marara komentáře u knih

Po Vypravěčce jsem si chtěla od Jodi Picoult přečíst ještě něco dalšího. V knihovně měli ale jen Čas odejít, tak jsem po něm sáhla, i když téma sloní rezervace a hrdinky zkoumající slony mě nijak nepřitahovalo. Vždy jsem měla slony spojené s návštěvou ZOO a tam jsem jejich zkoumání omezovala jen na to, že jsou velcí, mají kly a velké uši. Autorka ale o jejich životě, mentalitě a emocích vypráví tak poutavě, že na ně ode dneška budu koukat úplně jinýma očima. Konec všechny mé teorie o tom, jak to asi bylo, rozbil na malé kousky.

8 02.03.2018

Tuto knihu jsem měla dlouho v knihovně, ale její čtení jsem stále odkládala. Pustila jsem se do ní kvůli čtenářské výzvě a jsem za to moc ráda. Samotné téma rasové nesnášenlivosti už bylo popsánov mnoha knihách, ale tady bylo o to působivější, že bylo vnímáno očima osmileté Čipery, která je velmi všímavá, hloubavá, chce věcem opravdu porozumět a navíc má bezmeznou (a oprávněnou) důvěru ve svého otce. Právě na něj se obrací se svými otázkami, a on odpovídá poctivě, jednoduše a rozvážně, aby pochopilo i osmileté dítě. Právě Atikus Finch mě ze všech postav dostal nejvíc. Důvěra, kterou měl ve své děti, zkoušky, které je nechal podstoupit, klid, rozvaha a otevřenost, se kterými zodpovídal jejich dotazy, tím vším z nich vychovával dobré, otevřené a poctivé lidi.

A nejvíc se mě dotkla pasáž, kdy Jemův a Čipeřin kamarád Dill utekl s pláčem od soudu, protože nemohl vystát, s jakým pohrdáním lidé s černochy jednají. Pan Raymond to hodnotí slovy: " Jeho ještě svět neotrkal a neotupil. Však jen co trochu povyroste, on se mu přestane obracet žaludek a nebude plakat. "

8 29.12.2017

Výborná knížka, napětí, překvapivý závěr, který nutí začít pochybovat o všech. Pro mě výborná zápletka - hrdinka sleduje z vlaku životy jiných a z drobných náznaků si dává dohromady jejich život. Dostala se v některých okolnostech překvapivě blízko, ale do jejich života si projektovala vlastní touhu po šťastném manželství.

8 31.01.2017

Nápad napsat románový příběh vydedukovaný z dat a údajů v matrikách, záznamů ze sčítání lidu, z lodních knih a záznamů v nemocnicích je skvělý. Napadá mě to vždy, když si čtu nápisy na hrobech. To byli lidé, kteří nějak žili, milovali, smáli se, nad něčím plakali, po něčem toužili. Škoda, že jejich příběhy jsou zapomenuty. Minimálně v rámci rodiny by byly zajímavým svědectvím, odkud kam se rodinná historie ubírá, odkud pocházíme, co vše už naši předci museli překonat. Určitě bychom si víc vážili toho, v jakém světě a v jakých podmínkách žijeme dnes my.

7 18.07.2024

Myslela jsem si, že o holocaustu už jsem si přečetla snad všechno. Ale ne. O situaci maďarských Židů jsem věděla jen to, že jejich transporty začaly "až" roku 1944 a že se jich díky tomu alespoň část zachránila. Zásluhu na tom měl maďarské regent Miklós Horthy, který několik let odolával německým požadavkům na deportace Židů na území okupovaného Polska. V březnu 1944 ale Wehrmacht obsadil Maďarsko a pod taktovkou Eichmanna začaly v květnu odjíždět transporty, které denně odvážely 12 až 15 tisíc lidí. 9. července Horthy transporty na nátlak světové veřejnosti (poté, co byla zveřejněna zpráva dvou vězňů, kteří z Osvětimi utekli, Vrby a Wetzlera) zastavil, ale to už z původního počtu 725 000 prošlo bránou koncentráku 420 000 maďarských Židů.

Viola Sternová mohla žít zajímavý a naplněný život, nebýt mocichtivých šílenců, kteří holocaust vykonstruovali, nelidských krutých bestií, kteří ho provozovali, a sobecké a lhostejné většiny normálních lidí, kteří jej přehlížením krutostí umožnili. Všichni tito lidé měli svůj podíl na tom, že ona i miliony dalších obětí museli projít peklem na zemi a nahlédnout až na samé dno sadismu, který se v lidských bytostech skrývá, který za určitých podmínek může vyjít na povrch a jinak běžného člověka nechá páchat zvěrstva, která si ani nechceme představovat.

