marlowe komentáře u knih

Místy trochu zdlouhavým a někdy až nadbytečně "básnickým" způsobem odvyprávěný příběh o "Mordoru v nás", děsivé podobenství o šelmách, které dřímají kdesi v našem podvědomí a které – jsouce probuzeny okolnostmi – se utrhávají ze řetězu, často překvapujíce i nás samé…

Velice příjemné počteníčko – a jak nevyhledávám historické romány, do dalších dílů Cadfaela se pustím s ohromnou chutí…

16 28.02.2015

Plusy:
Solidní příběh, dobře postavená parta kriminalistů, z větší části uvěřitelné dialogy, zajímavě strukturovaný postup vyšetřování.

Mínusy:
1) Čeho je moc, toho je příliš. Kniha je neúměrně rozsáhlá a radikální škrty by ji posunuly mnohem blíže stupňům vítězů. Když se rozhodnete složit čtyřicet metráků uhlí hrablem na sníh, jistojistě si strhnete hřbet. A přesně tohle se stalo autorovi.
2) Gigantické špalky nečleněného textu, odrazující už jenom tou svou statickou monolitičností. Mám rád knihy "provzdušněné" dialogy a nedlouhými odstavci, stránky, pokryté ze 100% textem (jako byste papír odshora dolů natřeli barvou) mě už dopředu odrazují.
3) Příliš, příliš mnoho politiky. Ruku na srdce: Myslím, že většině z nás stačí denní příděl politické špíny z novin a televizních zpráv. Ovšem když na mě další vysušené mrtvolky politických kauz začnou padat i z detektivky, u které jsem si chtěl zarelaxovat, považuji to za neférový podraz. Některé politické pasáže působí jako spolehlivé retardéry, ještě navíc osazené trčícími hřeby – mnohdy mě nudily natolik, že jsem se musel uchýlit k podlému přeskakování textu.
4) Příliš mnoho vysvětlování, příliš mnoho podrobných exkursů do minulosti, příliš mnoho nadbytečných informací (a také příliš mnoho Boba Dylana). Jejich nemilosrdné vyškrtnutí by celkovému vyznění příběhu rozhodně více pomohlo, než uškodilo.
5) Některé dialogy (zvláště ty "ze soukromí postav") nezdravě šustily papírem a zaváněly "Mirko-Dušinovskou" didaktičností.
6) Za nejslabší místa považuji scény zobrazující "nepracovní" (nebo chcete-li "volnočasové") aktivity zúčastněných; některé "scénky" až hraničí s naivními historkami z prvorepublikových "Kalendářů paní a dívek českých". A tak musím už poněkolikáté opakovat: jejich vypuštěním by kniha jen a jen získala.

Resumé: Přes všechny zmíněné výtky si myslím, že Modré stíny rozhodně patří k tomu LEPŠÍMU, co za poslední roky z české detektivní školy vzešlo – a s čistým svědomím naděluji 70%. A kdyby se "příště" autor ukáznil a věnoval se více samotnému vyšetřování, než výrobě aseptické vaty "nepracovních" interpersonálních vztahů, věřím, že procenta by – alespoň co se mne týče – určitě ještě nabobtnala.

16 28.01.2015

Trojka – a asi zatím nejlepší kousek.
Skvělý, skvělý, skvělý příběh, suchý (a osvobozující) humor, hektolitry napětí, úžasná trojka vyšetřovatelů.
Tak pravil nadšený fanoušek Oddělení Q.
100%

