meluzena komentáře u knih

Malá velká kniha. Útlá, nenápadná, ale dostane se vám pod kůži jako vůně babiččiných buchet. Jde až na dřeň, nic nepředstírá.
Starý univerzitní profesor Morrie umírá na nemoc ALS, zbývá mu pár měsíců života. On se ale rozhodne tomu nepodlehnout - naopak dokázat, že „umírající neznamená zbytečný“, přijímá návštěvy, šíří svoje myšlenky. K lidem přistupuje se srdcem na dlani a nechává v nich nesmazatelný otisk.
Tahle knížka je jen pro ty, které se takovému blízkému kontaktu nebrání.

„Každý ví, že jednou zemře, ale nikdo tomu nevěří. Kdybychom věřili, dělali bychom všechno úplně jinak. Ale existuje lepší přístup. Vědět, že zemřeš, a být na smrt kdykoli PŘIPRAVENÝ. To je mnohem lepší. S tím vědomím dokážeš svůj život mnohem lépe naplnit.
Dělej to jako buddhisté. Každý den se poraď s ptáčkem, který ti sedí na rameni, a ptej se: Je dnešní den mým posledním? Jsem připravený? Dělám to, co dělat mám? Jsem člověkem, jímž chci být?
...Víš, trik je v tom, že když budeš opravdu naslouchat ptáčkovi na svém rameni, KDYŽ SE SMÍŘÍŠ S TÍM, ŽE MŮŽEŠ KDYKOLI ZEMŘÍT - možná nebudeš tak ctižádostivý.“

Citáty Morrieho Schwartze (1916-1995) můžete nalézt v různých sbírkách citátů.

8 12.07.2017

Naprosto strhující vyprávění o nekonečně drsném a krutém životě na pláních. Co mě fascinovalo, byla svým způsobem krásná černobílá přímost toho života. Žádné pavoučí intriky, které mě odpuzují, ale jednoduchá rovnice „zabij nebo budeš zabit“, spojení s přírodou a napojení na její zákonitosti jakožto životní nutnost k přežití tuhých a dlouhých zim i krátkých lét. To vše v krajině, která neoplývá hojností ničeho, natož potravy.

Tenhle syrový „výlet ke kořenům“ může osvěžit unavenou duši západního člověka, který fňuká nad každým bebíčkem, zalézá do přetopeného příbytku, hned jak trochu zaprší a sahá po kouzelné pilulce, když ho někde píchne.
Může to být životodárný pramen dávno zapomenuté životní síly.

Knížka, kterou můj muž přečetl za 3 dny, což je jeho (knižní) životní výkon - dokonce i jeho milované štípání dřeva muselo počkat :-)

8 19.04.2017

Krásný, pohádkově černobílý příběh s pohádkově šťastným koncem. Napsaný nádherným, bohatým jazykem.
Toto literární pohlazení mohu jedině doporučit.

7 09.09.2023

Učiněná literární lahůdka!
Pan Zamjatin má skvělý pozorovací talent a dar slova, takže dokáže vystihnout charakter postavy klidně jedinou větou či myšlenkou, kterou jí vloží do hlavy - podobně jako dobrému karikaturistovi stačí pár čar.
Tři novely, v kterých budete těžko hledat nějakou kladnou postavu, nicméně všechny postavičky jsou něčím zajímavé a autor nám to servíruje s lehkostí a nadhledem, takže se člověk i zasměje. O to horší pak je, když vám dojde, jaký (by) asi byl život s takovými lidmi a v takových poměrech.
Veliká poklona vynikajícímu překladu, který textu dodává důvěrnou, skoro až živočišnou blízkost.
Určitě doporučuju.
---
"Čebotarka sedí v bryčce celá nakynutá a div nepřetéká přes okraj jako těsto."
---
"Timoša se usmál jako když rozsvítí lampičku ve špičaté tváři."
---
"Starý frátýrek má tvrdé spaní - pomaloučku si zvyká na věčný sen. Neslyšel nic, věchýtek plesnivý."
---
"Začal docela nenápadně. Ale potom vzal do prádla i popa, co posílal své kajícníky dohřešit, protože jim ukládal za dvě čísla patnáct otčenášů a pak to nemohl spočítat, pořád mu to vycházelo ve zlomcích."