V tomto ohledu byla vedle šílence Mengeleho asi nejhorší postava vězeňského kápa Baby. Tato sadistka, která byla schopná usmrtit spoluvězenkyně tím, že po jejich ležících tělech skákala, byla také vězenkyně, jen se pod vidinou lepšího zacházení zaprodala Němcům a umožnila jim provozovat mašinerii koncentráku, což by bez pomoci vězňů sami nemohli v tak velkém měřítku dokázat. Naštěstí Boží mlýny v případě Baby mlely a Viola ji krátce po válce potkala a předala spravedlnosti.

A ještě jedno silné téma chci zmínit. Otázku odpovědnosti většinové společnosti. Paní Fischerová opakovaně zmiňuje chování ostatních obyvatel Lučence, kteří nejdříve tiše přihlíželi prvním známkám utlačování Židů, někteří z pocitu, že to není jejich věc, jiní pod vlivem protižidovské propagandy rychle a ochotně uvěřili, že Židé můžou za všechno zlo světa. Šokující ale je, že tomu uvěřili i jejich dřívější přátelé a sousedé, tedy lidé, kteří je osobně znali jako dobré lidi a spořádané občany.

Na druhou stranu vidí hlavní hrdinka i to, že i Židé mohli udělat víc, aby ochránili sami sebe. Mohli při prvních náznacích utéct a v bezpečnější části světa se přidat k boji proti nacistům, jako to udělal Jura Fischer, nebo se mohli vzbouřit. Když jim brali majetek, když je nahnali do gheta, když je tam terorizovali, když je naháněli do transportů, ale nakonec i v táboře, kde bylo esesáků, byť ozbrojených, mnohonásobně méně. I tam nakonec ke vzpoře došlo. Byla to vzpoura Sonderkommanda roku 1944, při které vězni vyhodili do povětří jedno ze čtyř krematorií. Důvodem, proč se nikdy nevzbouřili a nevzali svůj osud do svých rukou byl strach. Strach z toho, že mají stále ještě co ztratit. Dokonce i v koncentráku.

Příběh nám ukazuje sílu, jakou propaganda působí na lidi. Pár umně šířených hesel typu: Židáci nám chtějí sebrat Bratislavu! Chtějí rozbít celé Slovensko! Pomáhají Maďarům! a nenávist vůči nim se rozlezla všude. A tady nás historie varuje. Vždyť i dnes vidíme podobnou nenávistnou propagandu. Čteme ji na sítích a bohužel ji slyšíme i z úst některých politiků. Jen je slovo Žid nahrazeno slovy jinými: EU, NATO, vláda...

7 21.10.2023

Knihou jsem se prokousávala pár týdnů, ale teď mě mrzí, že jsem to už dočetla. Jako všechny knihy Madeleine Albrightové je i tato plná velmi zajímavých úvah o světě, o minulosti, o demokracii, ale i o životě. Bylo tam toho tolik, že si budu muset udělat výpisky! Poučné jsou pasáže o velkých konfliktech nedávné minulosti, vhled autorky do dění je obdivuhodný. Ale kniha je zajímavá i z lidského hlediska. Už na začátku jsem tak trochu zkoprněla, když ukázala, že rozvod byl pro ni ránou z jasného nebe, ale nebýt něj, asi se nikdy nestala ministryní zahraničí a její kariéra by nebyla tak vlivná. Madeleine Albrightová mě fascinovala svou energií. I po odchodu z úřadu hledala cesty, jak zlepšovat stav světa a demokracie. Měla tolik aktivit! Hledala nové lidi, kteří by jí pomáhali prosadit její vize. A navíc měla nádherný humor! Ještěže těch knížek napsala 7 a ještěže jsem přečetla teprve tři!

7 15.07.2023

Na tuhle knihu jsem slyšela a četla samou chválu a já jsem z ní trochu rozpačitá. Námět byl dobrý, prostředí moc zajímavé, ale bylo to celé trochu moc rozmáchlé. Mnoho postav, mnoho osudů, příliš dlouhá doba. Postavy pak byly jen tak hrubě nahozené a člověk se s jejich osudy nijak zvlášť nesžil. Asi by se mi víc líbilo, kdyby to celé vyprávěla Rita.

