marlowe komentáře u knih

Jsem trochu na rozpacích, jak vůbec knihu žánrově zařadit. DETEKTIVKA? Určitě. Ale ještě výstižněji by román charakterizoval termín GROTESKA! Protože „groteskní“ je tam úplně všechno: příběh, postavy, dialogy i způsob vyprávění.
Abych pravdu řekl, čekal jsem něco „trochu jiného“ – ale rozhodně jsem se při čtení nenudil. Zklamalo mě pouze závěrečné „rozuzlení“. Jenomže tak už to někdy u pana Velinského bývá…
V každém případě s chutí sáhnu po dalších dílech Augustina Velikého…

14 02.05.2013

V roce 1960 vydalo nakladatelství Naše vojsko tuto knihu pod názvem "Rozkaz 42". Titul odkazuje na směrnici, přikazující, "aby byl každý partyzán bez milosti na místě zastřelen".
Zajímavý a dobře napsaný příběh o událostech, odehrávajících se bezprostředně po porážce Slovenského národního povstání.

13 01.10.2018

Příběh plný šedivé, nelaskavé bezútěšnosti, který (alespoň pro mne) postrádá jakoukoli jednotící atmosféru, neuvěřitelný slepenec absolutně nesourodých a povrchně načrtnutých motivů a událostí, defilé prázdných postav, ke kterým jsem nenašel cestu.
Kvantita nikdy nedělá kvalitu – to by si každý autor měl vyrýt do desky svého psacího stolu (nebo aspoň nalepit na klávesnici)!
Ostatně, naši předci to vyjádřili zcela lapidárně: "Příliš mnoho psů, zajícova smrt!"

13 27.03.2018

Simenonovy novely "Maigretova trpělivost" a "Maigret se brání" spojuje postava gangstera Manuela Palmariho a jeho ženy Aliny.

13 17.03.2018

Padesát let stará klasika, která nemůže nevyvolat nostalgické vzpomínky. Dobře odvyprávěný příběh, zajímavé prostředí psychiatrické léčebny v zapomenutém pohraničí, solidní zápletka, rozuzlení, kterému (na rozdíl od mnohých současných kriminálek) čtenář bez výhrad uvěří.
Kdybych měl románu něco vytknout, byly by to jen dvě věci: na mě až příliš dlouhá expozice a naprosto neústrojné propojení realistického příběhu s přehnaně lyrickou autorskou řečí (...les vydechl a otevřel oči... -- …poslední paprsky zapadajícího slunce uléhaly do korun stromů a rozněcovaly v oknech požáry… --- …naříkavý výkřik zanikl v měkkých koutech houštin… --- …večerní mlhy ovíjely stébla trav vlhkými sítěmi a klidná, nezčeřená tůň oblohy probleskávala mezi korunami stromů…) – jako by člověk nečetl detektivku, ale První máj (nic proti Máchovi!).
Ale jinak spokojenost – 80%.

13 12.02.2018

Zatímco první díl (Už mě vidíš?) Sharon Boltonová jakžtakž zvládla, tady se doslova utrhla ze řetězu. Už si ani nepamatuju, kdy jsem během četby jedné knihy použil tolik nebublikovatelných slov, jako tentokrát. Nezvládla-li autorka v prvním dílu závěr, tady, dle mého skrovného úsudku, nezvládla celou knihu. Kdybych měl chuť a čas, dokázal bych tu vyjmenovat stovku scén, kdy stačilo, v zájmu logiky, přejít vždy z bodu A do bodu B – a mohl vzniknout zajímavý příběh. Jenže paní spisovatelka, tlačená nejspíš "přáním masového publika", nechala, kdykoli se to nabízelo, cestovat své hrdiny raději oklikou přes body X, Y a Z, jen aby nakrmila falešného bůžka efektu, akčnosti a prvoplánového rádobynapětí.
Ne, za mě rozhodné NE! A těch 20% jen proto, že v textu přece jenom určitý potenciál kdesi z temného dna prosvítá…
Já vím, že tímhle svým názorem jdu trochu proti proudu, ale já prostě nedokážu strávit příběhy, kde se hrdinka neustále posunuje po hracím plánu dle pravidla "raději tam půjdu sama a nikomu o tom neřeknu – jen aby to bylo napínavější". A neobměkčí mě ani její následné povzdechnutí (cituji): "Nejradši bych si nafackovala. Jak jsem mohla být tak pitomá a nechat se takhle chytit do pasti?"

