mi-380 komentáře u knih
Kladivo na čarodějnice na Islandu v roce 2005, první případ Tóry a Matthewa. Pěkně to během pátrání mezi nimi jiskří a my při tom můžeme nahlédnout do magické historie islandského středověku, do nekonečných třenic mezi katolíky a protestanty, a také do neméně zajímavé ostrovní současnosti s podivným spolkem vysokoškoláků.
Přidávám 85 % (aktuálně 309 hodnotících s průměrem 83 %).
…
„Jako matka s matkou? To si jako budeme vyměňovat názory na výchovu dětí?“ Tóra neměla sebemenší chuť se s tou ženskou setkat.
Matthias pokrčil rameny. „To nevím. Já nejsem matka.“
P.S.
Yrsa se snaží dělat zdravotní osvětu. Před nedávnem jsem četl čtvrtou část (Led v žilách), ta byla ostře protialkoholická. Tato první část je zase otevřeně tvrdě protikuřácká.
Autor se rafinovaně snaží vyvolat u čtenáře pocit rovnováhy a zadostiučinění. Na jedné straně vah je mužův zločin, na druhé domýšlivost unesené dívky. Zakřiknutost, malost a staromódnost versus vzdělanost, arogance a progresivita. Jedna strana prohrává, pro mne je však vítězná. I když s ní v mnohém nesouhlasím.
80 % (aktuálně 542 hodnotících s průměrem 87 %).
Povídky s minimální pointou, zato však s dobrými nápady a přesnou atmosférou jihočeského venkova a maloměsta devadesátých let.
75 % (aktuálně 48 hodnotících s průměrem 82 %).
... „A v Rakousku nemáte zákusky?“
Paní Kühlmayer se rozesměje, „Terezko, u nás v Salzburgu je cukráren snad padesát, to mi věř… když si chceš dát s kamarádkou fajnový kafe, jdeš na Residenzplatz do Café Tomaselli, z terasy se koukáš na zástupy turistů, co se jdou mrknout za roh na sochu velkýho Amadea, upíjíš tasse melange a zakusuješ k tomu Sacherdort. A hned naproti vidíš cukrárnu Fürst, kde maj zaručeně pravý Mozartkugeln, v modrým papírku. A hned za roh vidíš na Josef Holzmayr Susswaren, tam maj ty Mozartovo koule balený v červeným papírku a taky zaručeně echt! Vyber si… A zákusků sou tam stovky, nejfajnovější dortíky a nejjemnější čokoláda…“ Paní Kühlmayer trochu zvážní, „ale takovouhle špičku, co sem si dávala jako malá holka, tam nikde nekoupíš…“ (Příběh milovnice koňakových špiček).
Autor zamíchal do předrevoluční reality trochu víc fantazie ve stylu světoznámých detektivních autorů, včetně pouček, že „bez náhody by to tedy nešlo“ a „bez hororového konce už vůbec ne“. Přesto tento zatím chronologicky druhý díl (po úvodním Uzlu) považuji za vysoce nadprůměrnou detektivku s přesně vystiženými postavami i atmosférou předrevoluční Bratislavy.
85 % (307 hodnotících s průměrem 87 %).
Tak tady mezi forbínami jsem našel tu sice známou, ale stále svěží Werichovu poučku:
„Vyskytoval jsem se ve formách organických i anorganických, dělil jsem se, štěpil jsem se, ale přišel jsem na jednu zkušenost, a totiž tu, že z ničeho se nemá dělat věda. Ani z vědy ne, natož ze života. Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má koukat, aby byl to, co je, a nemá bejt to, co není – jak tomu v mnoha případech je. To je celý.“
A je jich tu mnohem víc, třeba tahle:
„Střed věku… Já sám tedy nemám technologické vzdělání, jsem ještě oběť humanistické blbosti, ale i tak bych se mohl filozofickou cestou dobrat definice středu, laicky ovšem… řekl bych, že střed je bod, který je od obou konců stejně vzdálen – ovšem za předpokladu, že ty konce jsou konstantní, tedy neměnné. Ovšem u našeho věku se to říct nedá. Náš věk nemá oba konce konstantní, a to proto, že nevíme, kdy to vlastně začalo. Kdežto ten novověk, tam se ten konec neustále mění, tam na vteřinu navazuje nová vteřina, nová minuta, nová hodina, nový den, nový týden, nový měsíc, nový rok… nové desetiletí, století, tisíciletí – to letí, letí, letí. Takže ten středověk, aby se udržoval pořád ve středu, ten taky musí pořád kupředu. Středověk si vymysleli lidé žijící v novověku, aby si odreagovali svůj Minderwertigkeitskomplex…“ (poslední megaslovo jsem musel prohnat překladačem: komplex méněcennosti)
Chybí tomu jen to audio, jak už zde mnozí upozornili.