7 24.08.2023

Neurazí, nenadchne.
Osm hor se mi líbilo moc. Ale tohle mě neoslovilo, a to asi z více důvodů. Předně bych to určitě nenazývala románem. Spíš útržkovitými zápisky třicátníka, který utekl do hor před civilizací, aby skoro po roce zjistil, že utíká sám před sebou.
Jsou tu vylíčeny různé zážitky, setkání a myšlenky a opsané pasáže z autorových oblíbených knih. Já se ale nemohla zbavit pocitu, že na knihu je to málo - jako kdyby si autor psal tyhle poznámky sám pro sebe, a tak to mělo zůstat. Nebo v horším případě že MUSEL psát (jak na pak místech zmiňuje), a tak prostě NĚCO napsal.

Napadlo mě, že kolikrát se člověk octne někde, kde bezděky vyslechne něčí hovor či vyprávění (ve vlaku, u vedlejšího stolu atd.) a je to tak zajímavé, že by chtěl poslouchat a poslouchat. A jindy klidně zavře uši, protože ho ty cizí řeči vlastně nezajímají - to byl bohužel u mě případ téhle knihy.

A ten doslov... Souhlasím s komentářem Jizi z 15.6.2020. Pokud jsem měla z knihy samotné rozporuplné pocity, slinty pana Žáka v doslovu (ve stylu "Cognetiho kniha, já já já, úryvek z knihy, já já já, jájájá") mě spolehlivě znechutily. Ale za to autor (předpokládám) nemůže.

7 17.08.2023

"To že jsem paranoik ještě neznamená že po mně nejdou," zněl starý vtip.
Viktor se díky svým schopnostem vypracoval až na generálního ředitele obřího chemického koncernu. Taky svědčil v případu trojnásobné brutální vraždy, z které byl obviněn jeho ředitelský předchůdce. A taky přebral ženu kamarádovi, velice schopnému advokátovi, známému úspěšnými obhajobami těžkých zločinců.
Z původního pocitu, že ho někdo sleduje, se časem vyvinula těžká psychická porucha, kvůli které přišel o místo, manželku, přátele i klid. Nebo to nebyl stihomam, ale skvělá intuice, díky níž přišlo pochopení, odpuštění a vnitřní klid? Autor nechává na čtenáři, aby si odpověděl sám.
Jako základní koncept to nezní špatně, na mě to ale bylo moc ukecané, některé odstavce zněly jako opsané z psychologické příručky, a tak jsem přeskakovala, někdy víc někdy míň.
Podobné téma dvou pangejtů lidské psychiky skvěle a úsporně vystihl pan Zamjatin v povídce Čistá pravda (tu určitě doporučuju).

7 12.08.2023

U téhle knihy jsem skoro až do konce zápasila s nutkáním ji odložit a nakonec (skoro až na konci) jsem byla ráda, že jsem to neudělala.
Do provinčního města blíže neurčené (asi německojazyčné) evropské země přijíždí na vystoupení světově proslulý pan Ryder, k němuž se místní chovají, jako by to ani nebyl klavírní virtuóz, ale spíš nějaký Všeználek, který jim poradí, jak se dostat z jakési duchovně kulturní krize, v níž se už pár let plácají. Ryder je vláčen lidmi i okolnostmi, vždycky si ho někdo uzme pro sebe, čímž všechny jeho dosavadní závazky padají a on se tomu ani nepříčí jako by ani nemohl. Celé je to takové kafkovsky podivné a absurdní včetně všech těch bizarních průchodů a dveří vedoucích někam úplně jinam.
Obdobně těmi stovkami stránek autor vláčí čtenáře, aby ho na konci vyplivl zhruba ve výchozím bodě a on se praštil do čela a došlo mu, proč "Neutěšenci". Víc nechci spojlerovat (dobře to vyjádřila sgjoli).

S mírným časovým odstupem knihu vidím zhruba jako "Kavku po japonsku vhodnou pro lidi, kteří mají chuť a čas číst a přemýšlet". Přemýšlet o různých bolístkách na duši, cizích i svých.
---
"A to už jsem Sofii s Borisem odváděl ke dveřím, stále ještě na rozpacích. Bůhvíproč mi přitom vytanuly nesčetné filmové scénky, v nichž některá postava zatouží udělat svých odchodem z místnosti dojem, načež rozrazí nesprávné dveře a napochoduje do skříně."

