Matyesak komentáře u knih

V drtivé většině případů si vybírám knihy ke čtení podle recenzí. Důvod je zcela prozaický - mám málo času a ten chci investovat co možná nejlépe. Nicméně tu a tam udělám výjimku a šáhnu po titulu v knihkupectví takříkajíc na první dobrou. A to byl i případ Šepotu z lesa od Katky Surmanové. A musím říci hned v úvodu, bylo to milé překvapení.
V první řadě je třeba říci, že nejsem fanda současné české maistreamové literatury (pana, dnes již zesnulého, Kunderu nepočítám díky jeho francouzskému občanství). Proto pro mě působilo jako zjevení prvních několik strach Šepotu z lesa. Barvitý, osobitý a květnatý jazyk, jímž Katka staví sympaticky naaranžované větné konstrukce. Mňamka, ze které mi spadl jazyk na kalhoty. A co je nejlepší? Autorka si nejen na český rybníček udržela nadstandartní řemeslnou (chce se říci až uměleckou) úroveň. Formálně super.
No jó, ale co obsah?
A zde se, chtě nechtě, musím opakovat - paráda. Velmi pečlivě dávkované napětí, prokládané intermezzi, co dávají čtenáři oddychnout a současně jej tlačí k oné ještě "jedné kapitole a půjdu spát". Dramaturgicky sice v samotném závěru trošku zaškobrtne, kdy závěrečná katarze je tak trošku uspěchaná, ale ani to nijak nesnižuje kvality Šepotu z lesa.
A příběh? Kdo je fandou pana Kariky, bude jako doma. Mysteriózno, trošku krimi, trošku folk horor. Vše vyváženo a na to, že autorka pracuje s postavou jakési tajemné postavy čertíka v kulisách Orlických hor, počíná tak s citem, že to nepůsobí až tak úplně ne neuvěřitelně. Postavám je věnován dostatek prostoru, a proto působí vykresleně a čtenáři dává smysl jejich jednání.
Závěrem se nedovolím menšího srovnáním s již zmiňovaným Karikou. Ten přišel s formulí folkového hororu zasazeném do nám známých kulis. Antagonista je v drtivé většině postava (resp. síla) vyvěrající z tradičních pověr, co si hledají místo v moderním světě. Kateřina Surmanová tuto formuli přejímá, ale nečiní tak prvoplánově, ba naopak. Posouvá ji ještě o třídu výše, protože ji obohatí o naše poměru velmi nadstandartní literární aspekt. Za mě jednoznačně milé překvapení a nemohu jinak než plný počet hvězd.

11 02.11.2023

O tom, že Ishiguro umí psát přesvědčil mě i akademii už před lety. U Neopouštěj mě se mi zdálo, že z daného tématu mohl autor vytěžit víc. A Ishiguro jako by mi četl myšlenky vydal Kláru a slunce.

Malý příběh jednoho úpéčka, co se vyrovnává se světem tam venku, za výlohou. Paradoxně je to právě její vnímání světa, které je lidštější než všech zúčastněných lidí. Lehkost, se kterou nás provází autor příběhem kontrastuje s naléhavostí ústřední, leč nevyřčené otázky - co činí člověka člověkem?

Za mě kniha roku. Sorry jako.

11 04.12.2022

Po dlouhých letech jsem se rozhodl vrátit k žánru sci-fi a na popud několika tipů přátel se rozhodl právě pro Problém tří těles.
Začnu pozitivy: na první dobrou je pro našince patrná exotika autorova přístupu. Přeci jen vybudovat zápletku sci-fi na kamenech komunistické totality je neotřelý nápad. Pokračovat skrze umělou simulaci jakbysmet.
Jako další plus považuji uvěřitelnost. Aby nedošlo k omylu, nejsem kovaný fyzik, ale nějaké to povědomí o kvantové mechanice mám a až na poslední čtvrtinu knihy, kdy autor zabrouzdá do 11. rozměru jsem se ve vzpomínkách rád vracel na studentská léta.
Za největší mínus ale považuji naprostou absenci dramaturgické režie. Autor skáče od postavy k postavě, z jedné historické k další, z jednoho planetárního systému do jiného, až se mu to rozpadá do nekomplexního huh?
Sice v druhé polovině začne jednotlivé příběhové linie spojovat, ale činí tak poměrně na sílu a některé zcela opomíjí. Takže si pak čtenář říká, proč to tam jako bylo?
A literárně? Pod tou tíhou odborných výrazů dostává jazyk pěkně přes párky. Pomineme-li odborné pasáže, pak se jedná přinejlepším o průměr.
Suma sumárum, mírně nadprůměrné sci-fi, co těží především ze svého originálního zasazení a námětu.