7 17.02.2023

Tahle kniha mě dostala. Skvěle pojmenovává nástrahy sociálních sítí a digitálních technologií, bez nichž si svůj život dokážeme představit čím dál tím méně. Není to jen o zneužívání dětí rodiči při sdílení svého života na sociálních sítích nebo jen o touze být celebritou, ale i o pocitu životní prázdnoty, kterou zdánlivě může zaplnit život na internetu. Přitom je to past. Stejně tak mě to přivedlo k zamyšlení nad tím, jak velký problém je, že využíváme stále více digitálních technologií a vůbec neuvažujeme nad jejich etickou rovinou. Měli bychom myslet na to, že technologie jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Měli bychom víc myslet na to, jaký vliv budou mít všechny ty textové editory, hlasoví asistenti, softwary pro rozpoznávání řeči na lidskou inteligenci, pokud si zvykneme na ně spoléhat. Měli bychom víc myslet sami a nezapomenout žít reálný život. Není to zdaleka jen problém matek sdílejících fotky a videa svých dětí na sítích, ale i problém teenagerů trávících velkou část svého času počítačovými hrami nebo sledováním čehokoli na svém chytrém mobilu. Po přečtení téhle knihy mě tyto fenomény děsí zase o trochu víc.

"A co když je už soukromí překonaným, zastaralým pojmem, v horším případě iluzí?"

7 08.01.2023

Kniha se mi tematicky opravdu hodně hodila k podcastům Opravdové zločiny, které v tomto létě často poslouchám. Námět byl hrozně zajímavý, bavilo mě i líčení života Grace ještě v Irsku, tragická plavba její rodiny do Kanady, i její příběh, coby služebné. Něco mi na ní ale chybělo. Něco těžko postižitelného. Že by byla zachycená moc pozitivně a moc sympaticky? Jako by mi autorka vnucovala, že byla pouhou obětí. Přitom její příběh byl o mnoho spletitější.

Velké plus za jazyk a řeč postav. Díky pasážím, kdy Grace vypráví svému psychiatrovi Jordanovi a autorka často užívá nevlastní přímou řeč, jsem měla pocit, že se Grace dostávám do myšlenek.

Druhé velké plus je za zachycení stavu psychiatrických poznatků doby. Střetávání výzkumu pana Jordana ohledně nevědomí, stav psychiatrických léčeben a jejich hrůzné postupy v polovině 19. století a podloudný pokus o neurohypnózu Grace od pana DuPonta, to byly pasáže, které skvěle ukázaly, že psychologie jako věda teprve vzniká.

7 12.08.2022

O amišském způsobu života jsem věděla jen v hrubých rysech, tady jsem ale pochopila nejen jej, ale hlavně jejich mentalitu, která je fascinující. Setkání amišské dívky Katie a její typický americké obhájkyně Ellie mi opět ukázalo, že od každé kultury je možné se něco užitečného naučit. Tady to byl jejich klid a pomalý život a jejich oddanost pravdě. Amišové nejsou schopni lhát, protože pravda je hodnota, kterou jim vštěpují od dětství. Ellie zjistila, že lhát sám sobě je stejně trestuhodné jako lhát ostatním. Smysl pro pravdu dnes hodně postrádám.

7 03.08.2022

Minier je asi poslední autor thrilerů, kterého jsem ochotná si přečíst. Koncetrace násilí a zla, která je v současných thrilerech obsažená je děsivá a autoři se předhánějí, kdo vymyslí větší zvěrstva. I tady to samozřejmě je přítomné. Ale u tohoto autora se mi líbí jeho úvahy o policii, o náboženství, víře, o měnícím se světě, o hudbě... Je to chytře napsané a zajímavě rámované suspendováním a disciplinárním řízením Martina Servaze.

"Myslel na všechny sociální, geografické, generační a ideologické změny, které zmítaly touto zemí a hrozily zbořit všechno, co lidé odvážnější, protíravější a hlavně odpovědnější postavili. Nové šílenství se dalo do pohybu. Všechno muselo být černé, nebo bílé. Žádné nuance. Žádná šeď. Jako kdyby na jedné straně existovaly lidské bytosti schopné absolutně jakékoliv špatnosti a na druhé absolutně čisté, beze skvrny na svém morálním profilu."

"Oba sdíleli absolutní jistotu, že končí jedna epocha. Otvírala se před nimi nová éra, v níž někteří upadnou do iracionality a násilí. Do éry chaosu a destrukce."

