mi-380 komentáře u knih
Názorné, polopatické, začátečnické. Ne vždy, ale často. Trochu mi to připomíná říkanky Ondřeje Sekory, jenže ty jsou určeny jinému okruhu čtenářů. Autora jsem naštěstí poznal v jeho vyzrálejších dílech. Pokud bych začal touto prvotinou, bylo by naše setkání krátké, k mé škodě.
50 % (zatím 19 hodnotících s průměrem 77 %).
...
V půl šesté ráno
město je kroky zotvíráno
a tma se sráží do světel.
Plazí se tramvaj plná těl.
Mladičká lhářka a o něco starší alkoholička. Dvě neveselé, většinou naivní (anti)hrdinky, s nimiž odhalujeme tajemství jedné velké clevelandské banky. A pak ještě s Robertem Mikušem, ten dokáže při četbě audioknihy vytvářet atmosféru záhad a napětí i tam, kde bychom ji normálně nenašli.
Užil jsem si netradiční pátrání, spojené s hloubkovou exkurzí do budovy jako z hororu, kde jsem se cítil jak v bludišti plném záhadných postav, zapomenutých klíčů, tajemných kroků, velkých podvodů, zamčených dveří a potencionálně štědrých neotevřených trezorů a bezpečnostních schránek.
80 % (zatím 229 hodnocení s průměrem 77 %).
P.S.
Autorka popisuje alkoholické eskapády Ing. Iris, postavy napsané podle sebe, velice přesvědčivě. Jako by si to vše prožila na vlastní kůži.
Už dlouho čekám na pátou knihu s Lacey Flint (The Dark, Orion - letos zatím jen v originálu), ale naštěstí každý thriller této spisovatelky mě dokáže chytit a u četby pevně přidržet až do posledního písmenka. Polodokumentární styl tentokrát děj neurychloval, zato navozoval další záhady, a navíc dokázal leccos podrobně vysvětlit. Jen to zjevení pravdy na konci bylo jako z Cimrmana.
75 % (zatím 548 hodnocení s průměrem 84 %).
P.S.
Závěr mi silně připomínal scénu z filmu Jára Cimrman ležící, spící. Jen ta záchrana ve formě vichru z hor tentokrát nedorazila:
Karla: "Ta záhadná postava tam dole v zahradě, to jsem byla já, Tomáši.”
Tomáš: "Ty, Karlo? Myslel jsem, že to byla Hedvika.”
Karla: "Kdepak, Tomáši. V té době Hedvika právě rodila tvé dítě.”
Tomáš: "Mé dítě? Myslel jsem, že je to Karlovo dítě.”
Karla: "Karel Hedviku vůbec neznal.”
Tomáš: "Ale jestli Hedvika rodila mé dítě, pak ty, Karlo, jsi...”
Karla: "Ano, Tomáši. Jsem tvá sestra.”
Tomáš: "To není možné!”
(Na scénu vejde Tomášův otec, Tomášova matka, švagr a teta.)
Otec: "Má pravdu, Tomáši.”
Tomáš: "Nemohu tomu uvěřit, vždyť tys mi, švagře, říkal..."
Švagr: "Nejsem tvůj švagr.”
Tomáš: "Ne?"
Švagr: "Jsem tvůj bratranec.”
Tomáš: "To ovšem mění celou situaci.”
Teta: "Ne tak docela. Já totiž nejsem tvá teta."
Tomáš: "Ty nejsi má teta, tetičko?"
Teta: "Ne. Jsem tvoje vzdálená snacha.”
Tomáš: "Ale v tom případě jsem tě obelhal, tatínku.”
Otec: "Nedělej si výčitky, milý synu. Já totiž nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn.”
Tomáš: "A maminka?"
Otec: "To je babička z otcovy strany.”
Tomáš: "To je hrozné. Jsem tedy úplný sirotek. Ale nevadí. Hlavně, že jsem konečně poznal pravdu!”
