Malarkey
komentáře u knih
Předehra k Nadaci
Isaac Asimov
Isaac Asimov sérii o Nadaci měl absolutně promakanou. Sic zakončil bádání za bludnou Zemí v předchozí knize, jal se pokročit sérií tam, kde to vlastně všechno začalo. V době Hariho Seldona, který s celou tou psychohistorií přišel. Fascinující na této knize nicméně nebyl tolik její průběh, jako spíš to, jak ji měl propojenou se všemi knihami předešlými. V tu ránu se veškeré ty momenty knih předešlých začaly propojovat a dokázaly dovysvětlit něco, o čem se v předchozích dílech jen mluvilo. A i když je tento díl hodně filozoficky stavěný, stále se udržuje obrovský důraz na dobrodružství, které mě místy bavilo hodně a místy už ho možná trošku i hodně bylo. Na symbolický závěr kariéry legendárního spisovatele se nicméně hodně těším.
Nadace a Země
Isaac Asimov
Nadace a Země na mě dlouho po přečtení předchozího dílu nečekala. Jelikož s ní Isaac Asimov přímo navazuje na předchozí díl, tak jsem neměl důvod váhat. Jo, žít v roce 1984, tak si asi dva roky popláču, ale takhle to mám krásně po sobě v koronavirové době a nemůžu si to vynachválit. V úvodu autor uvedl, že předchozí díl měl takový úspěch, že si u něj nakladatel rovnou objednal další knihu. Musel to tedy mít dobře promyšlené. A to se také stalo. Touto knihou totiž pokračuje ryzí dobrodružství party kolem Trevíze a v tomto případě cestují z planety na planetu, aby našli bájnou Zemi. Ten námět mě vysloveně uchvátil stejně tak, jako když mě tenkrát uchvátil seriál Hvězdná brána, jehož myšlenka cestování na jiné světy byla obdobná. Autor si s cestou vysloveně vyhrál a každá z planet měla nějaké to specifikum, kvůli kterému jsem se nemohl odtrhnout od čtení. Nadšení se mě drželo až do závěrečných stránek, které Isaac zakončil tak, jak se sluší a patří. S filozofickým nadhledem, ale realisticky tak, aby čtenáře nezklamal.
Taromancie
Charles Dobzynski
Vypadá to jako sebemrskačství, jít si číst knihu, která je tady v černých číslech, ale pořád mě lákal žánr sci-fi, utopie a také fakt, že se jedná o knihu z edice Omnia, na které v knihobudce rád narážím, a která mě již nejednoukrát překvapila kvalitní knihou. Výsledek je ale dle očekávání. Přitom námět není vůbec špatný. Autor je ale zjevně blázen (nemá problém z knihy udělat v jedné kapitole uživatelskou příručku) a především je znát i to, že se jedná spíše o básníka. Jeho náhled na utopii má plno zajímavých myšlenek, ale čte se neuvěřitelně těžce. Autor, dle svého básnického střeva, zbytečně moc rozepisuje něco, co rozepisovat není potřeba a románově to podle mě ani nejde. V podstatě se hrozně těžko dostává k příběhu, který je popisován tak, že je obrazně popsáno všechno kolem, ale prakticky jste jako čtenář úplně jaloví, protože nevíte, kde a čí jste. Tak těžce čitelnou knihu jsem nezažil a mám pocit, že jediný, kdo ji opravdu přečetl, tak je autor závěrečného slova v knize, který nad románem bádal a podle mě vybádal velkou černou díru.
Pán ohně
Peter May
Mám za sebou trilogii z ostrova Lewis, příběh z ostrova Entry a nyní už i první díl Čínských thrillerů a musím říct, že ačkoliv jsem se prvního dílu bál, tak jsem vlastně byl absolutně spokojený. Příjemné překvapení totiž přišlo se samotným příběhem, který se ze začátku tváří jako detektivka, ale postupem času se z něj stane hodně slušnej eko-thriller, který obzvlášť v závěru krásně burcuje. Je teda pravda, že těmi detaily milostné linky mezi americkou lékařkou a čínským lékařem jsme mohli být ušetřeni, ale zase to má patrně dost zásadní vliv na další díly, takže i když autorovy kvůli tomu jednu hvězdičku odpustím, pořád si u mě udrží hodně slušnou čtyřhvězdičkovou nálož. Když už jsme ale u těch dalších dílů, tak by mě zajímalo, zdali autor tuto knihu původně zamýšlel jako první díl z nyní šesti vydaných. Nedokážu si totiž vůbec představit, jak na ten námět druhým dílem naváže...ale nemůžu se dočkat, až se do něj pustím. Ty čínské reálie mě totiž hodně baví a to i díky tomu, že jsem Peking naštívil a tak si každý park googlím a zkoumám, co v Pekingu ještě stojí za navštívení.
