marlowe komentáře u knih

Po dlouhé době jsem si znovu přečetl tohle poetické dětské scifíčko – a kupodivu jsem zjistil, že těch více než 40 let síle příběhu nijak neuškodilo.
Navíc byl Ota Hofman velmistrem zkratky – a já, když můžu, vždycky dám přednost stručnosti a možnosti „kreativně si domyslet“ než dneska tak oblíbenému „žvanivému obžerství“ a „kultu vycpávkové vaty“.
Odysseus a hvězdy je nádherná knížka – víc netřeba dodávat.
Tak teď si ještě (také po letech) znovu pustit film…
A pak si možná zopakovat něco dalšího od pana Hofmana – třeba Králíky ve vysoké trávě (knížku i film)…

20 23.06.2019

Stejně skvělé, jako "Jen aby, řekla moje žena". I tentokrát jsem se královsky bavil (a i tentokrát běhal za svojí manželkou a neustále jí předčítal vybrané pasáže).
Jako bych četl sám o sobě.
A že autor přihodil více statusů k zamyšlení (Holan atd.), bylo jen ku prospěchu věci.
Jestliže moje předřečnice uzavřela svůj komentář zvoláním "Krása!", já ji trumfnu podobně obdivným "Paráda!"

20 24.02.2019

Ač Michaela Klevisová vypadá velmi sympaticky, její detektivky se mi nelíbí, bohužel. Výtky k jejímu stylu vyprávění už jsem vetkl do komentáře k prvnímu dílu – přesto několik dalších postřehů ještě přihodím.

Ačkoli u knih (včetně detektivek) upřednostňuji pomalejší tempo a zběsilý úprk děje vnímám spíše jako znak povrchnosti, tohle titěrné nípání se v podebraných zadřených třískách je už z mého pohledu přes čáru a nesedí mi. "Rozvleklost" knih paní Klevisové je zkrátka nad mé síly, na tu "detailnost popisu" jsem si prostě nedokázal zvyknout.

Obecně se jedná o takovou tu klasickou "detektivku ze zkumavky", kde každý je podezřelý, každý na někoho něco ví a každý při výpovědích něco zamlčuje, aby to později "pustil" a pomohl tak autorce (a policajtům) posunout děj o krůček dál, všichni trpí nějakými traumaty (dokonce i ta třetiřadá policistka "byla ve škole obětí kruté šikany a jen co nastoupila na gymnázium, starší sestru jí zavraždil pachatel, kterého se nikdy nepodařilo vypátrat") – a to jen proto, aby se jeden každý mohl zařadit mezi podezřelé.

Já tomuhle způsobu vyprávění říkám "styl školního slohu", kdy slova jsou pěkně seřazená, věty navazují jedna na druhou, ale vše je poněkud sterilní a bez života. Zápletky a situace jsou diktovány přáním autorky a nikoli logikou a uvěřitelností, a dialogy často působí neživě a prefabrikovaně:

"Dnes ráno byla nalezena mrtvá. Byla zavražděna."
"Ježišmarja! (…) Co se stalo? Jak zemřela?"
"To vám s ohledem na vyšetřování nemůžu říct."
"A kde se to stalo? (…) Asi v tom penzionu, veďte?"

Nedokázal jsem skousnout ten předimenzovaný a krkolomný propletenec vztahů (jakoby převzatý z vlajkových lodí komerčních televizí) a vadila mi i totální bezradnost kriminalistů, kteří ani nedokázali rozkrýt rodinné vztahy podezřelých, natož aby smysluplně a efektivně vyšetřovali. A především: Chybí humor, který je, jak víme, solí země!
Naopak kladně hodnotím zajímavý exkurz do otrocké práce scénáristů nekonečných seriálů.

Mám-li to shrnout: Do dalších dílů už nepůjdu.

