martinstefko komentáře u knih
Kniha „Konec hlídky“ je posledním dílem trilogie s Billem Hodgesem, a popravdě jsem rád, že je to díl poslední. Některé postavy zde dostávají osud, který je dramatický jen proto, aby to jakoby bylo emocionálně silné, i když ono to takové nakonec není. Je to smutné, ale na konci jsem necítil žádné emoce, a to tam je pasáž, kde by ji čtenář cítit měl. Ale přišlo mi to prostě prvoplánové, vše je od začátku jasné. Na Kinga je tohle prostě málo. A směr, kterým trilogii nakonec směroval, je vyloženě hloupý, nehodí se k vyznění první knihy. Tady autor šlápl hodně vedle.
Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 9: Padlé město" představuje hodně jiný a hodně dobrý příběh o Spider-Manovi. Jen má z mého pohledu tu slabinu, že má nehezkou kresbu. A také tu, že se hodně podobá komiksu "Návrat Temného rytíře". Ten svět, který sledujeme, je hodně podobný, svět, který není v pořádku a který potřebuje znovu svého hrdinu, aby byl napraven. V tomhle ohledu se komik "Komiksový výběr Spider-Man 9: Padlé město" jeví trochu neoriginální, ale pokud se na něj budete dívat jako na příběh o Spider-Manovi, budete pořád zírat na to, jak se to s touhle postavou mohlo zvrtnout a jak vás dovede překvapit. Mimochodem, docela zajímavé na knize "Komiksový výběr Spider-Man 9: Padlé město" je, že Spider-Man sám o sobě se tu objevuje na relativně malém prostoru. Většinou jde o jiné postavy, ať už je to odboj, děti, které se k němu přidají, anebo druhá strana – ti, co hlídají v ulicích, a ti, co na všechno dohlíží. Devátá kniha série rozhodně stojí za pozornost.
Sbírka „V temném zrcadle“ je krásnou ukázkou toho, jak bylo možné si hrát s černým románem nebo gotickým hororem, chcete-li. Ukázka toho, jak bylo možné spojit realistické s fantazijním. A Sheridan Le Fanu tohle dokázal skvěle. Po prvních dvou povídkách se zdálo, že se bude jedno téma opakovat, ale nakonec se ukázalo, že to tak vůbec není a především dlouhé povídky prezentovaly Sheridana Le Fanu jako komplexního autora s bohatou fantazií. Jen je třeba se připravit na to, že pro dnešního čtenáře je to trochu zdlouhavé čtení. Tam je problém i v překladu, který nebyl ani trochu aktualizován, což mi přijde pro současného čtenáře jako nedostatek. Takhle je kniha určena skutečně jen fajnšmekrům.
V knize "Komiksový výběr Spider-Man 6: Smrt Jean DeWolffové" nacházíme velmi zajímavý spidermanovský příběh, který jednoznačně obhajuje skutečnost, proč vlastně měla česky vycházet nová série, která bude zaměřená jen na Spider-Mana. Tenhle příběh má pár svých much, ale jinak je velmi dobrý a dokazuje, že rozhodně ještě všechno neznáme a že je zde spousta zajímavého, co bychom si o stěnolezovi mohli přečíst. Snad těch ukázek bude ještě více, snad to není jen ojedinělý příběh. 80. léta ale rozhodně Spideymu přála a také on ukázal, že je zralý na celkem temné příběhy, kde se řeší závažné otázky a kde vrah může být takový, že prostě jen chce zabíjet, nemusí mít nějaké smysluplné obhájení svých zločinů, i když by to mělo být něco skutečně šíleného. To, proč Sin-Eater vlastně zabíjel, je řečeno tak nějak v krátkosti a popravdě to není až tak důležité. Prostě zabíjel a je potřeba se vyrovnat s následky. A právě tohle vyrovnávání se je podáno velmi dobře.