Lehké fantastično
Terry Pratchett
Říkal jsem si, že první díl ze Zeměplochy bude takový úvodník, a že se třeba opravdový příběh Mrakoplaše se Sedmikvítkem rozjede až v nadcházejících knihách. Po prvním díle, který mě neoslnil, jsem se tak nevzdával a říkal si, že v tom zkusím pokračovat dál a uvidím, čím mě autor překvapí tentokrát. Nakonec musím říct, že Terry má neuvěřitelnou představivost. Dokáže psát o naprostých nesmyslech a dávat tomu absolutní váhu. Chvíli jsem měl opravdu co dělat, abych se v příběhu vůbec vyznal. Spisovatel se totiž dokáže poměrně snadno zahloubat do, za jiných okolností, bezvýznamných situací a svým osobitým sarkasmem tomu přidávat osobitý humor. I po druhé knize ale u mě stále bez výraznějšího zájmu.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Není magický realismus jako magický realismus. Můžete být nadšení u Murakamiho abstraktních příběhů, ale může Vás děsně nebavit například tato kniha, která je zároveň stěžejním dílem samotného autora a údajně jeden z nejzásadnějších představitelů onoho magického realismu vůbec. Pokud bych začal pozitivem, tak musím říct, že psaná forma jistou formu rozhodně má. Autor ale v tomto případě čtenářovi neusnadnil vůbec nic. První stránkou rozjede nekonečná série vět, která nebere konce a neusnadní to ani absence kapitol. Autor se ujme vyprávění příběhu jednoho snad z tisíce postav, které se v knize objeví a jakmile rozjede vyprávění, tak ho různými vedlejšími linkami rozvětví na nekonečný příběh. Přirovnal bych to asi k situaci, jako když mi máma jednou vyprávěla pád skleničky ze skříně, která se dá popsat jednou větou, ale máma popisovala pád skleničky asi dvacet minut a k tomu zahrnula vše v okolí skleničky, co se dělo, včetně pohybu vzduchu, který zapříčinil ten pád takový, jaký vlastně byl. Autor se v tomhle příběhovém větvení vysloveně vyžívá a psaní rodokmenu tu v tomto případě není doporučení, ale nutností, jinak se v tom ztratíte hned po několika stránkách. Určité kouzlo ale kniha ve své těžkosti má. Vypráví o tehdejším vnímaní světa, o lidských vlastnostech, o Kolumbii, o válce, o smutku a samotě…vlastně je to hodně depresivní vyprávění, ale je to to všechno, co je v nás a málokdo tomu dokáže otevřít dveře tak, jako autor. Škoda ale, že jsem měl co dělat, abych při čtení této knihy neupadl do kómatu z toho množství…všeho...co tato kniha nabízí.
Ostrov
Sigríður Hagalín Björnsdóttir
Knihu jsem si zvolil už jen z lásky k Islandu, když jsem na obalu zahlédl islandskou autorku. Ani z obsahu jsem ale pořádně nedokázal vyčíst, oč se bude jednat. Mile mě ale překvapilo, že se vlastně jedná o dystopii na téma, co se stane, když na celém světě vypadne elektřina plus si k tomu připočtete, že se kniha odehrává na Islandu, kde izolace od okolního světa je první bod, který Vám vytane na mysl. Škoda ale, že kniha neklade vůbec žádný důraz na příběh a spíše útržkovitě vypráví situace z ostrova, co se kde děje. A to jak z pohledu politického, novinářského, tak osobního spektra v rámci několika konkrétních osob. Chvílemi na mě kniha psanou formou působila až strojeně. Ke konci jsem si ale začal uvědomovat, že po psychologické stránce se jedná o brilantní výpověď lidského pokolení. Zvláštní, ale důmyslná jednohubka, která si určitě zaslouží pozornost.
Rozkazy z Berlína
Simon Tolkien
Co si budeme nalhávat, příjmení Tolkien je poměrně vděčné a dělá knize reklamu už samo o sobě...Nicméně během čtení se pak ukáže, jaká kniha je a musím říct, že jsem byl vcelku i mile spokojen. Simon zřejmě od dědečka zdědil spisovatelské nadání. Jedná se totiž o atypickou detektivku odehrávající se během druhé světové války v Londýně a zasahující svým tématem až k tehdejším špionům. Námět možná není žádná šokující pecka, spíše dobře odvedená rutina. Co je ale na knize opravdu zajímavé, tak samotný popis válečné atmosféry tehdejší doby. Strach z příchodu Němců je cítit na každé stránce.
