Mája_pbj komentáře u knih

(SPOILER) Sama tak trochu nevím, kde začít.

Alena Mornštajnová je rozhodně paní spisovatelka a to nám opět ukázala i v knize Listopád, kde jsou veškeré vyprávěcí linky poutavé, člověk od nich nedokáže odtrhnout oči a má neustálou potřebu číst dál a dál.

Velkolepé odhalení, proč v jednu chvíli čteme o Maji a v druhou o Magdě, kdo a co k sobě jsou, jsme asi všichni odhadli už nanejvýš v polovině knihy, ale i tak bylo pro mne uklidňující se ve svých předpokladech ujistit v zavánu perfektně poskládaných Mornštajniných slov.

Rodinná tématika a jejich vzájemná pouta byla opět velice silná a člověka pak tak trochu bolí, když si je osud vezme do vlastních rukou s tím, že na ně bohužel nečeká poslední stránka s nápisem HAPPYEND.

Suma sumárum, knížku hodnotím velice dobře, uplynulo několik dní a já nad ní stále přemýšlím, něco velkého ve mě sakra zanechala! Je to zvláštní, ale mám pocit, že i přesto, že se jedná o fikci (my přeci žijeme v demokracii, že jo), v některých částech mi děj přišel tak současný. A poslední věc, pokud je zde nějaký milovník Orwella, tohle by pro něj mohla být zajímavá volba, mně při čtení na mysl přišla Farma zvířat.

7 13.08.2021

Taková maličkost. Knížečka o prostém životě jednoho prostého chlapíka. V takovém duchu, jakou knihu číst začněte, tak v takovém i skončí. Nečekejte žádný velký zvrat či nečekaný konec, naopak splynete s jednoduchostí a každodenností skromného života, kterou každý z nás občas zažívá. Pomalým občas až ponurým tempem se necháte unést alpským údolím a příběhem Andrease i mnoho dalších odehrávajících se v pokorném světě.

Od knížky jsem očekávala nejspíš něco více, nějaký zásadní zvrat či rozuzlení, což se, pro mne bohužel, nestalo. Avšak co, kromě ohromné skromnosti a pokory, knize rozhodně přidává jsou kratičké citáty, díky nimž se příběh Andrease zaryje všem do paměti a z ní již neodejde.

3 20.05.2021

Chlapce na dřevěném bedně jsem přečetla skoro jedním dechem. A to jsem si vždy myslela, že mě knihy, kde se skoro přímá řeč nevyskytuje nebaví. Teď již vím, že to nedostatkem přímé řeči nebylo.

I když jde opět o tématiku holokaustu, je tento příběh lehce z jiného soudku. Oskar Schindler zachránil více něž tisícovku Židů a Leon a jeho rodina měli to štěstí, že k nim patřili také. Člověk by si řekl, výborně, byli zachráněni, tak to se jim asi vedlo dobře, ale vůbec ne. V podmínkách, ve kterých museli vyrůstat byli opět příšerné, avšak náš odvážný chlapec bere téměř vše, co mu osud nadělil, velice pozitivně a svůj život vnímá jako jedno velké štěstí. A to je i nejspíš důvod, proč nám chlapec na dřevěné bedně tak brzy dospěl.

9 13.05.2021

Neměla jsem od Hračkáře kdo ví jaké očekávání, ale nakonec mě mile překvapil. Mísí se v ní dvě dějové linky, ta o holokaustu je bezpodmínečně zajímavější, ale ani ta současná nebyla zcela k zahození. Avšak i přesto jsem se několikrát přistihla, jak odpočítávám stránky k lince o holocaustu, ta ve mně budovala napětí a já měla neustálou potřebu zjišťovat, co bude následovat. Současná linka měla občas lepší, občas horší stránky, asi tak jako už to i v běžném životě bývá.

Nicméně oceňuji čtivost celé knihy. Jednoduchý jazyk, který však v sobě skrývá obrovské téma. Občas z knihy až mrazilo, čeho všeho je schopný člověk zaslepený nenávistí vůči jiné lidské bytosti udělat. Velkolepé odhalení a rozuzlení jsem já osobně nečekala a knihu i celý příběh krásně okořenili. Avšak konec byl takový nijaký. Trochu mě zklamalo, že mě na následující straně nečekala další kapitola, ale poděkování.

Podtrženo, sečteno: Lepší průměr s nečekaným závěrem.

3 13.05.2021

Myslím si, že tuto kratičkou knížečku s nádhernými a propracovanými ilustracemi ocení každý - ať už děti, tak i dospělí. Každá stránka mě nutila přejít na další i když se mě "človíček" provázející čtenáře knihou snaží přesvědčit o opaku.

Komu určitě knížku doporučuji, tak je nečtenářům, sama jsem ji jednomu půjčila a ta radost v jeho očích, že přečetl celou druhou knihu v životě, byla k nezaplacení.

1 12.05.2021

Ze začátku mi dlouho trvalo než mě kniha vtáhla do děje a já se musela nutit knihu číst. Avšak po několika přečtených stránek mě kniha uchvátila a již nepustila. To, že je rozdělena do tří části, které na sebe zprvopočátku nenavazují mi vůbec nevadilo, naopak miluji, když je členění knihy lehce neobvyklé a kniha mi nabídne něco, co jsem ještě doposud nečetla. Mohlo by se zdát, že Hana je především knihou o holokaustu, ale vůbec ne. Ano, holokaust zde hraje velkou roli, ale román je především o rodině, o tom být smířen s tím, že ne vždy je všechno tak, jak jsme si naplánovali a nikdy nevíme, co si pro nás život přichystá.

