Margherita_N
komentáře u knih
Kanibal z Nine Elms
Robert Bryndza
Pozor, spoilery. // Pár napínavých momentů tam bylo. Ale pak už nic pochválit nemůžu... Na první pohled mi připadalo, že zadání znělo „napiš bestseller“, a tak autor vytáhl kanibala. Hlavní hrdinka Kate Marshallová je alkoholička ve středním věku bez osobního života, kterou vyhodili od policie. Potud ctíme základní prvky současných nejprodávanějších kriminálek. Sériový vraždění funguje, co k tomu ale přidat, aby se do toho šokujícím způsobem osobně zapletla policistka a později soukromá vyšetřovatelka Kate - co takhle těhotenství s hlavním padouchem, o kterém čtyři a půl měsíce nevěděla, a nepřišel na to ani otec dítěte, když jí páral břicho nožem. Nicméně dítě je v cajku a celou dobu do děje nijak nezasáhne (a zdá se, že si ani v patnácti letech v internetové době neuvědomuje, kdo je jeho otec, ačkoli je v jednom kuse v médiích). Kate je celou dobu na vlastní pěst deset kroků před místní policií a žádnej větší zádrhel v pátrání nenastává. A nakonec si hravě poradí s přesilou, od Kate se ty zabitý sportovkyně měly učit. Kéž by to bylo aspoň čtivě napsaný, ale dostáváme topornej překlad, ze kterýho čiší anglickej originál a převod dialogů slovo od slova mnohdy nedává smysl. A k tomu odbytý korektury. Ale protože jsem měkkosrdcatá, dala jsem Kanibalovi třetí hvězdičku za pokorné autorovo poděkování na konci...
Hra o trůny
George R. R. Martin
Četla jsem dvakrát a pamatuju si to překvapení na začátku - tahle kniha pro mě byla něčím neuvěřitelným. Žádný rozjezd, pěkně zostra hned do víru napínavých příběhů, magie, cizích zemí, vztahů, lásky i krutosti. Vše neuvěřitelně podrobně promyšlené, včetně odkrývání historie, takže nemáte pocit, že jste jen návštěvníky ve výsecích příběhů. Západ a Východ, Sever a Jih, různé generace a staří i noví protivníci - všichni se do sebe pouštějí a nejde jen o hru o trůny, ač ta je nejvýraznější a má největší důsledky. Paráda.
Kmotr
Mario Puzo
Žádná gangsterka, ale kniha o mafiánech, kteří měli vlastní zákony a ty spolu s rodinou pro ně byly vždycky nejvíc. Protiklady starého New Yorku a hýřivého Los Angeles s Hollywoodem, kontrasty Sicílie a USA, světa starých a mocných mafiánských rodin a toho mimo ně. Uchvacující.
Mechanický pomeranč
Anthony Burgess
(SPOILER) Jedna z mála knížek, který nechci číst znova. Alex a jeho frendíci byli tak nechutní, že mi to jednou bohatě stačilo. Je fajn, že se hlavní hrdina napravil a že na něj použili trochu jeho vlastní metody. Víc ale oceňuju překladatele, kterej v podstatě napsal knížku znova, takovou práci s jazykem jsem ještě neviděla.
Pan Kaplan má stále třídu rád
Leo Rosten
Před pár lety jsem četla Pan Kaplan má třídu rád, smála jsem se u toho jako blázen a bylo to skvělý. Tohle je taky super, ale asi jsem si taky měla vybrat knihu, a ne tu nahrávku s Miroslavem Donutilem - aspoň tak si vysvětluju, že tentokrát mě to tolik nebavilo, i když šlo v podstatě o to samé, stejné prostředí i postavy, popleta Kaplan pořád ve stejném kurzu angličtiny pro přistěhovalce, stejný humor založený na jeho nepochopení cizího jazyka a nesmírné horlivosti, kvůli které si pochybení nehodlá připustit. Homoristický knihy je těžký adaptovat do zvukové podoby.
Smrt staré posluhovačky
Agatha Christie
Hercule Poirot zachraňuje podnájemníka staré posluhovačky paní McGinthyové před oprátkou, když po její násilné smrti všechny důkazy ukazují právě na mladého Jamese. Podobnou zápletku znám z příběhů Sherlocka Holmese, bavila mě tam jako tady. U Hercula Poirota je ale jako tradičně široký okruh podezřelých - detektiv najde v šuplíku paní McGinthyové schovaný výstřižek z novin pojednávající o starých kriminálních případech. To byla pro mě skutečná zkouška pozornosti, zapamatovat si všechna ta jména a mikropříběhy a sledovat, kterou z žen začne Poirot spojovat se smrtí staré posluhovačky a jak ji hodlá znovu najít, když žije pod jiným jménem a po letech vypadá jinak než na novinové fotce. Opět povedená detektivka, Hercule Poirot je můj velký oblíbenec.
