Margherita_N komentáře u knih

„To nevadí, toho si nevšímej.“ To je asi moje oblíbená hláška. Jinak jsou tam milý a vtipný příhody. Někdy mi bylo postav líto, třeba s těma kalhotama, jak vyšly z módy... :)

4 14.01.2020

Knihu jsem si koupila z nadšení z toho, že máme s autorkou stejnou zálibu - hledat na mapě odlehlé ostrovy a představovat si život na nich. Je milá, každému ostrovu je věnován krátký popisek velkým písmem, dá se v tom hezky listovat, prohlížet a fantazírovat.

4 14.01.2020

Elena se dobře vdala a nelíbí se jí to. Lila se vdala ne zrovna šťastně, tak odešla a začala se o sebe starat. Pardon, já vím, že jí trochu nadržuju, ale ani s odstupem se na to nedívám jinak, naopak. Při čtení mě svými temperamentními výbuchy štvaly obě, jak si v životě zbytečně způsobovaly problémy, protože nedokázaly být na lidi příjemný, řešit věci v klidu a otevřeně... Ale po nějakém roce a půl mi zůstaly akorát špatný vzpomínky na věčně si stěžující Elenu, která házela vinu za všechny svoje problémy na ostatní, a obdiv k Lile, která se vždycky zvedla a makala, aby se postarala o sebe i všechny kolem, a to žila celej život v mnohem horších podmínkách než její přítelkyně. Sonda do jihoitalskejch sociálních problémů v 70. letech, do duší temperamentních Neapolitánů je to skvělá. A jedna z věcí, ve kterých s hlavní hrdinkou Elenou naprosto souhlasím, je ta, že Neapol vás pohltí a musíte se tam pořád vracet. Při poslední návštěvě před půl rokem jsem přijela vlakem z Říma k večeru a běhala po uličkách Quartieri Spagnoli a objímala sloupy. Neumím to popsat tak, jak bych chtěla, ale jezdila bych tam pořád.

4 11.11.2019

Měla jsem teď období Malých žen. Přečetla jsem nejdřív zkrácenou verzi prvního dílu, připadalo mi to jako pohádka pro jedenáctiletý holky, a pak jsem si přečetla kompletní román, a to teda bylo už něco úplně jinýho. Ještě během čtení jsem zhlédla film i seriál a fakt mě to pohltilo. Jednoduchý morální principy, který tam připomíná paní Marchová neustále (v románu ale na rozdíl od zkrácené verze nenuceně), by prospěly každýmu. Jak by bylo na světě hezky, kdyby je lidi dodržovali. Jo jsem strašně moc rozuměla, kromě toho, že měla potřebu starat se o houf cizích dětí, s ní mám hodně společného. Beth byla taky moje srdcovka, milá a stydlivá holka, která chtěla, aby se druzí měli rádi a aby byli v pohodě, a sama se mezi ně moc nepočítala. Jak já jsem ji chápala. Úplně mimo mě šla povahově i zaměřením Amy, ale k Lauriemu se hodila. Zaznamenala jsem, že existují snad nějaké další příběhy o tom, jak se Jo vede ve škole s výchovou kluků, ale nevím, jak moc je to kvalitní a jestli to vůbec existuje v češtině. Každopádně jestli na ně někde narazím, moc ráda si je přečtu. Skvělá kniha!

4 29.03.2019

Skvělé shrnutí historie, skvělý rozbor sporných momentů - tahle kniha vám dá kontext, aniž by vám podsouvala názor. Ten si ale díky ní mnohem lépe utvoříte sami, protože autor za vás našel prameny. Jak už tady někdo psal, ztrácíte-li se trochu v informacích a dezinformacích (není divu), tahle kniha vám poskytne velmi dobré vodítko.

4 13.12.2018

Knihu z thajského prostředí jsem si přečetla ráda a oceňuju to, jak autor příběh zamotal. V pozdějších knihách jsem neměla takový problém odhalit vraha, anebo mě možná Nesbo vychoval. Tady je to pěkně napínavý, zamotaný, čtivý. I když přestřelený a nepravděpodobný. Líbil se mi nápad poslat detektiva s každým dílem do jiné země, jen škoda, že s druhým dílem to víceméně skončilo :-D A že pak už se s Harrym podíváme do zahraničí spíš na návštěvu.

