meluzena komentáře u knih

Obrovský konflikt dvou neslučitelných světů - mužských hrdinů (synů a manžela) a ženy-matky. Ji nezajímají jejich hrdinské činy, ona je chce mít doma, živé. Oni zase vnímají její péči jako omezující (což vlastně opravdu je).
Je určitě zajímavé srovnat tohle „staré“ uspořádání rolí s dnešní emancipací a ženami, které se chtějí samy realizovat a snaží se nějak vybalancovat svoje zájmy a péči o rodinu. Co je lepší? A pro koho? Nu, podumejte si. Ono to zdaleka není tak jednoznačné ani černobílé.
---
úryvek:
MATKA: Ať dělají něco užitečného... něco, při čem se nemusí umírat. Kdybys věděl, co jsem se nastarala, abych je mohla poslat do těch škol – A vidíš, co z nich mám!
OTEC: Nu, dušinko, myslím, že s nimi můžeš být spokojena, ne?
MATKA: Já vlastně nevím. Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují.
(....)
OTEC: To víš, drahoušku: jsou už velcí – a mají své vlastní zájmy, ne?
MATKA: Ale já jsem měla vždycky jenom jejich zájmy, rozumíš? Vy všichni, vy jdete za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím za čím velikým, já tomu ani nerozumím. Ale já jsem šla jenom za vámi. Já jsem neměla žádné jiné poslání než vás. Já vím, nebylo to nic velkého: jen se starat a milovat – Ale když jsem vám, pěti dětem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba. Ondro, Ondro, ty nevíš, jak je tam po tobě prázdno!

11 21.07.2021

Poučné (bohužel ne pro všechny), nadčasové (rozhodně).
Více než doporučuji.
---
úryvek:
MARŠÁL: (...) Člověče, jste blázen – nebo takový hrdina?
DR. GALÉN: Ne, prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně... jako lékař... a když jsem viděl tolik lidí umírat... tolik zdravých lidí, že ano –
MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.
DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které... které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane... Vaše Excelence.

15 20.07.2021

Kniha výborně zobrazuje budování socialismu - nesmyslnost a idealismus myšlenkových pochodů konkrétních bolševiků a to, co si o nich mysleli normální lidé - viz pár citátů:

„I písmo je vymyšlený pro zkomplikování života. Gramotnej člověk špekuluje hlavou a negramotnej se na něho dře. (…) Jen mě nepleť hlavu, soudruhu Dvanove. U nás v Čevenguru se přeci všechno rozhoduje podle většiny, a my tu máme skoro samé negramotné, takže to jednoho dne dopadne tak, že negramotní se usnesou, že vyženou gramotnejm písmenka z hlavy, aby se zavedla všeobecná rovnost… Protože je jednodušší udělat z těch pár gramotnejch negramotný, než naučit všechny všemu od začátku. To by ani sám satanáš nedokázal! Něco je naučíš, a oni to hned zapomenou.“
---
„Čevengurská buržoazie už tři roky nic nesela ani nesázela, doufala totiž, že přijde konec světa; avšak rostliny se rozmnožovaly od svých rodičů a dohodly se mezi sebou na zvláštní rovnosti pšenice s kopřivou: na každý klas pšenice připadaly tři kořeny kopřivy. Čepurný při pohledu na zarostlou step říkával, že se z ní teď taky stala internacionála obilnin a květů, čímž je ovšem chudákům zajištěna bohatá strava bez zásahu práce a vykořisťování. Díky tomu se Čevengurci přesvědčili, že příroda odmítla utlačovat člověka prací a sama poskytuje nemajetnému strávníkovi všechno, co nutně potřebuje ke své výživě.“
---
„Serbinov neměl rád úspěšné nebo šťastné lidi, protože vždycky odcházejí na nová, vzdálená místa a zanechávají své blízké o samotě. Takto už osiřel mnohokrát, když ho opustili přátelé, a kdysi se přidal k bolševikům ze strachu, aby nezůstal pozadu za ostatními, ale ani to nepomohlo.“
---
„Já jenom říkám, že vládnout nejni žádnej kumšt a že se tam mají dávat lidi, který jináč k ničemu nejsou.“
---
„Koukej, ať se mi na větru nenachladne. Je to inteligent – vzácný typ mezi bolševiky.“