Kamenná opice
Jeffery Deaver
(SPOILER) Říkala jsem si celou dobu, jsem tak nedůvtipná, nebo proč mi nedochází, o co tam jde, proč Duch honí po souši uprchlé migranty? Na konci jsem uspokojeně seznala, že tentokrát jsme s Lincolnem Rhymem géniové dva. Malinko se divím, že Rhyme zase nepodstoupil operaci, a moc nechápu, proč Sachsová se zákrokem, který mu může pomoct zase hýbat rukama, tak zuřivě nesouhlasí, když s ním chce mít dítě. Bez těchhle úmyslů bych to chápala, operace je pro Lincolna další riziko. Ale když s ním chce založit rodinu - jak by to dítě zvládali, když ona je chronická artritička, takže její pohyb jde taky pomalu do háje, a její přítel na vozíku může hýbat jedním prstem? Nakonec ale dospěli k poměrně rozumnému odkladu všech plánů, a další díl tak slibuje zase hlavně policejní honičku a detektivní práci a za to jsem nakonec ráda. K osobním životům ať se autor vrátí klidně až za dalších pět dílů, mně by nechyběly. Kniha je opět napsaná úžasně, ocitáme se zase úplně jinde, v prostředí čínských uprchlíků, kteří se snaží vylodit v New Yorku, oškubaní a hlavně pronásledovaní svým převozníkem. Děj se odehrává v malých bytech v čínské čtvrti a pak taky na pláži, ve vodě a pod vodou - mimořádně zajímavá a děsivá kapitola -, kde Sachsová loví důkazy. Velmi doporučuju, jako všechny předchozí díly.
Hrabě Monte Cristo III (třísvazkové vydání)
Alexandre Dumas, st.
Dantes má nejen peníze, ale i šlechtický titul, a může se tak nepoznán stát vykonavatelem vlastní spravedlnosti nad těmi, kdo mu vzali všechno, co v životě měl. Bála jsem se, že už se nikdy nevrátí k sobě samému, ale Edmond si i po všech utrpeních našel cestu zpátky do svého nitra. Moc hezky napsané.
Hrabě Monte Cristo II (třísvazkové vydání)
Alexandre Dumas, st.
(SPOILER) Edmond Dantes už není Edmond Dantes, ale nový člověk, který vyplaval z moře poté, co se zbavil rubáše a přeřízl i pouto k železné kouli, která ho měla stáhnout ke dnu. Zrodil se odhodlaný muž, který dokáže sebevědomým manévrováním s lodí přesvědčit posádku, že ten povyk na Ifu je kvůli jakémusi uprchlíkovi, aniž by padlo podezření na něj. Jakmile se trochu oklepe a má zase lodní lana v ruce, zpráva o tom, kolik let ve vězení strávil, ho popožene k rychlému jednání. Je čas prozkoumat ostrůvek, na který ho odkázal zemřelý vězeňský druh, a pak se vydat do města a zjistit, jestli na něj ještě někdo čeká a jak to tenkrát všechno bylo. Jakmile Edmond zjistí, že to na něj narafičili, a že to zjistí brzo, můžou se všichni těšit na pomstu. Příběh plyne jinak než první díl, s jinou atmosférou danou proměnou hlavního hrdiny. I tenhle díl je moc dobré čtení.
Hrabě Monte Cristo I (třísvazkové vydání)
Alexandre Dumas, st.
