marara komentáře u knih

Příjemné čtení. Tak nějak přirozeně mi zakončilo vánoční období, bylo to, jako kdybych se koukala na nové zpracování pohádky o Popelce. Jen pro dospělé :)

6 10.01.2022

Tahle kniha mi bude nějakou dobu ležet v hlavě. O frankistickém Španělsku jsem doteď věděla jen základní fakta, nějak se o něm neučí, nepíše, nediskutuje. Věděla jsem jen, že to byl režim autoritářský a kdysi jsem cosi zaslechla o praktikách odebírání dětí, ale nijak mi to neutkvělo. No, tak teď, když jsem díky knize prožila příběh Any, její sestry Julie, bratra Rafa a sestřenice Puri, kteří se tématu tajného odebírání dětí republikánským rodinám dotkli každý z jiné strany, si to už pamatovat budu. Tyto praktiky mnou opravdu otřásly, navíc, když jsem si v doslovu přečetla, že pokračovaly ještě hluboko do 80. let, tedy dlouho po Frankově smrti, a že se týkaly zhruba 300 tisíc dětí a jejich rodičů.

Stejně tak se mě dotklo téma Vallecasy, místa každodenního boje o jídlo, strachu, bídy, děsivých životních podmínek, ale také sounáležitosti, snů a vášnivého vztahu k životu. Kontrast života Američanů a chudých Španělů byl obrovský.

Zajímavé také bylo, jak nás autorka prostřednictvím dobových dokumentů, umístěných mezi kapitolami, neustále upozorňuje, že tyto příběhy byly ve Španělsku realitou.

Ani mně se moc nelíbil závěr. Jednak to bylo příliš sladké (na druhou stranu mám dobré konce ráda), jednak bych ráda, aby byla lépe uzavřena Puriina dějová linka. Dozvěděla jsem se velmi málo o tom, jaké byly její osudy v těch vynechaných 18 letech. Náznaky mi nestačily... I tak to ale bylo výborné čtení.

"Lidé odjinud tomu nemůžou rozumět. Mezi dějinami a pamětí je napětí. Někteří z nás touží uchovat a vzpomínat, jiní touží zapomenout."

6 20.08.2021

(SPOILER) Pro mě to byla strhující kniha, která střídáním dramatických a lenivých pasáží udržovala přesně tu míru napětí, kterou mám ráda. Autor výborně vystihl atmosféru putování po řece, je vidět, že ví, o čem píše. Nejvíce mě fascinovala část, která zachycovala lesní požár. Vnímala jsem ho všemi smysly (a fakt u nás nehořelo :)), cítila jsem kouř pálící v očích a vítr vytvářený požárem, slyšela explodovat stromy, viděla zvířata prchající před živlem. Tajila jsem dech, když oheň přeskakoval řeku. Zajímavé byly zvlášť sluchové vjemy: "Burácení už nebylo tlumené, ale pulzovalo. Téměř jako by požár dýchal."
Kniha je napsaná s obrovským citem pro přírodu, řeku, lesy, zvířata.
Jen mi tam chybělo nějaké wow. Snad jen to, že není dobré být vždy a za všech okolností jako Wynn, optimista, který vidí v lidech jen dobré a očekává, že vše vždy nakonec dobře dopadne. O dobré konce je třeba se zasloužit, předvídat a být ostražitý.

6 08.08.2021

Už u Skleněného pokoje mě zaujalo, jak hluboké pochopení může mít Angličan pro české moderní dějiny. A tady je to patrné ještě víc. Moc se mi líbilo, jak dal do kontrastu dvojici Jamese a Ellie ze svobodného Západu a Lenku Konečkovou s přáteli Zdeňkem a jeho ženou Jitkou. I když tito Češi žijí v ovzduší reforem a víry v dobrou budoucnost, ani se jim nesní po svobodě obou Angličanů. Hodně zajímavá je také postava britského diplomata Sama, který dění v Praze pozoruje.

Moc se mě ale bavily i historizující pasáže o Janu Masarykovi, Benešovi, Miladě Horákové apod., které na několika málo řádcích vystihly to podstatné z dobového dění a myšlení.