Komiksu "Úžasný, fantastický, neuvěřitelný Stan Lee" se ale musí nechat, že není jen zlatým a nablýskaným pomníkem Stanova života a díla, přece jen se věnuje i temnějším stránkám anebo se o ně minimálně trochu otře, ať už to jsou některé konce jeho přátelství a tvůrčího partnerství, rodinné problémy anebo i problémy v podnikání, které si i Stan Lee zažil. Ať tak, nebo tak, kniha "Úžasný, fantastický, neuvěřitelný Stan Lee" je pořád ale především zábava, která přináší dostatek informací o Stanovi a Marvelu, takže vás bude čtení od začátku dokonce bavit, tedy alespoň v případě, pokud vás Marvel zajímavá a nezlomili jste nad ním ruku. A jelikož sám Stan Lee měl na tomhle komiksu také podíl, dá se tušit, že jsou zde skutečně zachyceny jeho vzpomínky, takže minimálně jeho pohled na věc. A jo, je to chlapík, který se vám prostě musel zamlouvat. A pro superhrdinský komiks udělal hodně.
Kniha "Zpráva pro Adolfa 1" je skvělou ukázkou toho, jak je i manga styl vhodný v podstatě pro jakýkoli žánr. Je zde komedie, je zde velké drama, jsou zde historické události v některých chvílích až s dokumentární přesností. Ale hlavně je tu skvělý příběh, jenž hltáte od začátku do konce. Nezbývá pak než doufat, že těch knih od Osamua Tezuky, které budeme moct číst česky, bude více. Kniha "Zpráva pro Adolfa 1" má rozhodně ambice, aby čtenáře přilákala, a to nejen ty, kteří na Tezuku v češtině čekají dlouho, ale i nové, kdo se s ním teprve seznámí. A jsem si jistý, že to bude setkání, jež je dovede uchvátit.
Nebudu tvrdit, že je komiks "Komiksový výběr Spider-Man 3: Zlo v lidských srdcích" vyloženě depresivní, takový není, když čtete poslední stránky, tedy před epilogem, je vidět, že tu je naděje, že tu svítí slunce, ale přesto se zde řeší minulost, která není pěkná, řeší se zde minulost, která je poměrně hnusná. A i když není komiks "Komiksový výběr Spider-Man 3: Zlo v lidských srdcích" vizuálně explicitní, stejně si snadno dokreslíte, co se děje mimo scénu. I proto na vás pak tyto sekvence budou mít ten správný a celkem tíživý dopad. Přitom máte pocit, že kresba je tak nějak klasicky mainstreamová - je hodně sexistická, předimenzovaná, vyhypovaná a místy dost na efekt. I tak ale dovede vyprávět hlubší příběh, nejen přímočarou superhrdinskou akci. Je vidět, že si Kevin Smith a Terry Dodson skvěle sedli. A tak čtenář dostává zajímavý, trochu temnější spidermanovský příběh, než je zvyklý, ale to hlavně díky Black Cat. Spider-Man je pořád ten náš starý známý.
Kniha "Žoldnéř 2: Tajemná formule" je další skvělou ukázkou toho, jak komiks může vypadat a je nutné uznat, že Vicente Segrelles na sebe dál kladl vysoké nároky při tvorbě tohoto komiksu a rozhodně nepolevil ve svém úsilí, protože každá stránka je prostě umělecké dílo, na které se chcete dívat, chcete se jím kochat. A je jedno, jestli je tam město, krajina, postava, nahá postava, mechanický stroj anebo nějaký úžasný tvor. Doufám, že jich bude ještě víc než draci. Ale řeka, která se zde objevuje, je v tomhle směru docela naplněním mých tužeb. Jsem zvědavý, jestli Vicente Segrelles v dalších dílech přišel s trochu lepším příběhem, aby tak pozvedl své komiksy do skutečných výšin, nejen těch výtvarných, ale i těch literárních. Na druhou stranu je pravda, že jeho vlastní malba a rozsah sešitů ho v tomhle trochu omezoval. Ale před námi je ještě dost dílů, aby nás přesvědčil o opaku.
