marlowe komentáře u knih

Celkově osmá autorčina kniha (z roku 1927), pátá ze série "Hercule Poirot".

Už jsem to tu řekl několikrát: Christie je nepřekonatelná v komorních (vztahových) příbězích, kde se pracuje s detailem a železnou logikou – a naopak v akčně hektických dobrodružkách klesá do hlubokého podprůměru.

Upřímně tomu moc nerozumím: Proč paní Christie konzistentního a do detailu propracovaného salónního Hercula Poirota (viz předešlé díly: Záhada na zámku Styles, Vražda na golfovém hřišti a Vražda Rogera Ackroyda) musela najednou, v páté části série, přetransformovat do neohroženého oknírkovaného Jamese Bonda, který ve zběsilém tempu všemi možnými dopravními prostředky, včetně torpédoborce, křižuje Evropou a snaží se dopadnout padouchy, kteří chtějí ovládnout Zeměkouli? (Zvolání: "Musíme okamžitě vyrazit, Hastingsi", by mohlo být mottem knihy.) Agátě bylo v době vydání románu už 37 let – a ona jakoby pořád hledala svoji literární polohu – aniž by tušila, že už ji dávno našla.
Je svým způsobem sympatické, že se autorka znovu a znovu pokoušela kráčet po nevyšlapaných cestičkách, nicméně čas ukázal, že do černého mířily hned její začátečnické nástřely (první díly poirotovské série) – zatímco anomálie typu Velké čtyřky cílily často mimo střed – a někdy dokonce minuly i terč.

Román, ve kterém si logika vybrala oddechový čas, je nadupán nervním a roztěkaným dějem plným zvratů, převleků a měnění vzhledu, dějem plným roubíků, pout a úniků v poslední vteřině (Poirota se dokonce pokusí zabít i padajícím stromem), dějem plným mdlob, chytání se do pastí a vysvobozování se z pastí – takže to celé silně zavání odérem brakovitosti. Možná byla tahle detektivka míněna jako jakási humoreska (a potom je samozřejmě chyba ve mně, že jsem to náležitě neocenil), ale já se prostě nedovedu naladit na podobně pitoreskní vlnu, plnou groteskních gagů – a (abych reagoval na Čefův příspěvek) asi nedovedu být ani uznalým a shovívavým čtenářem… Prostě proto, že si myslím, že i humoristický román musí být postaven na logických základech – a zde celý ten padoušský motiv Velké čtyřky působí jako naprostá pitomost.
(Dokonce jsem uvažoval, jestli by knížka neměla dostat visačku "sci-fi" – viz "nové zbraně na bázi magnetické přitažlivosti", "série podivných havárií ponorek a leteckých neštěstí…", či "experimenty se soustředěním volné energie se zaměřením paprsků obrovské intenzity…" atd.)

Zvláštní kapitolku tvoří silně přepjaté vyjadřování, odkazující na literaturu spodnějších pater: při každé příležitosti tu někdo "nevýslovně trpí", dívá se "planoucím pohledem", který vždy "mrazí až do morku kostí", obličeje jsou zde "zkroucené vztekem a nenávistí", z očí na každé stránce "sálá vražedný žár", Hastings se často "svíjí v bezmocných mukách", Poirotovi zase "lezou oči z důlků" – a korunu tomu dávají "ďábelští Číňané"…

Abych to shrnul: Za mne velké NE. Protože – přes všechny výhrady, které k románům Agathy Christie občas mívám – je mi vždycky mnohem bližší Poirot, který si voskuje knír a bojí se průvanu, než Poirot vyskakující z vlaku a spouštějící se po břečťanu z okna vily.

24 09.10.2020

Vstoupit dnes – v době, která přeje krvavým, překombinovaným thrillerům – na literární kolbiště s humoristickou (a navíc původní ČESKOU!) detektivkou, to si zasluhuje medaili za statečnost. Protože za tímhle literárním útvarem šel bych světa kraj – a asi bych nebyl sám.