20 29.08.2018

Nějak panu Jo pořád nemůžu přijít na chuť. Pokaždé si říkám, že do dalšího dílu už nepůjdu, ale nakonec vždycky zvítězí zvědavost – co kdyby to tentokrát bylo lepší…

Mám rád obyčejné, uvěřitelné detektivky stojící pevně na základech selské logiky – a naopak čím dál tím alergičtější jsem na příběhy postavené na překombinovaných a umělých zápletkách, na krkolomných řešeních a na pseudothrillerových scénách psaných jen a jen pro vnější efekt – a mám takový neblahý pocit, že toho druhého se mi, bohužel, v Nesbøových knihách dostává víc než vrchovatě.
Ale, jak hezky česky tvrdívají alibisti: nikdy neříkej nikdy – možná, časem dám Harrymu ještě jednu šanci…
Za dnešní výkon lehce nadprůměrných 60%.

20 27.09.2017

Tak takhle skvělou detektivku už jsem nečetl hodně dlouho!
Nemá cenu vyjmenovávat klady, protože tam je dokonalé všechno. Autoři dnes tak módních "umělých detektivek", ve kterých abys logiku hledal s lucernou, by měli k panu Meyerovi na pár lekcí tvůrčího psaní přilézt po kolenou…
Dal-li jsem prvnímu dílu 100%, musím jít s dvojkou nejméně na sto desítku!

20 17.09.2017

Pořád stejný problém s tímhle sympatickým Terrym: Chvílemi nekriticky nadšen (jazykem, stylem, vrstvením příběhu) – a chvílemi naopak zmítán pochybnostmi, jestli přece jenom knihu vprostřed čtení nezaklapnout a nepustit se do něčeho smysluplnějšího…

20 19.07.2016

Před čtyřmi dny prolétl kolem Země "nevypočitatelný" asteroid 2013 TX68.
Podobným způsobem mě v mládí bez jediného kontaktu minul i Školák Kája Mařík – nejspíš proto, že se mu v mých čtenářských začátcích postavili do cesty mnohem starší kluci (Verne, May, Troska a další jim podobní), takže na malého rozumbradu z hájovny se nějak nedostalo.
A tak jsem se rozhodl, že na stará kolena doženu zameškanou látku a v tom starosvětském povídání o šestiletém milovníkovi rozpíčků a čikulády si alespoň zalistuji.
Nicméně to opadlo tak, že jsem text přečetl komplet celý, pěkně poctivě od první do poslední stránky – a ještě jsem se při tom královsky pobavil.
Po nedávno dočtených (a úžasných) Klostermannových Vzpomínkách tedy další zajímavý exkurz do života našich předků, autentický vhled do dobového chápání morálky a zajímavé svědectví o neoddělitelnosti tehdejší každodenní existence od "náboženského vnímání světa"…

20 12.03.2016

Zatímco nezapomenutelná Past na Popelku je čistě "laboratorní" šarádou, připomínající složitou šachovou úlohu (či spíše "literární pokus vyrobit detektivku ze zkumavky"), v Dámě s autem si už autor své brilantní umění vystavět komplikovanou skládačku ozkoušel v "poloprovozu" (abych zůstal u "Páralovské" terminologie z "Mladého muže a bílé velryby") – a svůj román zabydlel postavami "z masa a kostí" (aby posléze svůj experiment s budováním "hlavolamů" dovedl k dokonalosti v majstrštyku Vražedné léto, kde jej demonstroval přímo v prostředí "provozu", tzn. v reálném životě, zasazeném do historických souvislostí…).

Spolu s hlavní hrdinkou dlouho netušíte, "která bije" – ale čím více se klubko nevysvětlitelných záhad zamotává, tím intenzivněji získáváte pocit, že ozubená kolečka příběhu mají nějak až příliš mnoho zoubků na to, aby člověk mohl uvěřit tomu, že do sebe všechny zapadnou tak, jak mají (a jak si autor přeje) – a začnete se strachovat, že po dočtení poslední stránky celý ten strojek prostě přestane fungovat…