7 13.03.2023

Milé dílko. Kratičké kapitolky „psané“ desetiletým synem, který bydlí s tátou spisovatelem. Z textu jemně vane jejich hezký vztah, rozpustilost i moudrost, kterou táta nenásilně synkovi předává tím, že spolu hovoří a nutí ho o věcech přemýšlet. Třeba když synek při přípravě večeře přijde s nápadem ukrást v bance dolary a pak je spočítat a táta mu místo toho dá za úkol napočítat 99 fazolí:
„Už jsi dopočítal?“
„Ano, jedenáct hromádek po devíti celých fazolích, tady těch sedm je zlomených nebo naštípnutých, tyhle tři mají popraskanou slupku a tyhle dvě nabobtnalou slupku.“
„A co ti to všechno říká?“
„Že se žádná fazole nepodobá přesně druhé fazoli.“
„Co ještě?“
„Že se nejspíš ani jiné věci nepodobají přesně jedna druhé.“
„Výtečně. Teď si můžeš vzít krátké kalhoty, jít na pobřeží a počkat tam na mě.“
---
Možná si při čtení řeknete, že by nebylo špatné, kdyby se lidé víc zamýšleli, třeba jako tihle dva. Že by pak nebyli tak odpojení. A že by mohlo být na světě líp.

7 28.12.2022

Syrové, přesyrové. Je neuvěřitelné, co všechno se dá přežít. Věci, které si běžný člověk neumí ani představit. Po 70 stranách jsem knihu odložila s tím, že to nedám. Načež jsem přečetla pár dalších knih a ještě jsem to zkusila, připravená na velkou hustotu. A dala jsem to. Myslím, že by to měla být "povinná četba" do všeobecného rozhledu.

Povídka Limba je jako růže mezi trním - skoro poetická a dosti symbolická.

7 21.12.2022

Obsah: těžké čtení, které si musíte dávkovat. Forma: trochu chaotická, nesourodá, kratičké odposlechnuté věty od různých lidí se střídají s mnohastránkovými zpověďmi. Ne vždy je úplně jasné, kdo mluví a v jaké době, což je škoda, protože čtenář nemá možnost posoudit, jaký má mluvčí časový odstup.
Skoro nikdo z citovaných není normální - je to trochu takové „obludárium“ a lá Palánovo Raději zešílet v divočině, ale to se dalo předpokládat - jednak normální výpovědi asi nemá smysl zaznamenávat do knihy :) a druhak když se v naší prťavé zemičce našlo dost podivínů, tak co teprve v Rusku - zemi s největší rozlohou na světě! Oko zkušené dokumentaristky jich objevilo celou škálu od zarytých zaťatých komunistů, hrubiánských opilců až po dobrotivce bezbranné vůči dravcům. Mráz běhá po zádech třeba z výpovědi kata NKVD, který vykonával rozsudky smrti zastřelením a v rámci svého zaměstnání dostával pravidelné masáže vysoce namáhaného ukazováčku; z osudů žen, které se vdaly na naprosté psychopaty, přestože to o nich věděly; ze zážitků z lágrů; z výpovědí úspěšných „nových Rusů“; z bratrovražedných bojů mezi Gruzínci a Abcházci, Čečenci a Armény; ze zaostalosti vesnic i neutěšeného postavení gastarbajtrů ve velkoměstech. Nebo ze zpovědi mladé účastnice demonstrace proti Lukašenkovi, která do knihy úplně nezapadá, ale zároveň ji doplňuje. Jsou tu i příběhy z války včetně demýtizujícího pohledu na partyzány.
Zajímavé jsou též symboly nové doby: džíny, hezké dámské prádlo, a hlavně tolikrát zmiňovaný SALÁM!

Z některých výpovědí čiší nostalgie za „starými dobrými časy“, která není ani tak adorací SSSR, jako spíš stýskáním po ušlých časech mládí (který shodou okolností zrovna proběhl v SSSR) - po černobílém nalajnování, po době, kdy bylo všechno jednodušší, protože úzký manévrovací prostor chránil před nutností (se) rozhodovat a neztratit se mezi vlky, v přehršli informací a nabídek; protože byli mladí, zdraví, plní síly, životem a ranami osudu dosud neubití; protože to špatné už zapomněli - trochu v duchu písně božského Karla: „když jsem já byl tenkrát kluk, i stromy rostly vejš... / ...škoda že jsem co jsem a kluk že jsem už byl“. Někomu se stýská po tvrdé ruce, která by zase nastolila pořádek a všechno vyřešila. Jinému stačí vodka.

