Marbo komentáře u knih
U Updikea jsem měl vždy nejraději delší, propracovanější prozy, kde měl jako autor dostatek prostoru pro zaznamenání vývoje postav v rámci delšího časového úseku. Tátovy slzy jako soubor povídek nezapřou autorův rukopis, byť v porovnání s dřívějšími texty je zde vidět určitý posun v optice vypravěčů, nostalgii a bilancování se meze nekladou, což vedu k tomu, že jsem musel knihu odkládat, abych se stařeckých lamentací nepřejedl.
Zajímavý pohled pod pokličku tajemného Mossadu ( a těch ostatních více či méně tajných služeb ). Od Izraele se máme ( a bohužel hlavně budeme muset ) mnoho co učit...
Každá revoluce si žádá svědeckou výpověď, ideálně ze všech stran. Žák zcela nepokrytě stojí na straně "poražených buržoasních živlů", byť musím uznat, že místy reálně ztvárňuje i ty nejsmutnější protagonisty Února - zklamané a zrazené dlouholeté komunisty-idealisty. Pod maskou satiry však autor sklouzává k příliš lacinému plivání, na druhou stranu vzhledem k tomu, kdy dílo vzniklo to znamenalo notný kus odvahy.
Každopádně se nebojím hodnocení upravit po dalším čtení, respektive až seženu první díl a utřídím si dojmy
Slovní hříčky mi v zásadě nevadí, je ovšem otázkou, zda to vystačí na celou knihu - za mne bohužel ne, ačkoli nemohu popřít že jsem se místy dobře pobavil. A překlad nezbývá než ocenit, v podstatě se musela vytvořit nová kniha.
Václav kopecký, otec českého bulváru. O historii to moc není, ale té špíny co Kopecký trousí... Ale pár zajímavostí si pozorný čtenář všimne, třeba Kopeckého plivání na pozdějšího prezidenta Husáka a občas se nejde neusmát, Kopecký byl šašek ( krví počmáraný )
Druhá část Leninových sebraných spisů obsahuje asi to nejdůležitější, co sovětský státník sepsal. Je zajímavé sledovat autorovu pružnost a schopnost přizpůsobit teoretické teze aktuálním podmínkám a potřebám. Lenin, toť dialektika.
Trockij - kolik vzrušení poskytovalo toto jméno levičákům celého světa. LDT nelze upřít čtivost, podpořenou šikovnou argumentací, podpořenou příklady. Co je ovšem největším úrazem tohoto díla je jistá ukřivděnost ba ufňukanost - jedná se v podstatě o odpověď na mnohé osobní útoky v rámci vnitrostranického zápasu po smrti V.I. Lenina a mnohdy je to až příliš osobní, až příliš malicherné. Škoda, mohlo jít o mnohem zajímavější čtení, takhle je to jen zajímavý doplněk k jiné, ucelenější literatuře.
Druhá kniha povídek páně Svěráka se povedla rozhodně více než ta první. Přibylo humoru i poetična, zkrátka těm povídkám se dalo věřit, nešustily papírem a nevoněly šupletem. Jen škoda že člověk tou knihou proletí za jediné odpoledne...
Pro mně teda celkem šok, Svěráka jsem si již ( moje chyba ) příliš pevně zařadil jako lehce senilního, ale nesmírně poetického dědečka a k mému překvapení, on je to taky chlap či člověk z masa a kostí, jimž cloumají pudy.
Povídky samotné jsou čtivé, ale málokdy mně donutily se zarazit či pousmát.
Sartreho povídky jsou brilantní. O Nevolnosti to již tvrdit nemohu, přesto jsem velice rád, že tenhle soubor rozšířil mou knihovnu.
Další z případů kdy mne film zavedl ke knižní předloze. Navzdory ( do jisté míry ) exotickému prostředí ( přecijen katolické Portugalsko není bezbožná česká kotlina ) má knihy co říci i českému čtenáři - problémy drobného člověka na pozadí fašisující diktatury, souboj nejen s ní ale především s vlastním svědomím - dělá člověk to co by měl a v dostatečné míře ? Stále aktuální
Knihu jsem zakoupil pod nátlakem přítelkyně, kterou již nebavilo stepovat před knihkupectvím, probodávaje mne pohledem ať už si sakra něco vyberu.
Co říct ku knize samotné - rodinná sága amerického střihu, ne nepodobná mé milované "králičí" trilogii od Updika. Navzdory všem možným poutům jsme ve finále sami a je jen na nás, kdo a jak se na ten náš konec bude dívat...
Pozoruhodné... s hrdiny románu sdílím jistý despekt k tajným spolkům, spiknutím etc. Snad i proto mně příběh pohltil, sám mám někdy sklony k Prášilství a při představě, co by se mohlo stát mně mrazí v zádech. Čili na poprvé Eco obstál...
Tma o polednách vcelku dobře vystihuje myšlenkové pochody tzv. pravověrných, čili přesvědčených komunistů, jež skončili v soukolí systému - jména jako Zinovjev, Radek, Slánský, Bucharin...
Svého času musela mít kniha vskutku velký ohlas ( Orwell, Kalandra ), dnes je spíš doplňkem k jiným dílům ( Doznání od A. Londona ), byť ji nemůžu upřít čtivost - knihu jsem přelouskal v podstatě za jediný den.
Další z řady Byzantských kronik. Čím zaujme oproti jiným, podobně laděným knihám ? Při vší úctě, především omáčkou. Ne že by popis intrik, bojů či jiných událostí nebyl poutavý, ale byly to zmínky o zrůdách, přepis pověstí či rozumování nad tím, kde se v Nilu bere tolik vody jež mne ke knize připoutaly.
Vyčerpávající ve všech ohledech. Už jen sehnat tuto bibli Byzantofilů dá práci. V kombinaci s odeónskou řadou Byzantských historických děl se jedná o neocenitelnou studnici vědomostí. přiložené mapky potěší
Napadá mně lepší název pro tento soubor Zweigových esejů, a sice Triumf Vůle. Kam se hrabe pompéznost teutonských maškarád v porovnání s nesmiřitelným odhodláním člověka.
Marie Stuartovna jako mýtus, panovnice i žena - to vše se skrývá v této útlé knížce. Jinak se jedná o standartní Zweigův historický "román", plný úvah a zamyšlení
Zosimos mi připomíná postavu Petronia z románu Quo Vadis - Říman, sledující zánik svého světa, s nedůvěrou pokukující po tom "novém" světě. Souhlasím s martin č. že Zosimos své dílo obdařil poutavostí a čtivostí a jen nerad jsem od knihy odbíhal. Navíc určitým srovnáním s dnešní situací se člověk neubrání
Pro Byzanc mám slabost a vzhledem k tomu, že v našich končinách toho o východní polovině římského imperia mnoho nevyšlo, jedná se o titul, který každý zájemce o toto období musí mít ve své sbírce