marlowe komentáře u knih

Pro mne totálně kontroverzní kniha: jsem moc rád, že jsem si ji přečetl (!) – ale zároveň mě přiměla k rozhodnutí s Jiřím Šotolou definitivně skončit.

Z pohledu formy je Tovaryšstvo Ježíšovo naprosto brilantní. Autorovi se podařilo – na rozdíl třeba od jeho pozdějšího románu Svatý na mostě – napsat körnerovsky hutný příběh, kde nepřebývá ani nechybí jediné slovo. To jsem si fakt vychutnával, ten úžasný jazyk. Na to, že se jedná o Šotolovu prozaickou prvotinu, je ten román naprosto vyzrálý – a jen mě zaráží, že se autor ve svých pozdějších dílech (bohužel mohu srovnat právě jen se Svatým na mostě) vydal cestou odklonu od „hutnosti“ směrem ke žvanivé rozbředlosti. Za formální stránku jsem knížce udělil jednoznačných 100%.
JENŽE…
Jenže ten obsah!
Už jsem to napsal stokrát, že u uměleckého díla vyžaduju jednak soulad formy a obsahu a druhak rovnováhu při dávkování ingrediencí. Tady se ale o souladu, natožpak o nějakém rovnovážném dávkování nedá mluvit ani náhodou.
Kniha vypráví o působení jezuitského řádu kdesi ve východních Čechách – a je jakýmsi vhledem do myšlení členů Tovaryšstva Ježíšova.
Z tohoto pohledu je to čtení zajímavé a rozhodně i poučné – jenže natolik depresivní a beznadějné, že jsem (díky tomu) se Šotolou opravdu skončil. Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví. Četba tohoto románu, to je lezení po holých kolenou tunelem, který má východ, k němuž směřujeme, zalitý betonem. Jestli si dovedete představit, jak se asi cítí trasovací kolík, zatlučený palicí až úplně po samotnou hlavičku, tak přesně takhle jsem se cítil při čtení já: ve sračkách až po krk a s permanentním pocitem, že se nemůžeš ani pohnout. V románu chybí byť jen zrníčko naděje – je tam totální absence alespoň náznaku víry v jakékoli zlepšení. Na jedné misce vah jen bezbřehá temnota, beznaděj, zlo a fanatismus – a na misce druhé stoprocentní jistota, že zítra bude ještě hůře než dneska. Na první hodině hudební nauky (jak si laicky představuju) studentům na konzervatoři určitě řeknou, že základem každé skladby je kontrast – střídání tempa, střídání tónin, využívání celé notové škály atd. Jenže Šotola tady napsal skladbu, kterou nám ve své knížce přehrává jen na jediné klávese: na tom nejspodnějším (nejtemnějším) cé. Když neexistuje kontrast, není o čem mluvit. Jenom černá fotka je blbost. Musí na ní být černé i bílé plochy – právě kvůli tomu kontrastu. Abyste vůbec něco viděli.
Měl jsem teď možnost srovnání se Steinbeckovým románem Na východ od ráje – a tam je úplně všechno – celý lidský život jako na dlani. Slzy i smích, zrada i věrnost, naděje i beznaděj, pravda i lež. Prostě pepř a sůl – TOHLE je obraz lidského života. Všechny notičky od nejnižší až po tu nejvyšší. Takhle si představuju ideální román.
Šotola nám předložil fotografii, na které je jenom černá barva. A já od první stránky do poslední cítil pouze nepohodu, vztek, bezmoc a nedostatek vzduchu. A nemohl jsem se dočkat, až to budu mít z krku! Proto jsem příběhu, který mohl být zajímavý, kdyby si autor občas namočil štětec i do jiného kalíšku, než do toho s černou tuší, udělil pouhých 50%.
Takže suma sumárum 75% za román jako celek – ale znovu opakuji: Šotolu už nikdy víc, další beznadějný příběh plný zoufalství, malomyslnosti a poraženectví si napříště raději odpustím.

34 25.04.2022

Celkově čtvrtá Agátina kniha (z roku 1924), první ze série " Plukovník Race".

Špionážka postavená na bídné, hodně naivní a notně překombinované zápletce ze šestákových románů, říznutá cestopisnou črtou a milostnou romancí, která jakoby vypadla z edice Večerů pod lampou, naštěstí okořeněná vtipem a zabydlená vcelku zajímavými figurkami.