16 19.11.2014

Knížka se mi do ruky dostala čirou náhodou – přiznávám totiž bez mučení, že z vlastní vůle bych po NĚČEM TAKOVÉM sám nikdy nesáhl! Ale to jsou holt ty předsudky!
Příběh si netroufám hodnotit, je to jedním slovem ujetina (zvláště celý ten nadupaný závěr), ale ujetina KRÁSNĚ, ZÁBAVNĚ A S NADHLEDEM NAPSANÁ!
A co je nejdůležitější: Autor si na nic nehraje! Sedí spokojeně u stolu s vyloženýma kartama a nechává to jenom na vás: Máte-li zájem, berte, nemáte-li, čtěte si po večerech VELKOU (pseudo)literaturu à la „Pravda o případu Harryho Queberta“!
Z textu doslova čiší čirá radost z vyprávění (autor se musel při psaní neskutečně bavit) a o tom, že se jedná o skutečnou stylistickou lahůdku, vás přesvědčuje každá stránka a každý odstavec:
……
„Dávám dohromady tým.“
„Budou tam nějaký lidi, který nesnáším?“
„Který lidi nesnášíš?“
„Všechny.“
„V tom případě jo.“
……
Od člověka, který sedí na záchodový míse s flaškou v ruce, bere člověk kritiku docela těžce.
……
Felix Jonáš si prohlížel byt. Kdyby byl tenhle byt člověk, tak stojí na židli a strká hlavu do smyčky. Co se sakra s Klaudií stalo? Podíval se do příborníku. Láhve s vínem. Podíval se pod dřez. Prázdné láhve od vína. Podíval se do knihovny. Samá romantika. Skličující.
……
Felix přešel k příborníku, na kterém tiše žloutnul lak, otevřel ho a vytáhl láhev. Byla poloprázdná.
„To mám... pro návštěvy,“ řekla Klaudie.
„To je fajn. Já jsem návštěva,“ řekl Felix Jonáš a pořádně se napil.
……
V té chvíli si Felix všiml, že se svalovec vrátil z obhlídky koupelny. Všiml si toho díky tomu, že se mu jeho pěst zabořila do žaludku.
……
Hlídač přemýšlel, jak se mohlo něčemu takovému narodit něco takovéhleho.
……
„Co tu vůbec chtějí? Můžou dovnitř? Nemají povolení? Můžou vejít bez povolení? To přece nemůžou! Nemůžou vejít bez povolení! Musejí mít –“
Branka vrzla a policisté vstoupili dovnitř.
……
„Hele,“ řeklo dítě. „Možná vypadám, jako že je mi šest let, ale není. Je mi už hodně přes šest.“
……

Takže abych to shrnul: Nehorázná ptákovina, ale skvostně napsaná!!! To teda smekám! Takhle si umět hrát s jazykem, to se v dnešní době hned tak nevidí…!

16 01.04.2014

Několik důvodů, proč se mi knížka nelíbila:

1) Myslím si, že i detektivka typu „groteska“ musí vycházet z reálných kulis. Motiv, kdy geniální soukromé očko pomáhá totálně neschopné policii, bych nakonec asi skousnul (vzhledem k proklamovanému žánru „humoresky“), ale že vyšetřování vražd probíhá stylem „olympijského klání“, kdy mezi sebou soutěží dva týmy vyšetřovatelů a vítěze pak čeká povýšení, to už je i na „crazy-příběh“ (a potažmo i na mne) trochu silný kafe.

2) Paní Černucká přichází s novým typem dialogu. Často rezignuje na Cimrmanovský model „On něco řekne – já něco řeknu – on něco řekne“ (používaný v běžném životě i v literatuře), a přichází s inovovaným prototypem na bázi vzorce „Já položím jednoduchou otázku – on mi na ni odpoví čtvrthodinovou přednáškou“ (nepřeháním, narazil jsem i na téměř ŠESTISTRÁNKOVOU repliku – viz str. 103 až 108). A to je něco, co jako čtenář nedokážu akceptovat. (Jen si takovouhle scénu představte. V reálu nebo na televizní obrazovce…)

3) Další nešvar (o kterém se už zmiňuje Daisy2Little): mnohé reakce protagonistů na vnější podněty jsou v knize zcela nepřesvědčivé, přepálené, nepochopitelné, NE-uvěřitelné! TAKHLE by přece nikdo v konkrétních situacích nejednal…! Můžeme si vytvořit svůj vlastní (groteskní) svět – ale lidé v něm musí jednat věrohodně, lidsky přesvědčivě a uvěřitelně – což o počínání aktérů příběhu rozhodně říci nelze.

4) S hlavní hrdinkou jsem se nedokázal ztotožnit a její vidění světa mi bylo absolutně cizí.

5) A poslední věc, která mně na knize vadila: Odtrženost od reality. Celý ten mikrosvět vily U sedmi ještěrek jako by do románu prosákl z příběhů E. A. Poea nebo z filmů Tima Burtona. Všechno – dům i jeho obyvatelé – existují tak nějak MIMO reálný svět: Rozlehlé stavení, vstupní brána, cesta – a potom už jenom mlha všude kolem…

Rád čtu recenze paní Černucké na Centru detektivky – ale tahle knížka se jí nepovedla.

