Mayaku komentáře u knih
Asi jsem Štefana v Pustinách přechválila. První necelá pětina knihy uhání ve zběsilém tempu, příběh Blaina rozehraný v předchozím díle se vybroušeným způsobem uzavírá a naši hrdinové se ocitají v paralelním Kansasu...super! A pak, pak to přijde. Ten zlom v příběhu je doslova hmatatelný. Jako pocit, když se cestující ukolébaný plynulou cestou autobusu při nečekaném zabrzdění náhle ocitá na zemi a prvotním zmatení chvilku nechápe, co se děje. Jenže tady ta chvilka trvá několik zatracených set stran! Několik set stran červenoknižních sladkobolných a hlavně zoufale nudných (!!!) blábolů. Asi bych se měla omluvit Tommyknockerům, protože Rolandův přeslazeně tragický příběh, to je úplně nový level rozepisovací onanie. Nadto jsem si ponenáhlu v rámci své rozmrzelosti uvědomila, že mladý Roland vlastně ani není moc sympatický hlavní hrdina. Jako zachmuřený pistolník veterán funguje výborně, ale jeho náctileté já je poměrně nudný patron definovaný výhradně svým pistolnickým skillem, kterému na lidskosti dodávají jen jeho přátelé Cuthbert a Alain (kteří zároveň představují nejsympatičtější postavy z celého příběhu) a jeho svírající se podvlíkačky pokaždé, když pomyslí na svou milou Susan. Za to, že jsem s přemáháním ve čtení vytrvala, jsem byla odměněna tím, že v poslední čtvrtině příběhu se zase něco začne dít. Bezva. Jakmile mejiský flashback skončil a děj se vrátit zpět do paralelního Kansasu, jak mávnutím kouzelného proutku se během těch posledních několika desítek stran začala má skepse vůči knize zázračně rozpouštět. Nezbývá tedy než doufat, že další díly se ponesou spíše v duchu Pustin a nebudou následovat trend nastolený Čarodějem a sklem. Uf.
Vzhledem k tomu, že jsem devadesátkové dítě z Podolí, kterému pomalu začíná táhnout na dvaatřicet, měla jsem veškeré předpoklady, aby tahle kniha byla psána pro mě, a to i když jsem nechodila přímo na Jeremenkovu, kterou podle všeho navštěvovali naši hrdinové (ale! pravděpodobně jsem absolventkou toho gymplu, kam odcházela Aneta, protože dost malej gympl prej rodinnýho typu, na který se dojíždí z Kačáku, to je prostě jasně ložená Ohradní). Bohužel jenom to, že ve mně příběh vzbudí určitou míru nostalgie, pro mě ještě dobrou knihu nedělá. Právě na faktoru nostalgie kniha zejména v první půli staví, ale to zkrátka samo o sobě (alespoň pro mě) nestačí. Neříkám, že se to špatně čte, ale kniha není napsána nijak světoborně. Ačkoliv vše sledujeme z vnitřního subjektivního pohledu jednotlivých hrdinů, je příběh podáván hrozně povrchně a zjednodušeně a vlastně se ani moc nedozvíme, jací jednotliví protagonisté jsou. Nijak hlouběji nezjišťujeme, jaké jsou jejich vnitřní pochody a pohnutky. Působí spíš jako šablony pro využití retro devadesátkových propriet (v první části) nebo jako nějaké archetypy pro zobrazení s vlastním životem nespokojených třicátníků (v druhé části). Tohle je další věc, která mě mrzí - děj se soustřeďuje hlavně na negativní aspekty života daných hrdinů a jejich prizmatem je nahlížen (nebo mně to tak alespoň přijde), a to je škoda, protože je tím jak ubíráno na kráse té nostalgické části, kdy jsou poněkud upozaděny i radostné aspekty devadesátkového dětství, tak to zveličuje depresivnost části odehrávající se v dospělosti. Tím, jak se ubírají životy našich hrdinů, to působí, jako kdyby bývalé devadesátkové děti byly fakt nespokojení zoufalci (protože z jejich života v ději vidíme jen ten negativní výsek!), a tak to opravdu není. Zbytečná depka.
