MayaBu komentáře u knih
Stavitelé mostů jsou velmi hutné vyprávění.
Dovolte, abych to vysvětlila: Příběh nemá žádné závratné tempo, autor čtenáře během více než 500 stran poučí nejen o stavbě mostů v Norsku a v Německé východní Africe, předá mu mnoho dalších informací, které ze Stavitelů dělají velmi obohacující dílo.
Nedá se říct, že bych knihu přečetla na "jeden zátah", někdy jsem se neubránila pocitu, že pan Guillou naládoval do knihy příliš detailů. Co však fungovalo na jedničku, byly kontrasty mezi sněhovými vánicemi v Norsku a horkem Afriky. Atmosféru obou míst dokázal autor zprostředkovat neuvěřitelně realisticky. Netuším, jestli se pustím do dalších dílů, ale příběh Sverreho mě zajímá...
Myslím, že tahle kniha má pár nedostatků. Asi nejzávažnějším z nich je příběh, který není tak silný, jak se na první pohled zdá a ani rozuzlení nemá žádný wow efekt. Dále jsou to některé rozhovory mezi postavami, většinou to byly hádky, které dočtete a nějak vám uniká návaznost vět na sebe.
Hlavní hrdinka mi byla celkem sympatická (až na přemíru nenávisti vůči všemu a hlavně ke knihám), ale víc jsem si oblíbila Michaela Holdena a Charlieho.
Rozhodně nešlo o špatnou knihu, bylo to velmi čtivé a plné sarkasmu, ale něco tomu prostě chybělo. Dalším knihám Alice Oseman bych ale určitě šanci dala. 3,5*
Tahle kniha byla příšerně konverzační a místy neskutečně statická, ale ... stejně jsem jí zbožňovala a hltala. Je sarkastická a dokáže rozesmát. A je hořko sladká – sladká natolik, že se čtenářovi občas zrychlí tep, ale hořká dost na to, aby neprotáčel panenky.
Je dobře, že kniha o tomto tematu vyšla a jsem ráda, že jsem si jí přečetla. Bylo to svědectví o hrozné době a o jejích obětech, na můj vkus však podané příliš poeticky na to, že šlo o pohled malé holky. Stojí za to prokousat se prvními 100 stranami, v závěru děj nabírá obrátky a je čtivější. Je hrozné, že se něco takového opravdu stalo, navíc v nedávné minulosti...
Tak jsem se konečně prokousala posledním dílem...doslova.
Bohužel příliš nesdílím nadšení ostatních. Přijde mi, že to mohlo být tak o polovinu kratší, moc se tam mluvilo a všechno se omílalo znova a znova. Z téhle série byla nejlepší "dvojka".
Tahle kniha je sonda do duše dospívajících kluků, kteří nevědí, co čekat od sebe natož od druhých. Jsou každý jiný, ale přesto se z nich stanou nejlepší přátelé...
Kniha je napsaná hodně stroze a to jí přidává na opravdovosti. Vůbec bych se nedivila, kdybych na ulici potkala Ariho a Danta jak házejí teniskami...
Jako první díl - čtivé, zábavné, kouzelné.
Mám ráda Sophii, Cala i Jennu a teď se k nim přidal i Archer, kterého jsem v prvním díle téměř nenáviděla. Přijde mi neuvěřitelné, kolik zvratů v knize je, někdy mi až přišlo, že je vždy jeden na konci každé kapitoly. Série začíná být temnější, postavy tajemnější, jsem zvědavá, jak to skončí.
Jako oddechová četba ano, ale čekáte-li děj s hlubší myšlenkou, tak sáhněte po jiné knize. Můj problém pravděpodobně spočíval v tom, že jsem si nijak zvlášť neoblíbila ani Violet, ani Kaspara. Ona byla přecitlivělá a plačtivá a on až příliš arogantní. Pustím se do druhého dílu (s jinou hlavní hrdinkou), abych měla nějaké srovnání.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih, čtena již několikrát. Je to zkrátka krásný a smutný příběh, který nepotřebuje 300 stran na to, aby vám předal spoustu moudrosti a aby vás hluboce zasáhl.
Knihy z dané éry mám ráda a obvykle mi nevadí ani popisnější a pomalejší styly psaní. Tady jsem to ale dotáhla na stranu 160 a po delším uvažování tuto knihu odkládám (což dělám opravdu málokdy). Možná ji jednou (nějak) dočtu, už proto, že mě opravdu zajímá, kde je schovaný ten romantický příběh (resp. jakýkoliv smysluplný) příběh, jenž si zde vysloužil tak vysoké hodnocení. Škoda, že není Daleko od hlučícího davu satira, mně totiž připadá, že se jí to velmi blíží - směji se hlouposti postav, ty působí jako karikatury, o ději nemluvě. Čekala jsem hodně, ale bohužel jsme si s panem Hardym evidentně těžce nepadli do noty.
Bylo to dobré, ale nikoli skvělé. Opět to však z velké části přičítám tomu, že už mám příliš vysoké nároky, má mladší verze byla o poznání nadšenější. První díl se mi zkrátka líbil víc, i když relativně napínavý závěr a postava Zlatoslava Lockharta rozhodně nebyly k zahození. Takže hezké 3* a jsem zvědavá, co přinesou další díly.
Rozhodně jsem čekala víc. Bylo to relativně čtivé, téma zajímavé, název stejně tak a obálka jednoduše nádherná, jenže...
Pěkně mě štve, když přede mě autor něco postaví a nutí mě, abych bez jakýchkoli doplňujících informací "prostě věřila, že to takhle funguje". V tomto případně jde o Hodinu smrti. Jak zjišťují, kdo zemře? Kdo je v centru té společnosti? Nějaký věštec? Jak to, že jejich předpovědi vždycky vyjdou? Spousta otázek a v knize žádné odpovědi.