(SPOILER) Dlouho jsem tuhle klasiku odkládala, ač jsem si před pár lety koupila nádherné třísvazkové vydání v ozdobné krabici. Teď konečně nastal čas Monte Christa a po pár stránkách mi bylo jasné, že nebyl důvod se bát, že půjde o těžce stravitelnou literaturu. Čte se to samo, děj plyne bez zbytečného zastavování se u detailů, je to tak akorát svižné a současně napínavé. S Edmondem Dantesem se setkáváme jako s naivním mladým námořníkem, který věří, že svět je dobré a spravedlivé místo. A naději neztrácí ani po svém zatčení, kdy má ještě chvíli pocit, že se ten strašlivý omyl, který ve skutečnosti byl připraveným plánem žárlivce, vysvětlí. Naděje ho opustí ve vězení pevnosti If, kde jsem takzvanou jeho celu před čtyřmi lety navštívila a tehdy jsem si slíbila, že si Dantesův příběh přečtu. I díky tomu, že jsem viděla místa, o kterých Dumas píše, že jsem navštívila Marseille, ale i třeba často zmiňovanou Neapol, je mi příběh ještě bližší. Konec slibuje úplně jiné směřování druhého dílu, protože Dantes je stále v nejlepších životních letech, ani dlouhé vězení ho tedy nezlomilo a z pokusů o sebevraždu je plán zcela opačný. Námořník sebere veškerou sílu, která v něm zbyla, a rozhodne se, že zbytek života v kobce nestráví. Kromě toho, že by rád věděl, co se stalo s jeho nejbližšími, má ještě další motivaci, jeho přítel z vedlejší cely mu svěřil tajemství, které by mu mohlo život uprchlého vězně velmi ulehčit.
Hovor se smrtí
Chris Carter
(SPOILER) Je to čím dál líp odvyprávěné, způsoby vraždění jsou stále neskutečně kreativní, ale překvapení z odhalení vraha se malinko vytrácí. Kde taky pořád brát, aby to bylo šokující. Ne že bych uhodla, kdo to přesně byl, ale okruh jsem tušila. Po tolika přečtených knihách ze série už vím, že autor rád využívá aha moment, kdy najednou vedoucímu vyšetřovateli Robertu Hunterovi dojde: „Jak jsem mohl být tak blbej, vždyť je to tenhle! Tak šup sám k němu do baráku.“ Kdo v kontrastu s nemastným neslaným policejním sborem stojí za vyzdvihnutí, je pan J. Na jeho postavě mi došlo, že Carter přece jen umí trochu popisovat výrazné charaktery. Jsem zvědavá na další díly, i když pokud se dobře dívám, už nejsou ve zdejším žebříčku nejpopulárnějších knih.
Já jsem smrt
Chris Carter
Tak tenhle vrah byl sice hodně nečekanej, na druhou stranu je to ale pořád nečekané ve stejném duchu jako v předchozích dílech. Carter pořád využívá svůj mustr - neskutečný sadismus a vrah s osobním vztahem k Robertu Hunterovi. Garcíu opět nechápu - tolikrát mu šlo o kejhák, stejně jako jeho manželce, a on o tom ještě vtipkuje. Ten je pro mě od začátku mimo. Docela mě to ale chytlo, ač je to velmi zvrhlé, jak už jsem psala u minulého dílu.
Soudné sestry
Terry Pratchett
(SPOILER) První Pratchett, se kterým jsem se kdysi setkala, protože jsem na Soudné sestry docela náhodně šla do divadla. Myslím, že to bylo ABC. Pamatuju si, že to bylo hrozně vtipný, nakonec možná víc než knížka, protože i když Pratchettovy knihy umí rozjet moji představivost, v divadle to byl opravdu živej zážitek. K příběhu - tři zmatený stařenky jsou fajn komický postavy, mě ale u Pratchetta, a možná i obecně, baví víc ty mladší. Myslely to sudičky dobře, když nacpaly sirotka někam, kde dítě chybělo. Okamžik posunutí času o patnáct let dopředu si pamatuju díky rozpačitýmu polibku - já nevím, mně ty Pratchettovy erotický narážky nějak nesedí a v každé knize si říkám, že by byla mnohem lepší, srandovnější bez nich. Díky poskočení času ale mohl malý Tomjan vznést nárok na trůn, který jeho otci ukradli, a ještě předtím ho zavraždili, pak se to tam nějak pomele a na závěr se tři stařenky zase rozejdou a každá si jde po svých bez nějakého loučení, protože čarodějnice se nedruží. Milý, ale četla jsem lepší díly Zeměplochy.