7 26.07.2021

Krásně zpracovaný životopisný román sourozenců Brontëových. Dozvěděla jsem se množství informací o jejich životě, dýchla na mě atmosféra yorkshirských vřesovišť. Krásné byly pasáže, které hovořily o tom, co autorky inspirovalo k napsání Větrné hůrky, Jany Eyrové, i Dvojího života Heleny Grahamové, které jsem kdysi hltala. Navíc jsem si opravila mylnou domněnku, že totožnost skutečných autorek vydaných románů odhalil až po jejich smrti Branwell. Nevím, kde jsem k tomuto omylu přišla.

7 07.03.2021

Tak nakonec nevím. Začátek měl výbornou atmosféru a sliboval příběh ze světa módy a cesty hlavní hrdinky k úspěchu navzdory válce. Prostředí válečné Paříže, New Yorku 40. let, dílny haute couture, vznik krásných šatů, to vše mě pohltilo. Jenže pak přišla milostná linie příběhu, která čím déle pokračovala, tím více z románu dělala červenou knihovnu, nakonec byly důvody hrdinů k odchodům ze vztahů, či k odkládání vztahů na pozdější dobu úplně banální. Kniha jakoby se nemohla rozhodnout, o čem má být. Je to milostný příběh rozdělený válkou či oceánem? Je to sonda do životů lidí týraných svými rodiči a zpráva o tom, jak jim hrůzné dětství rozbilo duši a budoucnost? Nebo je to příběh silné ženy a její cesty k úspěchu v haute couture? Škoda, začátek byl tak slibný.

7 10.03.2020

Černooké Zuzany jsem zhltla za tři dny a kniha mě držela tak, že jsem nemohla dělat nic jiného. Rozporuplné reakce zde mě překvapily. Pro mě autorka na správných místech umísťovala velmi zajímavé háčky, které vyvolávaly zvědavost, jak to tedy ve skutečnosti bylo. Psychologické thrillery mám ráda, tady byla navíc řada velmi zajímavých témat. Jak se Tessie vyrovná s traumatem? Vrátí se jí paměť? Není to tak, že si vlastně vzpomenout nechce, protože pravda by byla dalším traumatem? Co se stalo tak hrozného mezi kamarádkami tak oddanými, že přerušily kontakt? Podaří se zastavit mašinérii trestu smrti? A jak s trestem smrti naložit? Vrah černookých Zuzan by si ho určitě zasloužil, ale může soudní systém dosáhnout stoprocentní jistoty, že dopadl a odsoudil vraha? Všechny tyto otázky mě nutily číst a číst a číst.

7 02.11.2019

Kniha se mi moc líbila. Petra Soukupová v ní rozehrává zajímavá dramata života jedné rodiny. Tři vypravěči, 10letý Viki, jeho 30letá matka Hanka a její maminka Eva, vyprávějí příběh ze svého úhlu pohledu. Bavily mě všichni 3 hrdinové. Rozmazlený Pražák Viki, kterého zajímají jen hry a rošťárny, herečka Hanka, u které jsem nevěřila, že se dokáže zbavit své sebestřednosti. Hance jsem rozuměla nejméně. Jak může myslet jen na sebe, dát syna k mamince a nejezdit za nimi? Jak mohla být tak nevděčná a mamince vyčítat, co se dá a nesnažit se ji pochopit a usnadnit jí život? Její maminka Eva byla zase prototypem silné ženy, která zvládne vše, co musí. Střetávaly se tady 2 typy výchovy dítěte - ten liberální, kde je dítě středobodem a vše se dělá pro jeho spokojenost, a ten tradiční, kde jsou nastavovány hranice, povinnosti a kde dočasná nespokojenost dítěte vede k jeho větší odpovědnosti. Bavilo mě sledovat, jestli se Viki dostane ze své závislosti na počítačových hrách. Příběh byl velmi dobře vykonstruovaný. Jen mě trochu mátlo, že autorka povýšila nevlastní přímou řeč na vyšší úroveň, ale v ní už jsem tápala, co je vnitřní monolog a co postavy říkají nahlas.

7 31.12.2018

Myslela jsem, že to jako prázdninové čtení bude moc ponuré, ale nakonec jsem knihu zhltla za jeden den. Mystická atmosféra všudypřítomného zmaru, drsní lidé, kteří se snaží přežít, mnohdy ale jen živoří, aniž by si toho byli vědomi. A i když je možné dostat se odtud dál a žít alespoň trochu lépe a smysluplněji, jezero jako magnet stále přitahuje. Při hledání toho, kdo jsme, je prostě třeba vypořádat se i s tím, odkud pocházíme.