4 03.07.2021

V Jediném Státu je vše dávno racionalizováno, matematizováno, vše jasné, city neexistují. Všichni lidé jsou si rovni, nemají jména ale čísla, jednotné oblečení, domy s průhlednými stěnami (protože nemají co skrývat), architekturu z čistých pravoúhlých linií. Jediný stát má vše pevně v rukou a všichni jsou spokojeni (tedy skoro všichni).
Hlavním hrdinou knihy je inženýr plně oddaný své práci. Jenže pak potká Ji a ona ho vezme do starého, nesmyslně postaveného a zařízeného domu s neprůhlednými zdmi, klavírem a spoustou neužitečných věcí, oblečená do nesmyslně nepraktického oblečení a… A jemu je najednou nějak divně. Ukáže se, že onemocněl a že není sám. Naštěstí Jediný Stát jako vždy nabízí řešení: „Spěchejte všichni, staří i mladí, pospěšte si podrobit se Veliké Operaci. Ať žije veliká Operace, ať žije Jediný Stát, ať žije Dobrodinec!“

„My“ je kniha, kterou asi plně docení pouze oduševnělý inženýr :-) tj. člověk, který chápe poetiku hříčky typu „iracionalita √-1“, poetiku matematických metafor, díky nimž geniálně vynikne úzkost z náhle objevených citů u člověka žijícího v jasně definovaném, čistě racionálním prostředí.

Kniha je svými myšlenkami silně nadčasová a vůbec se nedivím, že se sovětským soudruhům nelíbila (i když některé detaily „technické budoucnosti“ jsou dnes úsměvné). VŘELE DOPORUČUJI.
---
„Je to s vámi špatné, řekl doktor. Udělala se vám asi duše.“
---
„Duše, říkáte? Čert ví, co to je. Takhle dospějeme brzy i k choleře. Nasadil si ohromné roentgenovské brýle a díval se mi skrze lebeční kosti do mého mozku. (…) Neobyčejně zajímavé. Poslyšte: nechtěl byste se nechat dát naložit do lihu?“
---
„Za 120 dní vzlétneme poprvé do vesmíru. Podrobíme blahodárnému jhu rozumu neznámé bytosti, bydlící na jiných planetách – snad ještě v divokém stavu svobody. Nepochopí-li, že jim neseme matematicky neomylné štěstí, je naší povinností donutit je, aby byli šťastni.“
---
„Po dvousetleté válce se jich nevelká část zachránila a zůstala tam, za Zdmi. Nazí odešli do lesů. Porostli srstí, ale zachovali si vřelou, červenou krev. S vámi je to hůř: vy jste porostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši...“
---
„A co když on, žlutooký, je ve své nesmyslné, špinavé hromadě listí, ve svém nevypočitatelném životě, šťastnější než my?“
---
„Lehl jsem si na postel a hned nalehl na mne jako zvíře a a zaškrtil mne spánek…“
---
„Zítra uvidím stále tutéž podívanou, která se opakuje každého roku a pokaždé znovu vzrušuje: mohutnou houšť souhlasně, uctivě zvednutých rukou. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra podáme znovu Dobrodinci klíče od neochvějné skály našeho štěstí.
Toť se ví, že se to nepodobá nepořádným, neorganizovaným volbám starých lidí, kdy – je směšné o tom mluvit – nebyl ani předem znám výsledek voleb. Stavět stát na naprosto nevypočitatelných náhodách, na slepo, – co může být nesmyslnějšího? A přece, jak je vidět, bylo třeba staletí, aby se to pochopilo. (…)
Říká se, že staří prováděli volby nějak tajně, skrývajíce se jako zloději.“