Nejsem odborník, jen mírně poučený obdivovatel. Autor dal dohromady další standardní životopis, což už malířovi ctitelé dobře znají. Užitečné je stručné shrnutí významných dat na konci. Hlavní význam pro mne mají kvalitní reprodukce (navíc se standardními popisy: datace, technika, velikost, umístění), prozářených obrazů, které jsou v tak velkém kontrastu k předčasně stárnoucímu, nemocnému, pochybujícímu Renoirovi. Barvy, tvary, nálada, jako by dílo, naštěstí v jeho případě oceňované už během malířova života, ukazovalo to pravé, dobře ukryté, optimistické Renoirovo já.
90 % (zatím 13 hodnotících s průměrem 75 %).
P.S.
Pokud vím, tak v ČR je k vidění jen jedna Renoirova malba (z šesti tisíc) – Milenci (1875, olej na plátně, 176x130 cm, NG Praha).
Politika a špionáž. Dva důvody, proč poslední knihy Agathy ztrácely své kouzlo. Mám obavu, aby to s Childovým Reachrem nedopadlo stejně. Proč soutěžit s Bondem?
Jinak tu nic ze základních očekávaných složek nechybí: hlavní hrdina se bezhlavě vrhá do sebevražedné mise, v níž se řídí hlavně instinktem a spoléháním na své fyzické parametry a rváčské zkušenosti, a pálí do soupeřů mimo jiné i vtipné a cynické hlášky.
Ale jo, rád jsem se s ním znovu setkal.
70 % (zatím 96 hodnocení s průměrem 81 %).
…
Možná propadla šachtou. Možná nepropadla. Reacherovi se to nechtělo zjišťovat. Jen zabouchl dveře a obrátil se.
...
„Opusťte město. Hned teď ráno. Vlastně okamžitě. Nechal přistavit auto, které vás odveze na dálnici. A přeje si, abyste slíbil, že se nevrátíte.“
„Co když se mi nechce odjet?“
„No tak, Reachere. Spolupracujte se mnou. Včera jste požádal o svezení.“
„To bylo včera. Město mi od té doby přirostlo k srdci.“
„Učinil vám férovou nabídku, Reachere. Jste tady necelých čtyřiadvacet hodin, a už jste se zapletl do dvou velkých rvaček.“
Teprve podruhé jsem přečetl něco tak beznadějného (pokud nepočítám popisy válečných utrpení). Pesimističtější bylo snad jen Šlejharovo Kuře melancholik.
Bellová je původem Bulharka, to jako by z hloubi historie vysvětlovalo její výběr prostředí. Bulhaři, stejně jako místní lidé kolem jezera, mají v genech směs turkické a slovanské krve, jenže tím podobnost s relativně pohodovým Bulharskem končí. U jezera (asi Aralské, ale možná jsou i další, méně známá) tahle turkicko-slovanská směs spolu s místní kulturou bavlny, vodky a násilí, vede k absolutní katastrofě, a to ne pouze ekologické.
Naturalismus v té nejhrubší podobě.
85 % (zatím 1038 hodnocení s průměrem 74 %).
…
„No jo. Nikdo není vomluvenej. Může ti bejt devadesát, můžeš mít jen jednu nohu a jedno voko, ale jak se sklízí bavlna, tak musíš jít na pole a makat. Matky s dětma, dokonce i starosta.“
…
Nami leží na suché trávě nad betonovým molem, na vrcholu kopce, kde si Rusové před lety postavili anténu pro meziplanetární vysílání. Tehdy bylo ještě jasné, že budou létat na jiné planety, osidlovat je a snad se i s mimozemšťany a mimozemšťankami družit, Nami se o tom ještě učil ve škole, ale postupně o tom učitelé přestali mluvit.
I v roce 1979 se v Isole vraždí.
...
Poučení hned na úvod: kalypso je mimo jiné hudební styl z Trinidadu (proslavil Harry Belafonte – Banana Boat Song), něco jako předchůdce rapu. Nebo také růžová orchidea. Původně ovšem nymfa z ostrova, s velkým písmenem na začátku.