7 11.08.2018

Velmi zajímavé, ale kruté čtení! Až v průběhu románu jsem si uvědomila, že obrázky podvyživených dětí a neustálé nabádání k dojídání jídla, které mě v dětství provázely, jsou spjaté právě s válkou Nigérie proti Biafře a hladomorem, který ji provázel. Knížka je velmi zajímavě napsaná. Začíná to jakoby nic. Intelektuální prostředí univerzitní atmosféry ve svobodomyslné Nsuce, debaty profesorů, jejich filozofické večírky, běžné starosti s láskou, tchýní, proces asimilace mladičkého domorodého sluhy Ugwua do toto prostředí, jeho snaha o vzdělání, to vše je poklidné a pohodové. Pak se ale události stupňují, napětí narůstá a autorka nás nechává projít událostmi vyhlášení svobodné Biafry, ale vzápětí pogromy na Igby, válkou Biafřanů za nezávislost, hladomorem a nakonec jejich nevyhnutelnou porážkou, kterou to vše ale zdaleka nekončí. Autorka nás nechává vařit jako žábu a mistrně stupňuje napětí. I když to vlastně nedělala ona, spíše události samé. Hodně se mě dotkly sestry Kaienne a Olana i jejich muži a sluha Ugwu. Byli to lidé velkých snů a ideálů, kteří se ale hrůznými událostmi nenechali zlomit. Obdivovala jsem, jak nereptali a přijímali prudce se zhoršující životní podmínky, strach a nebezpečí. I na tak silné lidi toho ale nakonec bylo příliš. Jsem moc ráda, že jsem si knihu díky výzvě přečetla.

6 20.10.2022

Příjemné čtení. Tak nějak přirozeně mi zakončilo vánoční období, bylo to, jako kdybych se koukala na nové zpracování pohádky o Popelce. Jen pro dospělé :)

6 10.01.2022

Tahle kniha mi bude nějakou dobu ležet v hlavě. O frankistickém Španělsku jsem doteď věděla jen základní fakta, nějak se o něm neučí, nepíše, nediskutuje. Věděla jsem jen, že to byl režim autoritářský a kdysi jsem cosi zaslechla o praktikách odebírání dětí, ale nijak mi to neutkvělo. No, tak teď, když jsem díky knize prožila příběh Any, její sestry Julie, bratra Rafa a sestřenice Puri, kteří se tématu tajného odebírání dětí republikánským rodinám dotkli každý z jiné strany, si to už pamatovat budu. Tyto praktiky mnou opravdu otřásly, navíc, když jsem si v doslovu přečetla, že pokračovaly ještě hluboko do 80. let, tedy dlouho po Frankově smrti, a že se týkaly zhruba 300 tisíc dětí a jejich rodičů.

Stejně tak se mě dotklo téma Vallecasy, místa každodenního boje o jídlo, strachu, bídy, děsivých životních podmínek, ale také sounáležitosti, snů a vášnivého vztahu k životu. Kontrast života Američanů a chudých Španělů byl obrovský.

Zajímavé také bylo, jak nás autorka prostřednictvím dobových dokumentů, umístěných mezi kapitolami, neustále upozorňuje, že tyto příběhy byly ve Španělsku realitou.

Ani mně se moc nelíbil závěr. Jednak to bylo příliš sladké (na druhou stranu mám dobré konce ráda), jednak bych ráda, aby byla lépe uzavřena Puriina dějová linka. Dozvěděla jsem se velmi málo o tom, jaké byly její osudy v těch vynechaných 18 letech. Náznaky mi nestačily... I tak to ale bylo výborné čtení.

"Lidé odjinud tomu nemůžou rozumět. Mezi dějinami a pamětí je napětí. Někteří z nás touží uchovat a vzpomínat, jiní touží zapomenout."

6 20.08.2021

Už u Skleněného pokoje mě zaujalo, jak hluboké pochopení může mít Angličan pro české moderní dějiny. A tady je to patrné ještě víc. Moc se mi líbilo, jak dal do kontrastu dvojici Jamese a Ellie ze svobodného Západu a Lenku Konečkovou s přáteli Zdeňkem a jeho ženou Jitkou. I když tito Češi žijí v ovzduší reforem a víry v dobrou budoucnost, ani se jim nesní po svobodě obou Angličanů. Hodně zajímavá je také postava britského diplomata Sama, který dění v Praze pozoruje.

Moc se mě ale bavily i historizující pasáže o Janu Masarykovi, Benešovi, Miladě Horákové apod., které na několika málo řádcích vystihly to podstatné z dobového dění a myšlení.

6 04.06.2021