Nádherná a podmanivá kniha s krásným a přitom vlastně velmi obyčejným a realistickým příběhem lidí, jejichž srdce propadlo horám. Fantastické popisy přírody dokonale vtáhnou do děje a na tu krátkou chvíli, kterou vám zabere čtení, se ocitnete přímo na alpských úbočích, kde prožíváte životní osudy našich hrdinů. Velký čtenářský zážitek, který jsem si vychutnávala plnými doušky.
Harry Potter a tajemná komnata je suverénně knihou, kterou jsem za svůj život přečetla nejvíce krát. Zápis z mého čtenářského deníku, léta páně 2001: "Superbomba, přečetla jsem 23x." (počet byl samozřejmě uváděn tužkou, aby bylo možné reflektovat každé další přečtení :D). Skutečnost, že jsem byla schopná číst tuto knihu tolikrát znovu a znovu, svědčí o dvou věcech: 1) v roce 2001 stál výběr fantasy literatury pro děti a mládež docela za prd a 2) J. K. Rowling má prostě schopnost člověka ke knize připoutat a přimět ho lačně hltat každé slovo. Opět tu objevujeme nové sféry kouzelnického světa a hlubší charaktery postav, setkáváme se s novými hrozivými kouzelnými stvořeními, tentokrát vše již v podstatně temnějším hávu. Trošku mě po těch letech zaskočilo, jak je vlastně celé finále příběhu rychle vyřízeno. Celou dobu autorka důkladně a systematicky buduje podloubí k pořádné závěrečné konfrontaci, a když k ní konečně dojdeme, tak je všechno na můj vkus docela rychle odbyto. Ale i tak nemůžu jinak, než za plný počet, 24 přečtení je 24 přečtení :D
"Ze skromnosti to neříkáme nahlas, ale občas si myslíme, jak jsme báječní. Jenže my nechceme dobývat vesmír, chceme pouze rozšířit Zemi k jeho hranicím. Jedny planety mají být pouštní jako Sahara, jiné ledové jako pól nebo tropické jako brazilská džungle. Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další licoměrnost. Nehledáme nikoho jiného než lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme, co s jinými světy dělat. Stačí nám jeden, i tím se zalykáme. Chceme nalézt svůj vlastní, idealizovaný obraz; tím mají být planety, civilizace dokonalejší než je naše, v jiných zase hodláme najít podobu naší primitivní minulosti. Jenže na druhé straně existuje něco, co nechceme přijmout, čemu se bráníme, ale vždyť jsme přivezli ze Země jen ryzí destilát ctností, hrdinský pomník lidstva! Přiletěli jsme sem takoví, jací skutečně jsme, a když nám druhá strana ukazuje pravdu - tu její část, kterou zamlčujeme -, nedokážeme se s tím smířit!" (s. 94-95)
Solaris mě hodně překvapil, je to spíš takové filosofické přemítání na podkladu sci-fi, než nějaká akční záležitost. Mně se rozhodně zalíbil, ale dovedu si představit, že pro dost lidí to asi bude docela nuda.
Rudišovo psaní mě hrozně baví. Baví mě ten střet českých a německých aspektů i zastydlá ostalgie projevující se ještě desítky let po pádu železné opony. Tady je navíc podtržena masivním punkovým šnytem, což je velké plus. Konec punku v Helskinkách mě čtenářsky dostatečně uspokojil, byť tedy z mého subjektivního pohledu nedosahoval až do nebe pod Berlínem, ale to je nejspíše ovlivněno i mým niterním vztahem k Berlínu. A musím říci, že pocitově mi hrozně připomínal "Ještě jedno, pane Lehmanne" od Svena Regenera (pokud pominu ten ryze punkový aspekt), takže pokud se vám Helsinky líbily, zkuste dát šanci i Regenerovi, myslím, že nebudete litovat.
Naprosto esenciální publikace, kterou by si měl přečíst každý, bez ohledu na své politické smýšlení či přesvědčení. Huntington zde opravdu poutavým způsobem popisuje procesy a tlaky působící v rámci vztahů největších světových civilizací a příčiny jejich vzájemných, stále se opakujících, svárů. Rozhodně jde o publikaci, která do značné míry otevírá oči, pokud je člověk ochoten Huntingtonovi naslouchat.
