marlowe | Komentáře u knih | Databáze knih

marlowe marlowe komentáře u knih

Impérium Impérium Robert Harris

První díl Ciceronova životopisu je naprosto strhujícím, nekrvavým románem, ve kterém se nebojuje zbraněmi, nýbrž silou slov a myšlenek. Příběh, který je oslavou lidského ducha, vypráví o schopnosti předvídat, o umění politické strategii, o odvaze postavit se silnějšímu, o přátelství, o nezdolnosti lidské vůle, o pracovitosti, ale i o nutnosti (v zájmu možného budoucího vítězství) se občas přiklonit k protiargumentům protivníka…
Doporučuji nejen milovníkům historie, ale i všem, kteří se zajímají o současnou politiku – protože hledání analogií s dneškem (a že jich tam je nepočítaně) činí z četby nevídané dobrodružství…

08.08.2020 5 z 5


Bludné kruhy Bludné kruhy Wally Lamb

(SPOILERY!)
Zabalil jsem to někde po první třetině – a v tu chvíli mě zaplavil doslova hřejivý pocit, že už NEMUSÍM číst dál.
Věřím, že si knížka své čtenáře najde (a současné hodnocení 93% mi dává za pravdu), ale já k těm šťastným patřit rozhodně nebudu.
Snažil jsem se, bojoval, ale nakonec z toho byl ručník v ringu. Prostě jedním slovem: nelíbilo!
Být mladší, možná bych četl i dál, ale ve svém věku si říkám: PROČ? Mám tohle, proboha, zapotřebí? Nestačí nám starosti a problémy vlastního života?
Rakovina, rozštěp patra, schizofrenie, amputovaná ruka, smrt dcery, smrt matky, možný incest, násilnický otčím – děkuju, ne! Nemusím mít všechno, co se blyští (a třiadevadesátiprocentní hodnocení, to už je panečku, lesk jako blesk).
Všechny postavy v knize jsou nějak bolavé, ocejchované, pokřivené – nezdravé.
Svého času, někde hluboko v minulém století, jsem podobné "duševní sebepoškozování četbou" dokonce preferoval a měl jsem i rád "špatné konce", ale ta doba je dávno, dávno pryč. Teď jsem při četbě zažíval jen permanentní pocit nepohody a stísněnosti, pouze tmavé mraky a nikde ani škvírka pro sluneční paprsek. A k tomu totální absence humoru (všechno v knize je "na smrtelně vážno") a navíc sterilní, neutrální, akademický styl vyprávění, který neurazí ani nenadchne. Takže ještě jednou: NE!
Nedočetl, nehodnotím.

19.06.2020


Problém tří těles Problém tří těles Liou Cch'-sin

Knížku jsem poprvé přečetl v roce 2019 – a úplně spokojený jsem tehdy nebyl. Teď, když se nám tu zčistajasna vylouply dokonce hned DVA seriály, natočené podle prvního dílu (netflixácký Problém tří těles a čínský třicetidílný – a prý mnohem lepší – Three-Body), řekl jsem si, že než se do nich pustím, zkusím si Tělesa ještě jednou přečíst – třeba v nich tentokrát najdu to, co jsem v nich nenašel minule. Bohužel ale musím zůstat u původního hodnocení (3*), protože pocit z první četby přetrvává: Skvělá myšlenka, výborná zápletka, zcela inovativní přístup k motivu kontaktu s mimozemskými civilizacemi, ale na druhé straně (z mého pohledu) problematické literární zpracování, kdy je nepodstatným věcem věnováno příliš mnoho pozornosti a věci podstatné (klíčové momenty) jsou často odbyty několika odstavci. Ploché charaktery, neharmonické tempo vyprávění a občas i jistá zmatenost a nelogičnost v ději činí tak z četby poměrně obtížnou záležitost.
Ale druhý díl ještě prubnu...

