Mahuleno komentáře u knih

Před otevřením knihy jsem si přečetl pár komentářů a trochu jsem se začal obávat, jestli to nebyla špatná koupě. Navíc autora, ani postavu Reachera neznám...ale velmi brzy jsem zjistil, že mě příběh baví. S uspokojením jsem kvitoval, že "bigfoot" používá nejenom svoji vybavenou muskulaturu, ale významně zapojuje i svůj mozek. Jeho úvahy před každým rozhodnutím se mi velmi líbily. Naprosto si nemyslím, že by příběh nebyl dost akční, je to jenom otázka, co od něj čtenář očekává. Navíc autor nechává nahlédnout do některých zaběhaných postupů určitých složek armády a místní i federální policie, včetně těch méně čistých. Jak říkám, je to můj první Childův titul, takže nemohu srovnávat, ale vůbec mi nechybělo, že na každé stránce není hromada zmlácených či zabitých Reacherových protivníků. Naopak po několika severských krimi a thrillerech, většinou (asi trend) dost drsných, kde se valí stránkami potoky krve jsem byl nakonec příjemně překvapen.

7 30.05.2018

Podle úvodní kapitoly "Řekli o knize" jsem čekal naprostou bombu...Dost zklamaný, kniha mne nedokázala napnout. Možná to bylo stylem psaní nebo vlastního vyšetřování. A nebo to dokáže ocenit jenom agent FBI či špion. Děsivé na tom ovšem je fakt, že se to skutečně stalo a co to mohlo znamenat - co mohla přinést světu touha po penězích a přebujelé ego zrazujících příslušníků US Army. Co je ovšem v příběhu odhalováno - poměry uvnitř FBI, respektive, jak se v knize říká,
v jejich vyšších patrech. Kariérismus, nekompetence, závist a nadřazenost umožňující ignorovat i taková odhalení. Možná jsem byl při čtení i trochu ovlivněn současným sledováním jistého amerického TV seriálu. :-)

7 22.02.2018

Obávám se, že svým komentářem půjdu proti proudu a kdyby to byla diskuze, asi bych si to dost "odskákal". Trochu pohádkový příběh...jistě, každý z nás by asi chtěl, aby lidé na sebe byli slušní, navzájem k sobě poctiví a korektní, ale Jonathanovo "páchání dobra" je v řadě případů dost naivní, někdy hraničící až s porušováním soukromí (prolézt plotem a posekat sousedovi zahradu...). Tam, kde je na místě (výhodnější smlouvy pro klienty), to autor moc neřeší.
Tenisový příběh mi připadl jako přílepek, vložený jenom proto, aby v závěru i
Austin Fisher mohl ukázat smysl pro poctivou a čestnou hru, za cenu velké osobní oběti.
Nedokončený je pro mne příběh bezskrupulózního voyera Ryana, asi bych v závěru minimálně nechal cigánku přijít za ním.
Nelze než souhlasit s tím, že by si člověk měl vážit života a dokázat vychutnávat i zdánlivě bezvýznamné drobnosti, které život přináší. Bohužel Jonathanovy reakce na tetiččiny rady jsou, jak už jsem zmínil, někdy přitažené za vlasy.
Á propos, tetička - zpočátku jsem si říkal, že takovou tetičku bych bral, po dočtení už si nejsem tak jistý :-). Hrála dost vabank.

7 28.07.2017

Čte se dobře, čekáte co si malá Součková zase vymyslí. Přiznám se, že jsem netušil původ názvu a vysněného hrdiny Součkové. Jak rozumím jejímu zklamání...