Pan Dolnopolský (…) byl zřejmě poněkud roztěkaný, neboť pokud by se opravdu plně soustředil na problematiku přepočtu poměrných koeficientů, nebyl by si všiml, že stranou pěšiny trčí z listí věc dosti nepatřičná.
Lakovaný dámský střevíc.
(…) Na Soví ulici se tak málem srazil se strážníkem.
Tento bodrý muž jménem Johan Müller se zprvu zdráhal podniknout kroky, které po něm pan Dolnopolský požadoval. Bránil se tím, že bota odhozená do listí nevyžaduje policejní pozornost. Teprve když ho pan Dolnopolský několikráte ujistil, že v botě, a to říká se vší vážností, je i noha, Müller povolil.

Ivo Hudeček zahájil hru s ideálními kartami v ruce: na jedničku zvládnutá expozice, čtenářsky vděčná doba R-U mocnářství, sympatický hlavní hrdina, příjemně starosvětský literární styl…
(Kdo by si nevzpomněl na výbornou sérii o Eliáši Sattlerovi Viléma Křížka?)
Jenže tady výčet pozitiv končí – a všechno ostatní už je jen předzvěstí neblahých konců.

První novelka ještě jakžtakž drží pohromadě, byť jí připravuje o body naprosto nepovedený závěr, kde místo očekávané gradace přichází jen jakési autorské shrnutí ("jak to vlastně všechno bylo"), jakoby autor už co nejrychleji chtěl napsat slovo KONEC…

A druhá, rozsáhlejší novela, se nepovedla vůbec. Tady nedrží pohromadě skoro nic. Zápletky obou zprvu paralelních příběhů kulhají na obě nohy, jeden nepravděpodobný motiv střídá druhý, vše je jaksi rozlité do šířky, pár stránek před koncem se dokonce zjevují nové a nové postavy, z hlavního hrdiny i jeho pomocníka už jsou jen stíny, zacházející na úbytě – ne, tohle se fakt nepovedlo!
Trestuhodně promarněná příležitost.

24 04.11.2019

Jestli něco nemám rád, je to chůze proti davu. Ale dneska mi paní Rejfová jinou možnost nedala. Bohužel.

Jsem totiž toho názoru, že i humoristický román musí být postavena na dobrém a uvěřitelném příběhu a jedná-li se navíc o detektivku, také na dobré zápletce – Carl Hiaasen, Sophie Hénaff nebo třeba Janet Evanovich (ale i Václav Erben nebo Vítězslav Houška) by mohli vyprávět. Bohužel, v případě románu Komu straší ve věži se obojí, jak kvalita příběhu, tak kvalita zápletky (na stupnici od nuly do sta) nebezpečně blíží mezní nule.

Největší slabinou je zcela nepochybně rovina policejní. Dokonce se mi zdálo, že v pasážích, kde se přímo nevyšetřuje a kde není příběh svázán svěrací kazajkou kriminálního motivu, tedy tam, kde o nic nejde a kde se vedou jen tzv. provozní rozhovory, je autorka trochu uvolněnější, tu a tam se objeví i nečekaně povedený vtípek nebo glosa, ale v okamžiku, kdy se z Josefíny znovu stává konstábl v sukních, vrací se všechno do vyjetých kolejí a i zde – podobně jako v prvním dílu – se veškeré pátrání omezuje prakticky jen na to, že hrdinka někde (za dveřmi bytu, u záchodků v hospodě apod.) vždy náhodně vyslechne rozhovor, kde se jako na potvoru zrovna rozplétá další uzlík případu.

Humor je veden ve dvou rovinách – v groteskní (někdo upadne, někomu praskne guma u pyžama, na jiného se zvrhne stůl s potravinami) a v jazykové – pohříchu ovšem nikoli na bázi dialogů, ale spíše v rovině uvozovacích vět (sykl, soptil, leknutím nadskočil, protočily se jí panenky apod.)

Způsob uvažování pachatelů, jejich motivace k činům a úroveň konspirace (své současné i minulé zločiny rozebírají vždycky tak, aby je slyšela hlavní hrdinka) sráží celou knihu do literárního přízemí – a to je velká škoda, protože bych byl první, kdo by si přál, aby i u nás už konečně vznikla nějaká příjemná, pohodová, česká, humoristická detektivka.