90 % (je nás jen 27 hodnotících s průměrem 94 %).
Už léta mám rád svět Jamese Bonda a ještě radši mám svět Philla Marlowa. Harry Hole se pohybuje někde mezi. Občas se jeho osudy podobají stylu akčního neporazitelného agenta, jehož soupeřem je vždy superďábelský padouch, většinou se ale potácí ve stylu nezkorumpovatelného a nevypočitatelného chytrého opilce se srdcem na správném místě, který dostává přes hubu, padá a zase vstává, a nepřestane, dokud se neprotluče k těžce zaplacenému vítězství spravedlnosti. V Levhartovi si můžeme užít oba tyto jeho světy a navíc se zúčastníme i očekávané exkurze, tentokrát do opiového Hongkonku, krutého Konga a zasněžených norských plání.
90 % (aktuálně 1139 hodnotících, 91 %).
Kouzlo oddělení Q se mi vytrácí. Carlův drsný humor se změnil v prostinké žertíky, záhadné postavy Asada a Rose začínají nudit, zápletka je ještě méně pravděpodobná, než v předchozích dílech. Moc se nehýbe ani všemi díly prostupující řešení úvodního případu celé série. Naštěstí postavička Marca a hlavně jeho povaha je zvládnuta na výbornou, stejně jako jeho zoufalý, napínavý, permanentní (i když těžko uvěřitelný) útěk.
65 % (aktuálně 279 hodnotících dává průměr 86 %).
Slečna Marplová se objevuje na scéně jen minimálně, řeší případ na dálku. Dříve u nás vyšlo pod titulem To je vražda, řekla. Se stejným názvem byl v roce 1961 natočen film (http://www.csfd.cz/film/85389-to-je-vrazda-rekla/), kde slečna Marplová dostává mnohem větší prostor. 70 %.
Autor zamíchal svou historicko-romantickou detektivku dílem z dramatických událostí kolem ruské revoluce a vyvraždění carské rodiny, dílem z osudů bájné tarzanovité postavy z finských lesů, z čehož vyšlo průměrné oddychové dílko. Celkem čtivé, ale přinášející minimum přidané hodnoty.
65 % (aktuálně 84 hodnotících s průměrem 79 %).
Klasický dobrodružný příběh z doby římského dobývání Británie s množstvím skutečných historických postav. Je ohrožen život generálových dětí a kdo jiný může být pověřen řešením problému než sehraná dvojice Macro a Cato, zanechávajíc tak svou centurii v táboře druhé legie bez velení.
Autor nás seznamuje s rozdílným přístupem keltských britských kmenů k vetřelcům: od kolaborace až k nelítostnému odporu, od pragmatické věrnosti až k očekávané zradě. Ani se jim nedivím, museli čelit klasické koloniální mašinérii s obvyklými zástupnými důvody: přinášíme vám civilizaci, prosperitu, kulturu. Že jde o moc a bohatství, o tom se zas tak moc nemluvilo, ať už se roztahovali Řekové, Peršané, Římané, Arabové, Španělé, Mongolové, Portugalci, Angličané, Francouzi, Američané, Němci, Japonci, Číňané, Rusové, atd., atd. …
Otázka by měla znít: Kdo nikdy nebyl dobyvatelem? Vždyť i ti naši slovanští předkové vyhnali z české kotliny Germány, a ti určitě nebyli dobromyslní beránci.
75 % (176 hodnotících s průměrem 90 %).
…
„Řím většinou prokazuje svým spojencům vděk,“ namítl Cato. „Podle mě by císař Claudius rád viděl impérium jako velkou rodinu národů.”