...
Kromě toho všeho v hlavních rolích znovu exceluje dvojice Steve Carella a Meyer Meyer, obklopena svůdnými dlouhonohými dívkami všech odstínů pleti a smutných osudů. O hlavním padouchovi je jasno v polovině příběhu, přesto je detektivní pátrání už po třiatřicáté mcbainovsky originální, napínavé a věrohodné, plné řízných dialogů. Dílko stručné, přímočaré, osvěžující čtenářské buňky, balancující u mne někde na hranici mezi čtvrtou a pátou hvězdou.
90 % (aktuálně 102 hodnocení s průměrem 86 %).
…
“Co já mám v úmyslu udělat, je moje věc, ne vaše. Já znám policajty, nemyslete si, že policajty neznám! Hasiče taky, ne nadarmo jim říkáme tady u nás čtyřicet loupežníků! Když jsem bydlela v ulici Svatýho Sebastiana, tak mi jednou v bytě hořelo a oni ukradli všechno, co nebylo přibitý k podlaze. O policajtech a hasičích mi nemusíte nic vykládat!...“
Je tu vše, co mladého Heinleina dělá Heinleinem i v dalších, slavnějších letech: nevyzpytatelná mimozemská civilizace, studentská akademie, suchý humor, tu a tam drsná akce. Hlavně však vším prolíná autorův náhled na svět, v němž individualismus a potřeby malé komunity staví nad nekompetentní rozhodování vzdálené vlády, nemající potuchy o potřebách normálních lidí.
Přesto se mi tentokrát tato směs jeví jako ne zcela soudržná. Autor s psaním začínal, jeho hvězdné hodiny přišly později.
65 % (zatím 32 hodnocení s průměrem 81 %).
Objev při úklidu. Brožovaná knížečka, která doprovázela všechny mé děti, a s nimi i mne jako poradce, druhým stupněm základní školy. Kvantum úloh, bystřících mozek, chaos při hledání výsledků.
90 % (zatím 39 hodnotících s průměrem 98 %).
…
Strana 41, příklad 26: Z nádrže vyteče 120 hl vody 4 rourami za 6 hodin. Kolik vody vyteče 5 rourami se stejným průměrem za 14 hodin?
Sociální studentský ping pong, červenou knihovnu občas připomínající.
Ich forma: Ruby – James – Ruby – James – Ruby…
Chudá – bohatý – chudá – bohatý – chudá…
Milostné hrátky za odemčenými dveřmi, přetlačovaná, kde dlouho není jasné, o co vlastně autorce jde. Kam se děj/neděj posune? Drama, happyend, něco mezi?
70 % (zatím 630 hodnocení s průměrem 83 %).
Nejsem zastánce masivní imigrační politiky, historie říká, že to vždy vedlo jen k dalším krvavým konfliktům. Přesto se Hosseini, emigrant ze země, která pravidelně dodává do světa milióny uprchlíků, stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Ve svých románech dokáže popsat zoufalé situace lidí v Afghánistánu s obrovským citem, empatií a přesvědčivostí.
Tentokrát rozvíjí svá dramata v neobvyklé šíři, ať už se to týká letopočtů, rodin nebo lokalit, aby se všechny ty zdánlivě samostatné příběhy postupně pospojovaly (některé spolu drží jen na velmi tenké nitce, skoro neviditelné) a znovu zanechaly v duši čtenáře trvalou stopu.
95 % (aktuálně 1280 hodnotících, zatím průměr 86 %).
Vstup do děje jako výbuch bomby.
Spád svižný jak volný pád.
Citátů jak při přednášce filozofie.
Reálie, za něž by se nemusel stydět ani Forsythe.
Napínavé odhalování záhady jako s Poirotem.
Několikanásobný obrat zápletky ve stylu pouťové centrifugy.