16.04.2024 3 z 5


Filatelistické povídky Filatelistické povídky František Langer

Jak píše Corso kdesi pode mnou, je to příjemně starosvětské. Přesně! Obklopeni současnou bouřlivou dobou a divokými, krvavými thrillery, ocitnete se po otevření Langerovy knížky na ostrůvku klidu a pohody a bude vám dobře na duši.
Nikdy jsem svým klukovským hromaděním známek v nejobyčejnějších albech formátu A5 nepřekročil hranice "chlapecké sbírky", jak filatelistické dětské krůčky definuje pan Langer, ale pořád ve mně někde uvnitř zůstává digitální stopa téhle zoubkované sběratelské vášně, která ve mně sice s přibývajícími roky zemřela na úbytě, ale vždycky si o ní rád přečtu.
Moc milé.

19.04.2023 5 z 5


Mlčení Mlčení Šúsaku Endó

Komorní a zároveň košaté a mnohovrstevné.
Každopádně ve vás po dočtení zůstane víc otázek, než odpovědí.
Inspirován (a okouzlen) autorovým Samurajem jsem se k Endóovu Mlčení po letech znovu vrátil. A navýšil původní čtyři hvězdičky na plný počet. S přibývajícími léty člověk nejspíš dokáže tohle téma více ocenit. A možná mu i lépe porozumět
Teď váhám, jestli si pustit i film...

29.03.2023 5 z 5


Horečka Horečka Deon Meyer

Výborná variace na Malevil (který tu zmiňují mnozí) a nezapomenutelný čtenářský zážitek – ovšem jen do okamžiku, kdy se nám autor v samém závěru (a jaksi neústrojně ve vztahu k předešlému textu) pokusí všechno pěkně polopaticky "vysvětlit"; tohle finální stržení opony bylo z mého pohledu nadbytečné. Dokonce si troufám tvrdit, že málokoho při čtení zajímalo PROČ (k dané situaci došlo) a že většina z nás daleko více prahla po JAK (se z danou situací hrdinové popasují – boj o přežití a snaha o vyrovnání se s fatální změnou životních podmínek).
Přesto hodnotím jako velmi zajímavý literární počin.

26.07.2021 4 z 5


Zelené šupiny, střepy a rubíny Zelené šupiny, střepy a rubíny Petr Heteša

Olson se úplně zpotil, když na to zase pomyslel a už chtěl říct nahlas něco hodně sprostého, když do jeho kanceláře bez zaklepání vletěl rozcuchaný poručík Chriss Denver.
„Ve StarWorld máme hlášenu střelbu. Mike s Tomem už jsou na místě.“
„Klepu, Denver… Klepu, než sem vejdu, kurva.“
„Promiňte, pane, ale…“
„Do prdele už jste u policie třetím rokem, tak vás přece nemůže rozhodit nějaká střelba… Nebo tam byl prezident?“

Můj zatím druhý Heteša – a opět velká spokojenost.
Zatímco román Co to žere, kde to spí, je vybudován na poměrně sofistikované zápletce, tady se hraje více napřímo: Klapka, akce a jedem! A přestože vzduchem od samého začátku létají projektily všech možných ráží, člověk se při četbě mnohokrát přistihne s vesele nakrabacenými vějířky vrásek u očí – a občas se i regulérně rozřehtá (jako po zlatavém moku z pivovaru Koníček).
Ano, jedná se o klasickou akční oddechovku, o kterou by si literární snob neopřel ani kolo, ale pro tu zábavnost (a tak trochu z hecu) dávám i tentokrát plný počet.

Co se to sakra děje?
Aktivoval vysílačku na svém pravém rameni a zahlásil do ní:
„Tady hlídka 21, spojte mě s velícím důstojníkem.“
„Co se děje jednadvacítko?“ ozvalo se na druhé straně.
„Mluvím s velitelem operace?“
„Ne… mluvíte se mnou."