6 04.06.2021

Už jsem přečtla několik knih této autorky. Dokonalá podoba mě nadchla, Místo pro tajnosti mě také zaujalo a obě tyto knihy si velmi dobře pamatuji i po pár letech. Na Věrnosti už bylo horší a Vetřelce jsem četla nedávno, ale bylo to takové nějaké průměrně zapomenutelné. Tak jsem Tanu French pomalu začala opouštět.
Pak jsem byla přesvědčena, abych si přečetla i toto a jsem opět nadšená. Ne tak tématem a hrdiny, ale autorčiným stylem. Bylo to hezky napsané. Vypravěč komunikuje se čtenářem, komentuje děj i své chování a rozhodnutí, v chytrých náznacích předjímá, co se bude dít, což vzbuzuje zvědavost. Zajímavá je psychologická linka příběhu a výborné popisy, zvláště popisy lesa. Jako bychom tam s těmi třemi dětmi byli... Krásná prvotina.

6 13.04.2021

Číst tuto knihu bylo jako vrátit se do devadesátých let. Připomněla jsem si všechny tehdejší události, které se mi už vykouřily z hlavy, a zkonretizovala si důvody, ze kterých pramení moje nechuť k našemu současnému prezidentovi i jeho předchůdci. Je hrozné číst o tom, jak se v dobách opoziční smlouvy zametaly kauzy pod koberec, jak si vyšetřovatelé nevzpomínali, že kauzy nebyly dokončeny, jak politici už tehdy ovládali média a využívali je k šíření svého vlivu. Ještě horší ale je, že jsme si z těchto událostí nevzali žádné ponaučení, že stále necháváme vládnout politiky, kteří v politice nehájí zájmy země, ale své vlastní, že nám připadá v pohodě, když se útočí na nezávislá a veřejnoprávní média a když jsou do jejich kontrolních orgánů dosazeni lidé, kterým veřejnoprávní média leží v žaludku. K varování historie jsme slepí a hluší.

6 23.08.2020

Zhruba v polovině jsem chtěl knihu odložit. Dost mě rozčilovala plytkost života Agnes Gopnikové, nechápala jsem, co Luisu mohlo přivést k tomu, aby přijala tuto práci (asi proto, že jsem druhý díl nečetla). Pak ale začala znovuobjevovat sama sebe a tento její proces už bylo milé sledovat. A bavila mě také postava paní de Wittové, která ukazuje, že málokdy jsou lidé takoví, jak se na první pohled zdá, a že by nám více mohlo stát za námahu snažit se nakouknout pod slupku nevraživosti, se kterou se setkáváme při zběžných setkáních. Je zajímavé, co se pod ní skrývá a že pod ní můžeme občas objevit skrytá citová zranění, laskavost a moudrost.

6 03.03.2020

I knihy mají svůj čas. Mně tato kniha ležela na nočním stolku celé léto a stále jsem se k ní nemohla dostat. Zatím jsem zapomněla důvod, kvůli kterému jsem si knihu chtěla přečíst - šikana nadřízeného, kvůli které jsem se zastala kolegyně. Než jsem knihu otevřela, začala jsem být ze situace v práci značně otrávená a práce mě přestala bavit. No a v této situaci mi tento román dodal tak potřebnou energii k tomu, abych se přestala tak naléhavě řešit a užívala si toho dobrého, co má práce přináší. Protože románová hrdinka to měla opravdu těžké, a bylo to tak hlavně proto, že jí se nikdo nezastal a její spolupracovníci šéfa nechali, aby se mstil.

6 29.10.2019

Autor, kterého jsem objevila opět díky čtenářské výzvě, je pro mě příjemným překvapením. Bavil mě jeho nápad založit text na tom, co se stalo 1. září od roku 1938 do roku 1968, i když to fungovalo jen do poloviny. Pak už tam bylo děje tolik, že možná nešlo držet se 1. září striktně a předchozí rok rekapituovat. Ale trochu mě to mrzelo. Román je velmi čtivě napsaný, postavy, i když různorodé, mi byly sympatické od začátku do konce. A to je co říct zvláště u Petera Rónaje, jehož politické názory jsou mi dost vzdálené. Tady byly všichni 3 mužští hrdinové velmi dobře vykreslení. Považuji za cenné, jak zajímavě na osudech 3 různě smýšlejících kamarádů autor ukazuje historický vývoj v Československu v daném období, jeho atmosféru a myšlení té doby. Navíc neopomenul události v Maďarsku roku 1956, o kterých se v české literatuře prakticky nepíše. Bylo by fajn, kdyby tohle četli mladí lidé, kteří totalitu nezažili na vlastní kůži. Myslím, že román dokáže tuto zkušenost velmi dobře přenést tomu, kdo ji vnímat chce.