Pravděpodobnost mizivá, konstrukce děje originální, obálka pěkná, ale nepřesná, čtivost nadprůměrná.
75 % (zatím 251 hodnocení s průměrem 80 %).
Objevy během šmejdění v temných koutech našich životů nepřináší nic radostného. U politiků jsou tyhle údaje ještě o něco truchlivější. Tady jde Kmenta tvrdě a důsledně do jednoho z nich, určitě bychom ale velké černé díry našly i v životech ostatních vůdců politických stran, jen zatím ty knihy nikdo nenapsal. Nějak si přestávám dělat iluze.
90 % (aktuálně 846 hodnotících, zatím průměr 85 %).
…
Vy jste znal pana Babiše osobně?
Ano.
Co si o něm myslíte?
Nesporně pracovitý, ale prevít vyjebaný to je.
To jste mě rozesmál.
…
A proč do toho teda šel?
No, to je ta otázka.
A vy si myslíte co?
Je to směsice několika důvodů Aby se ochránil před těmi věcmi z minulosti, které by ho mohly dohnat. Aby se pomstil Polákům za Unipetrol. Aby si uspokojil své ego. No a pak hrají roli informace. To je nejcennější, co může být. V tomto směru bych řekl, že je kozel zahradníkem. Představte si, že teď sedí na prameni největších informací o konkurenci. Umíte si představit, co to je? On teď všem vidí až do žaludku. Přečetl si dokonale svou konkurenci.
P.S.
Začal jsem číst před měsícem, dočteno až po návratu do reality po desetidenní cyklistice v Chorvatsku, kde jako by ty naše ekonomické, politické a válečné problémy neexistovaly. Ani se mi z toho zářiového slunce a teplého moře nechtělo zpátky.
Dlouho jsem autora řadil do skupiny průměrných řemeslníků, využívajících principy americké drsné školy, přičemž vynikal jednou specialitou: uměl zahnat hlavní postavy do neřešitelných situací a ty pak nějak vyřešil. Někdy tak, jindy onak. Zároveň pro jeho příběhy platí poučka inspektora Vodičky, ze Škvoreckého a Zábranovy Vraždy pro štěstí: „…Ale pamatujte si: ženská málokdy dělá něco sama. Obyčejně se dělají věci kvůli ní, anebo ona využívá ostatních a ti to dělají za ni…“
Po přečtení téhle šarády, popisující mimo jiné i smutné konce éry hippies, musím autora rehabilitovat a, v porovnání s ostatními jeho detektivkami, přidat jednu hvězdu.
75 % (zatím pouhých 22 hodnocení s průměrem 86 %).
Ach jo, škoda, že jsem to nepřečetl dřív, to bych si to všechno lépe pamatoval. Hořejšovy knihy máme v knihovně dávno, občas prolistované, v podstatě ale čtené minimálně. Tak jsem si to teď alespoň pěkně užil s archivem ČRo, kde autorovy knihy poutavě a fundovaně, s příjemným brněnským akcentem, a s pomocí mnoha odborníků, předávají zvídavým posluchačům.
95 % (zatím 166 hodnocení s průměrem 93 %).
Paní Daphne měla skvělý nápad, dokázala ho převést do náležitě pochmurného prostředí (to byla ostatně její specialita) a dát mu přiměřený dramatický náboj. A to tak, že v hlavě čtenáře při pozorování většího hejna opeřenců pocit nejistoty naskakuje rychle a usazuje se dlouhodobě. Lišák Hitchcock dokázal povídku náležitě využít, stejně jako před tím její Rebeccu, a Jan Hartl mi ji, během mého mávání nožem při likvidaci hejna ptáků (ale ne, byla to jen hromada hub), pěkně s citem přečetl.
90 % (zatím 373 hodnocení s průměrem 86 %).
P.S.
Povídka Ptáci, čteno podruhé, tentokrát audiokniha.
Po přečtení komentářů beru znovu do ruky celou knihu a jdu na „Jabloň“.