13 19.07.2017

Určitě bych si troufnul vytáhnout i pětihvězdičkovou kartu – nebýt toho zpatlaného závěru, kde opět (na tenhle nešvar narážím v každé druhé knize!!!) zvítězila touha po "bubu-efektu" nad selskou logikou. Proč se autoři tak často snaží poškrábat levé ucho pravou rukou?
Nicméně pochvalu si paní Boltonová zaslouží za to krásné (a nečekané) "japrisotovské" vyústění.
80%

13 19.07.2017

První půlka mě HODNĚ bavila, ve druhé už to občas drhlo – a moc se nepovedl ani ten konec. Škoda. Nicméně ty čtyři hvězdičky si pan Mlíkovský zaslouží plným právem: za osobitý a naprosto neotřelý způsob vyprávění – a za postavu velitele SNB Bombery (včetně těch jeho "parádních hlášek"):

"Máte všechno?" zavrčel Bombera na podporučíka. "Píšete, jako když slepice kadí cihly!"

"Takovej parchant?" řval Bombera, "kterýho porodila hrbatá vopice v běhu, mi tu nebude rozvracet morálku!"

13 17.06.2016

Příběh o odkrývání nánosů temné minulosti, ukázka platnosti "Zákona o přenositelnosti zla" a názorná demonstrace přísloví "jak se do lesa volá…"

Tři ryze subjektivní výtky (vedoucí následně k jedné odebrané hvězdě):
1) na mne až zbytečně moc exkurzů do "rodinných zázemí" policistů,
2) přílišné nadužívání stylistických ozdůbek a efektů (např. promluvy mrtvého),
3) trochu toporný a značně neefektivní způsob vedení vyšetřování (což kladu za vinu autorovi, nikoli jeho policejním hrdinům).

Nicméně jinak velmi solidní počin – určitě zkusím i další díl.

80%.

13 27.12.2015

Možná trochu zaprovokuji, ale dle mého názoru udělala z Lolity "světový" román především jeho první čtvrtina; zbytek už je JENOM "příběh jako každý jiný". Příběh možná silný, určitě působivý, ale nikoli výjimečný.

Ta obrovská síla začátku vychází především z jeho "neakčnosti"; autor pracuje pouze s impresionistickými obrazy (slunce, dopadající na třpytivé kudrlinky chmýří na předloktí…), s detailem, se světlem, se smyslovými vjemy… Jakmile do hry vstoupí akce (SPOILER: dějový zvrat s Lolitinou matkou, následná a nekonečná "road movie", celý ten závěr s Kvé atd. KONEC SPOILERU), vracíme se (s pocitem určitého rozladění) vždy zpátky na zem, náhle si uvědomujíce určitou rušivost onoho "pohybu", který zčistajasna pokaždé zcela necitlivě rozbije ten nádherný výjev – jako kámen, který rozvlní nehybnou hladinu jezera, v níž se zrcadlí západ slunce…

Přesto 90% – za nádherný jazyk a za naprosto neuchopitelný způsob zobrazení duše svým způsobem "postiženého" člověka…

13 21.06.2015

Prostě VÝBORNÉ!
Jakýkoli další komentář je zbytečný!
(A to říká člověk, který historické romány prakticky nečte!!!)

13 28.05.2013

Já na tuhle knížku vzpomínám rád. Docela solidní detektivka. Vcelku sympatičtí policisté, slušný příběh, uvěřitelný děj - a jako třešnička na dortu netradiční použití přítomného času...

13 02.02.2013

Říká se tomu rezonance. Když brnknete na kytaru, rozezní se identická struna i v klavíru, vedle kterého sedíte. Po přečtení Tracyho tygra ve mně nic nezarezonovalo – taková je pravda. „Vojta“ ve svém hodnocení (viz níže) srovnává „Tygra“ s jedním z mých nejoblíbenějších knížek, se Salingerovým románem „Kdo chytá v žitě“ – a dospívá k názoru, že jsou si tahle dvě dílka svým způsobem blízká. Nevím… Já osobně mezi nimi vidím docela solidní propast...