7 27.07.2017

Dvě povídky - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Plavovláska - i tak může člověk spadnout dolů, z nedostatku lásky. Poznamenána matčinou "vinou", vyrůstá Maire ve stínu pokřiveného vztahu se svým "nevlastním" otcem, ač velmi touží po jeho přízni. A z dětského vzdoru, nevyslyšených tužeb se z malého děvčátka, s vydatným přispěním ulice, stává prostitutka, rafinovaně využívající své krásy.
Už nikdy nebude zítra - příběh, který se může přihodit každému.
Oba příběhy jsou vyprávěny hlavními postavami, oba příběhy spojuje smrt- v Plavovlásce vidinou zisku motivovaná vražda, ve druhé povídce nešťastná nehoda. Oba příběhy ale končí zdánlivě stejně - na první pohled i motivace k přiznání je stejná - zbavit se výčitek svědomí, ve skutečnosti se přece jenom liší. Zatím, co Maire v náhlém prozření chce prchnout před svým způsobem života a před sebou samotnou, kapitán (ani nemá v druhé povídce jméno, jenom přezdívku "vlčák") přináší svým činem vykoupení a úlevu i svojí vdané milence Astrid, která byla při nehodě. Navíc svým přiznáním tento vztah ukončuje, neboť dochází k poznání,
že s manželem bude Astrid šťastnější.
Psychologicky velmi působivě vykreslené postavy příběhu a jejich uvažování.
Jenom ještě poznámka ke komentáři MOu598 - právě v tom, že muž píše ich-formou za ženu, vidím Waltariho mistrovství (zdravím!).

Havlíčkovy epigramy - co k tomu říci - myšlenky a postřehy, některé dost jedovaté, podle mne někdy až trochu zlé. Další dobové, dost adresné, bez dalších znalostí pro nás nepříliš čitelné. Najdou se i takové, které by Havlíček určitě chtěl aktualizovat, kdyby žil v dnešní době. Další mají obecnou platnost, jsou tak říkajíc nadčasové.

7 24.04.2017

V podstatě děsivá kniha, lépe řečeno děsivé odhalení bezskrupulózních metod tehdejšího režimu. Dalo by se použít známé úsloví z historie: "Revoluce požírá své děti".

7 20.04.2017

Hodnocení "knížka do tramvaje" nechávám bez komentáře i když bych k tomu určitě poznámku měl. Filozofické úvahy o věcech a otázkách, které si určitě už položilo mnoho z nás, jsou nepochybně myšlenkami, které mohou v názoru na tyto otázky pomoci.
Já osobně mám nejraději "Zákony přírody" - naprosto perfektní úvaha o tom, jak to vlastně se zákony přírody je. A vrcholí závěrečným odstavcem: " V Hamletovi se láme větev a Ofélie se utopí. Zemřela proto, že se zlomila větev, nebo proto, že si Shakespeare přál, aby zemřela na tomto místě hry? To, či ono - obojí - cokoli chcete. Alternativa, kterou otázka nabízí, přestane být skutečnou alternativou v tom okamžiku, kdy pochopíte, že Shakespeare je autorem celé hry."

7 17.04.2017

Knihu jsem četl dlouho - tedy s dlouhými pauzami, takže jsem se potom těžko vracel k souvislostem. Ale nejen proto jsem po přečtení byl v rozpacích, jak to vlastně je s autorstvím. Na Clancyho dost slabé, půjčil svoje jméno?

6 15.02.2022

Koupil jsem tuto knihu pro svého vnuka a chtěl jsem si ji přečíst, protože podle popisu jsem si nebyl jist, zda to je to pravé.
Jenom stručný komentář - jsem trochu na rozpacích. Chvílemi mi přišla trochu naivní (jak se autor cítí být tátou při líhnutí housat a povídá si s nimi) a chvílemi zase trochu příliš „odborná“. Takže nevím, možná ještě s darováním počkám...

6 13.12.2018

Přestože v krátkém popisku, naštěstí poměrně útlé knihy, je slibováno napětí až do konce, já jsem dlouho netušil, proč je to avizováno jako detektivka. Ačkoliv knížka skutečně vrcholí vraždou a začíná zmínkou  o ní, slibované napětí je šikovně ukryto pod nepodstatným vedlejším dějem. Drtivá část je věnována přípravě samotného večírku, výběru pozvaných a jejich hodnocení: "Teď pozvání přijali Sussyovi" vykládala Chris, " Cuthbert-Jonesovi přijít nemohou, budou celý měsíc ve Frankfurtu. Možná je to nakonec dobře. Takže jsem zavolala Untzingerovým....", eventuálně podávanému menu. Až jsem chvílemi přemýšlel, zda bych knížku nemohl zařadit do Výzvy 2018 jako knihu o jídle ☺️.
A ty hlubokomyslné debaty: "Představa, že stěhuju celý dům mě vážně děsí. Stěhujeme se do bytu v Bloomsberry a rozhodli jsme se postupovat nemilosrdně. Nábytek dokáže brzdit člověka v kariéře, skutečně může bránit jeho duchovnímu a uměleckému rozvoji. Střez se nábytku, Hurrley!"
Dílko může být ironickým pohledem na tzv vyšší anglické vrstvy a jejich způsob života, ale jako detektivka poněkud slabší.
No, nemocniční knihovnička - odložené knihy...