Co život dal a vzal
Betty MacDonald
(SPOILER) Betty se s životem nepárala. Přesnější by pro tuhle knížku byl doslovný překlad původního názvu, tedy Každý může dělat cokoliv. Prostě jednoho dne sbalila děti, naškrábala manželovi rychle vzkaz (její slova), že ho opouští, a vrátila se domů. Matka a všechny sestry ji vesele přijaly, a tak začal mejdan. Jejich rodina byla na jednu stranu skvělá, jak držela pohromadě a nikdy neodmítla nikoho, kdo šel kolem, všechny měly rády a všem pomáhaly. Na druhou stranu vedly tyhle ženy hospodaření od desíti k pěti, věčně neměly co jíst a byly v dluzích, ale stejně kupovaly aušusové zboží od podomních prodejců, aby jim přilepšily. Živily nespočet zvířat a vzdálené kamarády braly domů na dlouhé měsíce. Nejstarší sestra Mary dokázala i během krize neustále všem členům rodiny zajišťovat příležitostná zaměstnání, takže nekvalifikovaná Betty každej týden jinde něco opisovala nebo zakládala karty. Škoda že jsme se nedozvěděli, jak splatila obří dluhy, ale nějak rozhodně, když si s druhým manželem začala půjčovat nanovo, tentokrát aspoň na dům.
Líbí se mi, s jakou lehkostí a vtipem MacDonaldová píše, i o těžkém období nemoci, kdy ležela přes rok v sanatoriu. Nedokážu ale sympatizovat s její osobností, kdy několikrát otevřeně přiznává lhaní, aby se dostala k výhodám. Chápu, že žila v těžké době, že velká finanční krize nutila lidi dělat zoufalé věci. Ale když sháněla dům, krize byla dávno pryč a ona přesto byla připravená prolhat se k tomu, aby jí staří manželé dům prodali, napovídat jim pohádky o své práci a penězích a pak teprve začít shánět, kdo jí ty smyšlené peníze půjčí. Otázka samozřejmě je, jak moc je kniha biografická, třeba měla ve skutečnosti plnou matraci dolarů a tohle je jen příběh pro pobavení čtenáře. A i kdyby ne - když jí to všechno nějak vyšlo, tak už si z toho koneckonců mohla dělat srandu, abych tady zas jen nemoralizovala. Myslím, že si přečtu i Vejce a já, ona je to vlastně docela oddechová četba.
Král Krysa
James Clavell
(SPOILER) Zajateckej tábor Čangi a zoufalá snaha britských a amerických zajatců přežít pod japonskými dozorci. Je to čtení pro silné žaludky, vzhledem k všudypřítomné úplavici, sněti a dalším rozličným nemocem. Spisovatelovo alter ego (protože sám táborem prošel) je prý důstojník Peter, jemuž se právě sněť dostane do obyčejného povrchového zranění, a jak už to tak ve válečném táboře pro zajatce bývá, léky nejsou, tak mu doktor nabídne hezkou malou amputaci poloviny končetiny. Tady se ke slovu dostává Krysa, zajatec s výsadním postavením - sežene všechno, kamarádi se s ním mají dobře, jen musí skousnout, že jeho praktiky jsou poněkud nemorální. Ne že by někomu ublížil na zdraví nebo tak, jen si klamáním a podvody dává šanci na přežití hrůzy, ve které je nucen pobývat. Morální dilema může mít i čtenář, řekla bych ale, že mu všichni tak nějak fandíme. A nejvíc ve chvíli, kdy je svými druhy, celou dobu se vezoucími na jeho úspěších, přirozeně odvržen, protože válka skončila, ukažme si na bastardy.
Takhle nějak jsem to pochopila. Válečná literatura ovšem není moje silná stránka a knihu jsem četla spíš proto, že na mě pořád vyskakovala v různých žebříčcích oblíbenosti a měla jsem tedy trochu pocit ostudný mezery ve čtenářském vzdělání. Že bych ji sama někam nominovala, to asi ne, ale spíš kvůli osobnímu upřednostňování jiných žánrů. A asi i kvůli tomu, že jakékoli vypravěčské mistrovství u mě přehlušil ekl dojem z neustálého popisování tělesných projevů všech těch úplavic...