13 29.01.2013

Téměř po pěti měsících paralelního čtení (souběžně s jinými knihami) jsem konečně dospěl do cílové rovinky této monumentální Feuchtwangerovy trilogie, vyprávějící o životě slavného židovského učence a historika Josefa Flavia – a chci-li napsat nějaké hodnocení, napadají mě jenom samé omšelé a častým používáním už i trochu zprofanované výrazy obdivu jako „geniální“, „fantastické“, „úžasné…“
Už jsem to zjistil u Židovky z Toleda, ale teď se mi to potvrdilo stonásobně: Lion Feuchtwanger je autor, který na ostatní své kolegy shlíží opravdu až z těch nejvyšších pater literární pyramidy.
Historie starého Říma (zde 1. století n. l. – císařové Vespasiánus, Titus, Domitiánus) je obecně sama o sobě hodná zpodobnění, ale v této trilogii k tomu přistupují ještě dějiny židovské a vznik křesťanství – a samozřejmě (a především) pozoruhodný život samotného Flavia, osoby nesmírně mnohovrstevnaté a rozporuplné…
Vřele, vřele doporučuji.

12 12.09.2024

Simenonovy novely "Maigret se brání" a "Maigretova trpělivost" spojuje postava gangstera Manuela Palmariho a jeho ženy Aliny.

12 17.03.2018

Já mám Mankelův úsporný styl, který výborně ladí s jeho civilně pojatými detektivkami, hodně rád, ale tentokrát proti němu hrála přesilovku celková "akčnost námětu", která v konečném zúčtování mé hodnocení dost srazila. Protože těch náhod a "zásahů v poslední vteřině" se tam dle mého názoru nacházelo "množství větší než malé". Možná bych byl ještě přísnější, ale na druhou misku vah jsem musel položit "sílu a naléhavost politického námětu" – a ta si tu jednu hvězdičku k dobru určitě zasloužila!
60%

12 19.07.2017

Popis londýnských reálií, včetně historických zajímavostí (např. doktor John Snow a jeho přínos do boje s cholerou) by si zasloužily plný počet hvězd – přesto nakonec volím 80%. Především díky mnohým scénám, psaným jenom na efekt – a také díky celému tomu překombinovanému závěru…

12 19.07.2017

Až cudně komorní příběh nejenom o krutosti systému, který si vytkl za cíl vybudovat ráj na zemi, ale i o pokřivenosti myšlení lidí, kteří tento systém budovali, aby jím pak sami byli semleti.
"Raději se desetkrát se stanou mýlit, než mít jednou pravdu proti straně" – k tomu už netřeba víc dodávat!

12 22.04.2017

Název knihy naprosto přesně vystihuje výsledný dojem z četby: jedná se skutečně už jenom o VÝVAR dílu prvního. Příjemné, milé – ale každá kuchařka přece ví, že i sebechutnější ingredience (Helenka Vondráčková, kníže Schwarzenberg, ořechovka, Olin a Laďa, otcova lakota atd., atd.) neustálým převařováním postupně ztrácejí na chuti…

12 26.03.2017

Tak tohle byla slabota, ze které se budu dlouho vzpamatovávat! A přitom to mohlo být docela zajímavé čtení o "staré dobré Anglii" a o tom, jak ve druhé polovině devatenáctého století vypadalo britské bankovnictví. Jenže…
…Jenže ono se to panu autorovi všechno nějak vymklo z rukou – a tak příběhová linka, popisující prosperitu i krachy anglických bankovních domů zůstává jediným pozitivem knihy – a všechno ostatní se už pohybuje jenom v "červených číslech":

Tři podle mne nejkřiklavější přešlapy:

1) Červená knihovna par excellence, kde nenápadité soft-erotické pasáže působí spíš útrpně komicky než dráždivě.

2)Totální a u tohoto typu literatury nevídaná "černobílost" postav (jejíž výhodou je, že se při čtení nemusíte trápit se složitým rozkrýváním charakterů): všichni klaďasové jsou příkladně kladní a všichni padouši ďábelsky padoušští.

3) Děj románu autor posouvá kupředu dle stejného, do omrzení se opakujícího vzorce a jednotlivé vrstvy příběhu jsou šity na stále stejném ševcovském kopytě: zloduch vymyslí a naplánuje intriku, která mu pohříchu vždycky do puntíku vyjde (i když autor kvůli napětí pokaždé chvíli předstírá, že by alespoň TENTOKRÁT mohlo dobro zvítězit – jenže ono nezvítězí!), čestný hrdina je sražen na kolena, záporák sčítá vítězné body – a pomalu se chystá k dalšímu vítěznému tažení.

Po Pilířích země, Pádu titánů a nakonec i po trochu slabší Zimě světa velké zklamání.
Milosrdných 30%.

12 06.03.2017