16 31.03.2014

Nečekaně dobrá detektivka – kterou ovšem jakékoli srovnávání s OSTATNÍMI detektivkami notně poškozuje. V knize totiž nejde ani tak o odhalení vraha, jako spíš o evokaci atmosféry Mezinárodní filatelistické výstavy, která se uskutečnila v Praze v roce 1965. Při čtení si člověk připadá, jako by se díval na černobílý film pro pamětníky. Autor prokazuje nejenom smysl pro humor, ale umí i výborně pracovat s jazykem a postavit dobrý příběh. Takže: Příjemné počteníčko do deštivého odpoledne...
Já osobně jsem tuhle knížku za svůj život přečetl už několikrát - a pokaždé se k ní rád vracím.

16 29.01.2013

Budu ještě o fousek přísnější, než můj předřečník trudoš: Nápad výborný, inspirace Harrisovou Otčinou zřejmá, zpracování chabé! Příběh natahovaný jak tažený štrúdl, linka vyprávění nudně přímá a nenápaditá. Trnitá cesta neodsejpajícím dějem mi místy připomínala plavbu trojským slalomovým kanálem, ovšem proti jeho proudu – byla to fakt dřina! Dám-li románu tři hvězdy, měl by Christopher John Sansom zaplatit rundu (a příště počet popsaných stran dělit dvěma).

15 02.06.2018

Asi jsem spadl z Marsu!
Stávající hodnocení knihy: 86%?!?
Zase tolik jsem toho, kruci, nevypil…!!!

Jasně, nejsem ta správná cílová skupina, ale i tak by měl příběh byť z kategorie Young Adult alespoň v náznaku vycházet ze základních stylistickým standardů… Bože, vždyť tohle se učí už děti na základce. Aby měl příběh (nebo chcete-li: školní sloh) hlavu a patu. A aby byl uvěřitelný!!!
No, budu asi jediný, který knihu zařadí do šuplíčku "Odpad", ale nějak to kamenování přežiju.

Minulý týden jsem pod okny svého bytu viděl malé předškoláky, jak mezi vzrostlými keři hráli nějakou bojovou hru. Schovávali se v křoví a stříleli po sobě puškami z klacků. "Teď tě jako zabiju a ty zůstaneš ležet!" Tak přesně o tomhle je román Saeculum – jen s tím rozdílem, že ti kluci a holky s klacky místo zbraní jsou středoškoláci a vysokoškoláci. To bych těch štamprdlíků musel vypít, abych téhle zápletce uvěřil!

Z každé knihy se snažím odnést si nějaké ponaučení. Ze Saecula si odnáším tato dvě: 1) Vetešnický výprodej hororových symbolů (otevřené hroby, blesky a bouře, temný les, lidské kostry, kvílení ve tmě atd., atd.,) z blábolu dobrou knihu neudělá, a 2) Thriller by měl vyvolávat mrazení v zádech svým obsahem a nikoli "stylem vyprávění", hloupým příběhem a zoufale neumětelskými dialogy!

Howgh!

Tohle nevídané tvůrčí salto mortale Madeleine Roux vystřihla na jedničku: podařilo se jí totiž napsat "knihu pro děti a mládež", která (svým obsahem) rozhodně pro děti a mládež vhodná není. Až má člověk chuť zaparafrázovat si klasika: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás tohle umí?

Všechno ostatní pak už stojí za starou belu: 1) přihlouplý příběh, připomínající rozpadávající se domek stlučený z bedýnek od zeleniny (ale tvářící se jako architektonický skvost), 2) plytké dialogy, 3) zoufalá literární úroveň, 4) infantilní zápletka, 5) mimoňovité postavy, na kterých vám nakonec vlastně vůbec nezáleží, 6) opravdu, ale opravdu hodně mizerné finále, 7) dávno profláknuté a pavučinami opředené kulisy ze starých béčkových hororů…

Ta jedna hvězdička za grafickou podobu knihy.