Velké problémy v malém Vietnamu
František Kotleta (p)
První setkání s Františkem Kotletou a musím říct, že si teď na první dobrou nevybavím, jestli jsem v psané formě zažil nějaký rozdíl od skutečného Leoše Kyši. Kniha je veskrze hodně akční. Na akci je vlastně založená. Také je hodně drsná, nekompromisní a psaná je silně sarkastickou formou, což za normálních okolností mám rád. A tady se mi to konec konců taky líbilo. Jen celý ten námět byl tak strašný brak, v dobrém slova smyslu, čímž se ani sama netají, že knihu nemůžu považovat za víc, než jako za zábavnou jednohubku. Jen jsem se ale nemohl po přečtení zbavit dojmu, že se kolem Františka Kotlety až zbytečně moc mluví. Uvidím...třeba jednou změním názor u jiné knihy.
Syndróm E
Franck Thilliez
Musím se přiznat, že mě sejmula už jen samotná myšlenka zakomponování filmu a filmového průmyslu do samotné kriminálky. To Franck Thilliez zvládl naprosto parádně a já se vůbec nedivím, že nakladatelství XYZ tuto knihu vydalo, aniž by vydalo i předchozí ze série. Vyšetřovatel Franck Sharko je totiž jeden z těch nepřizpůsobivých, že zvyknout si na něj chvíli trvá. Zde ale příběh převládá a tak, pokud máte rádi filmy, počítejte s tím, že budete absolutně nadšeni. Knihu bych s klidem přirovnal například k filmu 8 mm. Ponurá, precizní, mysteriozní a nápadem neuvěřitelně zajímavá.
Svědkyně ohně
Lars Kepler
Musím se přiznat, že po přečtení jsem byl zklamaný závěrečným rozuzlení. Během čtení jsem totiž měl pořád pocit, že přijde něco, co by mě víc šokovalo...a to se vlastně nestalo. Po přečtení jsem tedy měl pocit zklamání a vnímal jsem tento díl jako zatím ten nejslabší. Po několika dnech se mi ale tento pocit rozležel a nakonec jsem zhodnotil, že jestli je některý z těch tří dílů zapamatování hodný, je to právě tenhle. Problém je totiž v postavách. Nejsou úplně příjemné, ale na druhou stranu jsou dost zajímavá. Hlavně ta, co hraje domnělé médium. Tam jsem si pořád říkal, že mi něco nesedí a ono ejhle...Joona Linna opět vysloveně nepřekvapil, ale zároveň ani nezklamal. Pořád ale čekám nějakou bombu a tu jsem ani po třetím díle nedostal.
Soudný den
Jan Urban
Finále Pragocalypsy epické tak, jak se patří. Přesně co jsem čekal, to jsem také dostal. Autor se v předchozích dílech trošičku zapomněl v tom, co se mi na prvních dílech líbilo, ale tady to už nevynechal. Řeč je o popkulturních odkazech, které tu sype z rukávu, a které, když mi mají co říct, je radost číst. A že jich je zde celé kvantum. Finále ale parádně akční, odehrávající se v námi všemi dobře známých lokací a zakončení série jak se patří. Přirovnání filmovou terminologií, takové to hororově laděné akční béčko, které jste zažili v dětství, byl to pro Vás pozitivní šok, a v dnešní době se k němu s radostí vracíte, protože Vám připomíná chvíle objevování daného žánru.
Rex
Donny Cates
Jeden z těch nejlepších Marvel komiksů, co jsem četl. A největší vinu na tom má vlastně samotný antagonista Venom.
On totiž Venom je hodně zajímavá postava. Jen Sony to úplně nepochopilo a tak i když měla skvělého herce, z jeho postavy filmově udělala, průměrného pobudu, který se Deadpoolovi nemůže rovnat. Byť by mohl.
Knižně je to ale skvělé. Velice pěkně nakreslené, hodně temné a ponuré, vlastně přesně takové, jak si pod samotnou postavou představíte. Vysloveně dobrý kousek.
Příběh falešného copu
Marie Macková
„Ten by měl dělat kostelníka u svatého Michaela…a možná by se začal bát, že se archanděl nějak dostane ze svého obrazu a povolá ho k zodpovědnosti za poloprázdnou kostelní kasičku.“
Chtěl jsem si trošku odpočinout od všech těch fiktivních sci-fi a fantasy světů do něčeho tradičního, odkazující do české minulosti. A povedlo se mi to náramně. Příběhem z poloviny 19. století s příměsí klasické detektivky po vzoru Četnických humoresek.