6 30.09.2018

Trochu rozpaky - dramatický zážitek hlavního hrdiny, který si s sebou zřejmě následky nese pro další život a rozhodování. Dost mi vadil jeho přístup k řešení starého případu z hor, jeho až nezdravá snaha objasnit zapomenutý a odložený případ a to i přesto, že až maniakální snaha dobrat se skutečnosti, ohrožuje jeho blízké a především hrozí rozpadem jeho rodiny. Což nepůsobí zrovna sympaticky
v okamžiku, jdy je eventuální výsledek v podstatě k ničemu a možná jde jenom o scénář exkluzivního filmového dramatu. Takže, když dojde k vyřešení a příběh je znám, jsem docela zklamán - podle mne je motiv činu příliš slabý na takový masakr, o kterém je příběh. "Naštěstí" - tedy naštěstí pro knihu platí, co řekl starý rabín na smrtelném loži: "Všechno je jinak!"

6 17.09.2018

Román z období války na Dálném východě, kde momentálně vítězí Japonci. Angličtí zajatci mají postavit most přes řeku Kwai. V zajateckém táboře dochází ke konfrontaci velitele anglických zajatců plukovníka Nicholsona a velitele tábora japonského plukovníka Saitó. Plukovník Nicholson je v podstatě snob, přesvědčený o nadřazenosti své a celé bílé rasy nad Asiaty. Jeho protivník, plukovník Saitó to cítí a v kombinaci s jeho nenávistí ke všemu britskému a alkoholem to vede k jeho krutosti a výbuchům vzteku. Nicholson nakonec vezme stavbu mostu, kterou jeho vojáci úspěšně sabotují, pod svoje velení ve jménu své povýšenosti stylem "my vám ukážeme, vy barbaři, jak se staví most". V okamžiku, kdy se na scéně objevuje komando anglické rozvědky "Force 316" je dost odhadnutelné, v jakém bodě se tyto dvě linie příběhu protnou.

6 22.02.2018

Hledal jsem tituly do Výzvy 2018, tato knížka na mne vykoukla z knihovny mojí dcery. Otevřel jsem ji na první stránce a už jsem byl chycen. Hned první báseň se mi zalíbila tak, že neodolám, abych tady část neocitoval. Jmenuje se
"Tam, kde se Blaník promodrává":

Tam, kde se Blaník v dálce promodrává
pod křišťálovou klenbou oblohy,
kde houstne les a srnec nabodává
ohnivé léto na své parohy,
kde zarůstají trávou pěšiny
a rybník hledí zaslzeným okem
na čas, jenž pádí kroky dlouhými
přes strže kolem otevřených oken,
tam viděl jsem jít mezi metliicemi
po polních cestách mladou českou zemi.
...
Podívejme, nějaký nadějný mladý autor, řekl jsem si - ze své trestuhodně trapné neznalosti jsem byl vyveden nahlédnutím do Wikipedie - Jan Pilař - ročník 1917. A hned jsem si také uvědomil, že to jméno samozřejmě znám, ale bylo dobře zasuto v mé brožované paměti. Knížka je výborem z Pilařovy tvorby, přečetl jsem ji s chutí, nikoli na jeden zátah, ale vždy kousek, pár básní, jako přídavek denní "dávky". Obsahuje i další malebné a něžné básně - např. Křídlovka jara, Letní déšť aj... Dokonce i v části čtvrté, kde je pár básní, vyjadřujících řekněme autorův občanský postoj, se jejich poezie nese ve stejném duchu. Např Říjen 1917 nebo Sovětské zemi by se mohly jmenovat jakkoliv jinak a druhá jmenovaná jenom posledním veršem přiznává svůj titul.
Útlá knížka je doplněna ilustracemi Zdeňka Brdlíka, které podtrhují styl a malebnost Pilařovy poezie.