Ke knížce jsem možná trochu skeptická, protože mi byla (možná až příliš) vychválena především proto, že popisuje život v období druhé světové války, po ní a především o židech a jejich osudech. S touto tématikou mi prošla rukama hromada knih a proto se mi ihned po dočtení zdála spíše slabšího rázu. Avšak teď s větším odstupem Hanu hodnotím jako velice povedou knihu, ne jako knihu o holocaustu, ale knihu o lidech.

Pokud si chcete přečíst knihu převážně o holocaustu, tak znám spoustu daleko lepších knížek, ale pokud hledáte příběh o životě a jeho nečekaných zvratech, tak jste na správné adrese.

13 02.05.2021

Mnoho zajímavých životních příběhů, ve kterých se člověk neztrácí i přes to, že se v knize objevuje velké množství postav. Zjednodušeně řečeno Mornštajnová to prostě umí. Umí vykreslit veškeré postavy tak, že máte pocit, jako by to byli vaší staří známí a nutí vás přemýšlet nad jejich osudem. Děj je nepochybně také čtivý a poutavý.

I přes to jsem však Slepou mapu četla až po autorčiném bestselleru Haně a ta ve mě zanechala daleko hlubší a pozoruhodnější pocity. Ve Slepé mapě na vás na samém konci nečeká žádný zvrat a neřeknete si jako u Hany: "jako vážně?", jako spíš "jo, to by šlo". Alena Mornštajnová je ale rozhodně ten typ spisovatelky, od které toho chcete přečíst více, neboť její styl psaní vás zaručeně bavit bude.

7 02.05.2021

Kniha rozhodně stojí za přečtení, ukáže člověku, že ne vždy platí přísloví: "Jablko nepadá daleko od stromu." či jak bylo v knize uvedeno: "Jaký otec, takový syn." Avšak i přes to jsem od knihy čekala asi více. Věřím, že pro Zaka, jeho sourozence a matku nebylo lehké vyrůstat a být neustále označováni jako rodina Nosaira, tedy rodinu teroristy, a rozhodně nechci jejich životní příběh nijak zlehčovat, i přes to si však myslím, že se z takto velkého životního příběhu dalo vytřískat více.

Děj se ze začátku jeví velice slibně, má takový ten pravý vyprávěčsko-románový styl, ale ten se hned po několika stránkách změní na: "tak kámo, já ti teda řeknu, jak to bylo". Čekala jsem, že se dozvím více o tom, jak Zaka jeho otec vychovával k nenávisti, učil ho, že zabíjení je správné a bomby jsou nejlepší věc na světě, ale nic takového se ve velké míře nekonalo. Otce zavřeli, když byl Zak ještě malý šestiletý kluk a od té doby, krom hovorů z věznice a pár otázek na jeho matku a sourozence ho prakticky nevychovával.

Velké a zajímavé téma, ale zpracování takový průměr. Kniha má samozřejmě i světlejší stránky, ale ty bohužel nezachraňují ty mizerné.

02.05.2021

Kontroverzní téma početí a potratů, které mi Jodi přiblížila zase brilantní způsobem.

Po přečtení knížky (vlastně i během čtení) mi toto téma v hlavě neustále vyvolávalo otázky a v knize Záblesk života jsem na ně našla i odpovědi. Souhlasím, že čtení pozpátku nebylo ze začátku vůbec snadné a nějakou dobu mně samotné trvalo než jsem se zorientovala, ale snažila jsem se dostat do hloubky děje, co možná nejdřív, aby mi nic podstatného neuteklo a díky tomu jsem vyhrála. Po přečtení pár kapitol mi děj už smysl dával a já měla neustále potřebu dostat se k začátku a zjistit, co přivedlo všechny hlavní postavy na kliniku. I když jsem si ze začátku myslela, že mě během čtení nemůže už nic překvapit (když mi vše podstatné bylo řečeno na začátku), tak to Jodi Picoultová opět dokázala a nečekané momenty se objevily nejen na konci, ale i v průběhu děje.

Nemyslím si, že by se jednalo o nejlepší knihu od Jodi Picoultové, ale rozhodně stojí za přečtení a to i přes to, že se ze začátku nečte nejlépe.

3 17.01.2021

Spisovatelka si vybrala zajímavé a pro mě neznámé téma, které mi dokázala přiblížit s humorem i drsností a především s právnickým podtónem. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna mě budou zajímat nějaké právnické kecy v knížkách a že je budu dokonce dále vyhledávat a číst. K Jodi mi ty soudy patří a hlavně mě u ní baví. Opět zvolila Jodi i super téma celé knihy, Amišská společnost, pro většinu téma neznámé, ale z knížky Prostá pravda se dozvíte úplně vše, co o životě Amišů potřebujete vědět. Stala se z ní kniha, která musí zdobit mou poličku knih po zbytek života.

4 25.03.2020

Jodi Picoult je prostě paní Spisovatelka s velkým S. Vše, co si od ní člověk vezme do ruky, tak nesáhne vedle, zvláště u Velkých maličkostech. Zde se autorka zamýšlí nad rasovými problémy a předsudky, které jsou stále mezi námi, i když nemusí jít vidět, a proto je fajn si toto téma připomenout touto knihou.

5 14.03.2020

Člověk se podívá na hrůzy Druhé světové války jak očima Němců, tak očima Židů. Skvělé vystavěný příběh, který netradičně vypráví přímočará Smrt se smyslem pro černý humor. Nemohla jsem se od knížky prostě odtrhnout.

15 14.03.2020

Knížka měla i světlejší chvilky, ale spíš zde převládaly ty slabší.

14.03.2020

Z bradavické série patří Vezeň z Azkabanu k mým nejoblíběnějším.

5 07.03.2020