I když, pravda, zase tolik vtipu jsem tu úplně nezažil. Četlo se to ale velice pěkně. Klasická detektivka se vším všudy. Možná trošku volnější v ději a zajímavější v atmosféře doby. Na těch 250 stránek jsem totiž měl pocit, že se toho zase tak moc v rámci vyšetřování neděje, ale zato jsem si udělal obrázek o tom, jak se žilo v té době v Králíkách.
Za mě příjemně odpočinkové, řádně detektivní, s radostí si přečtu i ostatní díly.
Ve stínu apokalypsy
* antologie
Další z řady sbírkových knih z nakladatelství Fantastická Epocha, které se pro změnu zaměřilo na apokalypsu nejrůznějšího charakteru. A jak to tak bývá, tak i zde jsou povídky slibnější, ale i slabší.
Hned z kraje prvních povídek jsem četl trošku s pozorem, nic mě totiž vysloveně nenadchlo. Pak to ale přišlo a i zde se objevilo pár kousků, které jsou prostě a jednoduše pecka.
Mezi ty nejlepší, co jsem si doslova užil se jednoznačně řadí tyto:
Kód Zeta, František Kotleta – dle předpokladu, klasický Kotleta, s tradiční mimozemskou, apokalypsou na český způsob s překvapivým sexuálním vyústěním. Super závěr.
Nemesis, Roman Bureš – poměrně surrealistický zážitek, solitérní (solidární) akce pana Lišky před zánikem světa, velká pecka, hlavně závěr
Čtyři králové, Petra Lukačovičová – pražská měšťanská apokalypsa z prostředí Starého města, líbilo by se mi na v rámci tohoto prostředí od autorky více takových příběhů
Po Velké bouři, Jan Kotouč – příběh z alternativní české historie 19. století, což je pro autora typické a další důvod se konečně pustit i do dalších jeho podobných příběhů
Zákon smyčky, Oskar Fuchs – časová smyčka, grónské prostředí, trošku toho mimozemského balastu, no po přečtení této knihy jsem nakoupil pár autorových knih, nedalo mi to :)
Dlouhá noc na Japetu, Julie Nováková – dle očekávání autorčiny předchozích prací, parádní sci-fi na Japetu, jednom z měsíců Saturnu
Hltač kostí, Hanina Veselá – asi nejzajímavější prostředí ze všech povídek
Sliby se maj plnit, Kristýna Sněgoňová – na tuto povídku jsem se těšil, kór, když je poslední ze sborníku a ano…je to kvalitou autorčina klasika, nicméně výrazně drsnější a závěr mě uzemnil
Excelsior, gentlemani!
Michael Bronec
Mám za sebou další mamutí, v tomto případě parostrojní, sborník povídek ze Strak na vrbě. A ano, vzhledově je tento sborník opět naprosto úžasný. Je na něm vidět ta práce a píle, se kterou ho Michael Bronec dával do kupy. Jen u povídek jsem zde měl poprvé trochu pocit, že šly v porovnání s předchozími sborníky kvalitou trošku dolů.
Obecně bych řekl, že steampunk je téma, které u nás není příliš obvyklé a už vůbec ne zajeté. U některých povídek jsem tak měl problém vůbec tam nějaké ty steampunk prvky najít. Každopádně i zde jsou povídky, které si pozornost jednoznačně zaslouží. Není jich tolik, ale zato od autorů, od kterých byste to s radostí čekali.
Nejlepší povídky tu vnímám dvě. Starý Jack od Lukáše Hermy a Paraboloid profesora Barina od Leonarda Medka. Ty jsou absolutní top. Starý Jack je drsné dobrodružství s létající korábkou napříč Karibikem a Paraboloid profesora Barina krásně prolíná století páry s Tunguským meteoritem, který dopadl hluboce na Sibiři. Zatímco Lukáše Hermu jsem neznal a řekl bych, že jeho povídka je přesně vzorový příklad steampunku, tak u Leonarda Medka jsem tu kvalitu doslova čekal. Oba jsem si krásně užil.
Další z povídek, které ale pozornost určitě zaslouží jsou ještě Igor od Jana Dobiáše, Otázka elegance od Jana Pohunka a Podraz v Lost Hope od Petra Šimčíka. Ve všech ohledech ten žánr z nich minimálně dost cítíte.