09.03.2021 5 z 5


Muž v hnědém obleku Muž v hnědém obleku Agatha Christie

Celkově čtvrtá Agátina kniha (z roku 1924), první ze série " Plukovník Race".

Špionážka postavená na bídné, hodně naivní a notně překombinované zápletce ze šestákových románů, říznutá cestopisnou črtou a milostnou romancí, která jakoby vypadla z edice Večerů pod lampou, naštěstí okořeněná vtipem a zabydlená vcelku zajímavými figurkami.

Je zajímavé, že úplně první Agátin literární pokus, román "Záhada na zámku Styles", byl hned v samém začátku její kariéry (díky postavě Hercula Poirota) zásahem do černého, ale autorka tehdy zřejmě ještě nepostřehla zlatou žílu, na kterou vytvořením malého Belgičana s vejčitou hlavou narazila a v jakési tápající snaze najít svoji parketu přicházela ve svých začátcích s novými a novými ústředními hrdiny (Tommy a Pentlička, plukovník Race, policista Battle) – a dlužno dodat, že ve všech zmíněných případech šlo vždy o úkroky zpět.

Ale ještě pár slov k "Muži v hnědém obleku".
Nebýt všudypřítomného humoru, jednalo by se o čistý škvár – takhle, díky vtipu, ironii a nadsázce lze na knihu přece jenom nahlížet shovívavěji a uchránit ji tak před nemilosrdným hozením přes palubu. Nicméně i tak se mi nepodařilo rozklíčovat, zda šlo o klasickou detektivku, která se zvrhla, nebo o crazy komedii – anebo o PARODII na crazy komedii. Z pohledu pozdější autorčiny tvorby jednoznačně slepá cesta (byť se Agáta k plukovníkovi Raceovi později ještě vrátila – ale už v poněkud jiném formátu).

28.07.2020 2 z 5


Tichý zabiják Tichý zabiják Volker Kutscher

Tak napodruhé se to povedlo!
Zatímco první díl mě vytočil příliš akčním, nevěrohodným závěrem, v Tichém zabijákovi autor dokázal svou touhu po atraktivitě za každou cenu udržet na uzdě – a vyplatilo se. Za mne pochvala a body navíc. Realistický, veskrze uvěřitelný příběh, atraktivní prostředí německých filmových ateliérů třicátých let, do detailů promyšlená detektivka. Jako celek vysoce nadprůměrný počin.
Románu bych vyčetl jedinou věc: hlavní hrdina Gereon Rath mě někdy docela obyčejně lidsky štval. Svojí občasnou arogancí, nabubřelostí, pozdními příchody (nikdy nikam nepřijde včas!), neschopností empatie nebo třeba tím svým neprofesionálním tajnůstkářstvím. Ale to je zanedbatelná drobnost – abych jenom nechválil…

03.11.2019 5 z 5


Dívka s perlou Dívka s perlou Tracy Chevalier

Mám rád knížky, které mají atmosféru – nebo ještě jinak: které kolem sebe vytvářejí něco jako auru, podmanivý pocit čehosi, co si i po letech člověk vybaví, když si na ně vzpomene.
Postřehl jsem tu v komentářích pár povzdechů typu "děj žádný", ale tohle nebyl příběh o DĚJI, nýbrž právě o tom zvláštním neuchopitelném fluidu, o ATMOSFÉŘE. Jako byste ani nečetli knížku, ale dívali se na jeden z těch krásných Vermeerových obrazů…

20.10.2018 5 z 5


Holčička, která měla ráda Toma Gordona Holčička, která měla ráda Toma Gordona Stephen King

Sečteno a podtrženo: Jestli Stephen King něco OPRAVDU umí, potom je to „otevírání příběhu“:

„Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat. Trisha McFarlandová to zjistila, když jí bylo devět let. V deset hodin dopoledne začátkem června seděla vzadu v autě své matky, na sobě měla modrý nadhazovačský dres Red Sox (s číslem 36 GORDON na zádech) a hrála si s panenkou Monou. V půl jedenácté zabloudila v lese. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila se neříkat si Tohle je vážné, tohle je moc vážné. Snažila se nemyslet na to, že když se lidé ztratí v lese, někdy se jim může něco stát. Někdy i umřou.
A to všechno jenom proto, že se mi chtělo čurat, pomyslela si…“

Hotovo dvacet. Žádné zbytečné řeči, jenom několik rychlých tahů štětcem – a okamžitě víme, na čem jsme. V expozici (neboli v disciplíně zvané „Vstup na scénu“), je King nepřekonatelný. Dokonce i ty knihy, které se mi nakonec nelíbily, mají skvělé, strhující začátky – a za to, že se nakonec „nepovedly“, může jen a jen Kingova slabina v občasné neschopnosti ukáznit se, „ukočírovat“ svoji obrazotvornost.

Premisou Kingových příběhů (jak se o tom zmiňuje ve své knize „O psaní“) je odvěká otázka: „Co by se stalo, kdyby…?“ V tomto konkrétním případě tedy: „Co by se stalo, kdyby devítiletá holčička zabloudila v lese?“ Možná šlo o sázku, možná Stephen tenhle nápad uchopil jen jako takovou frajerskou výzvu: Dokázal bych napsat dvousetstránkovou knihu o děvčátku, které sejde z cesty a ztratí se? Byla-li to sázka, potom ji vyhrál.

Druhou věc, kterou King ovládá, je schopnost vyprávět příběh neskutečně šťavnatým jazykem. Ať mluví o čemkoli, dokáže to napsat čtivě a s ohromnou chutí. Kingovy knihy mi ze všeho nejvíce připomínají babiččinu vánočku, plnou rozinek a mandlí. Každým kousnutím, každou přečtenou stránkou, narazíte na několik lahodných kousků. (Třeba: „Letos se mu začaly objevovat uhry a na čele mu svítila čerstvá úroda.“ Nebo: „Když jí znovu u obličeje zabzučel komár, prudce ho zaplácla a spokojeně se zadívala na drobnou krvavou šmouhu na dlani. "Myslel sis, že nemám nabito, co, parťáku?" pronesla.“) Jinak než pojmem „šťavnatost“ to vyjádřit nedovedu. V tomhle má King hodně společného např. s Chandlerem. Protože je to radost, nečíst jenom proto, abychom se dozvěděli, jak příběh dopadne, ale také proto, abychom si „pochutnali“…

O přednostech jsem toho napsal hodně, k záporům jen dvě kusé poznámky.
1) Někde vzadu v hlavě mi doteď bzučí dotěrná otázka: Proč tak chytrou holku (že chytrá je, dokazuje po celou dobu své anabáze) hned v prvních minutých bloudění nenapadla ta nejlogičtější myšlenka: „A což takhle zkusit vrátit se na to místo, kde jsem sešla z cesty?“ Já vím, autor se nám to tam snaží vysvětlit, ale přesto… (Ostatně, jak vidím, totéž napadlo i Coonana…)
2) Po strhujícím začátku se tempo postupně zvolňuje – a po půlce jakoby autorovi už začínala docházet munice. A za nepříliš vydařený považují i celý ten trochu „ne až tak úplně uvěřitelný“ závěr knihy. Rozhodně jsem čekal NĚCO VÍC. Taky proto ta jedna hvězdička dolů.