9 02.04.2023

Dopustil jsem se té taktické chyby, že jsem se jako první podíval na film, než jsem si přečetl knižní předlohu. Film musí z podstaty věci zredukovat knihu na záživné pasáže a vypíchnout to nejlepší z knihy. A jelikož a protože se jedná o rodinný snímek, nejenom, že vybral ty asi nejfamiliérnější pasáže, ale některé aspekty knihy zcela změnil. To není výčitka, chápu zásahy do scénáře, ale bylo by chybou očekávat od knihy stejný zážitek jako od filmu.
Kniha je totiž na rozdíl od filmu doslova protkána referencemi na staré hry, bijáky a hudbu. Na každé straně, mnohdy až v každé větě jde znát Clineovo zapálení pro osmdesátky a to nadšení dokáže přenést na čtenáře. Ačkoliv věřím, že snad nemůže být s to poznat všechny easter eggy, ve finále to není na škodu - každý pozná to svoje.
Stylisticky volí jednoduchý jazyk, což mi principiálně nevadí. Nahlížíme na virtuální budoucnost očima adolescenta Wadea, takže použitá forma a styl má svoje opodstatnění. A hlavně díky ní se kniha čte lehce.
Za mě jednoznačně jedna z nejlepších knih pro nadšence do videoher, starých filmů nebo muziky.

9 09.02.2023

Neopouštěj mě je knihou, která nastoluje více otázek, nežli dává odpovědí. Ishiguro se nespokojí s jednou narativní vrstvou, proto jich čtenáři předloží hned několik. Vším provází nespolehlivý vypravěč, který udržuje napětí. Napětí, které se ale nekoná příběhem, nýbrž formou.
Je povzbudivé číst tak mnohovýznamové dílo mezi těmi všemi po tunách vydávaných krimi/triller/horor/YA apod.
Za mě kniha, co stojí za předčení. Kdekoliv, kdykoliv.

7 29.11.2022

Za mě příjemné překvapení. Zprvu jsem se Draculy bál z jednoho jednoduchého důvodu - moc nevěřím těmhle počinům, kdy potomci se snaží navazovat na díla svých předků. Naštěstí v případě Draculy od Dacra Stokera byly moje pochyby liché.
Předně oceňuji deníkovou formu, jímž je Dracul psán a respektuje tak původní předlohu. Text je díky tomu přehledně členěn a hlavně - má spád. Takové tempo, které postupně nabírá na obrátkách jsem dlouho nečetl a bylo to fajn. Ne že ne.
Literárně se mi dobová stylizace zamlouvala a neměl jsem s ní problém. Příběh sám o sobě byl fajn, až na konec, který mi přišel až moc mysteriózní, a tak nějak na sílu. Skóre ale vyrovnal epilog, kde to boření čtvrté stěny stálo za to.
Určitě doporučuji (nejen) fandům kultovního Drákuly.

