rady do života a mrakoně a je mi hezky.

7 14.06.2020

Hrdý Budžes je v knihovně stále beznadějně rozpůjčován, a tak jsem to riskla a střihla si rovnou Dardu. A byla to teda darda! Po Krákorám od Boučkové další knížka, která se na příběhu "obyčejných žen" a všedních (i nevšedních) problémů a strastí vrací k minulosti, kde tkví kořeny toho, co dnes sklízíme. Dousková tentokrát mapuje terén porevoluční, ale pořád má co říct - o krizi středního věku i té manželské, o zdraví i celém konceptu bezmocných nemocných, o divadle, kde se předstírá nejen na scéně, ale koneckonců i o tom, co lidi zajímá a baví (stupidita reklamní kampaně pro děti z dětských domovů, jíž se věnuje Jaroslav Darda, hotový lidumil, nebo feministické drama bolely skoro až fyzicky), a o politice (musela jsem pak trochu zapátrat, kdo to tehdy prezidentoval a vládl u nás, české politiky - na rozdíl od Obamy, nejmenovala, pokud si pamatuji dobře, přímo). Těším se na další osudy Helenky, i když v chronologickém řazení bych si knížku užila asi ještě víc.

7 01.06.2019

Smutná kniha - z mnoha důvodů, mimo jiné proto, že nebyla aktuální jen tehdy, ale i dnes: "Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody - Proti tomu se nedá nic dělat!" (Čs. spisovatel, 1958, s. 246) Najdete tu rovněž hoaxy, uprchlickou krizi, cosi jako MeToo, hraniční zeď (zde tedy prkennou ohradu), využívání těch, kdo se nebrání, odvádění pozornosti od problémů k zábavě apod. Smutné... U vydání z r. 1958 mě překvapilo, že kniha vůbec mohla vyjít, když v ní neušli kritice ani komunisté, ale pak jsem se dobrala až k doslovu (rozuměj výkladu) J. Cigánka, který jsem - přiznám se - nedočetla, a bylo jasno. Válku s mloky asi jen tak nedostanu z hlavy - jednak pro tíži tématu, ale pak taky proto, že se nemůžu rozhodnout, jestli autora za zvolenou formu (jako by střídáním různých typů textů předjímal postmodernu?) blahořečit, nebo zatracovat - obdivovala jsem jeho sečtělost a fabulační dovednosti, ale zároveň mě brouzdání poznámkovým aparátem dost unavovalo.
A na závěr si dovolím ještě poznámku k českému školství a nikdy nekončícím debatám: "Zejména se tvrdilo, že na výchovu mločího dorostu se nehodí zastaralé humanistické školství pro mládež lidskou; rozhodně se zavrhovala výuka v literatuře a dějinách a doporučovalo se, aby co nejvíce místa a času bylo věnováno praktickým a moderním předmětům, jako přírodním vědám, práci ve školních dílnách, technickému výcviku Mloků, tělovýchově a tak dále." (Čs. spisovatel, 1958, s. 148)

7 11.02.2019

Na Hanu jsem se po besedě s autorkou těšila skoro rok, než se mi dostala do rukou. Díky tomu jsem spoilery z besedy celkem úspěšně zapomněla a nestačila se v knize divit tomu, jak to asi A. Mornštajnová celé spojí a vygraduje - vzhledem ke košatosti vyprávění a střídání vypravěčů, časů a míst mi to přišlo jako úkol vpravdě nelehký. Popasovala se s tím ale víc než dobře, a tak jsem mohla sledovat 3 generace Židů v průběhu dějin na moravském maloměstě, kde na ně dolehla jednak politika, jednak náhoda, dále taky osobní sympatie i averze a vlastní dobrá či špatná rozhodnutí. Obzvlášť jsem litovala zbídačenou Hanu - nejen pro její válečné utrpení, ale i pro neutuchající pocit viny a prokletí. Jen 2 poznámky na závěr: 1) Začátek mi připadal skoro nudný a trvalo mi déle, než jsem se do knihy pořádně zabrala, zato na konci jsem postavy nemohla opustit. 2) Nečtěte to před spaním.