Je zajímavé, že úplně první Agátin literární pokus, román "Záhada na zámku Styles", byl hned v samém začátku její kariéry (díky postavě Hercula Poirota) zásahem do černého, ale autorka tehdy zřejmě ještě nepostřehla zlatou žílu, na kterou vytvořením malého Belgičana s vejčitou hlavou narazila a v jakési tápající snaze najít svoji parketu přicházela ve svých začátcích s novými a novými ústředními hrdiny (Tommy a Pentlička, plukovník Race, policista Battle) – a dlužno dodat, že ve všech zmíněných případech šlo vždy o úkroky zpět.

Ale ještě pár slov k "Muži v hnědém obleku".
Nebýt všudypřítomného humoru, jednalo by se o čistý škvár – takhle, díky vtipu, ironii a nadsázce lze na knihu přece jenom nahlížet shovívavěji a uchránit ji tak před nemilosrdným hozením přes palubu. Nicméně i tak se mi nepodařilo rozklíčovat, zda šlo o klasickou detektivku, která se zvrhla, nebo o crazy komedii – anebo o PARODII na crazy komedii. Z pohledu pozdější autorčiny tvorby jednoznačně slepá cesta (byť se Agáta k plukovníkovi Raceovi později ještě vrátila – ale už v poněkud jiném formátu).

34 28.07.2020

Sečteno a podtrženo: Jestli Stephen King něco OPRAVDU umí, potom je to „otevírání příběhu“:

„Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat. Trisha McFarlandová to zjistila, když jí bylo devět let. V deset hodin dopoledne začátkem června seděla vzadu v autě své matky, na sobě měla modrý nadhazovačský dres Red Sox (s číslem 36 GORDON na zádech) a hrála si s panenkou Monou. V půl jedenácté zabloudila v lese. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila se neříkat si Tohle je vážné, tohle je moc vážné. Snažila se nemyslet na to, že když se lidé ztratí v lese, někdy se jim může něco stát. Někdy i umřou.
A to všechno jenom proto, že se mi chtělo čurat, pomyslela si…“

Hotovo dvacet. Žádné zbytečné řeči, jenom několik rychlých tahů štětcem – a okamžitě víme, na čem jsme. V expozici (neboli v disciplíně zvané „Vstup na scénu“), je King nepřekonatelný. Dokonce i ty knihy, které se mi nakonec nelíbily, mají skvělé, strhující začátky – a za to, že se nakonec „nepovedly“, může jen a jen Kingova slabina v občasné neschopnosti ukáznit se, „ukočírovat“ svoji obrazotvornost.

Premisou Kingových příběhů (jak se o tom zmiňuje ve své knize „O psaní“) je odvěká otázka: „Co by se stalo, kdyby…?“ V tomto konkrétním případě tedy: „Co by se stalo, kdyby devítiletá holčička zabloudila v lese?“ Možná šlo o sázku, možná Stephen tenhle nápad uchopil jen jako takovou frajerskou výzvu: Dokázal bych napsat dvousetstránkovou knihu o děvčátku, které sejde z cesty a ztratí se? Byla-li to sázka, potom ji vyhrál.

Druhou věc, kterou King ovládá, je schopnost vyprávět příběh neskutečně šťavnatým jazykem. Ať mluví o čemkoli, dokáže to napsat čtivě a s ohromnou chutí. Kingovy knihy mi ze všeho nejvíce připomínají babiččinu vánočku, plnou rozinek a mandlí. Každým kousnutím, každou přečtenou stránkou, narazíte na několik lahodných kousků. (Třeba: „Letos se mu začaly objevovat uhry a na čele mu svítila čerstvá úroda.“ Nebo: „Když jí znovu u obličeje zabzučel komár, prudce ho zaplácla a spokojeně se zadívala na drobnou krvavou šmouhu na dlani. "Myslel sis, že nemám nabito, co, parťáku?" pronesla.“) Jinak než pojmem „šťavnatost“ to vyjádřit nedovedu. V tomhle má King hodně společného např. s Chandlerem. Protože je to radost, nečíst jenom proto, abychom se dozvěděli, jak příběh dopadne, ale také proto, abychom si „pochutnali“…

