Marbo
komentáře u knih
Plán Barbarossa
Lev Alexandrovič Bezymenskij
Sovětský pohled na přípravu největší bojové operace všech dob. Nejvíce mne zaujal vcelku detailní popis sovětsko-západních jednání těsně před vypuknutím války v roce 39 o možné koalici proti Německu, o tom jsem toho moc nevěděl. Je však nutno si uvědomit, že kniha trpí dobou vzniku a s tím spojeným schematickým úhlem pohledu na danou problematiku.
Vojevůdci třetí říše
kolektiv autorů
Kniha nabízí ty nejzákladnější informace o vybraných generálech společně s základním popisem bojových operací. Nic víc, nic míň.
Relativně velký počet tiskařských chyb zamrzí ( byť za 69 kč, co bych chtěl ).
Sto dní na vrcholu moci
Miloslav Moulis
Říše, která měla trvat tisíc let trvala let dvanáct, přičemž největšího lesku se dočkala na "pouhých" sto dní. Zajímavý popis dějů a myšlenkových pochodů.
Mráz přichází z Kremlu
Zdeněk Mlynář
Je vždy zajímavé nakouknout pod pokličku a Mlynář patřil k těm, kteří upekli náš rok 68.
Co mne na knize zaujalo nejvíce, byl nástin charakterů jednotlivých komunistických kádrů a popis způsobu myšlení generace, která nadšeně budovala náš socialismus. A musím pochválit, že kniha nutí k zamyšlení, ať už s názory autora člověk souhlasí či ne. Snad jedinou výtku mám k tomu, že je věčná škoda, že kniha není alespoň třikrát delší, tak mne zaujala.
Vojákem do posledního dne
Albert Kesselring
Protože jsem zatím četl víceméně pouze paměti sovětských velitelů, rozhodl jsem se nakouknout pod pokličku i z druhé strany.
Velice rozporuplné dílo. Kesserling je produktem německého militarismu, jako nacistu bych jej neoznačil. Ale tyhle dvě věci kráčely když ne spolu, tak těsně vedle sebe. A z čtení memoárů polního maršála mi zůstala v ústech pachuť, tvrzení o nevědomosti armádních špiček o plánování války proti ČSR a Polsku, obviňování Beneše a ČSR z plánů o rozpoutání války, označování italských partyzánů jakožto banditů ( "opojených cizáckou komunistickou ideologií" ) a s tím spojené helo 10:1. S tím ze svých pozic souhlasit nemohu. A k tomu některé přinejmenším sporné údaje např. o ČS opevnění, které by dle Kesserlinga Luftwaffe rozmetala ( přičemž praxe byla úplně jiná, viz boje na Ostravsku v dubnu 1945 ). Kde se autor drží jen popisu válečných operací a perspektiv německého velení, tam mu není co vytknout.
Problém mám též s knihou jako takovou - těch šotků a překlepů bylo až moc.
Dvanáct křesel
Ilja Ilf (p)
Asi nebyl dobrý nápad číst to hned po Zlatém teleti. Ne že by Dvanáct Křesel byla špatná kniha, jen srovnání s "pokračováním" vyznívá bolestivě - méně uhlazené, víc společensky angažované. A násilný závěr mne také nenadchnul. Přesto však svou hlavní úlohu kniha plní skvěle - smíchu jsem se neubránil.
Smysl mého života
Alexandr Michajlovič Vasilevskij
Po opětovném přečtením si dovolím přidat komentář a bohužel i upravit ( srazit ) hodnocení. Jedná se o klasické memoáry vojevůdce, přičemž největší pozornost je logicky věnována VVV. Co mi však vadí je - 1. ani zmínka o čistkách v armádě během druhé poloviny 30. let ( přitom některá jména zazní, namátkou Uborevič ). 2. s tím související zmínky o J.V. Stalinovi. Ani slůvku kritiky. Vyložené chvalozpěvy také ne, ale že byl Stalin vojenský diletant je fakt. 3. Nesedí mi čísla ( techniky, poměry sil...)
S Fidelem Castrem napříč Kubou
Josef Holler
Venku jsou zrovna vedra, co může být lepšího než zapadnout někam do stínu u vodní plochy a číst si o zemi, kde panuje klima obdobného rázu.
Kuba a Castro, pro mně velice silná slova, lákavá a přes všechnu snahu stále spíš neznámá. Po této knize jsem tedy šáhl s radostí. Kniha je psána začátkem šedesátých let, kdy Castro byl v podstatě na začátku a myslím, že se autorovi podařilo dobře zachytit nadšení a elán revolučních Kubánců. Bohužel však kniha nic jiného nenabízí, je to dítě své doby.
Svítání za tmavých nocí
* antologie
Svítání za tmavých nocí je klasická povídková antologie se všemi klady a zápory s tím spojenými - nosným tématem je zde druhá světová válka, respektive boj národů Jugoslavie za svobodu ( nutno si uvědomit, že Jugoslavie se v podstatě osvobodila sama ).
Kvalita jednotlivých povídek je kolísavá, od těch vcelku monotóních ryze partyzánských, přes těch několik opravdu dobrých ( ty zpravidla řeší otázku viny, osobní odpovědnosti, vyrovnání se s ztrátou blízkých, jak žít po válce s válečnými traumaty... ) a samozřejmě jsou zde i kusy, které nenadchnou.
Pozitivem je i skutečnost, že bývalá Jugoslavie je nám relativně blízká a přitom má nádech exotiky, což v mém případě dvojnásob platí pro zdejší literaturu.