„Vážně?” Catonova naivita přinutila Boudicu k úsměvu. „Takže váš císař je vlastně otec a statní legionáři jsou jeho rozmazlení synáčci. Provincie zase jeho plodné prosperující dcery - základ veškerého bohatství říše.“
„Copak nevidíš, co to znamená, stát se spojencem Říma?“ pokračovala Boudica. „Zlomíte našeho ducha...“
Andy nám vypráví svůj životní příběh. O tom, jak se z potencionálního kriminálníka stal elitním britským vojákem. Nebylo to snadné. Postup přes výcvik, disciplínu, nasazení v Severním Irsku, další drsný výcvik až po „Mission: Impossible“ v Iráku, není pro každého. Vyprávění je jasné, stručné, přímočaré, prostě vojenské.
Andy ale hlavně popisuje svou životní akci. Sledujeme nepodařený výsadek a zbytečný masakr s logickým vyústěním. Paradoxní je, že Sýrie byla v této válce spojencem Ameriky.
Ještě, že jsem se nenarodil v Iráku a nemusel čelit těmhle britským zabijákům. Nebo také - děkuji, že jsem se nenarodil v Anglii a nemusel padnout do rukou těmhle iráckým sadistům.
Při čtení mi vychází: Bitva o Kuvajt byla jedním ze spouštěcích mechanizmů současné destabilizace celého arabského regionu.
75 % (81 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Yankeeové moc dobře ví, jak se bojuje ve velkém stylu. Školáčci ze Států posílali vojákům obrovské krabice různých překvápek: obrázky šestiletých prcků, kteří namalovali perfektní správné chlapy s americkou vlajkou a zlé chlapy s iráckou, obrovské zásoby mýdla, zubní pasty, psacích potřeb, hřebenů a deodorantů. Tyhle poklady byly normálně k dispozici v otevřených krabicích v kantýně a mohli jste si vybrat, co se vám líbilo. Nenechali jsme se Amíkama dvakrát zvát.
…
Já měl rychlou poradu s piloty. Dostali neprůstřelné vesty a trápili se rozhodováním, co s nimi. Jestli si na ně mají sednout, aby jim neustřelili koule, nebo si je oblíknout, aby je netrefili do prsou. Dospěli k závěru, že si je radši oblíknou, protože bez koulí se koneckonců dá žít.
Vtipná spojka mezi Bylo nás pět, Mikulášovými patáliemi a Hrdým Budžesem. Spojka také proto, že spojuje tři autorovy práce (Ze života lepší společnosti, Ze života socialistické společnosti a Ze života exilové společnosti), hořkosladce mapující tři období naší historie i Škvoreckého života. K té třetí, kanadské části, je zapotřebí alespoň základní vybavení angličtinou, v jedné povídce i němčinou.
Závěrečné slovo autora: … „Rovněž mi vytýkali, že se nemám snižovat k takovéto mrňavé formě, k žánru efemérnímu a nevážnému. Já ale píšu proto, že mě to baví, ne proto, abych se stal velkým spisovatelem.“
90 % (zatím 10 hodnotících je na průměru 84 %).
Tak trochu spoilery:
…
U snídaně pravil můj bratr Petr mé sestře Blance: „Myslím, že otec opět máti zahnul.“ Načež Blanka chichotala se. Otázal jsem se: „Co jí zahnul?“ Avšak Petr pravil: „Drž hubu!“ Neb jest sprostý. Pročež poté netázal jsem se.
…
moje sestra Blanka obořila se na mě s tvářemi červenými: „Tomu ty ještě nerozumíš. Na to jsi příliš hloupým.“ Avšak ona sama jest hloupou, neboť jest toliko ženou.
…
Zejména chodí mě navštěvovat kolegyně Jaroslava Cuceová, která je do mě šíleně zamilována a neustále se mě pokouší svést. Vyžaduji však od žen přísné morální zásady, ovšem s výjimkou Ireny Dittrichové, kde by mi tyto byly na překážku.