Chapadla Černé hvězdy
Tereza Kadečková
Opět další skvělý román od Terezy Kadečkové. To už je snad tradice ne? Jednou ročně vymrsknout nějakou pecku, která jde atypicky napříč různými žánry, co?
Chapadla Černé hvězdy se odehrávají ve vodě. Navíc v prostředí postapokalyptického světa, u kterého autorka dokazuje, jak neuvěřitelnou představivost má. No a do tohoto světa vkládá příběh dvou sester, kde každá stojí ne jedné straně barikády, čímž si Vás omotá kolem prstu a vy čtete až do finálního rozuzlení. Super čtení!
Krev pro divoženku
Kristýna Sněgoňová
Druhý příběh navazující na prostředí rusalek, divoženek a víl z pera Kristýny Sněgoňové mě hned od oznámení hodně zajímal. Přeci jen Krev pro rusalky byla těžkotonážní pecka, takže jsem čekal minimálně něco podobného.
No a minimálně něco podobného jsem nakonec i dostal. I když to tedy s divoženkami není pětihvězdičková darda jako u rusalek.
Těžko soudit, kde je ten rozkol. Možná v hlavní hrdince, ze které je hodně cítit girl-power, ačkoliv ji to tamní souputníci a kolegové úplně nepřisuzují. Ve druhé polovině se ale z lokálního příběhu z maloměsta stane poměrně globální záležitost epických rozměrů samotného světa, který si autorka vymyslela.
Čte se to ale samozřejmě pořád hodně dobře. A co je na knize opravdu nejlepší, tak že tu autorka naprosto perfektně pracuje s emocemi u jednotlivých postav. Tady si můžete být jistí, že žádná z postav nebude černá nebo bílá. Naopak se tu Vaše emoce budou nad jednotlivými postavami komíhat nad stavem miluji ji, přes nechápu, k nenávidím je. A naopak. A co je nejdůležitější, bude to působit naprosto přirozeně.
Krev pro divoženku není na pět hvězd a možná za to může i šok z prvního dílu a samotného světa. Tady je přeci jen plno věcí již samozřejmostí. Pořád je to ale kniha, která je hodně slušná, baví a s mnohými odkazy na předchozí příběh minimálně hodně potěší.
Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Druhá kniha mini nakladatelství Medusa lákala na Cthulhuovskou obálku a autorku, kterou pověst jen a jen předchází. Tudíž jsem byl hodně zvědavý, co se z toho ve výsledku vyloupne.
Ta, co jde první nicméně není jednoznačné čtení. Je hodně pocitové. Na konci knihy autorka vytvořila seznam skladeb, které doporučuje ke každé kapitole poslouchat. A ano, opravdu to pomáhá. A to i přesto, že jsem většinu času netušil, co se v knize vůbec děje.
Zajímavý kousek, ale počítejte s tím, že tady na cirka stranách nedostanete jednoduché čtení. Naopak se jedná o kousek, který potřebuje každou Vaši energii k tomu, aby Vás co nejniterněji pohltil. Zajímavé, ale musím se přiznat, že mám přeci jenom raději přímočařejší tituly.
Lesní duch
Graham Masterton
Ihned za sebou jsem přečetl dvě knihy od Grahama z Golden Dogu a je zajímavé, jak moc autor své knihy situuje do polského prostředí. Byť pochází ze vzdáleného Skotska.
I to mě ale hodně pomohlo k tomu, abych si tento typicky hororový příběh rozkrývající problémy minulosti se silným nádechem nadpřirozena, tak nadchnul.
Začátek knihy tedy může trošku rozlítit slovenské čtenáře. Ale i těm nakonec dojde jisté zadostiučinění. Nebo podle mě by to tak být mohlo, byť si nedovedu představit, jak já bych se tvářil, když by mi autor v prvních deseti stránkách odsoudil moji rodnou zem kvůli jídlu.
Osobně bych to asi nepřežil.
Nicméně k věci. Lesní duch je přesně ten typ hororu, který zde píše třeba Honza Vojtíšek, Petr Boček nebo Svatopluk Doseděl. Graham si vzal myšlenku lesního ducha, tajuplného lesa za Varšavou a příběhu ze současnosti. A já byl nadšen.
V knize je trošku historického vysvětlování, trošku polských reálií, které mám rád a jsou mi blízké a pak i čtivost, která se mu upřít prostě nedá. A to ani v momentě, kdy s dějem dělá doslova psí kusy. Prostě mu to odpustíte a budete se oddávat příběhu. Nebo minimálně mně se to tak stalo a i proto jsem s knihou velice spokojen.
Jedna z dosud nejlepších přeložených knih, které Golden Dog vydal.