mi-380 komentáře u knih
Boj za nezávislost made in Heinlein. Autor posílá hlavního hrdinu spolu s dokonalým počítačem do revoluce - boje proti systému a předvádí naplno svůj libertariánský přístup – jakákoliv vláda jen omezuje svobody, otravuje a brzdí individuální aktivity. Heinlein byl nejen spisovatel, ale také voják, politik, filozof a prognostik, který dokázal vidět daleko dopředu. I tentokrát (1966) chrlí plno nápadů a předpovědí, jen občas mi ty revoluční buňky a soudruzi v nich lezou na nervy, stejně jako když jinak celkem svižný děj tu a tam vyplní zdlouhavé vysvětlování.
80 % (aktuálně 247 hodnotících, zatím průměr 84 %).
…
Řízená demokracie je, Manueli, krásná věc. Alespoň pro ty, kdo ji řídí. A největší síla této demokracie je ‚svobodný tisk‘. ‚Svobodný‘ tady ovšem znamená ‚odpovědný‘ a vedoucí činitelé určují, co je ‚odpovědné‘ a co ne.
…
Kdysi pracovalo mnoho hlupáků pro vládu a byli vděčni za své malé, ale pravidelné platy. To ale nebylo nic pro mě. Já jsem se narodil svobodný a chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Byl jsem soukromý podnikatel a nebyl jsem na výplatní listině žádné státní organizace. Časy se mění.
P.S.
Obálka příšerná, anotace zbytečně rozsáhlá, plná spoilerů.
„Nemám rád válku, nemám rád terorismus, nemám rád násilí“, slyšel jsem nedávno říkat známého politika. Souhlasím, Sharpe a jeho vojenská dobrodružství jsou ale jednou z výjimek. Četba Cornwellových románů mě dokáže přemístit v čase a prostoru – do romantiky mládí, do slavných dob neporazitelné Anglie, mezi statečné muže a krásné ženy, do drsného světa válčení, v němž jeho hrdina zase říká: „Vojáci jsou tu proto, aby bojovali za ty, kteří nemohou – děti, ženy, nemocné, staré.“
S Sharpem se v knize setkáváme dvakrát. Úvodní povídka je jen malá válečná epizodka, předcházející velkolepému a krutému střetnutí v románu Sharpův nepřítel. Autor dokázal pořádně zamotat vztahy mezi bojujícími národy, Sharpovými nepřáteli i přáteli, podřízenými i nadřízenými, a v (tentokrát výjimečně imaginárním) střetnutí během Vánoc 1812 nasadil do děje dostatek originálních vojenských taktik a nečekaných zvratů.
Zase po dlouhé době jsem se začetl téměř naplno: 90 % (aktuálně 73 hodnotících s průměrem 90 %).
„Pracku sem! Pracku sem!“
„Radši s ní skočím do vody, plantážníku nečesaný!“
(Štětináč honí Rychlonožku)
…
Každá klasika má někde začátek, tohle je jeden z nich.
80 % (114 hodnotících, zatím průměr 96 %).
Úvod rozpačitý, kdybych se chtěl seznamovat s drsnými členy speciálních jednotek, pustil bych si znovu začátek Predátora. Naštěstí autor brzy roztáčí přiměřeně akční a krvavý, mírně popisný, ale hlavně dobře promyšlený vesmírný mlýnek na maso. Při tom nenápadně ukazuje i na původ velkých aktuálních pozemských problémů:
• těžko porazitelná temná síla zbrojních firem
• boj mocných o suroviny - taktický, politický, občas i otevřený.
85 % (zatím 364 hodnocení s průměrem 90 %).
Velké sólo pro Steva Carellu, zaplněné jeho trpělivým pátráním - popojížděním, vyptáváním, přesvědčováním, tu a tam dokonce i flirtováním. McBain jako by četl naše komentáře, které stále dokola upozorňují na jednoduchost zápletek a malý počet stran, a tak se v pokračování s pořadovým číslem 32 pořádně rozjel. Tentokrát tedy netradičních 344 stran, jsou tu delší, ale o to reálnější dialogy, podrobnější popisy osob, místností, ulic, časté retrospektivy (gangy v mládí, válka ve Vietnamu), tu a tam podrobná citace zákonů, a také častější kritická a přiléhavá zamyšlení nad vývojem Isoly, což se asi dá zobecnit na všechna americká velkoměsta v roce 1977.