O to víc vás překvapí závěrečná "vysvětlující" část – protože (kupodivu!) v okamžiku, kdy se dozvíme, že do "předem naplánovaného" zasáhla "neuvěřitelná náhoda" (týkající se hrdinčina "směru cestování"), začíná najednou vše, co se zprvu zdálo nelogické a přitažené za vlasy, dávat smysl – a člověk tak zčistajasna dospívá k zajímavému poznání, že TĚŽKO PŘEDSTAVITELNÁ NÁHODA může být pro čtenáře stravitelnější, než krkolomný a do posledního puntíku promyšlený a zrealizovaný plán…

Japrisotovo románové trojhvězdí "Popelka-Dáma-Léto" zůstává (podle mne) i teď, po letech, literárním úkazem, na který by se nemělo, pod náporem nových a nových bestsellerů z kategorie "Jen pro silné povahy", zapomínat!

Bez rozmýšlení čistých 100%!

Začněme tím pozitivním:

1) Velké uznání si autor zaslouží za odvahu pošťourat se v tak choulostivém (a osudovém) tématu, jakým byl poválečný odsun sudetských Němců (a je jen škoda, že právě tohle třaskavé téma je celým tím zpackaným závěrem knihy deklasováno na úroveň prvoplánového, béčkového melodramatu).

2) Oproti hodně slabému románu Na kopci se Promlčení přece jenom posunulo do vyššího levelu a kniha (až na ten nepovedený závěr) už směřuje odněkud někam a má – právě na rozdíl od prvního románu – už i určitý smysluplný TVAR.

Negativa:

1) V jednom rozhovoru (ke kterému jsem se dostal až PO přečtení románu) se autor bezelstně přiznává k tomu, že v průběhu psaní, když se nacházel někde v polovině knihy, prostě přehodil výhybku a "změnil postavu vraha", neboli "pachatelem udělal někoho jiného, než původně zamýšlel". A mě najednou zpětně docvaklo, že možná právě TOHLE je ten klíčový moment, který zapříčinil, že jsem se (v okamžiku, kdy je v knize "padouch" odhalen) cítil tak nějak oklamán a podveden, jinými slovy: TAKOVÉHLE řešení případu jsem se v té chvíli zdráhal akceptovat. Prostě proto, že vyznívalo moc násilně, šablonovitě a NE-uvěřitelně – a až příliš se chtělo přiblížit k už vyčpělému modelu "vrahem je zahradník" (neboli ta nejméně pravděpodobná figura).

2) Někdy se mi zdá, že autoři, kteří si nejsou dost jisti "silou vlastního příběhu", se na sebe snaží strhnout pozornost nikoli "vylepšením zápletky", ale použitím rozličných stylistických kotrmelců – a v případě Jiřího Březiny se tak stalo měněním způsobu vyprávění.
Osobně nemám nic proti střídání Ich-formy a Er-formy, ale zrovna v případě Promlčení mně tahle manýra hodně vadila – a to ze tří důvodů:

a) posluchač z pasáží psaných Er-formou mi téměř splýval s vypravěčem z Ich-formy (věk, zaměstnání atd.)

b) úseky, odvyprávěné Ich-formou, jsou napsané natolik "knižně, sterilně a literárně korektně", že v žádném případě nelze ani předstírat, že se jedná o přímý záznam vyprávění jednoho z hrdinů (prostě proto, že TAKHLE by to nikdy nikdo nevyprávěl), z čehož plyne, že použití Ich-formy se z tohoto úhlu pohledu jeví jako nadbytečné a zcela bezúčelně tak rozbíjející příběh na neústrojné střípky – podle mne by Er-forma těmhle pasážím slušela daleko více.

c) Korunu celému tomuhle přepínání mezi Ich- a Er- dává závěrečná "zpověď", kde dochází ke zcela nesmyslné paradoxní anomálii, v níž jedna z klíčových postav pomocí jakési "Ich-formy na druhou" (to je taková Ich-forma v Ich-formě) vypráví našemu hrdinovi, co jí kdysi (opět v první osobě) vyprávěl kosi jiný – a to už i na mě bylo silný kafe.

