MartiSku komentáře u knih
U knížky jsem se bavila a chvíli měla i na krajíčku. Radka Třeštíková se pro mě s každou další knihou zlepšuje - a to myslím především jazyk a styl vyprávění. V čem ještě vidím rezervy, to jsou závěry. Ocenila bych propracovanější, uzavřenější konce příběhů.
Zajímavé a moc dobře zpracované téma. Střídání časových rovin je přehledné, postavy si vás rychle získají a nejsou černobílé. Každá má svou světlou, ale i temnou stránku. Jediné, co bych vytknula autorce - ke konci, kdyz se dostáváme do restaurace v Paříži, mohla zvolit trochu jiné vyprávění, takhle tam bylo hodně stejných pasáží jako na začátku. A co bych vytknula nakladatelství Kontrast - těch chyb v textu tam bylo opravdu hodně!
U čtení jsem se nenudila, naopak to pěkně odsýpalo. Líbily se mi pasáže, kdy autorka opravdu barvitými slovy popisovala prostředí, hlavně přírodu. Obě hlavní postavy mi byly sympatické. Co se týče příběhu, asi mě nic nepřekvapilo. Hvězdičku dolu dávám za to, že jsem čekala o něco dramatičtější zápletku s Evou. A taky víc rozpracovanou linku o současných vztazích v rodině.
Tohle dílo ve mně vzbudilo rozporuplné pocity. Chvílemi jsem myslela, že už knihu ani nedočtu, astrologické pasáže mě moc nebavily. Ale v závěru knihy zjistíte, že všechny ty, někdy zdlouhavé, popisy měly svůj důvod. A všechno se hezky propojí. Každopádně ve mně příběh vzbudil emoce a o to ve výsledku jde. Dneska asi vynechám maso k obědu.
Příběh o alkoholu a o tom, jak tenhle démon dokáže zničit celou rodinu. Pro mě ale také příběh o manipulaci, která dokáže vztahy poničit úplně stejně. A o tom, jak je těžké vyvázat se z rodového vzorce.
Bavilo mě vyprávění z různých pohledů postav, což napomohlo pochopit a vcítit se do každého člena rodiny. Díky tomu to také bylo svižné, rychlé čtení. Verze závěru byly zajímavé, ještě jsem se s takovým zpracováním nesetkala.
Asi nejsem takový čtenářský lumen, abych tohle dílo dokázala dostatečně ocenit. Věřím, že v době sveho vydání měla kniha větší efekt. I když jsem nezvládla interpretovat všechny metafory, jazyk byl místy zajímavý a, řekněme, velmi kreativní. Ale nebude to můj šálek kávy.
Tohle mi zkrátka nesedlo. 260 stran jsem si připadala jako na terapii, ze které chci rychle utéct. Jediná pasáž se mi líbila - co se při zamilovanosti odehrává v těle. Ale jinak to bylo dlouhé, opakované pořád dokola a prvoplánové. Za mě bohužel ne.
Od autorky jsem četla už Červený adresář, který měl (pro mě) silnější příběh. Ale tahle kniha taky byla pěkná, jen jsem ji tolik nehltala a s jejím přečtením si dala celkem načas. Udržuje vás v napětí, velkou část děje nevíte, co se teda sakra stalo. Vyprávění střídá pasáže ze současnosti a pasáže z dětství hlavní postavy. Ty mě bavily víc - rodinné vztahy, pocity dítěte, důležitost přátelství a k tomu krásné popisy malé vesničky na Gotlandu. A stejně jako u první autorčiny knihy, i tady se potřebujete pročíst až k úplně poslední větě, aby vám všechno scvaklo dohromady. Potvrzení toho, že ne všechno se stalo tak, jak si to pamatujeme.
Knihu jsem brala do ruky s tím, že si chci přečíst něco lehkého, odpočinkového. Nečekala jsem velkou zápletku ani ponaučení. A tak jsem ani nebyla zklamaná :-) Faktem je, že jsem ji měla přečtenou během tří dnů. Příběh o přátelství byl průměrný, nic, co by zaujalo. Co mě negativně překvapilo bylo to, že Veronica brala potrat jako nějakou běžnou záležitost, vůbec nevyjadřovala kolem této situace nějaké emoce (kromě vzteku na svého přítele).