A malá rada na závěr: Přečtěte si, vy mladí, raději něco smysluplnějšího! Ona totiž existuje i KVALITNĚ NAPSANÁ oddechová literatura…

15 14.11.2017

Po – z mého pohledu – naprostém fiasku Volavky, tentokrát výrazné zlepšení; dokonce to dlouho (HODNĚ dlouho!) vypadalo na čistých pět hvězd. Barneyho linie byla skvostná (scény s ním mi hodně připomínaly pasáže z Kingových "klučičích" příběhů), dobře se vyvíjela i linka vyšetřování (až na ty trapné "interpersonální" vztahy Joesbury – Flintová – Tullochová; mimochodem, nekonečné "oťukávání" Marka s Lacey mi trochu připomíná jinou stále nekončící love story Robin a Cormorana Strika). Ale nakonec se Sharon Boltonové překročit svůj vlastní stín nezdařilo a znovu vše zazdila tím "rádobynapínavým" závěrem; autorka si zkrátka s blížícím se koncem neodpustila znovu natahat do příběhu horu veteše klamných motivů a falešných náznaků a na místo vymýšlení něčeho nového a kreativního se uchýlila ke stejnému klišé, jako v předchozích dvou dílech: Nač zvát na pomoc kolegy-policisty, do toho sklepa prostě vlezu sama, ať si čtenář přijde na své – bu-bu-bu.

Já těmhle příběhům říkám "detektivky ze zkumavky": V laboratorních podmínkách vzniklé vyprávěnky zcela odtržené od skutečného života, příčící se logice a na hony vzdálené realitě. Jasně, že tady mluvíme o zábavné literatuře, ale já potřebuju, aby i zábava měla hlavu a patu a abych si mohl po dočtení s čistým svědomím říci: Ano, takhle se to MOHLO stát...

Lidovci před časem razili heslo "Třikrát a dost!" V případě paní Boltonové (po přečtení tří dílů její série) na jejich radu stoprocentně dám!

15 04.08.2017

Kdybych měl použít forest-gumpovské terminologie, "úplně nejvíc nejradši" mám detektivky postavené na psychologicky akceptovatelných motivech, posouvající se po příběhové lince prosté krkolomných zvratů a logických retardérů a disponující zápletkou, která mi umožní po dočtení knihy s čistým svědomím prohlásit: Ano, takhle se to MOHLO stát…
Nemesis, k velké škodě, nesplňuje žádný z výše uvedených atributů.

Ne, vůbec to není špatný příběh, vlastně jsem jej přečetl docela se zájmem, ale prostě si NEODPUSTÍM tu jednu hvězdičku odpárat – za onu nesmírnou komplikovanost, která mě ke konci už začínala unavovat. A hlavně za to, že jsem příběhu (detailní plánování vražd dvacet tahů dopředu – a Harryho geniální odhalení pachatelů) prostě NEUVĚŘIL.

Odkojen mistrovskými detektivkami Simenona, Sjöwallové-Wahlööho, McBaina a dalších, mi – ve srovnání s jejich knihami – připadá Nemesis jako obrovský dům ve stylu podnikatelského baroka, přezdobený stovkami věžiček, falešných balustrád, korintských sloupů a pseudozenových zahrad, plných falešných jezírek, můstků a imitací bonsají.
Říká se, že v jednoduchosti je krása. Jo Nesbø se tímhle rčením zjevně neřídil…

15 06.07.2016

Dominik Dán píše dobré detektivky – a Nehanebné neviniatko dobrou detektivkou rozhodně je.

Přesto si neodpustím pár přátelských žďulců – prostě proto, že k vysněnému ideálu a k naprosté dokonalosti se vždycky pár krůčků nedostává – a k možnosti udělení kýžených sta procent i tady brání několik (subjektivně vnímaných) faldíků a mastných flíčků na jinak bezvadně padnoucím saku.

Co mi tedy vadilo?

1) Místy zbytečná rozvleklost. (Nerad se opakuji, ale musím znovu konstatovat: méně je někdy více!)

2) Na moje gusto až příliš bodrosti a "bujaré chlapáckosti" při vzájemné komunikaci mezi členy "vraždárov". Věřím, že PŘESNĚ TAKHLE policajti z mordparty v reálném životě opravdu šprýmují a natahují se, ale něco jiného je "životní realita" a něco jiného "literární zpracování této reality". Na mě tam zkrátka toho věčného vtipkování je už "priveľa".

3) Popravdě: Hodně mi vadily ty občas se vyskytující nadmíru dlouhé monology a spontánní promluvy vyslýchaných (Růžičkova zpověď a další), které by se spíš vyjímaly v divadle jednoho herce než v akční detektivce. Jejich rozfázování do přirozených "policejních dialogů" (otázka-odpověď-otázka-odpověď) by knize jedině prospělo.