7 20.11.2022

Okolo Shustermanovy Smrtky jsem poměrně dlouho chodil s pochybnostmi; přecijenom YA literatura není ničím, co by mě vyloženě lákalo. Co ale čert nechtěl, jednou se ke mně jeden výtisk dostal. A já investovaného času nelituji. Ba naopak. Sice nejsem tak na větvi, jako někteří komentátoři přede mnou, ale kladné hodnocení převládá. To bez debat.
V první řadě je třeba podtrhnout velmi zajímavý svět, do jehož kulis autor svůj příběh zasadil. Je unikátní a čtenáře zajímají všechny ty drobnosti, se kterými si autor umně vyhrává.
Hybatelem samotného děje jsou dva adolescenti, kteří mají dostatek prostoru a oba prochází psychologickým vývojem. Za to palec nahoru. Na druhou stranu obě zmiňované persony jsou černobílé a v jejich charakterech jdou nejvíce znát prvky YA. Za to jednu hvězdu dolů. Vedlejší postavy jsou zajímavé a mnohdy charakterem předčí ústřední duo.
Literárně jde vidět vysoká řemeslná kvalita - text je čtivý, bez rušivých prvků. Umělecký přesah by ale jeden hledal marně. Narativ je poskládaný logicky, dodržuje ověřené principy, tady není vo čem, víme jak. Otevřený konec se dá tak nějak předpokládat. Koneckonců, autor trilogii avizoval dlouho dopředu.
Suma sumárum, Smrtka se v moderní produkci řadí k tomu nejlepšímu, co může čtenář dostat. Jsem zvědav, kam se Shusterman posune v příštích dílech. Doporučuji.

6 18.08.2022

Třetí Karikova kniha (po Trhlině a Strachu) a musím se přiznat, že zdaleka nejslabší dílko. Postavy ploché, neprokreslené. Ani po dočtení mi některá jejich rozhodnutí nedávají smysl. Škoda, prostor by na to byl.
Děj graduje překvapivě velmi brzy, de facto někdy během poloviny. Druhá část se převrací do pseudofilozofického rozjímání, kde děj nejen že ztrácí dech, on se totiž zastaví úplně. Což o to, když by úvahy o transcendentálnu dávaly hlavu a patu, jejich implementaci bych chápal. Bohužel, Karika zcela překrucuje citované autory a mám spíše podezření, že jejich myšlenky nepochopil, jen chybně parafrázoval, protože se mu hodily do krámu (čti do knihy).
Literárně se jedná o jednoduchý sloh; větná skladba je v drtivé většině jednoduchá, bez složitějších konstrukcí. Popis krajiny se redukuje na silnici a osobní auto. Škoda, v tom Karika vyčníval.
Suma sumárum, trillerová jednohubka, bez které bych asi dokázal žít. Jako plus považuji zajímavý námět. Škoda jen, že to zůstalo jen u něj.

6 03.06.2022

Připojím se k těm několika komentářům níže, které popisují nákup knihy hlavně kvůli obálce; vousáč v buřince s kvérem na kterýho šahá démonická ruka? To chceš!
A tak jsem se pustil do knihy, aniž bych si o ní přečetl cokoliv dalšího. Snad vyjma anotace.
Polský autor nás zavádí k severním bratrům na začátek 20. století. Hlavní hrdina Rudnicky, něco jako lékárník, co ve svém volnu zkoumá alchymistické substance se střetává s ruským představitelem elitní průzkumné jednotky uprostřed čehosi, čemu se přezdívá Enkláva, tedy prostor, kde dochází k výskytům... no, zvláštních stvoření.
Těchto Enkláv se zdá býti v Evropě povíceru, a co je horší, stvoření z nich začínají expandovat i do obydlených částí velkých metropolí.
Už i tento boj lidí proti nestvůrám by klidně stačil, nicméně Przechrzta do toho přidává ještě rovinu politických intrik a mezinárodních trablů, což knize dodává na jisté vyspělosti a hloubce, což cením.
Przechrzta (to je jméno) si pohrává s jazykem, kdy kombinuje archaismy s původními pojmenováními. To kvituji, protože v záplavě podobných titulů působí svěže a neotřele.
Co se mi ale nejvíce líbí je atmosféra, kterou Przechrzta dokáže budovat. Kombinace prvorepublikové, steampunkové a fantasy stylizace funguje překvapivě dobře a slovanské reálie našince pohladí na duši, podobně jako se to podařilo Zaklínači.
Co naopak silně ubírá na mém hodnocení je ale nekonzistentnost jak Adepta, tak posléze Místodržícího. Knihy se věnují jednotlivým událostem, bohužel však ona pojící linka ústředních postav stagnuje a jako by epizodicky skáče od jednoho zvratu k druhému. Díky tomu jsem si nedokázal ani s jednou s postav vybudovat vztah, protože jejich charaktery jsou značně ploché a bez jakýchkoliv typických charakterových rysů.
Takže suma sumárum, Przechrzta stvořil naprosto úžasný atmosférický svět, v němž se to bohužel mihotá jenom postavami bez hloubky. Navíc politice věnuje velký prostor, na úkor fantasy úrovně. Což mi nevadí, kdyby ale právě ony stvoření nebyly hybatelem děje.