6 04.03.2019

Tak tohle byla hodně zvláštní knížka, sice úplně jiná, než jsem podle obálky i komentářů čekala, ale přesto skvělá. Začíná prostě nuvěřitelně, pokračuje a končí zrovna tak. Hlavní hrdiny nechápete, milujete, fandíte jim, kroutíte nad nimi hlavou, nevěříte jim a zase byste jim skočili kolem krku, obdivujete i zatracujete. A v tom je kniha jedinečná - odhaluje vám všechny bytosti, které v sobě ukrýváte. Poměrně osvěžující je i mladý vypravěč, jehož svět se prolíná se světem otcových zápisků. Mám vlastně jen 2 výhrady: 1) vůbec netuším, jak uchopit právě zmiňovaného vypravěče (kolik že mu bylo?), 2) o jakých potížích konkrétně, medicínsky to bylo? (autor zmínil několik "trendy" diagnóz, ovšem pochybuju, že se v tomto konkrétním případě smíchaly všechny v jedno). Ve výsledku mi to ale ani tolik nevadilo, protože prostě rytmus vyprávění na takové malichernosti nedbá a příběh už tančí jiným směrem. Smutné, přesto vlastně milé, příjemně praštěné a především plné lásky.

6 27.02.2019

S Jodi Picoult mám tak trochu problém. Přesně ví, jak psát - i přes větší rozsah se její knihy čtou jedním dechem, nechybí zde detaily z nejrůznějších odvětví (lékařská věda, právo, soudnictví), i různé vypravěčské perspektivy, díky nimž je možné nakouknout do mikrosvětů a prožívání jednotlivých aktérů (zde je obzvlášť překvapivý vhled do prožívání Turka a Brittany Bauerových). Jenže pak si to u mě autorka pokaždé (zatím tedy podruhé :-)) nějak rozhází. V tomto případě jsem z knihy byla nadšená (i když z amerického soudního systému i dost zmatená) a zničehonic se stala ta věc kolem Brittany a všechno se to zvrtlo přesně tak, jak by si autorka i čtenářky (čtenáři?) přáli, aby se jim po tváři mohl rozlít blažený úsměv. Což není špatně, jen na můj vkus těch kombinací a osudových náhod a změn (vč. nekompromisního soudce) bylo opravdu trochu přesmíru.
P.S. Micah byl jako takový superhrdina všedního dne, který je vzdělaný, citlivý, vždy podporující a milující manžel, jenž si nikdy nestěžuje a vždy udělá, co je potřeba. Jen proto, aby se Kennedy mohla věnovat svému případu. Ačkoliv se objevuje v knize jen minimálně, stejně mě tam jeho přítomnost a dokonalost iritovala. :-D
P.P.S. Oceňuji autorčin doslov, díky němuž se dozvíme "pozadí celého příběhu" i vysvětlení zvoleného názvu: "Když nemůžu dělat velké věci, můžu dělat maličkosti velkým způsobem." (M. L. King Jr.) A asi největším přínosem je fakt, že to, že se k rasismu přímo nehlásíme a tváříme se, že už neexistuje, neznamená, že opravdu není (a to nejen kolem nás, ale i v nás samých). Už jen proto stojí za to knihu přečíst.

6 07.02.2019

Knížka, na kterou jsem narazila náhodou při procházení knihovnou - ale jak známo, někdy ty nejméně plánované věci bývají ty nejlepší. :-) Přakvapila mě plejáda autorů, mezi nimiž se vedle (mně) již známých jmen objevovala i taková, která bych v budoucnu ráda poznala blíže. Oceňuji to, že každý z přispěvatelů se na příčiny výsledku voleb podíval z trošku jiného úhlu. A jak už to bývá, některé příspěvky byly excelentní, jiné krapet slabší, ovšem neřekla bych, že nějaký byl úplně mimo. Jediné, co bych tedy vytkla, je obálka, kterou jsem si u postele musela otáčet tak, abych se dívala na zadní stranu, nikoliv na titulní...