Změna, která neublížila ani nepomohla.
85 % (zatím 140 hodnocení s průměrem 80 %).
Příjemné oživování vyhasínajících mozkových spojů. Přísloví staré dobré Anglie, z nichž mnohá (hlavně o dětech) už dnes postupně přestávají platit. Řazeno tematicky do kapitol: Člověk, Lidské vlastnosti, Svět kolem, Duševno a Příroda, vše doplněno fonetickými znaky.
90 % (8 hodnotících, zatím průměr 73 %).
Příklady:
... Spare the rod and spoil the child (Šetři metlu a zkazíš dítě)
… Children should be seen and not heard (Děti mají být viděny, ne slyšeny)
… Men make houses, women make homes (Muži tvoří domy, ženy domovy)
… He that knows nothing, doubts nothing (Kdo nic neví, o ničem nepochybuje)
… Men, not walls make a city safe (Muži, nikoli zdi, dělají město bezpečné)
Déjà Vu, to znám, to už jsem někde viděl!? Aha, tenhle díl posloužil jako předloha jedné epizodě s inspektorem Columbem (konkrétně S10E05, Není čas na umírání z roku 1992).
McBain znovu vyprodukoval chytrou zápletku a na pouhých 134.(!) stranách rozjíždí napínavý příběh, kde kromě dvou ústředních postav (Bert Kling a Steve Carella) dostávají významné role všichni kolegové detektivové, včetně nejvyššího velení, a jednu z nejdůležitějších znovu i špekoun Ollie z 83. revíru. Autor svatbu, jako výchozí bod zápletky, použil podruhé (poprvé to bylo v devátém románu (Až do nejdelší smrti) z roku 1959. Stejně jako tehdy bych znovu, s obdivem k autorovu jednoduchému a přitom přesvědčivému stylu, hodnotil plným počtem, jenže je tu jeden z nejoblíbenějších konců tohoto žánru – supertiming, zásah spravedlnosti v posledních sekundách.
Ani realista jako McBain tomuto lákadlu nedokázal odolat.
85 % (zatím 128 hodnocení s průměrem 85 %).
…
„Já se nemusím ani dívat, pane,“ řekl barman. „Jsou tu jen dva zákazníci, oba staří pánové a vůbec nevypadají tak, jak jste mi popsal svou manželku.“
„Oukej,“ řekl Kling.
„Moji ženu taky unesli o naší svatební noci,“ řekl barman suše. „Teď lituju, že si ji nenechali.“
„Tak vám pěkně děkuju,“ řekl Kling a zavěsil.
Falconer skloubil dva konflikty:
Irský samorost, alkoholik, samec, přímo Nadsamec, versus nejkrásnější dívka ostrova, nevinná, hrdá, s pohledem sice chladným, ale pozor - s hlavou plnou hříchu. Zatím v okolním Pacifiku Japonci dobývají vše, na co se podívají (smrtelný pohled má zejména nadporučík Tashiro). Britské asijské kolonie podléhají jedna za druhou, začíná bitva o Guadalcanal, bránu do Austrálie. Jenže vše bystře pozorují i domorodci a domorodkyně Šalomounových ostrovů a ti mají také své představy a plány.
Autor připomíná neokázalé válečné hrdinství, obětování jednotlivců pro dobro celku, ale zároveň si nedokáže odpustit několik zásahů v pravou chvíli, zde přímo v posledních sekundách. Kniha zaujme, ale… od tohoto autora jsem už četl působivější příběhy (Nezničitelná, Hedvábná stezka, Ostrovy přízraků, Zloba, Zmizelí).
75 % (27 hodnocení s průměrem 84 %).
…
Ten, který se jmenoval Tashiro, seskočil na palubu, lehce dopadl na bříška chodidel a přitom nespustil ruku z meče za pasem. Vykročil ke Corriganovi a zpod čapky zíraly jeho černé a studené oči.