5 12.04.2023

Souhlasím s předchozími komentáři. Autor rozehrává vskutku napínavý příběh, jehož aktéři jsou zkušený detektiv s mladou impulsivní kriminalistkou. Bohužel se Minierovi nepodařilo vyhnout se překombinování; tak moc se snažil v závěru všechny linie propojit, až z toho vznikl chaos, v němž všichni zúčastnění reagují nelogicky a bez náznaku motivace.
Co se týče řemesla, není de facto co vytknout: Minier se nesnaží o umění, píše čtivě, bez kudrlinek. Výsledkem je čtivý text, který do poloviny odsýpá, pak mu ale dochází dech.
Ale určitě mu dám ještě šanci :).

5 09.04.2022

Nevillův Rituál má bombastický atmosférický začátek a tragický konec. Rudá zem má líný začátek a pořádně krvavý gore závěr. Když vydal svou poslední knihu Dobří sousedé, doufal jsem, že mu to do třetice vyjde.
A světe div se - vyšlo!
V Dobrých sousedech nás autor zavádí na anglický venkov, kam se přestěhuje mladá tříčlenná rodina. Idylka ale záhy bere za své, sotva se seznámí se svými sousedy - trošku svou postarší dvojici. A jak se čtenář posléze dozvídá, tak trošku nebudou těmi klasickými sousedy.
Než Dobré sousedy jako takové zhodnotím, jenom zdůrazním, že se jedná o horor, tj. žánrovku, od které snad ani nelze čekat žádný umělecký přesah (čest výjimkám). Z toho důvodu nebudu příliš kriticky hodnotit autorův literární projev - je to brakovka. A jako s takovou počítám i s jednoduchými větnými konstrukcemi, strohými popisy, atd. Je to hororová jednohubka.
Skladba narativu, tedy to, co mám na Nevillovi nejraději, mu konečně vyšla na jedničku. Hned z prvních stránek buduje napětí, a na tempu nezvolní až do samotného finále. Takže moje modlitby byly vyslyšeny - konečně!
Suma sumárum, hledáte-li příjemný mysteriózní horor, kde konečně nevystupují duchové, směle se ponořte do Dobrých sousedů. Nebudete litovat.

4 06.08.2023

Přiznám se bez mučení, že jsem už alergický na jakékoliv marketingové nálepkování lovecraftovským hororem kdoví jaký brak. Odbodně tomu bylo i v případě Domu na rozhraní od W. J. Hodgsona. Na první dobrou si říkám - jakože další autor se snaží přiživit na slávě otce vesmírného hororu? Fuj tajbl!
Ale jaká to škoda. Díky své předpojatosti jsem jaksi nezaregistroval, že Hodgson Lovecrafta inspiroval. Nikoliv naopak. A tak jsem se rozhodl své zpochybnění nějak napravit a do Domu na rozhraní se pustil. A stálo to za to. Ale popořadě.
V první řadě je třeba míti na paměti, že kniha byla poprvé publikována v roce 1908, takže je třeba počítat s místi archaickým způsobem autorova literárního stylu. A podobné zasazení s Lovecraftem je více než patrné. Hodgson čtenáře skrze čtení deníkového záznamu, nalezeném v troskách prastarého domu, seznamuje s myslí (možná) vyšinutého vlastníka tajemného sídla. Sídla na pomezí světů. Jak překvapivé, že?
Ne, ale opravdu. Hodgson na necelých dvou stech stránkách rozehrává boj jedince proti celému vesmíru. Barvité líčení, cestování napříč vesmírem, tajemní starobylí bohové minulosti a kančí příšery. To vše v rychlém, nekompromisním sledu.
Jasně, dnešnímu čtenáři přijde Dům na rozhraní spíše psychotickým, nežli děsivým. Ale ona formule, kterou později mistrně dovedl k dokonalosti Lovecraft tady je. A funguje skvěle.