15 02.07.2021

Tohle se četlo špatně. Ne proto, že by to bylo špatně napsané, ba naopak.
Autor píše hezky - trochu melancholicky, skoro poeticky. Člověk chápe jeho hrdiny - typicky ruské rozervance, citlivé i hrubiánské zároveň. Kniha má poměrně dlouhou expozici aniž padne zmínka o Čevenguru - nejprve se podrobně seznamujeme s jednotlivými hrdiny, o kterých píše tak hluboce lidsky, že vás to nemůže nechat netknuté. O to drásavěji působí, když se osudy všech těch teď už důvěrně známých lidí protnou v Čevenguru. Jsou tu ti, co jsou tak hloupí, že nerozumí vůbec ničemu, nechápou souvislosti, ale s naivním nadšením budují socialismus, takže třeba seberou dobytek sedlákům, koně dají nějvětšímu chudákovi, krávu lenochovi atd. Jenže chudák má jedinou slámu na střeše a koni kromě udidla nemá co dát do huby. Chudáci samozřejmě nemají chuť ani páru, jak se o zvířata postarat, kulaka zabijou a zabaví jeho pole, ale nikdo jiný neví, kdy, kam a co zasít. A pak jsou tu ti, kterým zdravý rozum nechybí, ale nemají šanci proti přesile. Je to geniální ukázka tragédie, která je tak absurdní, že by se snad uplatnila jako černočerná komedie nebo absurdní drama typu Čekání na Godota. Jenže ani trochu vtipné není to, že se to na mnoha a mnoha místech nejen bývalé SSSR dělo zhruba přesně tak.
Nic proti Orwellovu 1984 - je to skvělé hutné dílo, které vás spolehlivě zamáčkne do křesla a do deprese. Čevengur má ale přece jen něco navíc. Reálnost, cit, hluboké pochopení všech stran, rozmanitost hrdinů - tady můžete chápat a soucítit i s někým, kdo je tak strašně mimo a tak strašně škodí a přesto je až dětsky přesvědčen o tom, že jedná pro dobro všech. Můžete chápat a soucítit a samozřejmě nemusíte (nemůžete!) souhlasit.
Určitě doporučuji. Zvláště před volbami.
---
„Fráter se vydal svou cestou, i když sám přesně nevěděl, která to je.“
---
„Podruh za celý život nevyrobil jedinou věc, pořád jen zíral a všechno okukoval, všemu se divil, v každé prosté věci viděl něco zázračného a na co sáhl, to pokazil. Jen houby sbíral, a ani ty neuměl hledat. A tak umřel, aniž přírodě sebemíň uškodil.“
---
„Co bys rád?“ zeptal se muž Zachara Pavloviče.
„Chceme se dát oba zapsat. Bude už brzo se vším konec?“
„Myslíš, jestli přijde socialismus?“ nechápavě se optal muž. „Za rok. Dnes teprve zabíráme úřady.“ (…)
Zachar Pavlovič si všiml, že ten muž mluví jasně, zřetelně, pravdivě a bez jakékoli důvěrnosti – to asi bude ta nejchytřejší moc, která buď do roka celý svět načisto předělá, anebo způsobí takový chaos, že nad tím zatrne i srdce dítěte.
---
„Ty řeči si nech,“ odbyl ho kovář, který věděl své. „Desetina národa jsou buď hlupáci, nebo tuláci, verbež, ti jaktěživ na žádným poli nedělali a pudou ti za každým. (…) A i v té vaší partaji máte zrovna takovou sebranku.“

3 01.07.2021

Podmanivě tajemný příběh jako sama řeka, o které to je. Krásně napsaný, příjemně staromilský (už jen tou dobou a místem). Je to takový ponor - metaforicky i doslova - do časů, kdy lidé měli k sobě blíž, protože neměli jinou volbu, a to je drželo při sobě a při životě. A nad vodou. Některé.
Určitě doporučuji.