6 18.02.2018

Otevřel jsem knihu v rámci Výzvy (čtyřslovný název) s nadějí humorného čtení vyplývající z představy titulů Cesta do hlubin študákovy duše, Študáci a kantoři (jako film Škola základ života) atd. Bohužel jsem byl dost zklamán, humor z prvorepublikových časopisů asi není pro dnešního čtenáře k popukání. Pravda je ovšem taková, že výše uváděné tituly, které mě nalákaly, jsem nečetl, ale viděl zfilmované, kde herecké obsazení mělo nepochybně značný podíl na jejich úspěchu. Kniha je dělená na několik částí - 4. část knihy - Slovník jazyka študáckého také není příliš čtivá, takže já jsem nejvíc hodnotil Doslov, který ovšem není autorův, ale napsán Marií Krulichovou. Ocenil jsem literární plodnost Jaroslava Žáka a šíři jeho záběru i v dalších oblastech. Při vší úctě k autorovi a nerad se k tomu přiznávám, dočetl jsem jenom, abych si odškrtnul položku ve Výzvě 2018.... Abych vzápětí ve svojí knihovně letmou prohlídkou objevil asi dvacet čtyřslovných titulů, pro mne určitě přijatelnějších.

6 02.02.2018

Je určitě dobré, připomenout si, že bylo třeba pro "sametovou" něco dělat (myšleno v dobrém slova smyslu). Prostě se jenom tak "nevylíhla". Ale to by byl komentář spíše politický, do toho se tady nechci pouštět. Takže jenom krátce - zajímavý popis událostí doby a angažovanosti osob, bezprostředně se podílejících.

6 19.10.2017

Otevřel a přečetl jsem při plnění Výzvy 2017 - co říci k pohádkám. Některé jsou obměnou známých českých pohádek, jenom vsazené do jiného prostředí, některé zcela "nové". Co jsem si opět uvědomil, kolik je v pohádkách krve, podvodů, podrazů a násilí...četba pro děti? Aspoň, že vždycky nakonec v posledním řádku vyhraje dobro :-). Ale jinak by se to mohlo klidně nazývat horrory.

6 04.10.2017

Rozpaky - asi patřím k těm čtenářům, kteří ještě nejsou připraveni... ;-). Moje pocity při čtení byly dost rozdílné - ztráta dítěte a vyrovnávání se (či spíše nevyrovnávání) s touto skutečností - rozdíl mezi přístupem, reakcemi muže a ženy. Dobře napsaná psychologická studie, i když chvílemi příliš rozsáhle, ale to už je zřejmě Ewan - Stephen jde lesem - dvě stránky, vteřiny při havárii - dvě stránky (teď to není kritika, ale pochvala, v tom je autor perfektní). I když to možná koresponduje s hrou časem, která se v knize objevuje: "Čas přítomný a minulý čas jsou snad oba zahrnuty v čase budoucím a budoucí čas obsažen už v minulosti." Jakési fantaskní "cestování v čase" do minulosti. Do toho možná zapadá "přednáška" Thelmy. Ovšem zasedání komise, - hm, hm...
Pobavily mne ale výňatky ze zprávy komise na začátku každé kapitoly. Pokud
i toto bylo součástí "kritiky" systému ... někdy možná trochu cynické, ale vtipné: Kapitola 9. "Sociální péče o dítě, oficiální zpráva vládní komise - Víc než uhlí, dokonce víc než jaderná energie jsou naším nejdůležitějším zdrojem děti."
I když závěr knihy mi dal pochopit její titul a s knihou samotnou mě usmířil, přece jenom mám raději knihy, kdy se nemusím ptát, "co tím chtěl básník říci?". Takže u mne za 3,49 hvězdy. "Sobota" byla lepší.