4 06.08.2023

Víceméně se moje hodnocení shoduje s ostatními. První polovina knížky je fajn. Nevill docela obstojně buduje atmosféru a chemie mezi hlavními postavami funguje. Bohužel, v druhé půlce neudrží fantazii na uzdě a celé se to zhroutí do nicneříkající "ach" (jakože, wtf?). Ale jako jednuhubka dobrý.
Slohově se nedá hovořit o nějaké vyšší literatuře. Za mě fajn vlakový čtivo.

4 28.04.2022

Pařížské katakomby jsou děsuplné samy o sobě, nepotřebují k tomu zdaleka nějakého bubáka. Jeremy Bates nás do nich přivádí očima nesourodé čtveřice, která se do nich vydává hledat autorku nalezené videokamery. Tento Blairwitch motiv je jakousi žánrovou klasikou a určitě se dal zpracovat originálněji, ale co už.
Nicméně na rozdíl od Lesa sebevrahů jsou postavy sympatičtější a hlavně uvěřitelnější. Díky tomu dokáže vykreslit psychologii protagonistů a atmosféra strachu je mnohem vtíravější, což je v případě hororu samo sebou plus.
Bubák z katakomb víceméně kopíruje toho z Lesa sebevrahů a asi se budu opakovat - Bates mohl být trošku kreativnější. Za to prostředí pod zemí milované Paříže je popsáno zcela realisticky a tempo funguje jako správně namazaný stroj. Konec sice trochu Hollywood, nicméně jde vidět, že nad ním autor přemýšlel a není dopisován ad hoc.
Za mě překvapení a kniha mě bavila. Možná za to může slabost pro zmiňované prostředí, nebo obliba v žánru, ale co už.

3 15.03.2023

Příjemná Karikova jednohubka. Děj má spád, ačkoliv není nikterak revoluční. Autor se snažil navodit pocit tísně, což se na mnoha místech hlavně díky barvitému popisu krajiny i dařilo.
Samo o sobě jedno z podařenějších Karikových děl. Schválně přetažený konec už je taková ta klasika.

Jo, není to horor. A není to ani thriller. Je to jednoduše příběh dvou lidí, co se rozhodnou změnit svůj život. A to tak, že si postaví zbrusu nový dům kdesi na konci světa. A k jejich smůle zrovna na pozemku s neblahou minulostí.
Příběh jako takový je vyprávěn čtivě, s citem k postavám, které zde dostávají svůj prostor. Což je za mě jediné dobře. Celá zápletka se odvíjí postupně a v naznacích dává tušit, odkud vane vítr. Atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje plynule.
Bohužel konec na mě působí jako dodatek - autorka má potřebu všechno dovysvětlit (což nemusela a možná by udělala líp), jenže nechává spoustu otázek nezodpozených. Kvůli tomu působí závěr nedodělaně. A je tak největším minusem Pozvaných.
Za zmínku stojí rozhodně autorčin literární skill - McMahon umí psát. Nebojí se složitějších konstrukcí a text působí zajímavě a současně je čtivý, bez zbytečných rušivých prvků.
Někdo zde srovnával s Darcy Coatesovou. A to mi přijde zcestné; Darcy píše jednoduchou žánrovku středoškolským slohem. McMahon je komplexnější, nebojí se překročit hranice žánru a celkově je o třídu výš. Sorry jako.