Dokážu leccos odpustit, skousnul bych dokonce i ty rádobyveselé motivy (padající stojany na noty, projímadlo v chlebíčcích nebo třeba "bluvení jako když bá člověk rýbu"), ale jen tehdy, když by byly (už se opakuji) navěšeny na smysluplném, dobrém příběhu.

24 05.12.2018

Na premianty musí být člověk přísnější, říkávala paní učitelka, a tak Plaváčkovi uděluji pouhé 4* – i proto, že jiné Goffovy romány byly přece jenom o fousek lepší.
Autor tentokrát odstavil Mika na vedlejší kolej, jeho motivu přisoudil roli druhých houslí a někdy se mi dokonce zdálo, že mu popisy Mikova osobního života slouží spíše jako ucpávka či výplň mezi jednotlivými kapitolkami ústředního tématu než jako jeho rovnocenný doplňující protějšek.
Nicméně pořád vysoce nadprůměrné počteníčko!

24 24.11.2018

Stejně krásná poetika jako u Selskýho baroka – jen v tom závěru se to trošku začalo rozpadat a kolem příběhu se najednou objevila "světlounce modrá čistá aura" autorské bezradnosti, což ovlivnilo mé celkové hodnocení a zapříčinilo ztrátu jedné hvězdičky. Ale jinak velká, velká spokojenost – a další "Hájíček" už zařazen do plánu četby.

Knížku jsem stihl přečíst ještě před nedělní TV premiérou Wlodarczykova filmu – tak jsem zvědav, protože tohle zákonité (a pochopitelné) srovnávání knižních předloh s filmovými adaptacemi většinou nedopadne pro film příliš dobře…

24 01.02.2018

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude TAKHLE dobré – mám totiž apriori nedůvěru ke knihám, oceněným literárními cenami. I proto jsem k románu přistupoval s váhavou obezřetností – ale stačilo přečíst pár stránek a hned bylo jasné, že si s autorem budeme rozumět. Tempo se někomu může zdát pomalé – ale přesně TOHLE mně vyhovovalo. Jako by člověk sledoval černobílý film z šedesátých let…
Silný příběh o relativitě pohledu na minulost, o zlu a pomstě, o vině a odpuštění. Silný – a krásně napsaný…

24 03.09.2017

Číst příběhy Oty Finka je jako dívat se na staré černobílé filmy z padesátých, šedesátých let.
Jako vždy nádherné, NÁDHERNÉ dialogy – a tentokrát i velmi dobrý příběh!
A jako bonus poctivá dávka nostalgie…
------------------
Pod čarou malá poznámečka k Wardenovi: mě, člověče, nakonec bavil i ten popis soustružení – nejspíš proto, že pan Velinský píše tak poutavě, zábavně a s tak ironickým nadhledem, že bych si od něho přečetl třeba i telefonní seznam, kdyby nějaký sepsal…

24 14.01.2016

Udělal jsem si radost a znovu (za posledních 40 let nejméně potřetí, ale spíše to bylo už po čtvrté) si přečetl Noční autobus – pro vlastní potěšení i pro potřebu znovu se utvrdit v názoru, že "romány o zločinu" (celkem je jich rovná desítka) autorské dvojice Sjöwallová-Wahlöö (dnes hodně upozadněné a zatlačené do stínu nezájmu) tvoří i teď, po letech, absolutní špičku severské krimiprodukce.

Noční autobus je v pořadí čtvrtý v "Backovské" řadě – a já osobně ho považuji za nejzdařilejší z celé série. Úsporně odvyprávěná story o vyšetřování hromadné vraždy by mohla v kurzech tvůrčího psaní sloužit jako učebnice pro začínající autory detektivek: Skvěle načrtnutá linka příběhu, dialogy, kde nepřebývá (a ani nechybí) jediná replika, postavy napsané tak živě, že máte chuť natáhnout ruku a chytit je za rukáv…

110%!!!