O přednostech jsem toho napsal hodně, k záporům jen dvě kusé poznámky.
1) Někde vzadu v hlavě mi doteď bzučí dotěrná otázka: Proč tak chytrou holku (že chytrá je, dokazuje po celou dobu své anabáze) hned v prvních minutých bloudění nenapadla ta nejlogičtější myšlenka: „A což takhle zkusit vrátit se na to místo, kde jsem sešla z cesty?“ Já vím, autor se nám to tam snaží vysvětlit, ale přesto… (Ostatně, jak vidím, totéž napadlo i Coonana…)
2) Po strhujícím začátku se tempo postupně zvolňuje – a po půlce jakoby autorovi už začínala docházet munice. A za nepříliš vydařený považují i celý ten trochu „ne až tak úplně uvěřitelný“ závěr knihy. Rozhodně jsem čekal NĚCO VÍC. Taky proto ta jedna hvězdička dolů.

34 06.03.2013

Nevím, jak se to stalo, že mi tenhle román celý život unikal. Tak teď si ho mohu konečně s klidným svědomím odškrtnout.
Pro Jana Procházku jsem měl slabost už od mládí, viděl jsem všechny filmy, ke kterým napsal scénáře a určitě i četl všechny knížky, které vydal. S výjimkou právě Přestřelky.
Je to obdivuhodný román! Košatý, plnokrevný, vtipný i smutný, dramatický i poetický, zkrátka pepř a sůl – tak jak to má být.
Ale rozhodně to není lehké na čtení. Člověk musí sakra spolupracovat, aby se mu v hlavě všechno poskládalo tak, jak by se poskládat mělo.
Jan Procházka je (ve všem, co napsal) mistrem dialogů, jeho repliky by měli od rána do večera studovat všichni, kdo se pokoušejí psát.
A ta neskutečně hmatatelná atmosféra – jako bychom se, my starší, vrátili do dětství.
Doporučuji všem!

33 20.05.2024

Jak píše Corso kdesi pode mnou, je to příjemně starosvětské. Přesně! Obklopeni současnou bouřlivou dobou a divokými, krvavými thrillery, ocitnete se po otevření Langerovy knížky na ostrůvku klidu a pohody a bude vám dobře na duši.
Nikdy jsem svým klukovským hromaděním známek v nejobyčejnějších albech formátu A5 nepřekročil hranice "chlapecké sbírky", jak filatelistické dětské krůčky definuje pan Langer, ale pořád ve mně někde uvnitř zůstává digitální stopa téhle zoubkované sběratelské vášně, která ve mně sice s přibývajícími roky zemřela na úbytě, ale vždycky si o ní rád přečtu.
Moc milé.

33 19.04.2023

Můj pátý Murakami – a nejspíš už asi opravdu poslední. Jsem člověk poměrně houževnatý, a když se nemůžu dostat autorovi pod kůži, zkouším to znovu a znovu, jenže úsilí a vytrvalost není všechno a nalezení souznění s literárním dílem rozhodně není totéž, co rukodělné hloubení výkopu pro vodovod.
Závidím lidem, co objevují v každé Murakamiho knize "strhující podobenství" a nechávají se okouzlovat "silou autorovy výpovědi"; já v Murakamim nic takového, bohužel, nenacházím – a to se fakt snažím. Nemá cenu něco lámat přes koleno…
Třeba u Kafky na pobřeží jsem už TO měl skoro na dosah, jak se mi alespoň zdálo, ale Konec světa mě znovu přesvědčil, že na to nemám – bylo to celé jen o "lízání zmrzliny přes celofán"…

33 21.08.2022

Řiďounká, sterilní, z prstu vycucaná detektivka bez jakékoli invence. Nelíbilo. Seznámení s autorkou se tak pro mě zároveň změnilo ve smutné the long goodbye…

33 16.07.2022

Stylisticky obdobně brilantní jako první díl, v tomto punktu velké uznání, i proto 4*.
Elizabeth Strout je mistr ve snování a následném rozmotávání složitého pletiva mezilidských vztahů, v tom umění „oloupávat člověka jako cibuli“ (jak říkával Georges Simenon) – ale tentokrát, myslím si, se autorka až příliš nechala okouzlit a vést temnou stranou síly. Náznaky teplejších, světlejších tónů probleskují ve tmě jen jako zřídkavé, ihned uhasínající jiskřičky a úsměvů a pohlazení je v knize méně než šafránu. Asi už na to holt nemám ten správný věk, aby mě bavilo číst si po večerech o umírání, o ranách osudu a o lidech, jimž sudičky rozdaly jen mizerné karty.