…
Nedávno přijel na dovolenou můj starší bratr Petr. Jest nyní vojínem-aspirínem. Druhdy býval studentem vysoké školy obchodnické v Praze. Avšak octl se v jiném stavu s Jaroslavou Cuceovou, i musil vstoupiti ve stav manželský, a posléze zcela zanechati nadějí ve vyšší vzdělání.
…
Brácha Ota před časem zradil naši socialistickou vlast útěkem před spravedlivým trestem za to, že plivl na sovětského důstojníka, jenž se právem plynoucím z jeho pouze dočasného pobytu v civilizované zemi domáhal přednostního obsloužení ve frontě na dámské kalhotky. Nyní brácha Ota užívá jidášského groše za zradu ideálů v kanadském městě Torontově, kde z jidášského groše velmi zbohatl.
…
Jednoho dne máti otevřela dopis, právě delivrovaný postmenem, a pravila: „A máme dědečka!“ Byl jsem šokován, neboť máti mi vždy tvrdila, že v mém případě žádný dědeček neexistuje. Vstoupila do světa bez pomoci mužského rodiče, proto také babička během delivery pásla dál. Máti mě totiž drží za podvěkového idiota, což nejsem. Dávno samozřejmě vím, že někde nějaký dědeček existuje, ovšem nemanželský, jenž nejvíc pravděpodobně zmizel, aby se vyhnul obligacím.
Po přečtení Štvance jsem se těšil na dalšího Robothama. Štvancem jsem byl nadšený, touto kampušovskou variací také, ale už o něco méně. Kniha byla napínavá, zajímavě pojatá díky dvěma vypravěčům, psycholog Joe je sympaťák, téma a utrpení obětí doslova mrazivé, ale tak nějak... obehrané...
85 % (zatím 375 hodnotících s průměrem 92 %).
Zápletka, rozuzlení i postavy originální. K tomu poučná exkurze do doby, kdy na islandských Vestmannských ostrovech řádila sopka a Britové s Islanďany vedli neúprosnou tresčí válku.
80 % (aktuálně 188 hodnotících s průměrem 83 %).
Svoboda, příjmení hlavního hrdiny, svoboda, něco, co lidem v tomto stoletém státu často chybělo. Autor čerpá z vlastních tvrdých zkušeností politického mukla a předává nám z první ruky zprávu o metodách totalitní převýchovy nepohodlných. Včetně poznání, že jsou ještě důležitější věci než svoboda.
95 % (49 hodnotících s průměrem 83 %).
… Milý adresáte, můj příteli a pane.
Ač netuším, kde pobýváš a ani přibližně kdo jsi, chovám o tobě jisté představy. Představuji si například, že vládneš velikou mocí. A kdybys jí vládl a hodlal nějakým způsobem vyjádřit, přimlouvám se, abys všechny lidi poučil, co je to hlad. A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť jistím, že došlo k úplnému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jako samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.
„Kate konečně přijel miláček Harry. Vegetarián (co tu bude jíst?!). Na Mitrovici je kapku moc éterickej. Vypadá, jako by právě sestoupil z mola Armaniho módní přehlídky, nosí kostkovanou pánskou kabeličku Louis Vuitton a když mi podává svoji leklou ruku, všimnu si, že má perfektní manikúru. Kate je samozřejmě nadšená a tvrdí, že tu Harry dokončí svoji první knihu, ale já mám podivnej dojem, že tohle prostě nebude fungovat. Ačkoli zázrak nelze vyloučit. Třeba se z metrosexuála stane mitrosexuál, to jest chlap, kterej začíná den panákem, pleskavicí a říhnutím, co probudí celej barák, trička Armani kupuje za dvě eura na místním trhu, ženy považuje za součást bytovýho zařízení, místo kabeličky nosí bouchačku a za třicet let si nevšimnul, že je v Mitrovici knihovna.“
Byl jsem v Albánii i v Kosovu, s tamními lidmi mám pozitivní zkušenosti (jeden malý příklad: albánská prodavačka v obchůdku neměla eura na vrácení, tak nechala svou peněženku, otevřenou kasu, svůj mobil a celý obchod, abychom jí to pohlídali, a vyrazila pro drobné do ulice), s nesmyslným utrácením peněz EU, a vidím že v UN je to stejné, mám naopak ty nejhorší zkušenosti. Neschopnost řešit problémy včas, nekompetentnost zaměstnanců, kteří většinou buď neumí nebo nechtějí nebo hrabou pro sebe. Nebo se drží byrokratických předpisů. Papíry, papíry, kecy, arogantní dobře se živící klíšťata koordinátorů a kontrolorů, něco jako mimozemšťané z misí OSN ve svých bílých džípech mezi kosovskými chudáky. Před depresemi mě ochránil jen švejkovský styl vyprávění. Děkuji autorce za nebojácný řez do hroutící se obludy OSN, která už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Vypadá to, že bez zásahu NATO a následné demokratizační péče OSN by Srbům i Albáncům v Kosovu bylo dnes lépe.