11 01.07.2021

Hlavní hrdina třicátník Charlie je neúspěšný snad ve všem - má bídné bydlení, nemá práci ani vztah, skrovné příjmy má ze spekulací na burze. Za slušné dědictví si koupí umělého člověka Adama a doufá, že skrze něj se dá dohromady s o 10 let mladší sousedkou Mirandou. Adam dokáže být velice užitečný třeba tím, že vydělá svým geniálním umělým mozkem na burze majlant, jenže dokáže taky vymyslet věci a na základě svých závěrů uskutečnit činy, které člověka rozhodně nepotěší.

Určitě zajímavé téma umělé inteligence a její „neschopnosti chápat ani naše milosrdné lži“, jak říká anotace, ale vůbec mne nebavilo to číst, což asi nebude jen občas skřípajícím překladem. Nebavila mě alternativní historie, která mi přišla samoúčelná, a neměla jsem chuť dozvědět se víc o nanicovatém slabošském Charliem. On i geniální Adam mají v knize hodně prostoru na nezáživné šroubované promluvy, vyprávění se dlouho divně plácá na místě a čtení mě chytlo zhruba v poslední třetině, což mi přijde málo. A to i přesto, že myšlenky na konci knihy jsou silné a stojí za přečtení.
---
„S dalšími vylepšeními za nějaký čas vás překonáme a přežijeme i když vás tolik milujeme. Věřte mi, ty verše nevyjadřují žádný triumf. Pouze lítost a žal. Odmlčel se. Vyslovoval ztěžka a sotva slyšitelně.
Listy padají.
S jarem přijde obnova,
leč váš pád trvá.“

6 30.06.2021

Povídkové knihy bývá těžké hodnotit jako celek. I tady je úroveň povídek různá, nicméně všechny mají jedno společné: vynikající nápad a přesah - jakési až filosofické zamyšlení nad tím, co všechna ta technika (u)dělá s člověkem.
Někdy se autorovi podařilo vyrobit opravdovou perlu (O kupci a alchymistově bráně, Velké ticho), někdy „jen“ polodrahokam (Pupek světa), jindy se natolik soustředil na vylíčení marasmu, do kterého se jeho hrdinové dostali, že popsal desítky stran poměrně nezajímavým textem, než se dostal k jádru pudla (Životní cyklus softwarových objektů). Ale i když jsou některé povídky rozvláčné a skoro až nudné, témata k zamyšlení, která přinášejí, jsou natolik silná, že stojí za to si je přečíst (všechny).

7 11.06.2021

Soubor povídek velmi různé kvality. Je tu spousta báječných věcí: krásné, skoro až básnické obraty, vynikající detaily a postřehy, znepokojivé náznaky i obyčejné lidské city. Zajímavý nápad je i to, že každá další povídka je o něco delší, než ta předchozí.
„Kotě“ na půl stránky a „Velbloud“ na 3/4 stránky jsou příjemně náznakové a člověk je nucen domýšlet, co je v nich za metafory. Následujících 6 povídek („Město, které odvysílalo zprávu“, „Mandarinkový cech“, „Nevinní“, „O dědech Mrázech“, „Bratr Mrazivého“, „Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova“) mě fakt hodně bavilo a „Cenart“ bylo zvláštně praštěné. Kniha příjemně gradovala a já se těšila na další delší povídky - jak se hezky čtenářsky poměju - však jsem byla teprve na str. 67 z 290. Radovala jsem se, že jsem díky Výzvě objevila zase jednu vynikající knihu.
Jenže pak moje nadšení postupně opadalo, až se změnilo v nechuť číst dál. Posledních 5 dlouhých povídek („30. 4. 2020“, „Světová revoluce“, „Král utopenců“, „Zprávy“, „Skvrna“) jsem (do)četla jen protože jsem to nechtěla vzdát v naději, že mezi plevami objevím další perlu (což se občas skutečně stalo). Jako by autorovi slušely jen ty náznaky a „kratší stopáž“ a když se má více rozepsat, myšlenky se mu rozutečou a skáčou jako tenisáky, jako by byl ve vytržení a nemohl ten proud slov zarazit, kupí na sebe kdeco, ale nejde to dohromady a ty úžasné wow momenty zapadnou v dortu pejska a kočičky. A to je velká škoda, protože autor má zajímavé myšlenky a obzvlášť jeho načrtnuté antiutopie jsou skvěle mrazivé a evokují laťku 1984.
---
„Zatoužil jsem, aby se jednou na semaforu objevila ještě jedna barva - „musíš jít“ nebo „nemůžeš nejít“.“
---
„Všechny revoluce mají stejný program: ať všichni všechno odevzdají, ať už nikdo nerozkazuje.“