„Vítejte na palubě,“ řekl Corrigan.
Kurosawa seskočil vedle Tashira. „My jménem císaře nyní přebírat vlastnictví tohoto ostrova. Nyní vy Japonsku podřízeni.“
„To mě fakt dojímá.“...
Kdo by neznal tu slavnou Hitchcockovu hororovou scénu ve sprše?
Blochova předloha je psychologická detektivka, která má rychlý spád děje a rozvleklý vysvětlující závěr. Spolu s filmem má zásluhu na tom, že kdysi dávno jsem si pročetl několik odborných knih na téma schizofrenie. Po letech ubírám jednu hvězdu. Jen nevím, zda jsem víc zestárl já, nebo tohle, dnes už snad klasické, dílko.
85 % (zatím 355 hodnocení s průměrem 85 %).
„Přečetl“ jsem asi jen díky audioknize, citlivě načtené Janem Hartlem. No, jedná se sice o bájné (z doby předmaturitní) a mystické romaneto s pěknou češtinou, s tajemným obrazem Františka Xavera Palka, který skutečně ve Svatém Mikuláši na Malé Straně visí, ale na dnešní poměry s nudným a navíc podivně nevyrovnaným dějem, zaplněným směsí romantiky, tragiky, bludů a nekonečným konfliktem: náboženství versus věda.
60 % (651 hodnocení s průměrem 71 %).
Severští spisovatelé jako by chtěli uvádět na pravou míru mýtus o jejich úžasných, blahobytných, super HDP monarchiích. Většinou k tomu využívají pochmurné sociální thrillery, Lindqvist jde dál, až k hororu. A to ne jen tak ledajakému. Děj mě překvapil, je promyšlený a spletitý, smutné postavy z okraje společnosti (alkoholici, bezdomovci, feťáci, zloději, kriminálnící, šikanovaní a šikanující …a jako trumf - upíři) se dějem plouží jen s minimální chutí do života, ovšem jejich dialogy jsou dokonalé a prostředí přesně odpozorované a nějak povědomé. Vyloučené lokality Stockholmu stejné jako v některých částech severočeských měst, vlastně, bohužel, jako ve většině velkoměst i zapadákovů naší civilizace dvou tváří, která chce jít světu příkladem, jen jí na to poslední dobou musí stále někdo půjčovat.
90 % (zatím 287 hodnocení s průměrem 80 %).
…
Lacke šel z náměstí dolů po schodech s krabičkou čokoládových bonbonů značky Aladdin zastrčenou za pasem kalhot. Jen nerad kradl v obchodě, ale neměl prachy a chtěl Virginii něco dát. Měl by jí vlastně přinést růže, ale zkuste něco šlohnout v květinářství.
P.S.
Vidím, že podle knihy už vznikly dva filmy, jdu se po nich podívat.
Steve Carella řeší případ zdánlivě jednoduchý, jenže… Autor znovu na polovině stran (v porovnání se současnými thrillery) rozvíjí napínavé a komplikované pátrání, plné smysluplných odboček a zamyšlení nad tehdejší americkou společností (1975).
Tentokrát bez humoru a bez dobrého konce.
85 % (zatím 87 hodnotících s průměrem 86 %).
„Ať tak či onak, veřejnost už vůbec nevěděla, na čí stranu se má přiklonit… …prostě, běžnému občanovi zůstala na patře z celého vyšetřování jakási neurčitá pachuť.“ Slova Josefa Klímy přesně charakterizují mé pocity z doby, kdy se bez Roberta Šlachty a jeho akcí neobešlo žádné zpravodajství.
Jako vždy dostatečně zasvěcený novinář Klíma při svých otázkách expolicistovi Šlachtovi jde do těla, nic mu jen tak nedaruje, natož aby tuhle knihu pojal jako reklamu na Přísahu. Hlavní postava mi ale i tak, na konci, po vysvětlení všech těch známých i neznámých kauz a jejich řešení, vychází jako nekompromisní a nepodplatitelný policajt z oblíbeného seriálu.