Určitě doporučuji k doplnění základního vzdělání :) do sady k Zamjatinovi (My), Platonovovi (Čevengur), Orwellovi (1984), Šalamovovi (cokoli), ale i k Dostojevskému, Tolstému, Buninovi, Korolenkovi a dalším, a třeba i knihám Dědeček Oge, Kim Čijong či Řeka v temnotě, neb každá další kniha člověku řekne něco dalšího, ač je jasné, že „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Pár dalších úryvků:
---
Komunismus je jako prohibice. Myšlenka je to hezká, ale nefunguje.
---
- Je převrat! Co bude se Stranou?
- Jakejpak převrat? Postel máš snad na svým místě. A vodka je pořád stejná.
---
Zachránit nás může jenom jeden člověk: soudruh Stalin. Kdyby tu byl dva dny... Všechny by postřílel - a pak ať si jde zase klidně lehnout. [O autorovi tohoto prohlášení není v knize ani slovo a mě by zrovna zajímalo, co je zač, čím si prošel a jak vážně to myslel.]
---
Leninský citát: Klidně budu žít v prasečím chlívku, jenom tam musí být sovětské zřízení.
---
Jakmile jsme získali trošku svobod, odevšad začala vylézat držka maloměšťáka.
---
...z rozbitého panského domu kdosi vytáhl pianino... Stálo v zahradě a moklo na dešti. Pastýři přihnali krávy blíž a hráli na něj klacky. Ten statek po pitce vypálili. Rozkradli. Kdo z rolníků by potřeboval pianino?
--
Komunista je člověk, který Marxe četl. Antikomunista je ten, kdo ho i pochopil.
---
- Na koho se mám obrátit, když chci vstoupit do Komunistické strany?
- Na psychiatra.

7 10.10.2022

Velice zajímavé čtení, pěkně z první ruky, prožité. Rozumově rozebrané, v souvislostech. Určitě doporučuji přečíst těm, kdo si myslí, že korán je mírumilovná kniha a muslimové jsou mírní jako beránci a jen propaganda z nich dělá krvežíznivce. Což o to, v bibli taky tečou potoky krve, ale když srovnáte ty dva světy v dnešní podobě, rozdíl je patrný na první pohled.
Nejen za osvětu a odvahu této knihy dávám plný počet.
Přečtěte si a udělejte si vlastní názor.

PS. Tleskám uživateli minirock za myšlenku: „A některé věci mě donutily k zamyšlení. Např. že náš západní tolerantní multikulturalismus je muslimy považován za slabost, čehož stále víc a víc využívají. Neznamená to, že budeme tolerovat netoleranci jiné kultury.“

7 09.08.2022

Geniální Havlíček! V sedmi povídkách sledujeme Kalvacha v různých údobích jeho 25-letého manželství s praktickou, leč neveselou Helou; nicotného úředníčka, který víc a víc ohýbá hřbet a dělá kompromisy, které si možná uvědomuje, a rozhodně si je nepřipouští. Záverečná povídka, kterou autor napsat měsíc před svou smrtí, je vrcholem i zúčtováním Kalvachova pinožení.
Havlíček těch 7 povídek psal v rozmězí 16 let a Kalvach údajně do značné míry zrcadlil jeho vlastní život nicotného bankovního úředníčka; 7 žvotních zastavení, 7 různých poznání, vskutku geniální.

7 03.08.2022

Divadelní hra, která ve své době musela být bomba a i po 91 letech má co říct; některé repliky jsou (bohužel) stále platné resp. už zase platné.

Dílo mi silně připomínalo Čapkovo Bílou nemoc - smrtícím plynem, proti němuž má protilék jen jediný vědec, střetem pacifistického idealismu s ideologickým fanatismem, bezbranností ženy a koneckonců i formou divadelní hry...
Bulgakov do téhle hry navíc včlenil velikánské téma absurdity bolševického Sovětského svazu, protože té se asi prostě nemohl nevěnovat. V SSSR hra samozřejmě nesměla vyjít, protože to, co napsal (v roce 1931!), se rovnalo v lepším případě jednosměrné jízdence na Sibiř. Poprvé vyšla tiskem v roce 1971 v Paříži, v SSSR až v roce 1987. To mluví samo za sebe. Přečtěte si.
---
„Osud odvážlivců, kteří se domnívali, že není důvod obávat se plynu, byl vždycky stejný - smrt.“
---
„Lituju jen jednoho: že tuhle sodomu nevidí naše vláda. Ukázal bych jí, s jakým materiálem se chystá vybudovat beztřídní společnost.“
---
„[o aktuální politicko společenské situaci] Pod kotlem hoří plamen, na vodě vyskakují bubliny. Jenom slepý by si mohl myslet, že se to nezačne vařit.“