Navíc jsem si po dočtení uvědomila, že všechny tyto události ve stejné fázi života jako hlavní hrdinové prožívali i moji dědové a babičky.

6 20.09.2019

Velmi citlivá kniha, hodně mi dala. Nutí nás přemýšlet o tom, jaké životy vedeme a vyzývá k tomu, abychom si uvědomovali přelomové životní okamžiky, a čelili jim s odvahou. Sice je to riskantní, protože vystupujeme že své komfortní zóny, ale jen pak můžeme svůj život pozvednout. A co je tou nejvyšší životní úrovní? Život naplněný láskou, smysluplnou prací pro druhé a naslouchání tomu, co se nachází za viditelnou realitou. Škoda, že jsem si při čtení nevypisovala zajímavé myšlenky o smyslu života, knihách, kómatu, moři.....

6 29.07.2018

Mrazivé čtení. Atmosféra na záčátku byla skoro hororová, až mě jednu noc vzbudila a donutila hodinu koukat do stropu. Vždycky jsem si myslela, že záměna člověka za jiného, byť fyzicky stejného není možná, ale tady fungovala. I když to spíš bylo proto, že Cassiini kamarádi chtěli věřit, že přežila, že mají šanci pokračovat v životě, který milovali. Pak je tady otázka: Je možné žít trvale s přáteli pod jednou střechou? Jak takový vztah ovlivní každodennost a lásky? Hrozně zajímavé bylo, jak se vyšetřovatelka sžívala s životem své dvojnice, jak ji lákala intimita vztahu skupiny přátel. Skutečně si přála žít jako oni, mít blízké přátele, pohybovat se v intelektuální atmosféře univerzity i domova, tvořit společně společný domov. To vše pro ni znamenalo skutečně a opravdově žít. Její vysněný život vyšetřovatelky byl proti tomu nudný. Lákadlo bylo tak silné, že riskovala kariéru i vztah se Samem. Vzpamatovala se, ale až na poslední chvíli. Pořád ještě se její podlehnutí svodům společného života dalo vysvětlit.

6 31.01.2017

Mrazivé od začátku až do konce, pořád jsem čekala, že se charaktery obyvatel městečka rychle ukážou a lidé se začnou chovat jinak, ale takhle rychle! Skvělá psychologie davu. Je minimum zlých, kteří ale dokáží manipulovat ostatní, pár dobrých a zbytek je šedý dav. Výsledek závisí na tom, jak rychle se dobří dokážou semknout a kolik lidí z šedého davu dostanou na svou stranu. Je třeba být poučen, mít informace a skládat si je dohromady a stále být ve střehu.

6 31.01.2017

Skvělá knížka. Nutí čtenářky (zvláště ty kolem čtyřicítky) uvažovat o svém životě. O co by byl šťastnější, kdybychom dokázali věci zjednodušit a rozhodovat se podle hodnot a ne malých denních strastí a křivd. Úvahám o tom, jak se měníme dodávají hloubku příběhy hrdinčiny sestry, matky i "babičky". Autorka píše čtivě a velmi svižně.

6 05.09.2016

Tuto knihu jsem četla dost pomalu, a to je pro mě jedna ze známek kvality. Je tam plno zajímavých myšlenek, které bych si ráda zapamatovala nebo si je převracela v hlavě a uvažovala o nich. Trochu moc na mě bylo zpracování tématu ženského stárnutí, vnímám ho o dost jinak než hrdinka. Naopak se mi líbila konfrontace matky a dcery. Autorka odhaluje mnohé o uvažování některých aktivisticky založených mladých. Opakovaně jsem zažívala pocit souznění s hrdinkou, když přemýšlí o světě, jaký byl a jaký je. Jen je škoda, že mi kniha neposkytla také nějaké odpovědi. Ale pocit souznění tak nějak stačí.

