Maki229 komentáře u knih
Kniha je důkazem, že se i věci bolestné dají popsat krásně, čtivě a tím zaujmout čtenáře. Vždy je dobré, když se dovídáme o historii a to i o té nedávné, přinejmenším je to poučné, snažit se chovat tak, abychom už neopakovali fatální chyby.
Přes všechny útrapy Mirky a především Hany je na konci naděje a to se mi líbí.
Ráda jsem si oprášila příběhy, které jsem naposledy četla na základce. Myslím, že teď se mi líbily ještě víc. Z těch méně známých Záhořovo lože a Lilie.
Oceňuji krásnou práci Erbena s naším jazykem.
Za poslední rok je to kniha, která mě nejvíce uchvátila. Sotirii jsem si zamilovala od dětského věku až po ten babičkovský. Také já, jako spousta jiných, máme představu Řecka spojenou s plážemi u moře, sluncem zalitými. V knize se ukázala i jiná místa, spolu s obdobím a bídou občanské války, která mnohdy rozdělila rodiny. Vše je popsáno s citem, nic hororového bych nečetla. Ti nejchudší v Řecku uvěřili "zázračnému komunismu", který je zbaví bídy a mnozí uprchli do Československa. Časem prozřeli a viděli, že to skutečně není ráj na zemi. Krásně se to četlo od začátku až do konce. Doporučuji všem, kteří mají rádi, historické romány, čtení pro ženy i rodové ságy. Nenásilnou formou se dozvíme mnohé nejen o řecké komunitě, ale i historická fakta naší země od 50. let do dneška.
Mé prvotní obavy, že bude příběh pouze zamilovaný, se rychle rozptýlily. Postavy jsou prokreslené a za mě hlavní hrdinka Elizabeth by krásně zapadla i do dnešní doby. Čtení jsem si užila, byla to má první kniha od Jane Austen a určitě ne poslední.
Příběh Báry a její kamarádky Elšky se mi četl rychle. Nemohu říci, že by mě čeština paní Němcové nějak zpomalovala, naopak, odsejpalo mi to jedna báseň. Bára je vysloveně sympaťanda, která předběhla svoji dobu a moc jsem jí fandila. A zase jsem ráda, že to dobře dopadlo, miluji dobré konce.
Velmi pěkné filmové zpracování jsem znala, přesto se mi kniha líbila ještě víc, doporučuji přečíst všem, co také doposud znají jen film.
Po knížce jsem sáhla, protože mě zaujal netradiční příběh - hlavní hrdinka Rachel sleduje z vlaku den co den stejné místo. A nezklamala. Vyklubal se z toho román s psychologicky dobře popsanými postavami a ke konci i slušný detektivní thriller.
Milé vtipné pohádky a bohatá čeština ukázaná v celé své kráse jednoho z našich největších spisovatelů. Pohádky jsem už znala a přesto si je náležitě užila, všechny jsou pěkné, moje nejoblíbenější je Pohádka pošťácká.
Myslím, že jsou i po těch 100 letech čtivé i pro dnešní menší děti, které by tímto získaly mnohem větší slovní zásobu.
Martinu Viktorii Kopeckou mám ráda. Vyzařuje z ní radost a pohoda. Dle mého mínění může oslovit nejen věřící, ale i toho, kdo je ochoten zamyslet se nad životem vůbec - témata k zamyšlení, ale i běžný každodenní cvrkot. Každý si zde může najít myšlenku, poznámku i víru k povzbuzení.
Líbí se mi i formát knihy se zaoblenými rohy.
Pěkné. V první polovině mi připadala hlavní hrdinka až moc bázlivá, především při příjezdu na Manderley, nicméně mě to nerozčilovalo, každá jsme nějaká se všemi možnými nedokonalostmi, navíc vě věku 21 let je málokterá vyzrálá tak, aby si šmahem poradila se životem. Román postupně nabíral na rychlosti a posledních 150 stran už jsem přečetla na jeden zátah a konec se mi líbil, byl to silný zážitek.
Na Stoletého staříka jsem se už nějakou dobu chystala a letošní ČV mi to urychlila. Pro mě prvních 100 stran bylo pouze dobrých, žádné očekávané wow se nekonalo. Možná jsem měla přehnaná očekávání. Potom jsem stylu psaní přišla na chuť a zbývajících 300 stránek se už jen bavila. Námět je rozhodně originální a vtipně popsaných situací ze současnosti i minulosti je nepočítaně.