4) A obecně: U Dánových románů mi trochu nesedí příkladné (a bohužel někdy až protivné) "slušňáctví" hlavního hrdiny, který – na rozdíl od svých kolegů – ani neodhodí vajgla na dlažbu vestibulu – a po vzoru řádných občanů jej vynese před barák. "Klaďas" a "následováníhodný profesionál" Krauz u mě ztrácí body právě tím, čím je měl podle autorových představ získávat: "Kája-Maříkovským" premiantstvím a absencí obyčejných člověčích chyb a selhání.

Přesto však (protože plusy mnohonásobně převyšují mínusy) mi tento výčet drobných vad nemůže zabránit v udělení vysoce nadprůměrného ohodnocení: 80%!

15 03.01.2016

"Dvojka" je přece jenom asi nejslabším kouskem celé trilogie – proto ta jedna hvězdička dolů. Myslím, že se tady autorům trochu chvěla ruka při propojování příběhu s historií a že někdy ty švy působí až moc násilně; jinými slovy: že historické pozadí místy přestává být jen pouhou kulisou (a příliš okatě se dere do popředí), čímž tu a tam rušivě překrývá vlastní příběh.
Nicméně trvám na závěrečném celkovém hodnocení z dílu předešlého: skvělé počtení, ke kterému se může člověk kdykoli vracet…

15 20.08.2015

Knížku jsem si vychutnal v "audioprovedení" – a (nestydím se to přiznat), to na první pohled obyčejné a jednoduché povídání mě fakt dostalo. Jedním slovem: nádhera. A velká poklona autorovi!

15 29.07.2015

Tuhle knihu mi kdysi (v roce jejího českého vydání – 1976) doslova VNUTILA prodavačka v knihkupectví. "Berte, dokud máme, jezdí ji k nám kupovat lidi až z Prahy…" Tak jsem se nechal zviklat, koupil – a nelitoval.
A lítost se nedostavila ani teď, po letech, když jsem si román znovu přečetl. Asi by mu člověk mohl vytknout určitý patos a sentiment, ale to zkrátka tak nějak patřilo k době jejího vzniku a tak s čistým svědomím uděluji plný počet bodů.
Vše podstatné o knize napsali moji předřečníci, tak jenom jediná poznámka: kdykoli navštívím zoologickou zahradu, nikdy neopominu vyhledat výběh s vlky, abych zavzpomínal…

15 31.05.2015

Ke knize jsem se vrátil po dlouhých čtyřiceti letech – a ani tentokrát nemohu hodnotit jinak než 5*. Brilantně napsané…

15 28.02.2015

Pravda, ti "zdánlivě nevysvětlitelní fantómové" mně trochu vadili, stejně jako ten trochu kašírovaný vztah s "princeznou", ale jinak dobré - nádherně vylíčenou atmosférou padesátých let počínaje a výborně vykreslenými postavami a skvěle napsanými dialogy konče.

15 19.01.2015

Detektivka typu "Povídejte, vzpomínejte, vyprávějte – a hlavně mi řekněte to, co jste neřekli policii; a já vám toho vraha najdu".
Příliš mnoho slov, příliš spletité interpersonální propletence, příliš komplikovaná stavba větných souvětí. A nádavkem to překombinované, NE-uvěřitelné a realisticky uvažujícím čtenářem těžko akceptovatelné provedení vlastního zločinu!
Nicméně pro člověka jako já, který nedokázal přečíst ani jediný díl Pottera, docela milé překvapení!
A navíc sympatický hlavní hrdina.
Solidních 60%.

15 25.09.2014

Nádherně temná sci-fi, napsaná úžasným jazykem. Autor dokázal ve své imaginaci vytvořit pozoruhodný svět, který vás i přes svoji pochmurnost a krutost svým způsobem učaruje a pohltí – stejně jako si rozsvícená lampa k sobě přitáhne okololetící můru.
První (klidnější) polovina knihy mě asi svým stále se rozšiřujícím záběrem na nové a nové detaily oslovila trochu víc než ta druhá, akčnější, ale to nic nemění na skutečnosti, že románu nadělím plný počet hvězd. Protože ten příběh ve mě vyvolal nefalšovanou závislost – a i teď, několik dní po dočtení knihy (louskal jsem ji poměrně dlouho, po malých částech – aby mi déle vydržela), se u mě stále ještě projevují příznaky absťáku…

15 19.03.2014