4 11.12.2018

Můj oblíbenej díl. Je tam nejen brouzdání po Bradavicích a jejich zahradě, ale taky mistrovství světa ve famfrpálu, turnaj tří kouzelníků, kam přijedou zahraniční hosti - a z toho se pak ve filmu dala vytěžit spousta krásných scén. Harry se opět projevuje trochu nedůvtipně, ale nakonec to při dramatické hřbitovní scéně zase všem natře a všechno je tak, jak má být. :)

4 16.11.2018

Charaktery, historie, prostředí - vše promyšleno do mikroskopických detailů. Napínavé, plné neočekávaných zvratů... Četla jsem dvakrát celou sérii a miluju to. Postupem času jsem odhalila některé historické zdroje, které inspirovaly spoustu reálií v Písni ledu a ohně, ale to jí neubírá na atraktivitě - je to všechno skvěle zkombinované a doplněné.

4 16.11.2018

(SPOILER) Poslední díl Neffovy pentalogie je zvláštní, formou i nebývalou rychlostí, s jakou prolítne delší časový úsek. Obě ústřední rodiny nedopadnou nic moc, Marie Nedobylová je zahořklá stará paní, která nemá ráda nově vzniklou republiku, a její zbývající děti tak nějak nemají rády život, až na Emánka, který je jako běžný úředník nejspokojenější. To, jak se chovají k Theodorově ženě, je vyloženě strašný, to, jak mluví Babila o svém manželovi a synovi jakbysmet. Pasáž s Cyrilem Bornem je ale nakonec aspoň nejzábavnější, kdy pracuje pro Melantrich a vymýšlí si překlad románu, který nečetl, a publikuje ho, načež se milá překladatelka konečně vrátí z lyží a řekne mu, že to mělo dopadnout úplně jinak. Nic moc víc mi po pár týdnech od přečtení neutkvělo, přikláním se k názoru, že poslední díl série je nejslabší.

3 20.10.2024

(SPOILER) Ta knížka je taková naštvaná. Cokoliv se Katniss dozví, ji vytočí. To, že Třináctý kraj fakt existuje a ona to nevěděla, to, že ji zachránil, to, co po ní teď chce, přestože ona to chce taky, ale prostě si myslela, že sama nakráčí do Kapitolu a zabije prezidenta, a ne že jí k tomu budou strkat celej plán svržení hlavního města. Katniss se tedy nakonec sice rozhodne přijmout úlohu reprodrozda, ale představovala si to jinak, než jak se pak skutečně tváří v tvář revoluci musí chovat, takže je nakrknutá a zoufalá. Děsné je, v jakém stavu se Peeta vrátí poté, co ho zajal Kapitol, se změněným vědomím, plný obav a naočkovaný proti své někdejší lásce. To byly působivé scény. Jinak mi Síla vzdoru nesedla, myšlenkou je krutost na efekt a hlavní hrdinka vším proplouvá hlavně díky velkému štěstí. Konec je obdobně kýčovitý jako ten dovětek v posledním dílu Harryho Pottera, s tím rozdílem, že Katniss zůstala v psychicky zoufalém stavu, nezdá se, že by si vydechla, přestože už léta může žít volně, pokud jsem to správně pochopila.

3 26.09.2024

(SPOILER) Kdybych neměla nutkání knížky dočítat, Vražednou pomstu snad odložím. Další hladové hry, kde Katniss zase ukáže jejich tvůrcům prostředníček, když jim tentokrát celou arénu vyhodí do vzduchu, a zase je nervní z toho, že teď už ji za to ale určitě zabijou. Myšlenka celé té knihy se mi příčí, to, že má někdo potřebu vymýšlet si příběhy o mučení a vraždění dětí, které před tím, než je vypustí na smrt, dostanou osobního vizážistu, hezké šaty a velkou večeři.