3) Jako flek od hořčice na ženichově kravatě hyzdí celou knihu patetická pasáž o poválečných zvěrstvech v pohraniční vísce. Škoda, zrovna tenhle silný finální motiv si zasloužil zodpovědné a uvážlivé zpracování. Takhle zůstává po přečtení na jazyku hořká pachuť – neboť, bohužel, konec špatný, všechno špatné…
Nebýt toho nedomyšleného, uspěchaného a odbytého závěru (autor v onom výše zmíněném rozhovoru přiznává, že knihu – byv tlačen nakladatelstvím – dopisoval v časovém presu) mohlo se jednat o docela zajímavý literární počin...
Takhle jen 50% - a ještě s odřenýma ušima.

20 23.08.2015

Typická "chandlerovka" s ne zcela domyšleným příběhem, klopýtavě překombinovaným závěrem a (tentokrát) trochu předimenzovaným trojhvězdím ženských hrdinek, ovšem napsaná přenádherným jazykem a odvyprávěná osobitým, nenapodobitelným stylem; třaskavě výbušná směs, obsahující typické rekvizity drsné školy, řádnou dávku romantiky a nezanedbatelnou porci nostalgie, to vše servírované se shakespearovskou noblesou.
Tohle člověk může číst pořád dokola a vůbec mu nevadí, že jehla občas poskočí na škrábancích uvěřitelnosti či logiky…
100%.

(2. část komentáře)

3) Rowlingová sama sobě svázala ruce, když se rozhodla na téměř pěti stech stranách popsat, jak soukromý detektiv vyšetřuje vraždu, kterou mu policie v podstatě vyšetřovat ani nedovolí. Co zbude? Jen nekonečné tlachání o ničem – a bezradní Strike a Robin, kteří kolem místa činu obcházejí jako pes kolem řeznického špalku.
Mimochodem nechápu, proč vůbec se Strikem tihle "divní lidé" ztrácí čas – nejspíš proto, aby bylo o čem psát, protože jinak by se román smrskl na stostránkovou novelu. Už vidím, jak tihle zbohatličtí magoři dobrovolně souhlasí s tím, že si půjdou hodinku poklábosit někam do restaurace se soukromým očkem, jehož sociální status leží mimo hranici jejich rozlišitelnosti, nechají tohle "beznoho individuum" přehrabovat se v jejich soukromí, svěřují se mu s privátními bolístkami a mnohdy před ním i dovolí vytrysknout na povrch svým slabostem. Ne, ne, tohle až příliš šustí papírem…
Metoda "vyptávání" možná funguje zpočátku, kdy si soukromý detektiv dělá svoji práci, obchází lidi, motající se kolem knížek a hledá pohřešovaného, ale jakmile dojde k odhalení vraždy a do procesu se zapojí policie, Straikeova role v celém vyšetřování se nebezpečně scvrkne do podoby bezvýznamného statisty a jeho setrvávání v příběhu už udržuje pouze vůle autorky, nikoli vůle logiky. Existuje mnoho literárních soukromých oček, která vyšetřují vraždy souběžně s policií, ale tam jejich aktivity vyplývají z přirozeného chodu věcí – na rozdíl od Hedvábníka, kde veškeré schůzky s "podezřelými" jsou jen z prstu vycucané – prostě proto, že s někým si Cormoran přece MUSÍ povídat, když už je tím hlavním hrdinou…

4) Jestli mě něco hodně štvalo, potom vše, co se týkalo Quineovy zvrácené knihy "Bombyx mori". Pochybuji, že by někdo z nás takovou hovadinu byť jenom otevřel, natož aby ji četl – a tady se těmi pitomostmi všichni smrtelně vážně zaobírají, rozpitvávají skryté významy zakrvácených pytlů, Vykrajovačů, Harpyjí, Epicoen a dalších a dalších úchylných figur.
"Strike si vzpomněl na hnědou lepkavou tekutinu vytékající z Harpyjiných ňader." Co k tomu dodat? Snad jenom tohle: "Hnus, který člověkem otřese, spadne mu čelist a sevřou se mu všechny svěrače," abychom zůstali u autentických slov autorky.