33 08.02.2022

Četl jsem svému pětiletému vnukovi. Moc šancí jsem tomu (vzhledem k jeho věku) nedával, ale zbojníka Warenův příběh natolik pohltil („Dědo, ještě jednu kapitolu…“), že to byl boj ho od knížky odtrhnout. A přitom to není úplně jednoduché čtení, musel jsem si hrát na Pavla Rímského a deklamovat pěkně pomalu, s náležitým dramatickým patosem a nezbytným měněním hlasů… A občas jsem dokonce raději složitější výrazy nahrazoval jinými, méně složitými, popřípadě jsem prostě vysvětloval (např. co je to foyer ap.). No, Ježíšek to zřejmě zaznamenal, takže pod stromečkem přistály dva další díly. A není to jenom vnuk, kdo už se těší na pokračování…

33 28.12.2021

Výborná variace na Malevil (který tu zmiňují mnozí) a nezapomenutelný čtenářský zážitek – ovšem jen do okamžiku, kdy se nám autor v samém závěru (a jaksi neústrojně ve vztahu k předešlému textu) pokusí všechno pěkně polopaticky "vysvětlit"; tohle finální stržení opony bylo z mého pohledu nadbytečné. Dokonce si troufám tvrdit, že málokoho při čtení zajímalo PROČ (k dané situaci došlo) a že většina z nás daleko více prahla po JAK (se z danou situací hrdinové popasují – boj o přežití a snaha o vyrovnání se s fatální změnou životních podmínek).
Přesto hodnotím jako velmi zajímavý literární počin.

33 26.07.2021

Nekontrolovanou spisovatelskou žvanivost považuji obecně za osmý smrtelný hřích, a Caimh McDonnell se jí, zvláště ve druhé polovině románu, oddává poměrně často, přesto knížku hodnotím jako výjimečně nadprůměrnou, zábavnou a v rámci žánru doporučeníhodnou. Tak neváhejte. 4,5*

33 24.05.2021

Na rozdíl od většiny zde hodnotících čtenářů jsem byl první polovinou knihy naprosto uchvácen – jazykem, stylistikou, filigránsky detailní drobnokresbou jak popisů, tak sebenepatrnějších hnutí mysli jednajících postav, stylem vyprávění, atmosférou parných letních dnů – to všechno byl bez nadsázky nezapomenutelný zážitek, a mnohokrát jsem si při čtení říkal, že tam nakonec tu šestou hvězdičku přimaluju pastelkou. Všechny dílky do sebe pasovaly, nic nepřečnívalo, zůstávala jen čirá spokojenost z dokonalého uměleckého díla.
Jenže pak přišel "okamžik zvratu" – a všechno šlo do kytek.
Naprosto souzním s uživatelem aetos (viz jeho příspěvek z února 2018) – a podepisuju se pod jeho hodnocení oběma rukama.
Ten veskrze laboratorní, uměle vytvořený a za vlasy přitažený fatální dějový zlom nejenom, že mě neuspokojil, on mě dokonce totálně naštval – zkrátka jsem měl neodbytný pocit, že ta úžasně sofistikovaná první část si absolutně nezasloužila zápletku postavenou na tolika nepravděpodobných náhodách, trčících v prostoru (a držících pospolu) jen díky autorově vůli (zvůli?). Zbytek knihy jsem přečetl otráven a ty 3* dávám jen díky skvělému začátku.