3 12.09.2024

Tenhle soubor je pro fajnšmekry, obsahuje „zbytkové“ příběhy, které sherlockovští badatelé vyhrabali po všech koutech, aby jim neuniklo nic, co se slavným detektivem z Baker Street souvisí. Nejde ale jen o detektivní případy, soubor obsahuje i eseje samotného A. C. Doylea a dlouhé předmluvy editorů a sestavovatelů knihy, kde vysvětlují, kde příběhy našli a proč se je rozhodli vydat. Já jsem si čtení jako fanoušek užila, pro běžné čtenáře nejsou nejspíš až tak zajímavé.

3 30.06.2024

Trochu jsem Agatě záviděla, že se nikdy z ničeho nepo. Narodila se do bohatý rodiny, ale brzy zjistila, že otec, kterej nepracuje, zděděný peníze navíc špatně investoval, a tak se v jejích šesti letech museli načas uklidit do levného hotelu ve Francii a svůj vlastní anglický přepychový dům pronajmout, aby se zase na chvilku dostali do plusu. To znamená, že její otec dokázal za pár let rozfofrovat neuvěřitelně moc peněz, který jeho schopný otec vydělal velkopodnikáním v Americe. Agatha mu to ale nikdy slovem nevyčetla, nebo aspoň se o tom nezmínila ve svém životopise, prostě to brala, jak to přišlo, dokonce jí jako dítěti připadalo jako něco vzrušujícího, když mohla říkat, že zbankrotovali. K penězům pak měla podle mě vztah ovlivněný chováním jejího otce, prohlašovala, že pracovat není žádná zásluha, že lidi to dělají, protože musí. Sama pak byla na pokraji bankrotu xkrát, ale pak najednou začala asi nějak šíleně vydělávat díky psaní a prodeji práv k natáčení Poirota, protože před druhou světovou válkou najednou vlastnila osm domů. Ty jo, to se tenkrát spisovatelům žilo. Překvapilo mě taky, jak pozdě s psaním začala, docela dlouho nevěděla, kam se vrtnout, a až před třicítkou ji napadlo, že by mohla třeba zkusit napsat knihu, přestože měla vždycky velký problémy s gramatikou a jazykem a její oblíbenej předmět ve škole byla matematika. Poirota myslím vymyslela na službě v nemocnici, kde během první války ošetřovala. Já jsem třeba od jejího životopisu čekala víc právě o Poirotovi, možná o slečně Marplové (ta tam byla zmíněná jen tak mimochodem jednou větou), a méně životních peripetií. Jenže ono je to fakt z devadesáti procent osobní vyprávění staré paní o vlastním životě, někdy fakt zdlouhavé a méně vtipné, než si autorka myslí. To mě překvapilo i v kontrastu s tím, jak pečlivě stavěla vždycky svoje detektivky, i v téhle knize o tom píše, že slov má být raději míň, aby to čtenáře udrželo po celou dobu, no a pak sama zdlouhavě popisuje, jak ji na kterém plese škrtila která pentle a jaký měla tenkrát v Káhiře při uvedení do společnosti taneční pořádek. Mimochodem s tou Káhirou - to se tam fakt před sto lety jezdily Angličanky uvádět do společnosti? To by mě vůbec nenapadlo. Celkově je životopis Agathy Christie fajn čtení, ale nic moc víc.

3 29.06.2024

(SPOILER) Tohle bylo otravný. Ukňourané načtení audioknihy k příběhu velmi sedlo, což je pochvala pro Terezu Dočkalovou, ne pro tuhle knihu. Teenageři neví, co chtějí, respektive ví, že chtějí být spolu, ale pořád hledají nějaký výmluvy, proč to nejde, a tak se to s nimi táhne roky. Neustále se následujou, kamkoliv se pohnou nebo kamkoliv se přestěhujou, aby tam na sebe naráželi a zase kňourali, že jim blízkost toho druhého narušuje vztah a život. Pak teda opustí svoje partnery, dají se dohromady a kňourají, jak jsou společné chvíle perfektní, ale víš, zase to nejde a nemůžeme být spolu doopravdy. Nevím proč. Zajímavé pro mě na příběhu bylo, že se odehrává v Irsku, z téhle země jsem nikdy nic nečetla.