Závěr:

1) Jediné, co se mi po čase z knihy vybaví, bude vzpomínka na poměrně sugestivně vylíčené Strikeovy problémy s bolavým pahýlem, to jeho věčné kuhání, ať už o berlích nebo o holi (popř. zavěšen do Robin). To byly opravdu dobře napsané scény…

2) Kní ve svém komentáři zmiňuje onu "čtyřkovou zajímavost" (44. kapitola začíná na str. 444!) – mě naopak zaujalo něco docela jiného: všimli jste si, kolikrát se za těch 480 stránek naši hrdinové dojdou "vyčurat" (respektive si "odskočí na záchod")? :-)

Přes všechny výhrady (protože na mistry musí být přísnější metr) solidních 60%.

20 12.03.2015

Vedle "Pasti na Popelku" a "Dámy v autě s brýlemi a puškou" nejlepší Japrisotova kniha!!!

20 28.01.2013

Seriál The Wire – Špína Baltimoru osobně považuji za jeden z nejlepších seriálů všech dob – a George Pelecanose, spoluscenáristu této filmové lahůdky, za autora par excellence, který umí uhranout nejenom televizní diváky, ale i milovníky psaného slova.
Tohle byl fakt skvělé!!!
Ale pozor: Kdo čekáte něco na způsob těch dneska tak oblíbených a vyhledávaných thrillerových šarád, vyprávějících o úchylných sériových vrazích, kteří z částí těl svých obětí skládají mandaly, ani knížku neotvírejte. Protože tohle je úplně jiný level, který nemá s masakroidními pohádkami vycucanými z prstu vůbec nic společného.
On to snad ani není román v pravém slova smyslu, ale spíš jakási sociologická studie o životě na pomyslné lajně, které se občas poeticky říká „hrana zákona“.
Drsné město rozhodně není čtením pro chovanky dívčí akademie slečny Pinkertonové – je to příběh o marasmu, o bludných kruzích a o bezvýchodnosti, ale – zaplaťpámbu – také o naději. A za tuhle špetku optimismu patří autorovi velký dík.
Vřele doporučuji.

19 09.08.2024

Začátek velmi dobrý, ale potom už jenom strmý sešup. Za mě velké zklamání.

19 02.10.2022

Někdy jsou slova zbytečná...
Čistých 5*!

19 06.11.2019

Tuhle antologii bych sám od sebe asi neotevřel, ale nabídl mi ji kamarád a tak jsem si řekl: Proč ne…? A nakonec z toho byla docela zajímavá zkušenost…

Především jsem se utvrdil v přesvědčení, že i sebelépe vymyšlená zápletka – není-li umocněna nějakou NADSTAVBOU (třeba nezaměnitelným stylem vyprávění, zapamatovatelnými postavami, psychologickou věrohodností apod.) – zůstává jen sterilní konstrukcí, šarádou bez života. Proto mě např. neoslovil příběh o detektivu Leonardu da Vincim (Theodore Mathieson), ani o bratru Athelstanovi (Paul Harding) – ty skutečně ničím víc než strohým popisem zápletky nebyly, a nebavil mě ani případ sestry Fidelmy (Peter Tremayne), kde jsem vnímal jen slova a slova, ale pod kůži se mi autor nedostal.
Jako průměrné hodnotím i příběhy ze starého Říma – jenže v tomto případě to je spíš můj osobní problém, než problém autorů – Řím jako takový mě zkrátka nikdy netáhl.
Za vrchol sbírky považuji (jak se dalo čekat) dva autory, Roberta van Gulika s jeho soudcem Ti a pak Elis Petersovou a jejího bratra Cadfaela – to byly velmi povedené kousky.
Sečteno a podtrženo – 60%.

19 27.07.2019

Zásady pana Browna na září: Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý, nebo laskavý, buď laskavý.