Ještě v půlce jsem si říkala, že je to takové fajn čtení, ale nic ohromujícího. K hlavním hrdinům nebylo co vytknout, moje sympatie si získali oba. Jenže poslední třetina už mi přišla zbytečně natahovaná a promluvy postav dost šroubované. Takže závěr, od kterého jsem čekala emoční rozebrání, mě nechal poměrně chladnou. Bohužel.
Domnívám se, že pan Silvera měl výborný nápad s neskutečným potenciálem, ale nedokázal ho všechen využít.
Zajímavá kniha, která se skládá ze tří částí - odlišných, ale přece pospojovaných. Barnes píše nádherně, v prvních dvou částech knihy snad až s lehkou ironií, kterou ve třetí části (v jeho vlastní dosti niterné zpovědi) nahradí jakási hloubavost. Na málo stránkách hodně myšlenek a krásných vět.
Taková hloupoučká romantika, kde příběh Kahlen a Akinliho (příšerné jméno) skřípe už od začátku, sama postava Kahlen mi byla upřímně lhostejná a děj byl plný klišé (jak už zmiňovali mnozí přede mnou). Kdyby tahle knížka nevyšla, svět by o nic nepřišel. Snad jediným plusem je, že je Siréna poměrně čtivá.
E. Lockhart podruhé, opět čtivá kniha (přečteno za den...), ale taky tajemná a zvláštní. Mně ovšem opět sedla a to možná i lépe než Ostrov lhářů.
Je to o lidské důvěřivosti, ambicích, svědomí (spíš tedy jeho absenci...), penězích, lžích... a o spoustě dalších věcí. Do příběhu se noříte postupně v retrospektivně vyprávěných kapitolách a stejně tak postupně poznáváte jednotlivé postavy a spojujete si informace. Na konci jsem měla dojem, že mě příběh už nemůže ničím překvapit... ale přesně to udělal.
Za mě by to byly moc hezké 4*... a nebo snad dokonce 5*? JENŽE to by to nemohl být okopírovaný Talentovaný pan Ripley (hezky se vším všudy, jen jména a pohlaví hrdinů autorka změnila). Film jsem viděla pár dní po dočtení knihy a jsem vskutku zklamaná. Ne tím filmem, ale touto knihou.
Knížka až překvapivě čtivá, ale s romantickou linkou, která byla z mého pohledu absolutně nereálná (roky kolem Evy chodil a najednou prásk! z ničeho nic se zamiloval až po uši! Vážně!?). Navíc děj sám o sobě byl jednoduše předvídatelný.
O šikaně je nutné psát a je chvályhodné, že se do takového tématu autorka pustila. Na druhou stranu jsem při čtení tolikrát protáčela oči, že vyšší hodnocení prostě dát nemůžu.
Moje druhé setkání s Dcerou dopadlo o poznání lépe než to první. Eadlyn je mi stále dost nesympatická, ale uvidím, třeba bude v závěrečném díle snesitelnější. Svůj tip na vítěze mám, ale ve skrytu duše doufám, že se pletu a autorka mě překvapí. Romantická oddechovka, co dodat. Ze 2* zvedám na 3*
3,5*, ale nějak se mi nechce to zaokrouhlit na 4*.
Mezi krásou a ošklivostí byla v knihovně láska na první pohled. Obálka je nádherná a celkově je tahle knížka po grafické stránce více než povedená.
Četlo se to takřka samo a to už od první stránky, navíc ten příběh byl opravdu silný, hlavně prostředím, ve kterém se odehrával. Ještě chvíli mi asi bude vrtat hlavou.
Menší spoiler na závěr - v jednu chvíli jsem měla celkem problém Wavyin vztah s Kellenem neodsuzovat, Kellen si na začátku rychle získal mé sympatie, ale pak si je horko těžko vydobýval zpátky.
Velice zajímavá kniha. Když jsem ji četla, měla jsem s ní několik problémů, ale stejně ji hodnotím relativně silnými čtyřmi hvězdičkami.
Žena v zrcadle má tři hlavní hrdinky (což znamená tři více méně oddělené dějové linky) a na Schmittovy poměry vysoký počet stran. Řekla bych, že až příliš vysoký. Děj byl poněkud nevyvážený - když mě zrovna bavila linka Hanny, tak mě nudila Anny a opačně. Jen s Anne z Brugg to bylo pořád stejné, ta mě zkrátka nechávala po většinu času chladnou.
Schmitta řadím mezi své oblíbené autory a proto jsem byla na tento román zvědavá. Jistě, není to Cyklus o neviditelném, ale stále je to čtivé a plné filosofických myšlenek, což jsou přesně ty důvody, proč Schmitta čtu.
Je to kniha o pocitech a prosto si myslím, že hodně záleží na tom, v jakém psychickém rozložení ji čtete. Kdybych ji rozebrala po částech a každou z nich ohodnotila, možná bych nebyla úplně spokojená, ale jako celek se mi líbila.
Cyklus o neviditelném je výjimečná věc, Schmittovi totiž stačí malý prostor (vždyť koukněte, kolik má stránek tahle kniha, což jsou vlastně tři knihy v jedné!) aby vám toho mnoho předal. Moudrost, myšlenky, emoce...všechno tam bylo.
Můj nejoblíbenější je příběh o Oskarovi, Noemovo dítě mu však šlape na paty. Poslední příběh, pan Ibrahim a květy koránu, mě trochu zklamal, nedokázal se mě tak silně dotknout. Tuto knihu ovšem budu číst ještě alespoň jednou, takže třeba moje druhé setkání s panem Ibrahimem dopadne lépe.