Dobře a rychle se mi to četlo. Je to krásný příběh z kanadského venkova a detektivní zápletka je tu pro mě jako třešnička na dortu. Trefně vykreslené postavy, hodně jsem si jich oblíbila. Mimo jiné také inspektora Gamache.
Určitě si přečtu další knihy s jeho pátráním.
Příjemně se četla. Seznámení s běžných životem vesniček na jihu Francie. Osobně jsem v Provence nebyla, ale byla mi velmi blízká s naším krajem jižní Moravy - trhy, vinohrady, lidé, kteří zase tolik nespěchají a rádi si posedí u dobrého jídla a pití. Byl to pro mě tak trochu návrat domů, ke stylu života, který je mi blízký... A s nadsázkou mohu říci, že rozdíl je v tom, že u nás na jižní Moravě nemáme lanýže.
Po mnoha přečtených historických detektivkách moje první Vondruškova epopej. A spokojenost je veliká. Čtivě vyplněno mezi faktickými historickými daty. Pro mě jako milovníka historie ideální a věřím, že touto formou přivedl pan Vondruška k zájmu o naši historii už mraky dalších nadšenců.
Přečetla jsem za jeden den. I když mám informace, jak to tady 40 let po II.světové válce probíhalo, jsem ráda za knihy, které to poutavou formou přiblíží těm, co nezažili socialismus. Je potřeba, ať to nevymizí z paměti lidí a ať si všichni včetně mě uvědomíme, jak se máme dobře, navzdory těžkostem, co nás obklopují... můžu pořád říci...ještě dobrý. Obdivuji všechny 4 ženy, jak se popraly s osudem a ledacos zvládly, protože musely.
Krásně jsem si četbu užila během jednoho dopoledne. Podrobně popsaný život jednoho městečka a zámečku v 19.století se vším co k tomu patří: pečlivě prokreslené postavy ze všech společenských vrstev, jejich běžný život, obživa i nemoci. Mezitím se odvíjí příběhy osiřelého Vojtěcha, zámeckých pánů a dalších postav. Vše se v příběhu krásně propojí a chvílemi mě až dojímalo, jak si lidé dokázali pomoci. Je zde ukázáno, že všude byli také vyžírkové a prospěcháři a těší mě, že navzdory i těmto intrikujícím živlům dobro zvítězilo.
Anotace se mi zdála zajímavá, tak jsem si knihu vypůjčila v knihovně. A dobře jsem udělala. V jednom domě je tolik "ztroskotanců"..., jak se ukáže, když si lidé pomáhají a nejsou lhostejní ke druhým, dá se zvládnout hodně a život se dá zlepšit kdykoli a v jakémkoli věku. Neotřelý je pohled myši, která v domě rovněž přebývá a střídavě navštěvuje všechny nájemníky.
Miluju koně i knihy. Už z podstaty to je knížka, kterou nemůžu minout. A když se k tomu ještě připojí dobrý příběh, vyjde z toho dost hodin příjemně stráveného času. Hlavní hrdinky - knihovnice v sedle jsem si oblíbila všechny. Každá je jiná a když jde o dobrou věc, vytvoří sehraný tým. Navzájem si pomáhají v práci a povzbuzují se v osobním životě. Je to román o drsném životě 30.let 20.století v Kentucky a především o opravdovém a upřímném přátelství, které pomůže překonat všechny nesnáze.
Útlá milá knížka od pana Čapka. Trochu mě překvapilo, že 3/4 knihy je zase o pejscích, ale to vůbec nevadilo. Z jeho pera je zřejmé, že miloval všechna zvířata a přírodu vůbec. Po přečtení jsem hned knížku rozpůjčila po rodině a všichni jsme se shodli, že když už doma pejska máme, není to tak, že my určujeme program, do kterého se domácí mazlíček zařadí, nýbrž on je tvůrce našeho volného času.
Přečetla jsem jedno odpoledne nemocná v posteli a bylo to jemné pohlazení po duši. Beru to jako krásné čtení pro všechny od 2 do 100 let o přátelství, pomoci a naději. Takto pěkně bychom se měli k sobě chovat v každodenním životě a tím ho činit hezčím.
Mám ráda ženské romány. Ty se dají napsat dobře nebo nezajímavě. A tento je pěkně napsaný, rychle se čte a odsýpá. Chtěla jsem si ho přečíst stylově o vánocích, ale v knihovně byl žádaný a tak na mě vyšel až teď. No alespoň jsem si ho přečetla v době velkého ochlazení na 5°C po předchozích teplých dnech 20 - 25°C. Vyšlo mi čtení u popíjení horkého čaje, zasněžená skotská krajina, romantika, co chtít víc?