33 15.05.2021

Ačkoli – co se data vydání týče – dělí Alpinistu (1970) a Piknik u cesty (1972) pouhopouhé dva roky, kvalitativně jsou od sebe tahle dvě díla vzdálena tisíc světelných let.
Mulderka to (shodou okolností zrovna dneska) ve svém komentáři vyjádřila zcela pragmaticky: nic extra!
Dvě třetiny knihy je to taková trochu staromilská, nikam nespěchající hra na záhadu zamčeného pokoje, několikačlenná společnost nacházející se v uzavřeném prostoru (v tomto případě horský hotýlek odříznutý od světa spadlou lavinou), podivní lidé s podivnými vztahy v kombinaci s nemožností úniku neboli klasická výchozí premisa – ať se podíváte na jakoukoli světovou stranu, všude na tenhle typ detektivek narazíte, nemá cenu zdržovat se vyjmenováním příkladů (že, paní Christie?). Jenže v závěrečné třetině se něco pokazí a my se dostáváme do víru bláznivé grotesky, (SPOILER) z temných koutů skříní vylezou přízraky války, Hitlera, hákových křížů, bankovních loupeží a dokonce (možná) mimozemských bytostí – a všechno to splyne v bizarní, nesourodý slepenec, který v závěrečném resumé musím chtě nechtě označit nálepkou VELKÉ ZKLAMÁNÍ. 3*, ani o milimetr více (a to jen z úcty k autorům).

33 07.05.2021

Olson se úplně zpotil, když na to zase pomyslel a už chtěl říct nahlas něco hodně sprostého, když do jeho kanceláře bez zaklepání vletěl rozcuchaný poručík Chriss Denver.
„Ve StarWorld máme hlášenu střelbu. Mike s Tomem už jsou na místě.“
„Klepu, Denver… Klepu, než sem vejdu, kurva.“
„Promiňte, pane, ale…“
„Do prdele už jste u policie třetím rokem, tak vás přece nemůže rozhodit nějaká střelba… Nebo tam byl prezident?“

Můj zatím druhý Heteša – a opět velká spokojenost.
Zatímco román Co to žere, kde to spí, je vybudován na poměrně sofistikované zápletce, tady se hraje více napřímo: Klapka, akce a jedem! A přestože vzduchem od samého začátku létají projektily všech možných ráží, člověk se při četbě mnohokrát přistihne s vesele nakrabacenými vějířky vrásek u očí – a občas se i regulérně rozřehtá (jako po zlatavém moku z pivovaru Koníček).
Ano, jedná se o klasickou akční oddechovku, o kterou by si literární snob neopřel ani kolo, ale pro tu zábavnost (a tak trochu z hecu) dávám i tentokrát plný počet.

Co se to sakra děje?
Aktivoval vysílačku na svém pravém rameni a zahlásil do ní:
„Tady hlídka 21, spojte mě s velícím důstojníkem.“
„Co se děje jednadvacítko?“ ozvalo se na druhé straně.
„Mluvím s velitelem operace?“
„Ne… mluvíte se mnou."

33 09.03.2021

První díl Ciceronova životopisu je naprosto strhujícím, nekrvavým románem, ve kterém se nebojuje zbraněmi, nýbrž silou slov a myšlenek. Příběh, který je oslavou lidského ducha, vypráví o schopnosti předvídat, o umění politické strategii, o odvaze postavit se silnějšímu, o přátelství, o nezdolnosti lidské vůle, o pracovitosti, ale i o nutnosti (v zájmu možného budoucího vítězství) se občas přiklonit k protiargumentům protivníka…
Doporučuji nejen milovníkům historie, ale i všem, kteří se zajímají o současnou politiku – protože hledání analogií s dneškem (a že jich tam je nepočítaně) činí z četby nevídané dobrodružství…