5 08.08.2024

Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla. Je tam hodně silných svědectví o různých aspektech života v Číně. Nejvíce mě zaujalo líčení podnikatelského prostředí v Číně, to člověku vezme poslední zbytky iluzí. Pan Etzler Číňany líčí jako podvodníky, lidi nekultivované, arogantní, hrubé a neotesané. O to víc vynikne kontrast s jeptiškami ze sirotčince, které ctí hodnoty lidskosti, empatie vůči zranitelným, úcty a lásky k bližnímu. Díky kapitole o natáčení reportáží na Spratlyho ostrovech, mělčině Scarborough jsem si doplnila představu o hrůzné čínské rozpínavosti a agresi, která by ráda pozřela všechny ostrovy v Čínském moři bez ohledu na mezinárodní právo. Je otřesné, jak s tím Filipínci, Tchaj-wan, ale i mezinárodní společenství nejsou schopné nic udělat a jen paralyzovaně přihlížejí.

5 01.06.2024

Citlivě napsaná knížka ne jenom o problematice bezdomovectví, ale také o tom, že složité problémy nemají jednoduchá řešení. Autorka vytvořila velmi zajímavé a barvité postavy, bavily mě vlastně všechny - Lou, No, Lucas i táta. Jen nad mámou jsem kroutila hlavou. Že ji smrt dítěte silně zasáhla, je jasné, ale jak mohla zapomenout na to, že má ještě druhé dítě, které ji potřebuje, to je neomluvitelné. Navíc byl příběh prošpikován zajímavými úvahami.

"Je na omylu, kdo si myslí, že gramatika je jenom souhrn všelijakých pravidel a příkazů. Stačí se do ní ponořit a zjistíte, že gramatika odhaluje skrytý smysl dějin, zakrývá zmatek a rezignaci, propojuje jednotlivosti, sbližuje protiklady, gramatika je prostě úžasný způsob jak uspořádat svět tak, jaký bychom ho chtěli mít."

"Já teď vím, že život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly."

"Když si hodíte desetkrát mincí, jedna strana vítězí. Ale když hodíte milionkrát, panna nebo orel vyjdou zhruba nastejno. To je zákon velkých čísel."

Našla jsem zde hezky formulované zásady argumentace, tak si je sem uložím:
"Úvod: seznámila jsem se s jednou osmnáctiletou dívkou, která žije na ulici a po ubytovnách. Potřebuje pomoc (směřuji k podstatě věci, žádné dodatky, žádné příkrasy).
Zaprvé (teze): mohla by bydlet u nás, než nabere síly, než si najde práci (nachystala jsem si předem konkrétní argumenty a praktické návrhy). Spala by v pracovně a podílela by se na domácích pracích.
Zadruhé (antiteze: člověk sám sobě klade protiargumenty, aby je mohl lépe vyvrátit): Samozřejmě existují různé speciální instituce a sociální pracovníci, nejsme to nutně my, kdo by se měl starat o někoho v nouzové situaci, je to složitější, než se zdá, neznáme ji, nevíme, s kým máme co do činění.
Zatřetí (syntéza): Ve Francii žije přes dvě stě tisíc bezdomovců a stát to nezvládá. Každou noc spí na ulici tisíce lidí. Je zima. A v zimě lidi na ulici umírají.
Závěr: Co nám brání to zkusit? Čeho se bojíme, proč jsme přestali bojovat?"

5 17.06.2023

Příjemné čtení. Že se jedná o romanťárnu, se dalo čekat, přece jen název leccos prozradí :). Jsem ráda, že jsem si přečetla něco z prostředí italského protifašistického odboje a moc se mi líbila ta hudební dějová linka příběhu.

5 03.06.2023

Parádní jednohubka po náročném dni. Člověk ani nemusí pít pivo a tak se vžije do těch pivařských úvah, že se cítí jako by s hrdiny flámoval.

5 14.12.2022

Já toho pana Mawera baštím! Číst o tom, jak se Marian těžce vyrovnává s hrůzami, které prožila za války bylo poučné. A snad ještě víc poučné pro mě bylo, jak autor čtenáři přiblížil problematiku poválečného světa.
Vlastně mě nikdy nenapadlo, že pokud byla jaderná zbraň v rukou Američanů, byl to destabilizující a velmi nebezpečný prvek, který mohl skončit svržením bomb na ruská města. Tak by se USA sice vypořádaly s problémem socialistického SSSR, ale za jakou cenu. Kladu si otázku, jak by svět po takovém zásahu dnes vypadal. Čapkovsky se ukázalo, že odpovědnost vědců za jejich vynálezy zdaleka nekončí přivedením vynálezu na svět. Musí promýšlet, jaké důsledky bude pro lidstvo mít a v případě negativních důsledků přijmout osobní zodpovědnost za znovunastolení rovnováhy. Přesně to udělal Marianin bratr Ben.
Jediné, co mi trochu vadilo, byl vypravěč. Protože jsem knihu četla pomalu, zapomínala jsem, kdo to je, když v příběhu vystupuje tak málo. Rušivé pro mě bylo, že o Marian věděl tolik, i když s ní v kontaktu prakticky nebyl. Zavánělo mi to domněnkami o ní.