6 15.12.2018

Román o vesnici u silnice, o paní, která miluje sodu a smetává neviditelná smítka, o dětech, které si nemají kde hrát, o naději i zklamání. Je to silné čtení, na kterém mě tedy upřímně udivil závěr. A je to další milá kniha od Backmana. Jen jednu potíž mám: u Oveho jsem nerozuměla autům, u Britt-Marie zase fotbalu. Ale i s tímto hendikepem se dá kniha příčíst bez větších potíží. :-) Na plný počet to tentokrát není - jednak se hrdinka trochu podobá Ovemu (asi jsem si měla dát větší pauzu), jednak mi bylo líto muže, který nabízel to, co Britt-Marie snad ani nikdy nechtěla. Jako vždy mi ale mimořádně sedl humor (nejhezčí věc, kterou můžete o vesnici Borg říct, je to, že leží u silnice), Tutovka a osvědčený postup pomalého odkrývání detailů ze životních eskapád jednotlivých aktérů. Právě proto se už teď těším na dalšího Backmana.

6 31.07.2018

Sice nejsem kdovíjaký fanoušek sci-fi (popravdě mě nadchlo zatím máloco - nejvíc asi Červený trpaslík, což se asi dvakrát nepočítá, radši to nechme stranou :-)), ale tohle bylo vážně dobré! Neskutečně promyšlená kniha, která je sice "jen sbírkou povídek", nicméně výtečně propojená úryvky rozhovorů s robopsycholožkou Susan Calvinovou, jež pamatuje roboty ještě "v plenkách" a zároveň se jim věnuje až do své smrti v požehnaném věku 82 let. Ze začátku jsem si říkala - no to je toho, tak si robot hraje s holčičkou (Robbie), ovšem jak se vyvíjeli roboti, tak se také prohlubovaly problémy. Osobně mě nejvíc oslovily poslední 2 povídky - Důkaz a Konflikt nikoliv nevyhnutelný, třebaže bych si je potřebovala přečíst ještě několikrát (protože nejsem Stroj, abych to přelouskala a zpracovala všechno najednou :-)). Důkaz je mimochodem úplná učebnice manipulativního chování - a to až do konce. :-)
Závěrem bych ještě ráda dodala, že se mi na knize líbilo i to, jak v několika větách dovedl Asimov perfektně vystihnout i zcela odlišné situace. Na důkaz několik založených citací:

George Weston se cítil dobře. Bylo to ostatně jeho zvykem, cítit se o nedělních odpoledních dobře. Spořádal dobrý, vydatný oběd, natáhl se s nedělním číslem Timesů na příjemný, měkký, omšelý gauč, na nohou měl papuče a na sobě košili s krátkým rukávem. Je snad někdo, komu by bylo jinak než dobře?
Proto ho moc nepotěšilo, když do pokoje vešla jeho žena. Po deseti letech manželství byl pořád takový nenapravitelný blázínek, že ji miloval a vždycky ji rád viděl. Ale čas v neděli odpoledne právě po obědě byl zasvěcený jemu a jeho představa o pohodlí znamenala, že ho na dvě až tři hodiny nechají osamotě. Proto pevně upřel zrak na poslední zprávy o Lefebrově a Yoshidově expedici na Mars (tahle odstartovala z měsíční základny a možná e opravdu uspěje) a předstíral, že si manželky nevšiml.
Paní Westonová trpělivě dvě minuty čekala, pak další dvě minuty čekala netrpělivě a nakonec ticho prolomila.
(Já, robot; Argo, 1. vyd., 2012, ISBN978-80-257-0472-1; s. 20; pov. Robbie)

Následovalo učiněné peklo.
Nic lepšího si tradicionalisté nemohli přát. Netvořili žádnou politickou stranu a formálně se nehlásili k žádnému náboženství. V podstatě to byli lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit tomu, čemu se v době objevení atomu začalo říkat atomový věk. Jednoduše toužili po takzvaném jednoduchém, který těm, co takový život skutečně žili, asi moc jednoduchý nepřipadal.
(Tamtéž, s. 209; pov. Důkaz)

"Každé stadium lidského vývoje, Susan," začal koordinátor, "mělo svůj vlastní jedinečný typ lidského konfliktu - svou vlastní paletu problémů, které bylo údajně možné vyřešit jedině silou. Ve skutečnosti, ačkoliv je to skličující, síla nikdy dotyčný problém nevyřešila. Ten místo toho přetrval řadu konfliktů a pak zmizel sám od sebe - jak se to řekne - už vím - 'nezarachotilo to, ale jen zašumělo'. Zároveň se změnou ekonomického a společenského prostředí. A pak přišly nové problémy a nové série válek. Zjevně nekonečný cyklus. (...)"
(Tamtéž, s. 225; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný)

"Celý ostatní svět zjevně nemohl existovat zčásti anglicky, zčásti francouzsky, zčásti německy a tak dál. - Dokud se nacionalistická hnutí nerozšířila natolik, aby ostatní svět vyřešil to, co všechny války vyřešit nedokázaly, a rozhodl se, že může docela pohodlně existovat bez Evropy."
(Tamtéž, s. 226; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný)

Myslím, že Asimov měl neobyčejný dar odhadnout, čeho by lidé mohli být schopní. A proto vymyslel roboty. Frajer!