Ano, je to hlavně jeho pohled na věc, ale na nevyslovenou otázku z první věty mého komentáře už mám o něco jasnější názor.
80 % (529 hodnocení s průměrem 80 %).
Občas se pokouším začít novou detektivní sérii, často se ale po několika stránkách seznamování s dalším prostředím, dalším hromadným vrahem a další zoufalou, ale nepřemožitelnou policistkou, pokorně vracím k ověřené kvalitě.
Revír 87 patří mezi věrná a spolehlivá útočiště. Rok 1974, německá stopa. Steve Carella, Cotton Hawes a s nimi svérázný „špekoun“ Ollie Weeks ze sousedního 83. revíru odhalují jeden zločin za druhým, ten hlavní na ně ale čeká až na úplný konec.
85 % (aktuálně 107 hodnocení s průměrem 84 %).
…
„Štěkají pro nic za nic. Je zázrak, že lidi z okolí vůbec dokážou usnout. A tohle má být exkluzivní čtvrť! Záležet na mně, otrávil bych všecky psy v celých Spojených státech. Potom bych je dal vycpat a přidělat k nim kolečka a každý psí fanda by si moh jednoho koupit a promenovat se s ním kolem domu od rána do večera. Aspoň by celou noc neštěkali. Bože, jak já psy nenávidím!“
„Slyšel jste, ehm, slyšel jste včera ještě něco jiného než psy?“
„Jak bych moh něco slyšet, když všichni čoklové vyli jako pominutí?“ zeptal se Aronowitz. Začínal soptit vztekem.
Jsi Polák, Čech, Němec? Otázka života a smrti, jenže smrt se tehdy mohla týkat všech odpovědí. Leckdy ani volksliste nestačil v době války v Životicích k přežití. Velké poděkování autorce - utajování, zapomínání a překrucování jedné z válečných tragédií uvádí na pravou míru.
100 % (zatím 783 hodnocení s průměrem 88 %).
Connelly, sázka na jistotu. Autorův Bosch je sice zábavnější, ale advokátské kličkování jeho nevlastního bratra bývá stejně napínavé. Promyšlenost komplikované zápletky je i tentokrát obdivuhodná, s Mickeyem a jeho týmem se noříme hluboko do amerického soudního systému a s velkou hypoteční finanční krizí na pozadí zažíváme dokonalou právnickou bitvu se všemi pravidly, mazanostmi a podrazy od začátku až do překvapivého konce.
85 % (aktuálně 141 hodnocení s průměrem 87 %).
…
Crimmins vypadal, jako by nestíhal moje slova sledovat.
Usoudil jsem, že je to muž krátkých vět. Dvakrát zamžoural a natáhl se k telefonu. Slyšel jsem, že se baví přímo s Kurlenem. Po chvíli zavěsil.
„Cestu znáte, chytráku?“...
…
Naše mladá kolegyně pořád stála, přestože Cisco a já jsme se mezitím posadili. Bylo v tom něco symbolického. Jako by tím, že se s námi neposadí, zatímco my dva kujeme plány, dávala najevo, že ona svou duši neprodá.
Ano, právě jsem se vrátil z příjemného, klidného, skoro jako by zapomenutého koutu Jižních Čech, tuhle knížečku si tam (kromě omikronu) opatřil a s nadšením přečetl. Autor za dva dny stihl projít pěšky skoro tolik jako já za týden na kole a to ještě vyšplhal na každý kopec, který cestou spatřil, což já jsem zkusil jen dvakrát (Nebelstein a Hradišťský vrch). O svém putování pak sepsal pěknou zprávu, která je vedena ostře v národním duchu, s nostalgií po starých časech, kdy tam ještě nebylo tolik německy mluvícího obyvatelstva. Jako správný učitel, postižený nemocí z povolání zvanou „vysvětlování musí být důkladné“, doplňuje všechna navštívená místa podrobnými statistikami a faktografickými údaji oné doby. Radost mi působil příjemný starosvětský styl vyprávění, stejně jako názorné popisy míst, která jsem projížděl a procházel o 112 let později.
80 % (přede mnou zatím jedno tříhvězdičkové hodnocení).