7 06.07.2022

Vynikající psychologický příběh. Karlouš je pohledný mladý muž, ctižádostivý a velice podezřívavý, což se v práci projevuje jako pedantství a v manželství jako žárlivost. Jednoho dne mu spadne do oka čedičový odštěpek a krátce nato přichází o zrak. Je nad slunce jasnější, že žárlivost slepého je neřízená střela, ale Karlouš není žádný hlupák a s chladnou hlavou přemýšlí, co dál. A tady přichází zajímavý okamžik a já nechci spoilerovat.
Kdepak, tahle útlá knížečka zdaleka není (jen) o žárlivosti, ale spíše o vědomém rozhodnutí čelit vlastní žárlivosti a s jakými úskalími je takové rozhodnutí spojeno. A taky o tom, že i dobře míněná péče může dusit a že skutečná láska znamená respektovat rozhodnutí milovaného člověka.

Bonbonkem pro staromilce je více než 100 let stará čeština s výrazy jako „ptáčci hopkovali“, „obědují“, „udeřil ho v tvář“, „nepohřeší psaní?“ (=nebude hledat dopis?) atd.

(A teď trochu SPOILER: Kdyby Jarmila svého Karlouše poslechla a rozešli se, on by se zbavil hned dvou břemen: její přepéče a své žárlivosti. (Asi.) Přehodila by se výhybka a nic z toho, co se stalo pak, by se bylo stát nemuselo. On chtěl žít svůj život slepce po svém, bez ní, jenže ona o tom nechtěla ani slyšet - chtěla o něj pečovat, nevědomky se chovala sobecky, majetnicky - a on nebyl dost silný, aby si trval na svém.)

7 17.04.2022

Kratičká novelka hned v úvodu velice trefně odhaluje italskou národní hrdost, která je vlastně těžkým nacionalismem. A pak si bere na mušku nízkou radost z neštěstí či ponížení druhého v důsledku zakázané hypnózy.
Kouzelník měl dar vidět do lidí a manipulovat s nimi podle libosti a ve svém vystoupení postupně posouval hranici daleko za rámec „dobrého vkusu“ či taktu, přesvědčen o své nedotknutelnosti. Jenže žádné stromy nerostou do nebes a Mario svou urážku nenechal bez odplaty.

7 16.11.2021

Autorka umí psát velmi čtivě, což dokazuje i v téhle knížce. Skvěle vystihuje italské prostředí, rozdíly mezi horní a spodní společenskou vrstvou, úskalí rozhádaného příbuzenstva a samozřejmě problémy dospívání, protože hlavní hrdinku sledujeme od jejích 12 do 16 let. Vypadá to na skvělou knihu pro dívky, ale i jejich rodiče. Jenže...
Hrdinka, která si nevěří, ačkoli ji její okolí oceňuje, je jak přes kopírák ze série Geniální přítelkyně, a hlavně: nemyslím si, že patnáctiletá Giovanna je schopna svoje tápání komentovat s nadhledem zkušeného psychologa, takže s přibývajícími stránkami román působí spíš jako hodně dobře napsaná sebevzdělávací literatura pro dospívající dívky. A ten konec... Škoda.
---
„Svou švagrovou nesnášela stejně jako pavouka lezoucího po holé noze.“
---
„Proč je na mě naštvaná?“
„Protože je na hlavu, byla vždycky na hlavu a všem nám zničila život.“

7 22.08.2021

Povídkové knihy bývá těžké hodnotit jako celek. I tady je úroveň povídek různá, nicméně všechny mají jedno společné: vynikající nápad a přesah - jakési až filosofické zamyšlení nad tím, co všechna ta technika (u)dělá s člověkem.
Někdy se autorovi podařilo vyrobit opravdovou perlu (O kupci a alchymistově bráně, Velké ticho), někdy „jen“ polodrahokam (Pupek světa), jindy se natolik soustředil na vylíčení marasmu, do kterého se jeho hrdinové dostali, že popsal desítky stran poměrně nezajímavým textem, než se dostal k jádru pudla (Životní cyklus softwarových objektů). Ale i když jsou některé povídky rozvláčné a skoro až nudné, témata k zamyšlení, která přinášejí, jsou natolik silná, že stojí za to si je přečíst (všechny).