2 04.11.2022

Po dlouhé době jsem znovu dal na líbivé slogany obálek vabící čtenáře na chvilky strávené drkotaním zubů strachem a nutno podotknout, že na dlouhou dobu naposled.
Nechci být zbytečně přísný, to si McDowell nezaslouží, ale na nic víc, než jako záchodové čtivo Elementály nevidím. Proč?
V první řadě sloh. Ne snad že bych vyžadoval nějaký artový kudrlinky, to mě nechapejte špatně, ale text by měl mít jakýsi autorův rukopis; někdo exceluje v dialozích, psychologii postav, popisu, apod.. McDowell je v tomto směru jedním z mnoha, tj. pořádně nevyniká v ničem.
S tím se pojí druhý můj problém s knihou: postavy, resp. jejich vývoj. On totiž žádný není. Stejně jako jejich jakýkoliv popis či charakteristika. Jediné, co po docteni knihy vím, že hlavnímu hrdinovi je přes třicet a jeho dceři třináct. Nic víc. Škoda.
Motivace, nebo nedej bože logika v jejich jednání je na úrovni béčkových sci-fi z pozdních devadesátek (V tom baráku je něco děsivého a pravděpodobně nás to zabije. Ok, jdeme tam. Jakože wtf?).
Co jsem tak četl, spousta lidí byla odvařená z prostředí. Jakože jo, písečný pobřeží není typický místo, kam situovat duchařský horor (takže jedna hvězda za originalitu), ale sorry, dokola popisovat písek atmosféru nebuduje.
Stavba narativu je taky taková středoškolská: zajímavá zápletka, pak dlouho nuda, nuda, a nakonec to člověk zabije smysl postrádajícím koncem, v němž absolutně chybí rozuzlení. A gradace? C'mon.
Mám-li Elementály od McDowella nějak zhodnotit, pak ano, jedná se o horor. Ale ne o žánr, nýbrž provedení. Neříkám, že se nikomu nemůže líbit, to vůbec ne. Třeba děti ze základky by hrdince asi fandily, když se postaví nehmotnému zlu se sekáčkem na led. Jo, Jakože fakt.

Hellraiser je působivá povídka, která slouží jako prequel k tomu, co Baker dokončil ve svém dnes již kultovním filmu. Jako povídka dobrý, ale to pravý se povedlo až ve filmu.
Druhá povídka není špatná, má zajímavý námět, ale místy mi přijde až moc uspěchaná.
To ale nic neubírá na mém celkovém hodnocení. Rozhodně se jedná o nadprůměrný počin

1 19.09.2024

Ačkoliv jsem se nikdy nepřišel k románům Joeova taťky na chuť, rozhodl jsem se dát Hillovi šanci. A rozhodně toho nelituji.
Na první dobrou musím zprvu hned uznat, že originální nápad utáhne celou stopáž. Přeci jenom stárnoucí rockovou hvězdu, co si ujíždí na kdejakých spirituálních trepkách a má v patách ducha zesnulé bejvalky je vlastně dost dobrý.
Jenže, na to, jak dokázal příběh rozvinout, Hill operuje primárně s dvěma hlavními postavami. A bohužel se, dle mého soudu, nepodařilo ani jednu z nich nijak hlouběji vykreslit. Hlavní postava je plná kýče, jako by z oka vypadla z biografie o Axelu Roseovi z Gánů. Jeho gotická přítelkyně je na druhou stranu zase naivní až za hrob. Suma sumárům, ani jedna z postav na mě nepůsobila věrohodně a spousta rozhodnutí mi přišla jen a pouze na efekt.
Černá krabice je rozdělena do několika dílčích celků, z nichž asi nejzáživnější je právě ta první. S každou další jakoby snad autor ztrácel dech a narativ se snažil uměle natahovat. A finále? Bohužel mi přišlo uspěchané a těžko uvěřitelné. Postava otce hlavního hrdiny byla v průběhu knihy několikrát zmíněna, ale její závěrečný prostor mi přišel dost tlačen na sílů. Jakože - musím to nějak ukončit, tak použiji těch několik referencí, co měly původně sloužit jako motivace hlavního hrdiny. Uff, škoda.
Řemeslně, nebo literárně chcete-li, se žádné terno nekoná. Ale to jsem ani nečekal, proto to nebudu autorovi brát za zlé.
Mám-li to vzíti kolem a kolem, Černá krabice je zdařilý debut, který má svoje kvality, ale na víc než jedno přečtení to nevidím.

1 26.07.2023

Celkem podařená žánrovka, v níž se autorovi podařilo pěkně gradovat napětí. Atmosféra je v Lese sebevrahů totiž tím zdaleka nejlepším. Hlavní postavy jsou tupé, bez charisma, takže s nimi horko těžko čtenář tak nějak soucítí. Na druhou stranu, Bates se nebojí šlápnout na plyn a poměrně dlouho drží svůj příběh na pomezí uvěřitelnosti/duchovna. Za mě fajn jednohubka, ke které se sice nevrátím, ale nezapomenu na ni.

1 15.03.2023