95 % (zatím jen 39 hodnotících s průměrem 92 %).
Standardní, promyšlenou detektivní zápletku, s velkým důrazem na LGBT komunitu, mi oživily dvě skutečnosti:
1. Londýn - všechna místa jsou reálná a pro cestovatele, který si tohle město oblíbil, jde o příjemnou připomínku známých lokalit a zimní atmosféry obrovského velkoměsta.
2. Slovenka v roli šéfinspektorky - originální postava, bojovnice, která nemá co ztratit a v bitvě o pravdu jde do všeho jánošíkovsky impulzivně a bezhlavě, často až neprofesionálně bezmyšlenkovitě.
Tři a půl hvězdičky, 70 % (218 hodnotících dává aktuálně neuvěřitelných 89 %).
Ve čtrnácti jsem hltal Tarzany, v šestnácti jsem se setkal poprvé s Barsoomem Johna Cartera a další Burroughsova čtivá a napínavá dobrodružství mě pohltila. Princezna Dejah Thoris je první díl, po kterém jsem prostě musel sehnat, a také sehnal, další pokračování. Dnes je mi jasná naivita a stejně tak literární nedokonalost, ale u legendy z mládí se tohle prostě odpouští. Letos (2012) jsme se navíc dočkali důstojného a velkorysého filmového zpracování. 80 %.
...
P.S.
Jak jsem na ČSFD hodnotil film:
Kdo rád četl verneovky, těšil se kdysi na Vynález zkázy, Dva roky prázdnin a další, kdo rád louskal komiksy, těšil se na Batmana, Supermana a další, kdo rád Tolkiena, nemohl se dočkat PP a těší se na Hobita. K tomu všemu musím přiznat mé dávné nadšení z Burroughsových afrických a barsoomských dobrodružství, z nichž Tarzana jsem si ve filmu užil několikrát, ale čekání na Johna bylo dlouhé. Čekal jsem příjemnou ilustraci a byl jsem spokojen. Burroughsův (nejen) duch je přítomen, Barsoom je správně vyprahlý, Dejah Thoris krásná, hrdá a statečná, John Carter skáče vysoko i daleko a objevuje se v pravou chvíli na správných místech, Woola se zařadil do stáda disneyovských pets někam dopředu, zelené hordy se valí planinami, má to spád, kvalitní triky, solidní 3D. Scénáristé si navíc dali práci s dokonalejším orámováním marťanského dobrodružství událostmi na Zemi, takhle promyšlené to E.R.B. neměl. Občasná naivita a změny v ději proti knize patří k věci - odpuštěno (jsme přeci v pohádce). Kdo nečetl, ten bude těžko chápat mých 80 %.
Dárek od kamarádky Radky. Ví, že rád cestuji, ale takhle daleko se mi to asi nepovede. Kniha je krásná, barevná, dostatečně velká a přehlednější než jakákoliv aplikace.
100 % (zatím 6 hodnotících s průměrem 97 %).
Indriðason umí nejen výborné erlendurovské detektivky, tentokrát se blýskl i svižným špionážním thrillerem. V hlavní roli je správná islandská neohrožená, skoro až bondovská, dóttir a v epizodních rolích se mihne i sám velký Erlendur se svým Watsonem Sigurdurem Ólli. Skvělá je charakteristika celosvětového působení amerických vojenských sil i popis systému manipulace veřejného mínění.
75 % (78 hodnotících je na průměru 81 %).