7 11.06.2021

Steinbeck je prostě vynikající vypravěč.
Anotace mluví o povídkách, kletbě a tajemnosti, s čímž si dovolím nesouhlasit. Jedná se o příběhy různých lidí/rodin z údolí nazvaného Nebeské pastviny, které spolu souvisí a nesouvisí zároveň – jako když kamera vždy zabere detail na někoho ze skupiny lidí – je tam sám, ale zároveň je součástí té skupiny. A spíš než o kletbě a tajemnosti jsou o životě. A to Steinbeck umí. Umí popsat svoje hrdiny tak, aby se čtenář mohl vžít do jejich situace, pochopit stav mysli, pohnutky, reakce. Příběhy mají lidskou hloubku a stojí za to si je přečíst.
---
„V údolí se o Juniovi brzy začalo všelicos povídat – a nebylo to obvykle nic pěkného, neboť lidé, kteří pro samou práci pomalu nevědí, kde jim hlava stojí, nemají příliš mnoho pochopení pro lenochy. Možná že mu někdy i trochu záviděli. Ale když viděli, jak bláhově si počíná, bývalo jim ho často upřímně líto. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohl být šťastný. (...)
Jednou si Junius najal čeledína, který do čtrnácti dnů zlenivěl tak, že neudělal o nic víc práce než jeho pán. Oba se vždycky někde posadili a vážně rozmlouvali o věcech, které je zajímaly a v nichž neměli jasno: Čím to, že jsou květiny barevné? Jak staří Inkové pochovávali své mrtvé?“
---
„Ano, [platany] rostou u vody. Dobré věci milují vodu. Nedobré věci jsou vždycky suché.
Platany jsou veliké a dobré. Myslím, že dobrá věc musí být hodně veliká, má-li se uchovat. Malé dobré věci zanikají, vždycky je zahubí špatné malé věci. Velká věc je zřídkakdy jedovatá nebo zrádná. Proto také v lidském myšlení splývá velikost s dobrem a malost se zlem. Rozumíš tomu, Robbie?“

Zajímavá mozaika „nestandardizovaných“ jedinců. Trochu jiná, než první díl - tady se kromě občasných hlubších myšlenek sem tam našly i vtipné hlášky. Někdo je smířený, někdo podivín či exot a někdo žije rád bez ohledu na okolnosti - můžete si vybrat.
Tentokrát mne příliš neoslovily fotky (pan Šibík nasadil laťku hooodně vysoko). Krajina, lidé i zátiší s bordelem jsou sami o sobě fotogenické, ale u fotek Johany Pošové jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle by nafotil každý druhý, fotkám chyběl šmrnc ("neurazí-nenadchnou"), měly základní kompoziční chyby (a přitom by často stačilo jen upravit výřezy).
Ačkoli některé perly by se daly tesat do kamene, z celkového dojmu ubírám hvězdičku.
---
„– Od čeho máš na čele ten šrám?
– Já? Na čele?
– Jo, vypadá čerstvej.
– Nevím, zrcadlo tu nemám, furt bych se v něm zhlížel, jestli nejsem nejkrásnější. To bude asi od toho, jak jsem odřezával porybnýmu kolo tou flexou. No fakt, že jo, i brejle mám od krve. To je jedno, ono to brzo dokape.“
---
„Jinak jsem zdravej. Snad jen, že esemesku už nepřečtu bez brýlí. A ubyly mi zuby. Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zase dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie.“

7 07.04.2021

Perla je krásný, pohádkově černobílý příběh, který mi osudovou předurčeností (nikoli dějem) připomněl starou ruskou pohádku „Ivan boháč a Ivan chuďas“. Chudý mladík Kino vyloví obrovskou perlu a uvěří, že teď je z něj boháč a že se mu podaří vymanit se z bídy, opovržení a čtyřsetletého porobení svého národa – že bude moct sobě a své ženě koupit nové šaty možná i několikrát za život, jeho synek se naučí číst a psát a spoustu dalších věcí. Jenže samotná existence perly probudí temné stránky kdekoho a přiláká supy.
Vypravěčsky dokonalé dílo. Steinbeckovi stačí 90 stran, aby mnohokrát ťal do živého. Přímo mistrovsky se zaobírá nejen hamižností a zaslepeností, ale šlape na kuří oko černého svědomí kolonizace a třídního rozdělení. Hluboké, silné téma (které v podstatě nemá řešení).
---
„…bylo to proti náboženství (…) a velebný pán jim jasně vysvětlil, že každý muž i žena je jako voják, určený bohem, aby střežil některou část hradu, který se nazývá Vesmír. A někteří jsou na náspech a někteří v hlubokém stínu hradeb. Ale každý musí zůstat na svém místě a nesmí pobíhat, jak se mu zachce, jinak by byl hrad ohrožen nápory pekla.“

7 01.04.2021