Kniha „Temnota z Pressburgu“ je akční městské fantasy, které má koule, ale někdy přece jen trochu skřípe. Je to místy hodně popisné, akce je moc okecávaná a trochu vázne. Docela mě překvapilo, že tu je i menší množství přímé řeči, hodně se toho odehrává v popisu vypravěče, což podle mě dost brzdí tempo. A také to nakonec vede k tomu, že tu překvapivě není až tolik hlášek, kolik bych čekal. Jako kdyby se Janko ale postupně vypsal, a finální masakr už je ta správná jízda.
Sbírka „Černá křídla Cthulhu“ je především zajímavým výběrem moderních hororových autorů, kteří ukazují, že každý na Lovecrafta navazuje trochu jinak, pokud tedy vůbec. A tohle je na Lovecraftovi to skvělé. Inspiruje. Ať už si o jeho tvorbě budete myslet cokoli – a ona je pro dnešního čtenáře zastaralá, nemluvě o tom, že není vždy moc čtivá – ale nedá se mu vzít to, že i dnes inspiruje. A různými způsoby. Každý autor si z jeho tvorby, ale i z jeho života bere něco jiného. A právě tohle sbírka „Černá křídla Cthulhu“ prezentuje. Není to vždy skvělé, ale v celkovém souhrnu je to velmi dobré.
Není divu, že byla kniha "Indiánské léto / El Gaucho" zařazena do série "Mistrovská díla evropského komiksu". Je to naprosto oprávněné, protože tohle je mistrovské dílo, ať už z hlediska kresby nebo scénáře. Ano, místy jsou zde hlušší momenty, kdy se trochu víc konverzuje, což je patrné hlavně v příběhu "El Gaucho", což je pak ale vyváženo skvělou akční scénou, kdy Milo Manara ukazuje, že jeho síla je i ve scénách beze slov. A to nemusí být ani scén erotické, i když jedna taková zde také je. Ale tam se vlastně trochu mluví. Hugo Pratt a Milo Manara se dobře znali a na jejich společných dílech je to krásně vidět. Jasně, nemusí vám žánrově sednout, ale pokud vás dobrodružné příběhy baví, najdete zde dost, abyste jen žasli, ať už z hlediska historického nebo vypravěčského.
Kniha „Schovka“ není špatnou knihou, ale je to spíš taková jednohubka, která vám rychle uplyne, potěší vás vykreslením postav, a pak by s vámi měla trochu zamávat, vzhledem k tomu, co se zde stane. Ale není to, něco, co by bylo nečekané, spíš je to něco, co do příběhu nutně nemusí sednou každému. Možná, kdyby člověk četl román v roce 1980, kdy vyšel původně, bylo by to něco trochu jiného, ale po čtyřiceti letech už je to jen dobře napsaná kniha s brutálním závěrem.
Když se do knihy „Domov“ začtete, dokáže vás pohltit. Je zde mnoho, co zůstává nevyřčeno, a tak se těšíte na to, jak se to bude odhalovat. A ono je co odhalit. Jenže Mats Strandberg v jednu chvíli dojde do momentu, kdy už není moc co zajímavého odhalit a děj je potřeba ukončit. To se mu nakonec povede, ale jednoznačně ne způsobem, který by se jevil jako uspokojivý. Jeho hlas najednou zní vyšeptaně a trochu prázdně. Je to škoda, protože většinu knihy se mu daří držet napětí.
Robert Bloch byl dobrý spisovatel, psát uměl, o tom není pochyb, ale pokud od knihy „Vlak do pekla a jiné povídky“ čekáte, že zjistíte, jak byl autor skvělým hororovým spisovatelem, tak docela ostrouháte. Je zde pár hororových povídek, ale třeba ta s Jackem rozparovačem je dost obyčejná a nijak Blochovo mistrovství neukazuje. Jeho schopnosti spíše ukazují jiné povídky, ty z ranku sci-fi a ty přemýšlivé. Právě to, jak dokázal o některých aspektech přemýšlet, to z něj dělá zajímavého autora. Z hlediska hororu bohužel – alespoň tento výběr – tak zajímavý není.