2 28.05.2021

Medvěděnko miluje Mášu, ale Máša miluje Trepleva. Jenže Treplev miluje Ninu a Nina Trigorina. Trigorina miluje i Arkadinová, zato on si rád nechává všechny dveře otevřené a jde tam, kde je to pro něj zrovna výhodné. Jo, vlastně ještě vdaná Pavlína miluje Dorna, zatímco Dorn miluje všechny a nikoho.
Na můj vkus je tu těch neopětovaných lásek až moc, navíc jsou prožívány silně sebetrýznivě, až teatrálně (však je to divadelní hra, že). Je tu i řada vtipných momentů a hlubších úvah, leč můj celkový dojem z tohoto díla je něco jako: „ne, děkuji“.
---
„Včera jsem v deset ulehl a probudil jsem se dnes ráno v devět s takovým pocitem, jako že se mi od dlouhého spaní přilepil mozek k lebce...“
---
„NINA: Otec a jeho žena mě sem nechtějí pouštět. Říkají, že je tady bohéma... Mají strach, že ze mě bude herečka... A mě to sem táhne, k jezeru, jako racka...“

4 25.05.2021

Z knihy je silně cítit tlak bezmoci a nacistické zvůle, tak jak působila na velice citlivého Michaela a jeho kamarády a blízké, přičemž každá z kapitol („povídek“) má jinou úroveň i formu tohoto tlaku. Vžijete-li se do toho 13-16letého kluka, někdy nemůžete při čtení ani dýchat.
---
„Kchony mi ukazoval album s fotografiemi ze světa. Ukazoval na ty, kam by rád jel. Ukazoval na všechny, protože by rád jel všude.“

3 24.05.2021

Překrásná kniha o jednom dlouhém přátelství dvou kluků/mužů. Bruno je prostý kluk z vesnice vysoko v Alpách, který odtud snad za celý život nevytáhl paty. Pietro je naopak kluk z města, „lufťák“, cestovatel, kterému v Nepálu jeden nosič řekne o hoře Sumeru ležící uprostřed světa a okruhu osmi hor.
Není to kniha o horolezcích, ale o horalech. Není o hrdinství a rekordech, je o lidské opravdovosti, o samotné podstatě života, žití.
Už dlouho jsem nečetla něco tak ryzího. Až z toho naskakuje husí kůže. Vřele doporučuju.
---
„Naučil se víc ten, kdo udělal okruh osmi hor, nebo ten, co vylezl na horu Sumeru?“

17 22.05.2021

Dva kamarádi z vojny se po letech sejdou u jednoho z nich a přetřásají své vzpomínky u lahve slivovice.
Mě to nenadchlo. Při čtení jsem si připadala jako bych si přisedla v hospodě ke stolu k chlapům a poslouchala jejich „řeči u piva“ (což není míněno jako urážka - stejně jako ženy mají řeči, které chlapy nebaví, tak i chlapi mají své řeči, které nenadchnou ženy). A není to jen tím, o čem se ty dvě mužské postavy baví - ale i celkovým stylem (včetně přímých řečí bez uvozovek, kde aby člověk hádal, kde začínají a končí...)
Zkrátka, tohle je povídka „pro chlapy“, což možná autor naznačil tím, že když manželka uviděla návštěvu svého muže, v klidu a bez výčitek odjela na víkend :)