Mírně archaickým stylem autora (nebo překladatele?) jsem se prokousával s občasnými obtížemi, zato se mi při tom s příjemnou nostalgií vybavovali francouzští filmoví mušketýři temných kriminálek té doby (Trintignant, Delon, Gabin, Brasseur, Belmondo, Ventura...) a samozřejmě také jejich šarmantní partnerky (těch bylo…, pamatuji si nejvíc Girardot, Schneider, Jobert). Tahle krimi je hodně temná, ke konci nabírá na tempu a varovný výkřik o nekonečné délce chapadel politicko-mafiánské chobotnice je bohužel slyšet z roku 1975 až do současnosti.
80 % (zatím 25 hodnocení s modrým průměrem 79 %).
U novinářských výkřiků, ve stylu: úmrtí známé osobnosti, korupce politika, skandální chování celebrity, dvanáct let za vraždu a podobně, mi vždy chybí pozadí. Minulost, motivace, činy, svědomí. Chápu, novinář se musí hnát za novými událostmi a senzacemi, nemá čas a prostor. Nebo to neumí.
Paní Alena to umí. I tentokrát věrohodně a podrobně, ve dvou časových osách, popsala osudy několika typických lidiček procházejících převratnými událostmi posledního století. Mezi nimi je i jedna postava netypická, což dodává už tak chytře promyšlenému vyprávění další momenty napětí a překvapení. Pro mne, pamětníka doby předrevoluční, to byl s touto autorkou znovu skvělý zážitek.
95 % (zatím 5462 hodnocení s průměrem 90 %).
Ota Fink dělá kapitánu Moldánkovi užitečného idiota i ve svých jedenatřiceti letech. Kromě detektivní zápletky, do níž byli zapojeni dokonce i příslušníci spřátelených zemí (NDR a PLR), bylo pro mne mírným zdrojem napětí také sledování poměru mezi Otou a holkou House. Má to budoucnost? Nemá?
Jinak jde ale o vraždy, a to ne jen tak ledajaké, pomáhat při řešení musí i hospodská trampská parta.
Spád a humor nechybí, ale nějak u mě došlo k mírné redukci toho bezmezného nadšení z úvodních dílů.
80 % (zatím 36 hodnotících s průměrem 91 %).
…
Dolíček na kůži zůstal; nebyla sice ještě úplně studená, ale svejch povinnejch třicet šest šest už taky zdaleka neměla. A hlavně — tu hlavu měla v tak šíleným úhlu, že to veškerý pochyby vylučovalo.
Boj za nezávislost made in Heinlein. Autor posílá hlavního hrdinu spolu s dokonalým počítačem do revoluce - boje proti systému a předvádí naplno svůj libertariánský přístup – jakákoliv vláda jen omezuje svobody, otravuje a brzdí individuální aktivity. Heinlein byl nejen spisovatel, ale také voják, politik, filozof a prognostik, který dokázal vidět daleko dopředu. I tentokrát (1966) chrlí plno nápadů a předpovědí, jen občas mi ty revoluční buňky a soudruzi v nich lezou na nervy, stejně jako když jinak celkem svižný děj tu a tam vyplní zdlouhavé vysvětlování.
80 % (aktuálně 247 hodnotících, zatím průměr 84 %).
…
Řízená demokracie je, Manueli, krásná věc. Alespoň pro ty, kdo ji řídí. A největší síla této demokracie je ‚svobodný tisk‘. ‚Svobodný‘ tady ovšem znamená ‚odpovědný‘ a vedoucí činitelé určují, co je ‚odpovědné‘ a co ne.
…
Kdysi pracovalo mnoho hlupáků pro vládu a byli vděčni za své malé, ale pravidelné platy. To ale nebylo nic pro mě. Já jsem se narodil svobodný a chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Byl jsem soukromý podnikatel a nebyl jsem na výplatní listině žádné státní organizace. Časy se mění.
P.S.
Obálka příšerná, anotace zbytečně rozsáhlá, plná spoilerů.