Vzhledem k poměrně polarizujícím hodnocením jsem k poslednímu dílu této série přistupovala s lehkou opatrností, ale musím říci, že za mě se s finále téhle monumentální heptalogie mistr King popasoval skvěle. Temnou věž jsem konzumovala se zaujetím a nadšením, které jsem v rámci série naposledy cítila u Pustin (a to jsem opravdu neočekávala). Je sice pravda, že u konečného osudu některých postav jsem trochu pozvedávala obočí (u hlavních antagonistů byl jejich konec nečekaně antiklimatický), ale to mi na zážitku z četby rozhodně neubralo. Propojit všechny světy, zakončit všechny dějové linie a cesty jednotlivých postav a současně to vše dát do smysluplného, čtivého a poutavého celku, to je setsakramentsky náročný úkol. A Stephen King to tady zvládl na jedničku. Všechna čest. Sai Kingu, říkám díky.
Excelentní kniha, které se již v roce 2007 dostalo neméně kvalitního filmového zpracování. Brilantní nekompromisní text, působivý - místy až nervy drásající - ve své strohosti bez zbytečného patosu a póz. A Chigurh? Jeden z nejlépe napsaných psychopatů ever. Geniální čtenářský zážitek.
Trochu škodolibě mě pobavilo, že autorem zvolené zakončení příběhu budilo posměch už před sto lety, ale jinak mohu říci, že mě kniha docela příjemně překvapila. Veskrze zajímavý příběh na vlnách surreálna rychle utíkal i díky velmi krátkým kapitolám. Chvílemi byl děj možná až příliš stručný a povrchní, ale to z mého pohledu až tak nevadilo a vzhledem ke konceptu knihy i dávalo smysl. A dýchl z toho na mě závan podobný Zamjatinovu románu My, i když obsahově se tato dvě díla úplně neprotínají. Asi to bude dobou jejich vydání. Slušné.
Tahle kniha mě nejprve zaujala svou obálkou a následně potěšila i svým obsahem. Mozaikovité příběhy, ty já můžu. Brilantní vykreslení mikroskopických charakterů jednotlivých nájemníků, jejichž prostřednictvím je krásně znázorněn život v poválečném New Yorku. Norman Moonbloom mě bavil celou dobu a jeho přerod z antihrdiny v "hrdinu" všedního dne mi byl velice sympatický, a ač proběhl poměrně zběsile rychle, po celou dobu působil dokonale uvěřitelně a smysluplně. Vše psáno a podáno příjemným a čtivým jazykem s nádechem lehké potměšilosti. Normálně bych asi u této knihy plný počet nedala, ale trochu mě mrzí podle mě nezasloužené docela nízké hodnocení, a tak mám potřebu pokusit se to alespoň trochu kompenzovat. Ať žije Svatá Trojice vlastností, která umožňuje přežít - totiž Odvaha, Snění a Láska.
Co dodat, když už zde vše podstatné bylo stokrát řečeno. Zkrátka a dobře je to brilantní naturalistická charakterová studie zejména (nikoli však výlučně) Terezy a Lauranta. Komu se kniha líbila, mohu doporučit i zdařilé a literárnímu předobrazu hodně věrné filmové zpracování z roku 2013 (In Secret).
Zbožňuji, když čtu nějaké klasické dílo, opájím se jeho dokonalostí a říkám si, jak je možné, že jsem tento poklad neotevřela dřív. Bohužel mladý Werther se k těmto případům neřadí a kniha je krutě poplatná době, v níž byla napsána. Regulérně jsem si při čtení kladla otázku, zda jsem opravdu takový ignorant, že tuto klasiku německé literatury nedokáži náležitě ocenit. Upřímně jsem si myslela, že letos nic sladkobolnějšího, než byli Romeo a Julie na vsi, číst už nebudu, avšak - ach já malověrná - jak jsem se jen mýlila! Zejména v první části byly Wertherovy výlevy opravdu čtenářsky útrpné, ve druhé části se to už naštěstí docela dalo. Hodnotím průměrem z milosti (zejména k sobě, protože bych si z úcty ke Goethovi připadala značně blbě, kdybych dala méně), ale pocitově je to ještě níže. Turgeněve, sakra, kde jsi, když tě člověk potřebuje?!
Asi nejlepší Vonnegut, kterého jsem zatím četla. Pro mě dokonce o třídu lepší, než Jatka č. 5. Geniálně vymyšlený a propracovaný příběh plný autorova groteskního humoru, který mám velice ráda. Vše v tomto díle pro mě bylo dokonale vybalancované a fungovalo naprosto perfektně. Jedním slovem skvělé.