06.03.2013 4 z 5


Temný les Temný les Liou Cch'-sin

Odkládám plus mínus v polovině. Vůbec mě to nebaví. Problém (nikoli „tří těles“) jsem měl už s prvním dílem, ani jsem dál číst nechtěl, ale znovu mě nakopnul seriál, tak jsem autorovi dal ještě jednu šanci, protože ten námět není úplně marný...
No, ale nejde to, nejde... Děj místy nemá hlavu ani patu, postavy (snad až na toho věčně pokuřujícího poldu) nevýrazné, ploché, neživé a zcela zaměnitelné (a to nemluvím o dialozích!), stylisticky také jasný podprůměr... Klouzal jsem po textu jako zoufalý běžkař po arktické pláni a marně hledal nějaký bod, kterého bych se mohl zachytit, marně jsem pátral po vůni člověčiny...
A tak jsem to zabalil, protože jsem přesvědčen, že i vědeckofantastická literatura by měla mít „lidský“ přesah – a nikoli jenom chladně „vědecký“.
S čínským scifíčkem se loučím bez slz, nostalgicky vzpomínaje na klasiky žánru a na všechny ty jejich zpívající drozdy, Fahrenheity a pikniky u cest...
Myslím, že přečtených 300 stran už mi dává právo na hodnocení.

01.06.2024 2 z 5


Jan Žižka Jan Žižka Petr Čornej

Bylo to jako běžet ultramaraton. Ale ta dřina za to stála. Hluboké smeknutí před panem Čornejem.

12.05.2024 5 z 5


Konec světa & Hard-boiled Wonderland Konec světa & Hard-boiled Wonderland Haruki Murakami

Můj pátý Murakami – a nejspíš už asi opravdu poslední. Jsem člověk poměrně houževnatý, a když se nemůžu dostat autorovi pod kůži, zkouším to znovu a znovu, jenže úsilí a vytrvalost není všechno a nalezení souznění s literárním dílem rozhodně není totéž, co rukodělné hloubení výkopu pro vodovod.
Závidím lidem, co objevují v každé Murakamiho knize "strhující podobenství" a nechávají se okouzlovat "silou autorovy výpovědi"; já v Murakamim nic takového, bohužel, nenacházím – a to se fakt snažím. Nemá cenu něco lámat přes koleno…
Třeba u Kafky na pobřeží jsem už TO měl skoro na dosah, jak se mi alespoň zdálo, ale Konec světa mě znovu přesvědčil, že na to nemám – bylo to celé jen o "lízání zmrzliny přes celofán"…

21.08.2022 2 z 5


Nepříliš šťastná rodina Nepříliš šťastná rodina Shari Lapena

Řiďounká, sterilní, z prstu vycucaná detektivka bez jakékoli invence. Nelíbilo. Seznámení s autorkou se tak pro mě zároveň změnilo ve smutné the long goodbye…

16.07.2022 1 z 5


Olive Kitteridgeová je zpět Olive Kitteridgeová je zpět Elizabeth Strout

Stylisticky obdobně brilantní jako první díl, v tomto punktu velké uznání, i proto 4*.
Elizabeth Strout je mistr ve snování a následném rozmotávání složitého pletiva mezilidských vztahů, v tom umění „oloupávat člověka jako cibuli“ (jak říkával Georges Simenon) – ale tentokrát, myslím si, se autorka až příliš nechala okouzlit a vést temnou stranou síly. Náznaky teplejších, světlejších tónů probleskují ve tmě jen jako zřídkavé, ihned uhasínající jiskřičky a úsměvů a pohlazení je v knize méně než šafránu. Asi už na to holt nemám ten správný věk, aby mě bavilo číst si po večerech o umírání, o ranách osudu a o lidech, jimž sudičky rozdaly jen mizerné karty.