Jelikož autor sám sebe nebere vůbec vážně (viz jím poskytnuté "autobiografické" rozhovory), nelze brát vážně ani samotný jeho román. Což ale neznamená, že se nemůžeme pokusit o jakés takés hodnocení za použití obecně platných měřítek.

Hustej nářez je ve skutečnosti prachobyčejná počítačová střílečka přepsaná do lineárního příběhu, okořeněná popisy brutálního násilí a zahuštěná nenápaditými (a bez invence napsanými) sexuálními scénami.
Bohužel se celé vyprávění odehrává v jediné tónině a svojí strukturou připomíná monotónní písničku poskládanou ze tří not.

Není to ani sci-fi ani parodie na sci-fi, spíše taková schválnost, pokus "něco za každou cenu napsat" a zároveň ozkoušet, kam ještě je možno zajít a co ještě konzument této literární podmnožiny (literatury podobného ražení) unese.

Autor si může dělat ze čtenářů šoufky, zcela legitimně může v poskytovaných fiktivních rozhovorech tahat ctěné publikum za fusekli, ale když jednou napíše něco, co vydává za román, musí počítat s tím, že jeho "produkt" bude jako "román" také posuzován, respektive, že ho budou číst nejenom skalní fanoušci žánru , ale i "normální čtenáři", kteří ho budou hodnotit běžným metrem…

Už přečtení prvních stránek ve mně evokovalo zcela realistickou představu: rybník před výlovem se zvednutými stavidly a s čepem, kterým se valí všechno to nahromaděné bahno, špína a žabincový hnus.
Člověk se při četbě nemá čeho chytit, křivka celé story zůstávala v lineární rovině – na jedné jediné frekvenci – a co je nejdůležitější, knize chybí jednotící příběhová linka, která by celé vyprávění svazovala do smysluplného celku. Jinými slovy, děj románu na nás od první do poslední stránky stříká jako voda z trávníkového zavlažovače, stejně chaoticky, stejně odosobněně, stejně únavně a monotónně…

V některém komentáři (viz níže) se objevil názor, že "Nářez" napsal Jiří Kulhánek (pod pseudonymem "František Kotleta"), ale já tuto úvahu považuji za zcela scestnou. Protože existuje JEDINÁ podobnost s Kulhánkem, a to, že oba autoři s velkou chutí píší o zvrhlostech. Ale tam všechna podobnost končí – a všechna ostatní srovnání pajdají na obě nohy, protože Kulhánek alespoň umí (jak už jsem podotkl v komentáři k jeho Nočnímu klubu), postavit výborný příběh, sakra dobře rozumí termínu "střídání rytmu vyprávění", umí pracovat s detailem i celkem, umí vygradovat děj i dialogy, v pravý čas dokáže sáhnout po humorné vsuvce, ovládá filmový střih atd., atd., atd.… – z kterýchžto dovedností Kotleta nezvládá ani jedinou. Takže úsměvnou teorii o možném "Kulhánkově pseudonymu" můžeme směle vyškrtnout ze seznamu konspirací.

20% za snahu.

24 16.05.2015

Zajímavá, místy možná lehce rozvleklá, ale na druhé straně hodně aktuální kniha – myslím, že si na ni všichni, kdo ji četli, v následujících letech při poslechu zpráv ze světa mnohokrát vzpomenou…
Román je – podle mne – nejsilnější v komorních, respektive v nejméně nápadných úsecích, naopak za jeho největší slabinu považuji většinu "superakčních" pasáží (útěk z loděnice, celá ta stěží uvěřitelná scéna v Aréně smrti apod.), kde se děj nebezpečně přibližuje úrovni scén z béčkových filmů – jako by se autor rozhodl provést úlitbu čtenářům, prahnoucím po akci za každou cenu…
Takže jedna hvězdička dolů právě za tuhle až trochu úsměvnou (nepravděpodobnou, nevěrohodnou, nadsazenou) hrdinovu neprůstřelnost ve zmíněných scénách.
Jinak ale vřele doporučuji.