2 22.05.2021

Dva příběhy těch, kteří vědí, že to mají „za pár“.
• PŘÍBĚH KONĚ je o kdysi krásném a rychlém koni s vynikajícím rodokmenem... který se ale narodil strakatý, což bylo nepřijatelné. Z dobrých kruhů byl tedy vyloučen a teď na stará kolena vypráví mladým koním svůj životní příběh. 3/5
• SMRT IVANA ILJIČE je úsporné mistrovské dílo (viz hodnocení stejnojmenné knihy). 5/5

3 22.05.2021

11 monologů, na kterých je poznat, že je napsal starý pán - člověk, který už má hodně odžito, protože používá dnes již nepoužívané výrazy a protože je v nich moudrost, která přichází až s věkem (ač bohužel ne automaticky u všech :), moudrost v mnoha podobách - v pochopení bez odsudků, nadhledu, laskavosti, pokoře.. a všudypřítomným otazníkům, které značí, že autor si nenárokuje patent na pravdu.
Pan Čepelka vykreslil každou postavu na pár stránkách velice plasticky, a to jen prostřednictvím jejího necenzurovaného (až užvaněného) proudu slov, myšlenek. Za mě dost dobrý.

5 21.05.2021

Obsáhlé dílo, kde velký prostor dostávají sáhodlouhé (i mnohastránkové) vnitřní dialogy hlavních postav a kde není důležité ani tak co se komu děje, ale jak to prožívá a co se mu při tom honí hlavou.
Hemingwayův styl je velmi zvláštní a ne zrovna čtivý, dílo je spíš přemýšlivé než nabité dějem, ale rozhodně není špatné. Vyznívá silně protiválečně a krom toho nám nabízí možnost poznat španělskou náturu očima Američana.
-- ÚRYVKY: --
„A ty hory už mě taky otravujou. V horách má člověk jenom dva směry. Dolů a nahoru, a cesta dolů vede jenom k silnici a k městům, který maj v rukou fašisti.“
---
„Poslyš, Pilar. I ty, Maria,“ řekl Joaquín. „Nezlobte se na mě, že jsem vás trápil řečma o svý rodině. Já vím, že všichni mají stejný soužení a že je lepší o tom nemluvit.“
„Ale jen mluv,“ odpověděla Pilar. „Od čeho jsme na světě, když ne proto, abychom pomáhali jeden druhýmu? A poslouchat a nic neříct, to je dost chabá pomoc.“
„Ale třeba tím trápím tady Marii. Má vlastního dost.“
„Qué va,“ řekla Maria. „Já toho mám takovej škopek, že když do toho přidám to tvoje, ani to nepoznám.“
---
„Až budeš střílet, miř pomalu a najisto. Nemysli na to, že je to člověk, ale že je to cíl, de acuerdo?“

8 17.05.2021

Na první pohled jen patetické fráze a nefunkční, mimoběžná komunikace mezi postavami. Při hlubším zkoumání ale pochopíte, že jsou to spíš jakési zoufalé výkřiky nešťastných lidí.
Je to hra o osamělosti člověka ve společnosti ostatních, o ruské chandře bohatých, jejich krizi z nadbytku a konfrontaci vlastních (leckdy naivních) ideálů s realitou, což v někom vyvolává smutek, v jiném zlost, v dalším jízlivost a někoho zlomí...
---
„Umět v tomhle městě tři cizí jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako... šestý prst.“
---
„Za dvě stě, tři sta let (...) nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už ted, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (...) Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale to nejpodstatnější vím naprosto jistě. (...) My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“