Kniha „Po sezoně“ je drsná. Je hodně drsná, ale přesto si myslím, že za těch skoro čtyřicet let, co už je na světě trochu zestárla. Jasně, je to dáno hlavně filmem, kde vidíme i drsnější věci, ale dnes už to tolik nešokuje. Minimálně ne tolik, pokud vás horor zajímá. Jinak se ale Ketchumovi musí nechat, že věděl, jak příběh líčit, aby vás navnadil, aby vás překvapil a aby vás donutil i trochu přemýšlet. Tohle není jen chorá vyvražďovačka. Tohle je i příběh o lidech a o tom, jak se chovají v kritické situaci. A jsou zde scény, které se i tak dovedou vrýt do mozku a budou vás chvíli strašit.
I když jsem relativně kritický, „Bába Motyka“ není vyloženě špatná kniha. Své chyby ale rozhodně má. Ten potenciál byl větší a konec knihy mi přišel v předpolední kapitole až stupidní. Pořád je to ale lepší, než forma propagace knihy. Není možné propagovat knihu jako něco, co se podobá Kingovi. King je jedinečný a Hautala stejně tak. A King prostě není synonymum pro horor. Nesmí být. Samozřejmě, má hororové knihy, ale to mají i jiní autoři, kteří mají jiný styl, možná i lepší, a možná i jejich knihy samotné jsou lepší. Marko Hautala je svůj, rozhodně ne Kingův.
Knihu „Colorado Kid“ musíte číst s tím, že tohle je trochu jiný příběh. Musíte se smířit s tím, že na konci může přijít zklamání. Ale pokud na Kingovu hru přistoupíte, bude vás čtení knihy bavit. Já za sebe mohu říct, že mě tohle tlachání dvou staříků prostě bavilo. King dokázal skvěle rozepsat jeden delší rozhovor dvou mužů a jedné ženy způsobem, kdy jsem měl prostě pocit, že tam sedím s nimi a že to vyprávění také poslouchám. A ne, nakonec mi ani nevadilo, že to končí, jak to končí. A jasně, nevadilo mi ani, že to není horor.
V knize „Krvavá zima“ dostanete tak nějak to, co vám survival v rámci young adult slibuje. Nenáročné, místy trochu moc zdlouhavé čtení o tom, jak se daří lidem přežít. Ty kulisy Islandu mohly být bohatější, ale i tak fungují velmi dobře. Autorka dovede zaujmout, s postavami lze sympatizovat vlastně celou dobu. Konec mi přišel lehce urychlený, kde se vlastně nestalo nic, co by nedošlo každému tak nějak už na začátku. Ale celkově to bylo příjemné čtení a je fajn, že původně dvě knihy u nás vyšly rovnou jako jedna.
Zhruba 200 stran knihy sledujete povedenou psychologickou studii, kdy ale postavy jsou tak trochu karikaturami. Ona je úzkostná matka, která si neuvědomuje, jak dětem ubližuje a jak je paranoidní, on je zase chlap, co si myslí, jak dělá všechno dobře, že kolem sebe rozdává pohodu, ale přitom je to alibista, který se mnohdy raději rodiny straní, ač si to nejspíš ani neuvědomuje. Oba dospělí aktéři jsou nevyrovnaní, což dodává jejich psychologickým profilům zajímavé prvky. Po oněch 200 stranách dojde ke zvratu – vypadne elektřina – a dobrý psychologický horor se najednou mění na exploataci, která je sice hezká, ale jen na efekt.
Je to román v některých ohledech velmi naivní, v podstatě bez psychologie postav, ale se skvěle zvládnutými reáliemi a pořád uvěřitelným, dobrodružným a napínavým příběhem, který mi ukazuje, že Verne ani dnes nic neztrácí.