3 09.01.2024

(SPOILER) Druhému dílu jsem dala šanci po dlouhé pauze od první knihy o Freye a Huldarovi s názvem DNA. Změnila jsem i formu, poslouchala jsem to jako audioknihu v podání Kláry Cibulkové. A i když se snažila, ani tohle nepomohlo. Moc mě to neba. Freya i Huldar jsou prkenní, není mezi nima ani jedna jiskra, ač o něčem takovém autorka píše. Přemýšlela jsem, jestli to není Islandem - mám pocit, že při tom malém množství lidí, kteří na odlehlém ostrově žijí, člověk prostě nemá moc na výběr, a to i co se partnerství týče. Žijou tam odříznutí se svými zvláštními jmény ve věčné zimě a já se neumím naladit na to, že se z toho dá něco vykřesat. Samotný příběh je standardní krimi, se smutným podtextem zneužívání dětí. I tohle mě možná trochu popouzelo, tak těžká témata by se neměla používat jako spotřební. Epilog je ale výbornej, vůbec celej Tréstir jako postava se docela povedl. Freya jde do dalšího dílu jako hlídací teta batolete (to jsem taky nepochopila - ta snobská matka si udělala dítě s vězněm během návštěvní doby?) a Huldar asi jako playboy s dalším zářezem v podobě vlastní šéfové. Nevěřím ten charakter moc ani jednomu, tak uvidíme, kdy se odhodlám pustit do dalšího dílu.

3 25.11.2023

(SPOILER) Novelka se dvěma příběhy, které se překvapivě na konci nepropletou. Je poznat, že je malinko staršího data, nebo je to pařížská mentalita, nevím, každopádně jsem nechápala, proč snášela jedna ze dvou hlavních postav osm měsíců šikany na pracovišti a chovala se, jako by neměla jinou možnost než se nechat deptat. Popsané je to výborně, ale snad už jsme jako společnost trochu jinde. Vždyť měla Mathilda spoustu let pracovní zkušenosti na dobrém místě, mohla prostě šéfa nahlásit a z firmy odejít jinam (protože tam nebyl ani jeden normální kolega, naprosto toxický prostředí). Nebo bylo tenkrát tak málo práce, že byl člověk rád, že nějakou má, a snažil se nedělat problémy? Možná jo. Druhý příběh představuje v osobním životě vyhořelého lékaře, který se konečně rozešel se ženou, která si ho nevážila. Nic jiného než tenhle pocit vítězství se v jeho příběhu neodehraje, dozvíme se něco o minulosti toho vztahu, ale nic moc zajímavého v něm není. Celkově kniha vyzní tak, jaký je její konec - dva lidi v metru o sebe zavadí pohledem a každý si jede dál po své trase řešit si svoje. Každý z těch lidí v metru má něco, co momentálně prožívá, a o každém z nich by se taková novela o jednom dni v životě dala napsat. Fajn krátká kniha, ale asi nic, co by ve mně zůstalo.