08.02.2022 4 z 5


Warren XIII. a Vševidoucí oko Warren XIII. a Vševidoucí oko Tania del Rio

Četl jsem svému pětiletému vnukovi. Moc šancí jsem tomu (vzhledem k jeho věku) nedával, ale zbojníka Warenův příběh natolik pohltil („Dědo, ještě jednu kapitolu…“), že to byl boj ho od knížky odtrhnout. A přitom to není úplně jednoduché čtení, musel jsem si hrát na Pavla Rímského a deklamovat pěkně pomalu, s náležitým dramatickým patosem a nezbytným měněním hlasů… A občas jsem dokonce raději složitější výrazy nahrazoval jinými, méně složitými, popřípadě jsem prostě vysvětloval (např. co je to foyer ap.). No, Ježíšek to zřejmě zaznamenal, takže pod stromečkem přistály dva další díly. A není to jenom vnuk, kdo už se těší na pokračování…

28.12.2021 5 z 5


Muž bez tváře Muž bez tváře Caimh McDonnell

Nekontrolovanou spisovatelskou žvanivost považuji obecně za osmý smrtelný hřích, a Caimh McDonnell se jí, zvláště ve druhé polovině románu, oddává poměrně často, přesto knížku hodnotím jako výjimečně nadprůměrnou, zábavnou a v rámci žánru doporučeníhodnou. Tak neváhejte. 4,5*

24.05.2021 5 z 5


Pokání Pokání Ian McEwan

Na rozdíl od většiny zde hodnotících čtenářů jsem byl první polovinou knihy naprosto uchvácen – jazykem, stylistikou, filigránsky detailní drobnokresbou jak popisů, tak sebenepatrnějších hnutí mysli jednajících postav, stylem vyprávění, atmosférou parných letních dnů – to všechno byl bez nadsázky nezapomenutelný zážitek, a mnohokrát jsem si při čtení říkal, že tam nakonec tu šestou hvězdičku přimaluju pastelkou. Všechny dílky do sebe pasovaly, nic nepřečnívalo, zůstávala jen čirá spokojenost z dokonalého uměleckého díla.
Jenže pak přišel "okamžik zvratu" – a všechno šlo do kytek.
Naprosto souzním s uživatelem aetos (viz jeho příspěvek z února 2018) – a podepisuju se pod jeho hodnocení oběma rukama.
Ten veskrze laboratorní, uměle vytvořený a za vlasy přitažený fatální dějový zlom nejenom, že mě neuspokojil, on mě dokonce totálně naštval – zkrátka jsem měl neodbytný pocit, že ta úžasně sofistikovaná první část si absolutně nezasloužila zápletku postavenou na tolika nepravděpodobných náhodách, trčících v prostoru (a držících pospolu) jen díky autorově vůli (zvůli?). Zbytek knihy jsem přečetl otráven a ty 3* dávám jen díky skvělému začátku.

15.05.2021 3 z 5


Hotel U mrtvého alpinisty Hotel U mrtvého alpinisty Arkadij Strugackij

Ačkoli – co se data vydání týče – dělí Alpinistu (1970) a Piknik u cesty (1972) pouhopouhé dva roky, kvalitativně jsou od sebe tahle dvě díla vzdálena tisíc světelných let.
Mulderka to (shodou okolností zrovna dneska) ve svém komentáři vyjádřila zcela pragmaticky: nic extra!
Dvě třetiny knihy je to taková trochu staromilská, nikam nespěchající hra na záhadu zamčeného pokoje, několikačlenná společnost nacházející se v uzavřeném prostoru (v tomto případě horský hotýlek odříznutý od světa spadlou lavinou), podivní lidé s podivnými vztahy v kombinaci s nemožností úniku neboli klasická výchozí premisa – ať se podíváte na jakoukoli světovou stranu, všude na tenhle typ detektivek narazíte, nemá cenu zdržovat se vyjmenováním příkladů (že, paní Christie?). Jenže v závěrečné třetině se něco pokazí a my se dostáváme do víru bláznivé grotesky, (SPOILER) z temných koutů skříní vylezou přízraky války, Hitlera, hákových křížů, bankovních loupeží a dokonce (možná) mimozemských bytostí – a všechno to splyne v bizarní, nesourodý slepenec, který v závěrečném resumé musím chtě nechtě označit nálepkou VELKÉ ZKLAMÁNÍ. 3*, ani o milimetr více (a to jen z úcty k autorům).

07.05.2021 3 z 5