24 27.04.2015

2. část komentáře:

4) NE-DETEKTIVKA: Máte-li rádi detektivky, knížce se vyhněte velkým obloukem! Celé slavné vyšetřování probíhá totiž systémem: Řekněte mi, prosím, co jste dělala v úterý v půl třetí odpoledne před třiatřiceti lety. Policisté jsou s vyšetřováním už víc než čtvrt století neustále na mrtvém bodě, zato našemu vypravěči každý hned ochotně a na počkání vyslepičí VŠECHNO, co nikdy nikomu neřekl. (Jako by ti lidé celé ty roky čekali jen a jen na to, až přijde pan spisovatel Goldman a oni mu budou moci vyblít své hříchy.) Všichni mají třiatřicet let něco schovaného, auto pod plachtou, dopis, řetízek oběti, a všichni se o překot Goldmanovi přiznávají – aniž je k tomu někdo nutí. (SPOLILER) Policejní velitel se jen tak mírnix týrnix přizná k těžkému zločinu, který spáchal (a za který půjde do tepláků), sestra jedné z postav vypravěči bez váhání sdělí, že vraždu má na svědomí nejspíš její brácha atd. atd. atd. A když se v závěru (SPOILER) ke svému „starému hříchu“ přizná i Steiner („… to já jsem ho zbil, Goldmane“), dostanete najedou velice intenzivní chuť naplácat autorovi rákoskou.
Za další: V dobré (a vlastně ani ve špatné) detektivce NEMŮŽE hrdina získat jeden z klíčových důkazů tak, (SPOLILER) že v obrovském domě významného pracháče prostě řekne služebné, která ho vyvádí ven z baráku, že si potřebuje odskočit, a pak za jejími zády vběhnout do prvního pokoje, který je zrovna na ráně – a PŘESNĚ TAM potřebný důkaz najít. Kdyby to takhle mělo fungovat ve všech detektivkách, tak to budu raději číst Káju Maříka.
A ještě jeden z mnoha: Patnáctiletá holka v malém městečku dnes a denně navštěvuje spisovatelův dům, vlastně mu tam dělá hospodyni, sekretářku i společnici v jednom, tráví u něj hodiny a hodiny, vaří mu, připravuje mu čaj, přepisuje mu texty, sedí u něho na verandě (kde si v houpacím křesle i zdřímne, když velký Quebert píše) – a nikdo z městečka si toho nevšimne? Nedělejte z nás pitomce, Dickere! Protože NĚCO TAKOVÉHO by se velice rychle rozkřiklo a po dívčině zmizení by se na to policie pana spisovatele určitě zeptala. A byla by to první a nanejvýš legitimní otázka: „Vy jste s tou holkou něco měl, Queberte, když za váma lezla až domů?“ Jenže v knize nikoho ani nenapadne takovouhle otázku položit.

5) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ BANÁLNÍ PSEUDOMOUDRA: „Víte, Marcusi, jak jedině zjistíte, nakolik někoho milujete?“ „Ne.“ „Tak, že o něj přijdete.“ (…) „Jak je důležité umět padat – pamatujete? Pád není to hlavní, protože pád sám o sobě je nevyhnutelný; důležité je umět se zvednout. A my, my se zvedneme.“ (…) „Den co den se rodí a umírají lidé, Marcusi.“ (…) „Spisovatelem se člověk nerodí, nýbrž stává…“ (…) „Samota je smrt.“ (…) „Musíte boxovat tak, jak píšete, Markusi, a psát tak, jak boxujete.“ (…) „Psát knížky, to nic není: psát umí každý, ale ne každý je spisovatel.“ (…) „Život je dlouhý pád, Marcusi. Umět padat je to nejdůležitější.“ (…) „Psát knihu, to je jako milovat: může vám to přinést hodně trápení.“ (…) „Víte, Marcusi, svoboda, touha po svobodě, to je válka sama o sobě.“ (…) „Život je jako běžecký závod, Marcusi: vždycky se najde někdo rychlejší a někdo pomalejší než vy…“ Atd., atd., atd.
Když vám někdo takovéhle klíny vtlouká do hlavy na každé druhé stránce, přestanete ho mít rád.

6) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ KLIŠÉ: „Od toho jsou přátelé.“ (…) „To přátelé vycítí.“ (…) „K tomu snad přátelé jsou, ne?“ (…) „Tohle přátelé poznají.“ (…) „Byli jsme víc než přátelé. Já vás miloval jako syna…“
Klišé, klišé, klišé a nic než klišé.

7) LITERÁRNÍ FORMA: Opravdu STRAŠNĚ mně vadilo násilné přepínání mezi Ich- a Er-formou. Připadalo mi to příliš násilné. Jakmile si totiž čtenář začne uvědomovat instrumenty, pomocí kterých je příběh vyprávěn, už je něco špatně! A TADY jsem si to uvědomoval na každé stránce!

Ono to je s tím spoluautorstvím ještě trochu složitější, misky vah se jednoznačně převažují na stranu Škvoreckého – viz např. recenze „Josef Škvorecký, mistr detektivky díky žloutence“ od Juana Zamory na stránkách„Centrum detektivky“ („…Napsali spolu tři tituly z plánované pentalogie o detektivu Pivoňkovi z detektivní kanceláře Ostrozrak a o jeho milé Božence Skovajsové… Zápletku vymysleli společně, i podrobnou synopsi, samotný příběh už psal pouze Škvorecký. Zábrana je autorem básní v knize obsažených…“)
Jinak všechny tři díly trilogie jsou ukázkou nádherné češtiny i mistrovství v budování příběhu.
Suma sumárum: skvělé počtení, ke kterému se může člověk kdykoli vracet.

24 30.01.2013

Prvních 75 % textu, to je učiněná lahůdka! Pětihvězdičková záležitost, ve které nás autor krůček po krůčku a milimetr po milimetru nechává nahlédnout jak do mikrokosmu fungování západních tajných služeb, tak do života za hranicemi „říše zla“. Zato poslední čtvrtina románu se najednou zalomí do klasické westernové dobrodružky s neprůstřelným hrdinou, detaily vystřídají celky a polocelky, už nesledujeme „člověka“, nýbrž „přesuny jednotek a armád“ – a to už mě nebavilo. Škoda…
Nicméně námět knihy je natolik aktuální a burcující, že přes všechny výhrady volím známku nadprůměrnou.

23 04.10.2024

Poslední autorův kousek z jeho „prvního období“ – a zároveň také jeho poslední satirický román (respektive novela, abychom byli přesní). Od této chvíle už nás nečekají žádné bizarní grotesky, ale jenom SKUTEČNÝ Dostojevskij – tak, jak ho známe a co si pod jeho jménem představujeme.
Tož vzhůru do dolů na Uražené a ponížené.

23 20.05.2024

Nějak jsem se v těch sedmi stech šedesáti stranách úplně utopil. V tom drobném písmu, v těch mnohdy bez ladu a skladu vršených událostech, v tom neskutečném množství jmen, která mi (nejspíš moje chyba) povětšinou nic neříkala.
V knize se na jedné straně vyskytuje neúměrné množství pasáží až příliš podrobných a dokonce nudných svojí mikroskopickou detailností a rozdrobeností, ale na straně druhé i mnoho pasáží nesmírně silných a zajímavých - mě, upřímně, nejvíce bavily popisy setkání s tehdejšími literárními osobnostmi, především s těmi ruskými (z nichž mnozí se nakonec vrátili do Ruska a řada z nich tuhle touhu po domově následně zaplatila buď životem, nebo, v tom lepším případě, odsunem do gulagu, nebo ,,kolaborací s režimem´´, ale občas i sebevraždou), ale i s těmi západními, kteří povětšinou naprosto nechápali averzi ruských imigrantů vůči své domovině a dokonce komunistickému Rusku fandili jako zajímavému sociálnímu experimentu (George Bernard Shaw, Anatole France a další a další). Z těch ruských mě asi nejvíc zaujaly portréty Maxima Gorkého (také jeden z těch, který ,,přilezl ke křížku´´ a pokorně se vrátil do stalinistického Ruska), Vladimira Nabokova, Ivana Bunina, Mariny Cvetajevové a dalších.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec, vzhledem k závažnosti tématu, volím tu smírnější variantu