3 23.10.2023

Říkat téhle knížce Milý Michale mi pořád připadá vtipný, četla a pak i poslouchala jsem to v originále jako Caro Michele - se skvělým přednesem italské herečky Anny Bonaiuto, která naprosto úžasně načetla jako audioknihu taky Geniální přítelkyni. Ale k milému Michalovi - šlo o moji druhou Ginzburgovou, jako první jsem předloni dostala k narozeninám Rodinnou kroniku, milé historky ze života jedné rodiny. U Micheleho / Michala jde taky o jeden úsek života rodiny s pěti dětmi, ale vyprávěný zcela jinou formou. Většina knihy je psána formou dopisů, které se prolínají s vyprávěním v reálném čase. Autorka nás na začátku uvede do nového domu matky rodu Adriany, která se svým příbytkem není zcela spokojená, a hned v jejím úvodním dopise adresovaném právě jedinému synovi Michelemu se dozvídáme, že není a nikdy nebyla v životě spokojená s ničím. Momentálně ji nejvíc trápí nezabydlenost jejího nového domu a to, že se z druhé ruky dozvěděla, že Michele utekl z Itálie do Anglie. Prostřednictvím jeho sester, nejlepšího kamaráda a bývalé milenky, ale i z dopisů samotného Micheleho se pak dozvídáme, že při svém útěku zapomněl v šuplíku vlhkého sklepního bytu, kde se zdržoval, samopal, který souvisí s jeho radikálně politickými sklony. Zvláštnější než tahle linka pro mě ale byly dopisy Adriany, která o všech svých dětech psala jako o nevzdělaných pitomcích - a psala to přímo jim. Druhá pecka byla Micheleho bývalá milenka Mara, ani ne tak proto, že nevěděla, s kým má dítě, ale spíš že měla potřebu Michelemu vypisovat, že sbalila staršího muže připomínajícího pelikána a jaké to s ním bylo v posteli, a do toho přidávala, jednou že dítě jí připadá podobné Michelemu, pak zase že ne. Na italském kurzu jsme vesměs hodnotili tak, že v té knize jsou všichni padlí na hlavu, to tak nějak sedí.

3 24.09.2023

(SPOILER) Annu ze Zeleného domu jsem četla před dvěma lety v důležitém období svého života. Proto když můj tehdejší zahraniční výlet teď vyústil do dalších zajímavých událostí, zase jsem si vzpomněla na Annu, vždyť má vlastně víc dílů. Viděla jsem mezitím seriál na Netflixu a musím přiznat, že mě bavil víc, protože je prostě živější a úměrnější dospělému věku. I když druhý díl knižní série ukazuje už skoro dospělou Annu, která má zaměstnání (v šestnácti je učitelka?), kniha je pořád napsaná tak, aby neřekla nic osobního, jen neškodně předkládala události ve vesnici na kanadském Ostrově Prince Edwarda. Překvapující nicméně bylo, že když jde Anna z domu na univerzitu, její adoptivní matka Marilla si dá druhé kolo a tentokrát přijme za svá rovnou dvojčata. Jsem zvědavá, jak se bude Anně studovat a jak budou děti růst, zdá se, že chlapec je ještě větší číslo, než byla ona. Zato holčička je chudák hodná a způsobná a Anně s Marillou se na tom pořád něco nezdá, že je nudná a podobně. Pfff, mají bejt rády.

3 17.09.2023

Přehledně strukturovaná obsáhlá knížka. Učila jsem se z ní před lety na státnice, asi to byl takovej základ.

3 01.10.2021

Západní medicína má jako odpověď na všechny problémy léky, které potlačí příznaky, ale neléčí příčiny. Tahle myšlenka se motá dokola nejméně polovinou knihy, občas proložená větou s obsahem "je těžké vybočit ze stereotypního nevědomého života, když má člověk rodinu a velkou hypotéku". Ne, je dobře, že pan doktor uvažuje o celostním přístupu k člověku, že si s pacienty povídá a léčí jejich duši, ale stejně zodpovědnou redakci si zaslouží i tato kniha. V této podobě minimálně první polovina publikace opakuje podobné věty, působí jako takové přemýšlení, které si člověk zapisuje do deníku, a protože se mu stejné myšlenky vynořují obden v lehce pozměněném kontextu, napíše si je znovu. Škoda nechat zajímavé podněty k přemýšlení takto zapadnout. Bavily mě pasáže o vlastní kariéře, o rozpolcenosti mezi fotbalem a medicínou, o hledání vlastní cesty, ale konkrétnějších příkladů by bylo potřeba víc (druhá polovina knihy, o civilizačních chorobách, je na tom lépe). A taky - kniha má být rozhovorem, na to ale po pár stranách zapomenete, protože čtyřslovné otázky mezi sáhodlouhými odpověďmi brzy přestanete vnímat.

3 01.05.2020