5 06.12.2022

Jak už je u Miniera zvykem, tohle není obyčejná detektivka. Autor pojmenovává nejpalčivější potíže nejen Francie, ale i naší společnosti. Žijeme v liberální demokracii, která každému nabízí šanci v životě uspět, ale ne každý svou šanci dokáže popadnout za pačesy a využít. Neúspěch je pak snazší hodit na okolní svět - na nefunkční státní instituce, policii, nebo dokonce na liberální demokracii samotnou. Mrazí mě z úvah, které si sem odložím, abych se k nim mohla vrátit. Jsou zdviženým prstem i pro nás.

"Na sídlištích, která ovládají dealeři, je z prodeje drog financován i fundamentalismus. Prodej omamných prostředků nevěřícím je považován za halal, povolenýá, protože financuje kauzu a solabuje nepřítele. Mladí lidé jsou oblíbeným cílem fundamentalistů, kteří se je snaží naverbovat, zavést v sídlištích právo šaría a vytvořit tam sociální a kulturní hranici se zbytkem společnosti."

" Pro spoustu mých kolegů - učitelů platí, že Francie je strukturálně rasistickáa že dluh vůči potomkům otroků nebo lidem z kolonií je nesplatitelný. Nechápou, že první oběti současné situace nejsou běloši z krásných čtvrtí, ale obyvatelé předměstí, místní děti... Znáte Camusům citát:" Špatně pojmenovávat věci znamená přispívat k neštěstí světa."

V tomto lyceu jsou kluci, kteří veřejně prohlašují, že upálí homosexuály... Jsou tu holky mluvící o nadřazenosti černé rasy... Dvě stě metrů odsud je tělocvična, kam nesmí chodit Židé a ženy. V mnoha školách se nesmí vyučovat určité předměty, protože by došlo k zastrašování od některých žáků a rodičů. Jedná se samozřejmě o holokaust, ale i o evoluci druhů, vznik vesmíru, sexuální výchovu, teorii ras...

Každý den se setkávám s rodiči potrestaných žáků. Když se jejich děti dopustí něčeho špatného, říkají: "To je vaše chyba!"

"Ester Kopelmanová litovala, že si nebude moci ke kávě zapálit, stejně jako litovala doby, kdy mohla říkat kočce kočko, nosit minisukni na ulici, aby jí nikdo nenadával do děvek, nebo dokonce říkat svůj názor, aniž by ji napomínali samozvaní cenzoři, kteří v ústraní sledují dodržování nových a přísnějších norem. Těm, kteří se pokoušejí vnutit jí i jejím kolegům, zastrašují je a vztekle tweetují. A fungovalo to. Měla čím dál víc kolegů cenzurujících sami sebe."

"Nemyslíte si, že kdybychom v posledních desetiletích poskytli těmto mladým lidem větší možnosti se integrovat a prosadit se v naší společnosti se stejnými šancemi, jaké má zbytek populace, kdybychom nevytvořili ghetta a kdybychom vložili miliony do politiky jednotlivých měst, byli bychom pořád ve stejné situaci?"

"Musela se dostat do doby, kdy papír byl král, kdy si stovky a tisíce čtenářů kupovaly tištěné noviny a časopisy u stánků, kdy lidi ještě hladověli po konkrétních článcích a konkrétních autorech, po podstatných analýzách a ověřených informacích. Do doby, kdy ještě věřili novinářům a kdy jimi neopovrhovali jako dnes. Vzpomněla si na jeden román, který kdysi četla: Zatímco se někteří novináři snažili vyrvat ze země pravdu, jiní se snažili ji zakopat. To byla možná příčina záhuby. Nebo její potvrzení. Čím dál větší počet lidí už nesnášel informace, které nepotvrzovaly jejich názory, a kašlal na pravdu."

5 20.08.2022