23 12.10.2023

Darja se běžela schovat za příslušníky policie. Ti byli ale tak hubeňoučcí, že za nimi stejně vyčnívala. Zrzek ke mně přistoupil, obřadně mi podal obálku a pak zakvílel: "Zbavte nás jich! Jsou to šílenci! Smilujte se nad námi a prozraďte nám, kdo je vrah!"
Brunet ho šťouchl do zad. Domnívala jsem se, že proto, aby se choval důstojně, jak se na policejní orgán sluší a patří. Zrzek se bouchl pěstí do čela. "Máš pravdu, málem jsem zapomněl. Každý vám přidáme ještě dva tisíce, a když budete chtít, tak vám budeme celý rok mýt vaše auto. A šéfovi řekneme, že jste to vyřešila vy. A budeme na vás pět ódy."
(Tolik ukázka.)

Howgh! (To dodávám já.)

23 26.08.2023

Shigor Birdman napsal před dvanácti lety výborné postapíčko Kronika konce světa - dal jsem mu tehdy plný počet bodů a pořád čekal, jestli se neobjeví pokračování. Druhého dílu jsem se nedočkal, zato zpod kamene vykoukla Béčková legenda. No, a to jsem teda zíral! Nenapsal-li ji totiž Birdmanův dvojník, jedná se asi o největší autorský (kvalitativní) sešup, jaký jsem kdy zažil. Béčkovou literaturu si občas rád přečtu, problém mám ovšem s tou déčkovou.

Román napsaný stylem „nikam nechoďte, tohle vám hodím do stroje na počkání“, jen sekera a dláto, žádné šmirgly a hladítka. Přímá a nekompromisní linie příběhu bez příkras, bez kudrlinek a bez humoru, žádná náročná psychologie, žádné stylistické serepetičky, žádné vypiplané hlášky. Dálnice bez stromů – jen start a cíl. A navíc trochu křečovitá souhra okolností při snování zápletky – jenže tenhle typ literatury to prostě takhle chce. 60%.

23 24.05.2020

Pravda, nenasmál jsem se tolik, jako při četbě "Jen aby, řekla moje žena", neběhal jsem tak často své manželce předčítat pasáže, o které jsem se chtěl podělit (jako tomu bylo u "Ledaže se spletu") a chyběl tu i ponor do historie dvacátého století, který mě tolik oslovil u "Chceš-li rozesmát pánaboha" – a přesto se mi tahle knížka líbila možná nejvíc z těch doposud přečtených. Pro tu svoji obyčejnou obyčejnost, pro autorovu schopnost zachytit kouzlo každodennosti a taky pro vtíravý pocit, že skorovrstevník pan Třeštík píše vlastně o mně… :-)

23 13.02.2020

Fatální přešlap, který jsem zatím ještě nerozdýchal.

Klady: Česká autorka! Proto ta jedna hvězdička.
Zápory: Všechno ostatní!

Už vlastní začátek, kdy je mladý kriminalista vyslán inkognito do základní školy vyšetřovat vraždu (coby suplent za zavražděnou učitelku), aby se "infiltroval" do pedagogického sboru, ale místo toho tráví všechen čas učením nezvedené mládeže a věčnými dozory na chodbách a v jídelně, mě měl varovat, ale já bloud četl dál – i přes to, že se na scéně vzápětí objevil další "inkognito-policista", který měl tak trochu hlídat toho prvního… Že nevěříte? Já také nevěřil!
Vyšetřování probíhá prakticky jen formou večerních hovorů v obýváku kamarádky (učitelky), která policistu odhalila hned vteřinu poté, co do školy nastoupil – a podle toho to také vypadá. Napsal jsem si dvě stránky poznámek, co v knize bylo špatně (stylistická bezradnost, slepenec neuvěřitelně NE-uvěřitelných psychologických motivací, změť podivných, nezajímavých postav, posuny ve vyšetřování jen díky totálním náhodám – viz třeba "stříbrný knoflík" – atd.), ale nakonec jsem na nějaký hlubší rozbor rezignoval. Dle mého velmi špatná kniha – howgh!

23 21.07.2019