Před nedávnem se v rozhlase MUDr. Cyril Höschl pozastavoval nad jakousi peticí obyvatel, kteří odmítali žít vedle lidí s handicapem (snad se v jejich čtvrti mělo stavět několik bytů pro takto postižené lidi). Signatáři petice argumentovali tím, že "JE budou potkávat a budou se NA NĚ muset dívat" – a pan doktor protiargumentoval tvrzením, že kontakt s lidmi "nějakým způsobem JINÝMI" přináší člověku daleko více kladů, než záporů.
A přesně o tomhle tahle krásná knížka je. O tom, že soužití s postiženým člověkem (byť třeba ve formě "soused", "kamarád" nebo "spolužák") dokáže člověka udělat lepším.

„V jiné Barrieho knize s titulem Malý bílý ptáček se píše…“ Začal listovat v malé knize ležící na řečnickém pultu, a když konečně našel hledanou stránku, nasadil si zase brýle na čtení. „Měli bychom si vytvořit nové životní krédo… snažit se být vždycky o trochu laskavější, než je třeba.“

19 04.05.2019

Námět na (možná i zajímavou) kratší novelu roztažený na neuvěřitelných 400 stran! Proboha, proč všichni pořád touží psát tlustospisy? Prokousat se záplavou žvanivé vaty a provozních dialogů ("Co?" "Jdeš pozdě." "Já vím, promiň." "Jedls něco?" "Ještě ne." "Musíš jíst.") bylo chvílemi nad mé síly. No, nakonec jsem to s pomocí neprofesionálního využití "přískoků" dočetl, ale jen proto, že jsem byl zvědav, jak dopadne ona avizovaná "detektivní zápletka" – jenže nakonec hluboké zklamání i z pohledu milovníka detektivek.

19 06.12.2017

Nejspíš to bude věkem!
Možná kdybych si Nezbytné věci přečetl v mládí, našel bych v nich pozitiv o něco více…
O tom, že King psát umí, diskutovat netřeba, ale prodírat se šesti sty čtyřiceti stranami jen proto, abych se seznámil s tisíci a jednou podobou zla, nenávisti a šílenství (v kontrastu s jedinou chudičkou jiskérkou dobra!), to už dneska považuji za ztrátu času.

19 22.08.2017

Nakonec to nebylo zas tak úplně špatné… Jen s tou nadbytečnou slovní vatou kdyby autorka trochu šetřila… Je to hodně užvaněné a někdy až k nevydržení zdlouhavé, jako kdyby nakladatel platil podle počtu slov…

Vlastní děj, ze kterého by šikovný autor spíchnul i obyčejnou povídku, je ve skutečnosti docela chudičký: SPOILER – Strike obdrží uříznutou nohu, logickou úvahou vytipuje tři možné "odesilatele" – a pak se až do konce pětisetstránkové knihy pomocí vyptávání a nezáživného sledováním pokouší jednoho z podezřelých týpků usvědčit – KONEC SPOILERU. Víc toho tam, bohužel, není (pomineme-li nekončící Robinin seriál "Vezmu si Matthewa nebo nevezmu?").

Když detektivka pojednává o práci policie, má autor k dispozici všechno: aparát kriminalistů, záznamy z kamerových systémů, laboratoře, odborníky na sestavování profilů, databáze hříšníků, možnost odposlechů atd., atd. Když ale chcete psát o práci soukromého detektiva, váš arzenál se smrskne na jedinou položku: vlastně můžete svého hrdinu jen posílat od dveří ke dveřím a nechat ho vyptávat se. Proto ti, kdo s příběhy soukromých oček dokázali prorazit (Chandler, Velinský, Stout a další), museli textu dát nějakou nadstavbu, prostě něco navíc. A podle mého detektivkám paní Rowlingové TOHLE NĚCO NAVÍC chybí. Je to jen plynoucí text, záznamy hovorů, popisy akcí, popisy vzpomínek, popisy přechodů z obrazu do obrazu… A navíc ta občas skřípající a pokulhávající logika v jednání protagonistů…

60% jako u všech předchozích dílů.

19 19.04.2017