Tak tahle knížka mě absolutně dostala. Krásný lidský příběh bez zbytečného patosu o životem zkoušených a přesto nepokořených lidech, který vás chytne a nepustí a vy jen nadšeně hltáte stránky. A musím říci, že u pasáží s Burkhardem Weißwerthem jsem se královsky bavila - jeho postava je perfektním satirickým ztvárněním opravdu mnoha Němců :) Neskutečný počin, tato kniha mi bude v paměti rezonovat ještě hodně dlouho.
Velmi slušná sbírka povídek, u které mi ale občas přišlo, že jinak skvělý nápad zůstal tak nějak na půl cesty nedotažený. Vágní nejasný závěr není vždy na škodu, ale tady se bohužel zpravidla v mlhavém závěru vytrácena někam do ztracena i pointa příběhu. Nejlepší povídky z mého pohledu byly Nejlepší nový horor, 20th century ghost a Bobby Conroy vstává z mrtvých - zejména pak poslední dvě jmenované, které uměly krásně navodit tu správnou nostalgickou notu, kterou tak mistrně ovládá i Stephen King.
Tak tady jsem si, přátelé, mimořádně šmákla. Hororové antologie mají v mém srdci speciální místo, a to i když je v posledních letech spíše zanedbávám. Nicméně mohu s klidem říci, že tohle je jedna z nejlepších antologií strašidelných příběhů, které jsem kdy četla. Skvělé, vyvážené, originální náměty, tak akorát děsivé. Navnadily mě už první dvě povídky v parádně lovecraftovském duchu (Muž s tisícem nohou; Sklepení v Yoh-Vombis), perfektně mě zaháčkovala Věc aka Kdo je tam?, a na vlně dalších velmi kvalitních povídek jsem se dořítila až k naprosto fenomenální Oranžová je bolest, modrá šílenství, která mě odpálila až někam do Van Dornova nebe. Fakt neskutečný zážitek.
Letos jsem četla spoustu skvělých knih, ale marně pátrám v paměti po nějaké, od které bych se nemohla odtrhnout tak, jako od Podobenství o rozsévači. Skvěle napsaný a velmi dobře gradovaný dystopický příběh, který vás nenechá ani na chvíli oddechnout. Výborné postavy jednající z pochopitelných pohnutek a až příliš realistická vize nepříliš vzdálené budoucnosti, která v čtenáři vzbuzuje pocit neustálého napětí a obav. To vše vás strhne a pobouzí k tomu číst dál a dál a nutí vás o knize přemýšlet i potom, co ji zaklapnete. Jen škoda, že se moc nedozvíme, jak to vypadá jinde ve světě, ale je to logické, vzhledem k tomu, že víme jen to, co hlavní hrdinka. Na překlad druhého dílu se každopádně nesmírně těším.
Jestli má tahle kniha nějakou cílovku, tak do ní jednoznačně patřím. Konečně hrdinka, se kterou se dokážu pořádně ztotožnit. Asi to bude mít co dočinění s tím, že má cesta se s její v hodně místech protínala, akorát, že mně ty přijímačky na japanologii o pár bodů utekly, a protože mě vzali na jiný obor, který pro mě byl stejně primární, hodila jsem sny o slovutné japanoložce za hlavu. I tak jsem ale s katedrou a některými osobami zde působícími trochu obeznámena, takže bylo milé si u některých postav představovat jejich skutečné předobrazy. No a u pasáží na gymnáziu jsem se vyloženě královsky bavila, když jsem si vybavila svá vlastní teenagerovská telecí léta a svoje kydy typu "Ty jako neznáš Kurosawu? Fakt?! To nemyslíš vážně!" doprovázené významným obrácením očí v sloup...been there, done that, gurl :D Poslouchala jsem jako audioknihu ve famózním podání Anny Kameníkové, která svou interpretací příběh posunula o další ždibíček výš. Autorka mě fakt přesvědčila, až bude k mání dotisk, poběžím si pro něj.
Pro mě překvapivě vynikající věc o přelétavosti mladického srdce. Sanine, chlapče, dobře ti tak, dostal jsi, co sis zasloužil.