6 13.05.2021

Anotace říká, že „Kniha všeobecné nevědomosti vrhá nové světlo na otázku, kterou si filozofové, vědci a chlapi v hospodách kladou od počátku lidských dějin: co je pravda, a co je úplná blbost?“. V doslovu autoři píšou: „Zkratka QI znamená Quite Interesting, Docela Zajímavé. Netvrdíme, že máme Ve Všem Pravdu.“
...a asi taková tahle kniha je: jako by se autoři sešli u piva a klábosili vždy na nějaké téma, bez rozlišování, bez autocenzury - fakta, blbosti, hrátky se slovíčky ad absurdum. Měla jsem tendenci brát knihu jako jakýsi „opravník omylů“, ale to byl omyl (např. u tématu mozku a spánku jsou zde uvedená „fakta“ v rozporu s populárně naučnou knihou Proč spíme).
Takže to beru tak, že je to kniha hravá, která se baví tím, že žongluje s kusy pravdy a faktů a na čtenáři je, aby si udělal svůj názor. Mě ale tenhle přístup nebaví.

2 02.05.2021

(trochu SPOILER, ale ne víc než anotace vydání z roku 2012 :)
Příběh o muži, který na sobě (jako dobrovolný pokusný králík) zkouší jakousi psychotropní látku, kterou vyvinul jeho dlouholetý kamarád a která ho umí přenést o 600 let zpět do minulosti. Jak už to ale drogy umí, děje se odehrávající „tam“ mu připadají daleko opravdovější a barvitější než jeho šedý život „tady“, takže není ochotný se drogy vzdát a žít svůj život ve své době.
Středověké „tajemno“ mě nechytlo (některé příbuzenské vztahy jsem nepochopila ani do konce knihy), nebavil mě ani současný život hlavního hrdiny ani minulost, která ho tak pohltila, celá koncepce mi nesedla a moc jsem neměla motivaci číst dál. ALE...
Pak se ale autorka zaměřila víc na závislost hlavního hrdiny, jeho zmatení a neschopnost oddělit od sebe oba světy, nabalující se lži a další problémy, které mu droga přináší v tomto světě, a postupně mě to začalo bavit až tak, že jsem si po dočtení řekla: DOST DOBRÝ!

8 30.04.2021

Steinbeck je prostě vynikající vypravěč.
Anotace mluví o povídkách, kletbě a tajemnosti, s čímž si dovolím nesouhlasit. Jedná se o příběhy různých lidí/rodin z údolí nazvaného Nebeské pastviny, které spolu souvisí a nesouvisí zároveň – jako když kamera vždy zabere detail na někoho ze skupiny lidí – je tam sám, ale zároveň je součástí té skupiny. A spíš než o kletbě a tajemnosti jsou o životě. A to Steinbeck umí. Umí popsat svoje hrdiny tak, aby se čtenář mohl vžít do jejich situace, pochopit stav mysli, pohnutky, reakce. Příběhy mají lidskou hloubku a stojí za to si je přečíst.
---
„V údolí se o Juniovi brzy začalo všelicos povídat – a nebylo to obvykle nic pěkného, neboť lidé, kteří pro samou práci pomalu nevědí, kde jim hlava stojí, nemají příliš mnoho pochopení pro lenochy. Možná že mu někdy i trochu záviděli. Ale když viděli, jak bláhově si počíná, bývalo jim ho často upřímně líto. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohl být šťastný. (...)
Jednou si Junius najal čeledína, který do čtrnácti dnů zlenivěl tak, že neudělal o nic víc práce než jeho pán. Oba se vždycky někde posadili a vážně rozmlouvali o věcech, které je zajímaly a v nichž neměli jasno: Čím to, že jsou květiny barevné? Jak staří Inkové pochovávali své mrtvé?“
---
„Ano, [platany] rostou u vody. Dobré věci milují vodu. Nedobré věci jsou vždycky suché.
Platany jsou veliké a dobré. Myslím, že dobrá věc musí být hodně veliká, má-li se uchovat. Malé dobré věci zanikají, vždycky je zahubí špatné malé věci. Velká věc je zřídkakdy jedovatá nebo zrádná. Proto také v lidském myšlení splývá velikost s dobrem a malost se zlem. Rozumíš tomu, Robbie?“