Temná dcéra
Elena Ferrante
(SPOILER) Temná Elena, tak jak ji známe. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu znovu Dny opuštění, případně jeden koncentrovaný díl Geniální přítelkyně. Tentokrát se hlavní hrdinka jmenuje Leda, nic se ovšem nezměnilo na tom, že pochází z Neapole, což vnímá i téměř v padesáti letech jako křivdu, žije proto v bohatém městě na severu (tentokrát je to Florencie), celé dny čte, dělá si poznámky a snaží se tak vydřít si akademickou kariéru... ale především: celý život křivdila své matce, křivdila svým dětem a manželovi, ale nedokáže si to s nimi vyříkat, takže se motá životem, blouzní, buší jí srdce, dělá nesmyslné věci a nedokáže se zkrátka sama se sebou srovnat. Pokud bych si měla odhadovat, kdo je ve skutečnosti Elena Ferrante, přiřkla bych jí právě tuhle nevyrovnanou povahu, hraničící snad až s psychickou poruchou. Jak jinak než osobním vyrovnáváním si vysvětlit opakovaně v knihách popisované záchvaty "roztřepení", neschopnost vydržet v klidu pár dnů na jednom místě, potřebu veřejně hysterčit a jednat impulzivně (jako třeba krást malým dětem hračky a místo soucitu s trpícím dítětem pak doma několik týdnů odcizenou panenku oblékat do šatiček). Nesplynutí s dětmi, ať už vlastními nebo cizími, se u hrdinek Ferrante opakuje: zatímco Elena v Geniální přítelkyni v záchvatu lásky k milenci tahala děti z města do města, aniž by je tam zapsala do školy, protože se starala jen o sebe, Olga z Dnů opuštění se nedokázala zvednout a přimět se pomoct nemocnému dítěti, které jí trpělo přímo v bytě, protože měla zrovna plnou hlavu toho, že ji opustil manžel. A Leda, ta v opojení z první pochvaly své práce nechala děti dětma a odjela si na tři roky užívat s profesorem, kterej jí tu pochvalu vyslovil, přičemž jen sem tam zavolala manželovi, aby si na něj trochu zaječela. Nemůžu samozřejmě říct, že já bych se chovala líp, kdybych měla rodinu, ale můžu aspoň věřit, že jo, protože mám pocit, že na rozdíl od hlavní hrdinky jsem vyrostla z puberty...
Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou
Martin Řezníček
Připomenutí výrazných televizních reportáží Martina Řezníčka z let 2012-17 a hlavně - trocha osobnějšího pohledu za příběhy, věty řečené mimo záznam, těžkosti, které práce zahraničního zpravodaje přináší, ale taky pohled rodiče, který přesadil děti na několik let do americké základní školy. (Pasáže o americkém školství, které dětem nastavuje pravidla i mimo školu, nemluvě o finančním zatížení rodiny, jsou jednou z věcí, které si nejspíš z paměti nevymažu, protože to je pro mě něco opravdu zvláštního.) Chybělo mi možná občas trochu víc „literárnosti“, nicméně Rozpojené státy jsou vydařená kniha a autor má můj obdiv nejen za ni, ale za celou svou práci.
Smrt v oblacích
Agatha Christie
Tentokrát bez Hastingse, zato ale Poirot exceluje od začátku do konce. Má ty svoje poťouchlý nápady, který se u něj občas projeví, když má dobrou náladu. U vraždy v letadle jsem očekávala vyšetřování ve stylu Orient-expresu, Agatha se ale neopakuje a tentokrát se všichni zúčastnění rozprchnou a vyšetřování trvá další měsíc. Co má ale tahle detektivka s druhou zmíněnou společného, je nutnost odhalovat minulost oběti a v ní hledat správný směr pátrání po vrahovi.
Velká čtyřka
Agatha Christie
Poirot po kontaktu se záhadným cizincem přijímá myšlenku nadnárodního spiknutí a stává se z něj akční agent, dychtivý zničit Velkou čtyřku, která si hodlá podrobit svět pomocí zločinu a nastolit nový společenský řád. Má čínský a francouzský geniální mozek a americké bohatství a pak toho čtvrtého s proměnlivou identitou. Poirot se úplně klidně převléká za pobudu, obětuje knírek a způsobí si viditelnou jizvu, aby se mohl vydávat za své vlastní dvojče. Je to zkrátka jiný chlapík než ten přepečlivě upraveny detektiv, který nosí v kapse kartáček na šaty, jak ho známe všichni. Velká čtyřka byl asi Agatin pokus vydat se cestou akčního hrdiny, a je dobře, že v něm nepokračovala (ale nejsem znalec, možná ještě na něco podobného v téhle sérii natrefím). Takových agentů je, kdežto Poirot se nakonec vyvinul velmi osobitě. Je to dobře napsaná detektivka, jen v ní vystupuje jiný hrdina, než na kterýho jsem zvyklá.
Poirotova pátrání
Agatha Christie
Dostala jsem se do tempa až ve druhé polovině, protože jsem pořád natvrdlá jako Hastings, a i ten mě často předběhne. Takže dát za sebe v rychlém sledu tolik detektivních povídek bylo náročné zaměstnání pro moje šedé buňky mozkové. Ale bavilo mě to a už se těším na další knihu ze série! Jen doufám, že tam zase někdo nebude přepisovat závěť :))