6 05.01.2017

To tedy byla síla! Mnoho jsem od Olbrachta nečekala, ale o to větší překvapení mi připravil. Tak lyrické vyprávění (jsem jediná, kdo si při čtení vzpomněl na Vančuru?), ovšem bez nějakého přihlouplého romantizování. Jsem nadšená! Právě tím, jak jsou postavy živé, nejen černobílé šablonky, ale prostě lidé z masa a kostí, se svými přednostmi, ale hlavně se svými chybami a snad i pochopitelnými motivy, které je nezřídka dovádějí na scestí. A to včetně Šuhaje, jemuž kupodivu chybí aureola a (na rozdíl od Robina Hooda nebo třeba Rumcajse) také on má své škraloupy minulosti. Osobně mě asi nejvíc zasáhl vztah mezi Eržikou a Nikolou (tolik něhy, vášně, odvahy, ale i slabosti) a vlastně i postava Eržiky (Kolik ta toho musela unést! Dá se její počínání omluvit? Pochopit?), nedotčená krajina a nelehký život lidí z Koločavy a okolí (Kdo by dnes vstával ve 4 ráno, aby šel napást husy? Kolik chlapů by se stloukalo s nějakými oborohy? - konečně už vím, co to je :-)). Ovšem stejně je na celé knize nejbáječnější onen nepopsatelný styl a to, že ji dotváří čtenář sám - bude fandit zbojníkovi? Četníkům? Eržice? Kamarádům? A uvěří vůbec celé téhle povídačce?
P.S. Není bez zajímavosti, že lidé v Koločavě údajně Nikolu jako žádného hrdinu nevnímají, jak mi prozradil kamarád po cestě na Ukrajinu. Sotva ho tam znají a odkaz ve vesnici žíje spíš díky knize než pověsti samé. Zvláštní.
P.S2. Skvělé je knihu doplnit Olbrachtovými články o tomhle zvláštním kraji - hezky to dokreslí obrázek místa, doby, lidí. Něco se sice (skoro doslovně!) opakuje i v Šuhajovi, ale jako celek je to ještě lepší. Fakt. Jen musíte přetrpět ty (podle mě) nudnější pasáže o tehdejší politice na Zakarpatsku.

6 03.01.2017

Lakomce vnímám jako zářný příklad toho, že divadelní hra musí být pro úplné pochopení zhlédnuta, nikoliv jen přečtena. Tady se dá hodně přidat (hl. ztvárněním Harpagona), ale taky dost zkazit (hl. ztvárněním Harpagona).

6 14.05.2014

Já jsem tedy nadmíru spokojená a pochvalné komentáře tady na databázi docela chápu. Myslím, že Steinbeck si úžasně pohrál s motivy, prostředím, postavami (byť uznávám, že v tomhle ohledu si vybíral poněkud vypočítavě: mentálně retardovaný či schizofrenický Lennie, zodpovědný George, charizmatický Slim, opomíjený černoch Crooks a stařík Candy či veskrze prohnilý Curley) a i na malém rozsahu dokázal, že má cit pro příběh. Za mě rozhodně plný počet a pochvala.

6 01.01.2014

Poláček si tímhle počinem vydobyl místo v mé pomyslné TOPce nejlepších humoristů. Miluju jeho slovní bitvy nejen mezi bratry... O to překvapivější jsou pak pro čtenáře historické souvislosti k tomuto dílku, které za války nesmělo vyjít se jménem skutečného autora na obálce. Nutno dodat, že i film podle této knížky se výjimečně povedl (na rozdíl od divadelního zpracování hradeckého souboru, které snad už odvál čas a neproběhne nikdy více...).

6 30.05.2013