…
Za východisko k výletu použil jsem Nových Hradů, kamž přijel jsem vlakem v 10 ¾ hod. dopoledne. Dostavník Mayerův (80 hal.) dovezl mne za ¾ hod. z nádraží do města.
Při silnici leží vesnice Pěnov (Byňov, Böhmdorf), bývala ještě před málo lety hodně česká, ale od doby, kdy v místě zřízena německá škola (1906), na níž působí učitel, dle sdělení zuřivý odrodilec, jest tam český živel stlačován.
Legenda přenášená z generace na generaci a vyprávěná moudrými starci za temných večerů. Určená dětem a poddaným, hlavně aby nezapomínali na pevnou víru v Boha. Začíná jako Cestománie v Alpách před dvěma sty lety s úvodním zaměřením na gastronomii, pokračuje jako Čert a Káča, ale nejsme v Čechách, takže děj je podstatně pochmurnější. Pro pádnější účinek poučení už tenkrát využita stará dobrá arachnofobie se svými pověstnými záchvatovými příznaky, zde vystupňovanými až do extrému, a to ruku v ruce se strašákem černé smrti.
60 % (aktuálně 66 hodnotících s průměrem 78 %).
Audiokniha: Igor Bareš nasazuje od první věty hrobový tón, tady se asi nedá očekávat občasné humorné odlehčení.
A opravdu ne, ani jednou. Autor svého novináře promění v úspěšného pátrače, ale to mu nestačí. Jeho vývoj pokračuje, přichází rodinná tragédie a David se transformuje do tvrdého chlapa, smrtelně nebezpečného, téměř supermana, co se ze všech nebezpečí vykroutí (a je jich jako ve třech akčních blockbusterech dohromady) a úvodní záhadná šaráda přechází do řádění srovnatelného s výbuchem supernovy.
65 % (aktuálně 1051 hodnotících s průměrem 80 %).
…
Na okamžik jsem se zahlédl v koupelnovém zrcadle a nelíbilo se mi, co za člověka z něj hledí. Ale věci se změnily. Já se změnil. Teď už jsem se nemohl vrátit k tomu jaký jsem byl dřív, o to se postarali.
1973, války městských gangů, čistý rasismus v krvavé podobě. Autor pokračuje v nekompromisním popisu odvrácené strany Ameriky a věřím, že nepřehání (je jasné, že jeho velkoměsto Isola se má k New Yorku stejně jako Dánovo Naše Mesto k Bratislavě). Tentokrát se McBain zaměřuje na absolutní bezmoc společnosti při nezvládání integrace záplavy imigrantů z odlišných kulturních okruhů. Příběh padesát let starý, ale i tak, pro jistotu: Bůh ochraňuj Ameriku.
I Evropu.
85 % (zatím 89 hodnocení s průměrem 82 %).
…
Bylo skutečně těžké věřit, že západní Riverhead patří k největšímu městu nejbohatší země na světě, ale nedá se nic dělat, stačí pár rychlých kroků přes most na Thomasově třídě. Na druhé straně mostu žilo půl milionu lidí v neuspořádaném prostředí pustém jako měsíční krajina. Dvaačtyřicet procent zdejších obyvatel bylo na seznamu sociální pomoci a z těch, kdo byli schopni pracovat, jich mělo zaměstnání pouze dvaadvacet procent. V budovách našlo útulek sedmnáct tisíc narkomanů, pokud se ovšem nepotulovali po ulicích jako konkurenti zlých psích smeček. Statistiky západního Riverheadu byly děsivé.
…
Je to negr a v padesátejch letech v jedný pouliční rvačce ztratil oko, někdo ho do něj píchnul. Dřív bydlel v Diamondbacku a tam byl tenkrát mezi gangama velkej neklid. Byly to ale strašně primitivní, sprostý rvačky, chápete? Používali doma vyrobený kvéry a utrhávali antény z aut, měli vystřelovací nože a házeli ze střech cihly. Dětský hračičky! Když to porovnáte se zbraněma, který máme my teď a který užíváme s rozvahou, je to skoro k smíchu.