6 05.09.2017

"....příběh je hluboký, po přečtení jsem se nad knížkou pozastavila a zamyslela se ..." čtu v jednom komentáři... No, hluboký příběh - mně se docela líbily kapitoly s kosmonautova dětství - život s prarodiči, vzpomínky na dědečka.
Naproti tomu, Hanuš mi připadal příliš pohádkový, stejně jako přistání s ruskou lodí - to už spíše naivní. Sci-fi to ale určitě je :-) už tím, odkud je kosmonaut vyslán, na téměř "z druhé ruky" koupené lodi atd. To samozřejmě říkám s úsměvem, možná trochu ovlivněným i tím, že jsem nedávno četl "Příběhy pilota Pirxe". Proto ani neřeším technické parametry pravé sci-fi: obsazení rakety jediným kosmonautem , jeho specializaci atd. Myslím, že autor se daleko více soustředil na kosmonautovu psychiku a pocit odcizení, samoty, což mu právě umožnila skutečnost, že na misi poslal jediného člověka.
Je třeba si také uvědomit, že autor emigroval v 15 letech, tedy v roce 2002 (kolik toho asi absorbovala jeho paměť?), a pod tímto úhlem posuzovat vazby jednotlivých postav z hlediska souvislostí s rokem 1989 a následujících. I když, mezi námi, obdoba Muže s botou by se v reálu určitě našla.
Naopak podle mne jsou docela trefné některé "pražské" postřehy - například: " ...nám domorodcům stačí pro ten vjem jedno slovo - Václavák. Uvědomím si, že už je to skoro rok, co jsem tu byl naposledy. Můj čich bojuje s invazí smogu. Zatajím dech. Všechno kolem je jeden velký důkaz našeho sprintu ke kapitalismu. Z dob komunismu toho zbylo málo - jediné, co se nemění je socha svatého Václava, zelený pohlednicový hrdina s vážným výrazem shlíží na davy z hřbetu svého věrného koně už od počátku dvacátého století, mohutná stehna a zadek pokrývá důkladná vrstva holubího trusu."
Závěrečné rozhodnutí kosmonauta Jakuba ovšem pokládám za výsledek velmi racionální a velmi zodpovědné úvahy (jednoduchý člověk, jak zaznělo v jednom komentáři by to asi nedokázal). Obávám se ovšem, že rozhodnutí trochu románové...
Zamýšlel jsem se nad úspěchem knihy v Americe - možná je to dáno i tím, že i tam znají naši nedávnou historii, tak říkajíc "z druhé ruky" a souhlasím s názorem, že primárně nejspíš kniha není určena českému čtenáři. Není to žádná bomba, ale jako prvotina podle mne prozrazuje, že autor není zcela bez talentu. Přes některé výhrady jsem s přečtením knihy neměl problém a chvílemi jsem se i docela bavil.

6 14.08.2017

Napůl na Krétě, napůl v Seattlu - krátké povídky, někdy spíše úvahy, psané s laskavým humorem, který mi velmi konvenuje. Příběhy z Kréty s krétskými nápady, někdy by se dala použít drobná obměna adjektiva...
Velmi se mi líbila např povídka Hráči - několik krátkých příhod, kdy náhodně oslovení neznámí lidé dokáží reagovat vtipně na vtipný nesmysl.
Občas Fulghum do svého humorného vyprávění vsune nějakou moudrost:"...Některé věci prostě nemůžeme mít, pokud je nezískáváme krůček po krůčku, nemáme před očima dlouhodobý cíl a nejsme pořádně soustředěni. Do této katagorie spadají i láska a přátelství. A mír a spravedlnost a proměna společnosti v něco lepšího..." (Židláci)
Doktor Papaderos na otázku po smyslu života: "S tím, co mám, mohu odrážet světla na tmavá místa tohoto světa - na tmavá místa v lidských srdcích - a něco v některých lidech změnit. Snad by to jiní mohli vidět a dělat podobně. A o tohle mi jde, to je můj smysl života." (Smysl života). Kniha se velmi dobře čte, povídky (kapitoly) nejsou dlouhé. Bavil jsem se.

6 30.06.2017