33 08.08.2020

Opět (podobně jako v prvním dílu) máme co do činění s košatým, mnohovrstevnatým příběhem – a opět na povrch vybublává moje neschopnost přiklonit se k jednoznačnému úsudku.
Ta silně překombinovaná zápletka a nepřehledně zauzlovaný propletenec vztahů, animozit, křivd z minulosti a pochybnosti vzbuzujících motivů připomíná ze všeho nejvíc švýcarské hodinky o tisíci kolečkách, které do sebe sice všechny ideálně zapadají, ale přesto (z mého pohledu) strojek v reálném světě nepracuje tak, jak by měl. Na pohádku je to moc složité – a na "realistickou" detektivku příliš "nerealistické". Je toho zkrátka nějak moc, těch vodítek, falešných předpokladů a rozpitvávání už mnohokrát rozpitvaného.
Autorka sice vycizelovala každou jednotlivost s pečlivostí malíře miniatur, ale přesto výsledný dojem zůstává rozmlžený a nejasný…
Bylo to jako mořský příboj – vlna nadšení pravidelně střídala vlnu útlumu (kdy jakoby spadl řemen), plynoucí ze ztrácení se v přemíře detailů a občas dokonce i úvah, zda vůbec číst dál…
Plusové body jednoznačně patří inspektorovi Gamache (Gamachemu?) i ostatní jeho parťákům, včetně československé agentky s nečeským jménem, minusové naopak náleží už zmiňované překombinovanosti zápletky, nereálnosti provedení vraždy, přemíře nabízených řešení a vlastně celé té komisařově spletité cestě za odhalením pachatele.
Občas jsem měl chuť jít s hodnocením ještě o hvězdičku níže, ale pak jsem si vždycky uvědomil to určité skryté kouzlo příběhu a tak jsem nakonec zůstal u výsledných čtyř hvězd.
Při četbě narazíte na mnoho krásných pasáží (namátkou: Clara, ponořená do bylinkové lázně ve vaně na nožičkách ve tvaru lvích tlap, si představuje situaci, že by na její dveře zaklepal ředitel newyorského Muzea moderního umění ap.), určitě vás zaujme bizarní svět úvah v inspektorově hlavě (a jeho myšlenkových pochodů), ale pak vždycky doklopýtáte k úsekům, připomínajícím úhor a už zase mudrujete nad tím, jak s výsledným dojmem z knihy naložit…
Resumé: Spektakulární teatrálnost a komplikovanost zločinu odtrhává příběh od reality a definitivně jej zaškatulkovává do kategorie zajímavých, ale jen těžko uvěřitelných detektivek…

33 14.06.2020

Tak napodruhé se to povedlo!
Zatímco první díl mě vytočil příliš akčním, nevěrohodným závěrem, v Tichém zabijákovi autor dokázal svou touhu po atraktivitě za každou cenu udržet na uzdě – a vyplatilo se. Za mne pochvala a body navíc. Realistický, veskrze uvěřitelný příběh, atraktivní prostředí německých filmových ateliérů třicátých let, do detailů promyšlená detektivka. Jako celek vysoce nadprůměrný počin.
Románu bych vyčetl jedinou věc: hlavní hrdina Gereon Rath mě někdy docela obyčejně lidsky štval. Svojí občasnou arogancí, nabubřelostí, pozdními příchody (nikdy nikam nepřijde včas!), neschopností empatie nebo třeba tím svým neprofesionálním tajnůstkářstvím. Ale to je zanedbatelná drobnost – abych jenom nechválil…

33 03.11.2019

Mám rád knížky, které mají atmosféru – nebo ještě jinak: které kolem sebe vytvářejí něco jako auru, podmanivý pocit čehosi, co si i po letech člověk vybaví, když si na ně vzpomene.
Postřehl jsem tu v komentářích pár povzdechů typu "děj žádný", ale tohle nebyl příběh o DĚJI, nýbrž právě o tom zvláštním neuchopitelném fluidu, o ATMOSFÉŘE. Jako byste ani nečetli knížku, ale dívali se na jeden z těch krásných Vermeerových obrazů…

33 20.10.2018

Bylo to jako běžet ultramaraton. Ale ta dřina za to stála. Hluboké smeknutí před panem Čornejem.

32 12.05.2024

Knížku jsem poprvé přečetl v roce 2019 – a úplně spokojený jsem tehdy nebyl. Teď, když se nám tu zčistajasna vylouply dokonce hned DVA seriály, natočené podle prvního dílu (netflixácký Problém tří těles a čínský třicetidílný – a prý mnohem lepší – Three-Body), řekl jsem si, že než se do nich pustím, zkusím si Tělesa ještě jednou přečíst – třeba v nich tentokrát najdu to, co jsem v nich nenašel minule. Bohužel ale musím zůstat u původního hodnocení (3*), protože pocit z první četby přetrvává: Skvělá myšlenka, výborná zápletka, zcela inovativní přístup k motivu kontaktu s mimozemskými civilizacemi, ale na druhé straně (z mého pohledu) problematické literární zpracování, kdy je nepodstatným věcem věnováno příliš mnoho pozornosti a věci podstatné (klíčové momenty) jsou často odbyty několika odstavci. Ploché charaktery, neharmonické tempo vyprávění a občas i jistá zmatenost a nelogičnost v ději činí tak z četby poměrně obtížnou záležitost.
Ale druhý díl ještě prubnu...

32 16.04.2024