Století posledních Přemyslovců
Josef Žemlička
Století posledních Přemyslovců je na odbornou publikaci až překvapivě čtivé, za některé popisy postav a dějů by se nemusel styděť ani šikovný románopisec.
Po odborné stránce jako laik nemám co vytknout, tedy snad až na sice krátkou, ale rušivou jedovatou slinu na stranu Sudetendeutsche Landsmannschaft. Vím, je to úlitba době, ale do podobné knihy to nepatří, takže ze zásady hodnocení srážím ( ale fakt nerad ).
Zaslíbená země
Lion Feuchtwanger
Souhlasím s předešlými názory k závěrečnému dílu, do popředí se nám dostal dvůr a intriky a i tady Feuchtwanger obstál. Musím se přiznat, že hlavní záporák DDD našel po třetím díle u mne milost - (ne)osvícený diktátor s vizí, vyzdvihnout hlavně musím opatrný poziční boj s cizím Bohem.
Synové
Lion Feuchtwanger
Oproti prvnímu dílu ubylo děje, tedy alespoň v tom smyslu, že už nejsme svědky dějinotvorných činů, spíš každodenního "boje" intelektuála s okolním světem a především sama se sebou. Ale že by to bylo na škodu ? Kulisy se mění, ale to podstatné trvá. Tak rval se Flavius, rval se Feuchtwanger a rveme se my...
A téma rozkolu židů a křesťanů mne rozhodně zaujalo a hodlám si toto téma nastudovat více.
Židovská válka
Lion Feuchtwanger
Hutné. Může se člověk vyprostit z okovů tradic, své víry a národa ? A má to vlastně cenu ?
Konfrontace dvou myšlenkových světů je zde moc hezky hezky znázorněna, obzvláště pak duševní pochody člověka, jenž je mezi těmito světy rozpolcen.
Menší výhrady mám však k překladu ( či k originálu, to však nemohu posoudit ) - sousloví o silném tabáku do knihy o Římu prostě nepatří. Vím, malichernost, ale zamrzí.
Křížová cesta III.
Alexej Nikolajevič Tolstoj
Poslední díl trilogie zdolán. Co napsat - třetí díl je skvěle napsán a děj hezky graduje, A.N.T. z postav ždímá tolik, že se nejde ubránit srovnání s naprostou špičkou klasického ruského realismu ( Vojna a Mír/Karamazovi ) a dokonce toto srovnání není pro Křížovou cestu bolestné. K tomu přispívá též autorova osobnost - zástupce inteligence, prošel první světovou válkou, emigrací i sovětským ruskem - tyto všechny podněty a znalost reálií (lidí ), přispívají k tomu, že je román uvěřitelný.
Přesto mám i k třetímu dílu výtku, tentokráte se jedná o mírnou politickou prostituci autorovu. Já sice chápu, že jinak to tehdy napsat nešlo, přesto unylé chvalozpěvy na Stalina kalí jinak velice příznivý dojem.
Křížová cesta II.
Alexej Nikolajevič Tolstoj
Druhý díl je za mnou a musím být zlý, ač nerad. Během čtení se mi zdálo, že se snad Alexej Tolstoj snaží o jakousi rudou verzi Vojny a Míru. Uvedu příklad - kniha místy připomínala zvláštní panoptikum, kde se jeden za druhým co chvíli objevují známé historické postavy, které v tradičně hojných ruských počtech proletí dějem. Pocit uvěřitelnosti je pryč, což je škoda, protože stále je zde plno pasáží, které by byla škoda nečíst.
Křížová cesta I.
Alexej Nikolajevič Tolstoj
První díl trilogie je za mnou a jsem opravdu zvědavý, jak to bude dál. Kolega pode mnou ( zipporah ) učinil srovnání s Jak se kalila ocel, což je sice tématicky správně, jinak si ovšem myslím, že toto srovnání pokulhává - hrdinové a hrdinky KC jsou totiž součástí inteligence a nikoli dělnictva. K tomu patří obavy, kolísání a jistá zahleděnost. Spíš mi to zatím lehce připomíná Živaga.
Vybraná díla
Michail Vasiljevič Frunze
Soubor statí a článků jednoho z legendárních velitelů Rudé armády je ideální studijní materiál ku studiu občanské války. Klíčové však jsou pasáže o poválečné výstavbě RA, přičemž nemohu nezmínit perličku v podobě úvahy o roli jezdectva v budoucí válce, Buďonnyj by měl radost.
Jinak se jedná o klasickou marxleninskou publikaci.
Klub sebevrahů (3 povídky)
Robert Louis Stevenson
Klub sebevrahů by se dal shrnout takto - tolik skvělých námětů a tolik zmařených šancí. Stevenson měl talent vytvořit zajímavou zápletku, o tom žádná, jen to provedení pokulhává - pointu povídek mnohdy člověk tuší od počátku.
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Timothy Snyder
Dvacet poučení, dvacetkrát vytesat do kamene a bude to málo. Aktuální, to bohužel ano. Projděte se venku, něco se tam děje, lidé zblbli ( používám jiný, přílehavější, avšak vulgárnější termín ).
Hodnocení však musím srazit za některé až zbytečně moc agitkové pasáže.
Jak to bylo v Únoru
Alois Svoboda
Ukázková propaganda. Snad jediné, co může zaujmout je relativní bezprostřednost - kniha vyšla v únoru 1949, což obnáší například nezamlčování role R. Slanského.
