micha-ella komentáře u knih
Znám rodinu s podobným osudem, jaký prožila a popsala paní Boučková ve svých knihách Rok kohouta a Život je nádherný. Adoptovat romské děti se jí vymstilo. Geny někdy nelze usměrnit výchovou ani čistým srdcem a láskou. Já před autorkou obou těchto knih smekám klobouk a přeju jí, aby se nenechala zlomit. Život je nádherný!
Mně vadí přeskakování v ději ve všech knížkách. Je pro mne nepříjemné, když se chci soustředit na pokračování příběhu a on navazuje zas až po několika stránkách a mezi tím začne příběh jiný. Stejně tak míchání minulosti se současností. Na tuto knížku jsem se velmi těšila, ale tímto mě zklamala, chyběla mi pohoda z četby.
Mně ta napínavost přišla až přehnaná, takové umělé dějové zvraty. Příběh spíš pro mládež než pro dospělé.
Tohle jsem vzdala. Proto nepíšu přečteno ani nedávám hvězdičky. Stačil mi krutý úvod a pak začátek - pokus autorky o horor, bohužel jak z béčkového filmu. Matka s dcerami místo ubytování jde za tmy a svitu měsíce prohlížet ponurý vnitřek majáku, v temné vodě plave končetina dětské mrtvolky, ale není to dítě, je to panenka s očima začerněnýma fixem... Bože!
Další nedočtená knížka. Styl mi vůbec nevyhovoval - dopisy, vsuvky snů, pokusy o horor, samé lži, nereálnost, vzdala jsem to před koncem.
Napsané je to opravdu jednoduše, amatérsky, až zvláštně, půl věty hovorově, půl spisovně, vtipnost spíš jako mezi dětmi. Část knížky jsem pak už jen prolistovala. Hezké fotky a kresbičky. Je vidět, že oba homosexuálové mají hodně známých, proto tolik pochvalných recenzí, ale na pět hvězdiček to skutečně ani zdaleka nemá!
Jedna z knížek, kterou jsem nejdřív chtěla odložit rozečtenou, ale pak mě silně přitáhla a nepustila. Hlavní hrdinka s psychickou nemocí (depresí, bipolární poruchou, autismem, kdoví čím) je přímo nesnesitelná, její sestra Ingrid úplně opačná, se svými třemi chlapečky a mateřskými trablemi mě hodně bavila, protože tohle mám v rodině, postava Patricka úžasná, skvělé hlášky a můj humor, přestože je to spíš smutné.
Nemám zájem ani chuť číst o takových lidech, o takových vztazích. Odložila jsem to na straně 100, to je můj limit, dát knížce šanci. Autorka si mohla odpustit i prolog, k čemu tento je? Taky pochybuju o možnosti, že by manželé mohli být ve vztahu právnička a klient, že by policista mohl oficielně vyšetřovat vlastní případ, používat násilí atp. Těch sto stránek mě doslova znechutilo, ač jde o vymyšlený příběh. Za mě NE!
Knížka na dovolenou. Povedená! Napsaná lehce a promyšleně. Někomu se zdá děj překombinovaný, ale já chválím, že důvody těch tajností nebyly jednoznačné, že jich bylo víc. (No, trochu to na konci zaskřípalo, ale pohnutky se daly pochopit.) Stránky kurzívou byly zbytečné. Líbilo se mi to.
Tentokrát mě nalákala anotace, ale nebylo to takové, jak jsem čekala. Několikrát jsem knížku odložila a pustila se do jiné, potom se zas k jejímu čtení vrátila. Celý ten příběh je kvalitně napsaný, ale nebavilo mě to.
Já byla pořád o krok napřed, protože mě styl psaní nutil přeskakovat odstavce, ba i celé stránky. Obě manželky dokolečka opakovaly to své, tak jsem o nic nepřišla. Prokousala jsem se až do konce, ale moc mě to nebavilo.
Tahle knížka má v sobě něco Kafkovského, proto jsem jí četla se zájmem. Je dobře napsaná, ale děj se příliš vleče, stačila by polovina stránek a příběh by tím určitě neztratil sílu. Koncentrovaná bída versus čistá morálka, jistě ale u toho ubohého muže ovlivněná představami - co si o něm ostatní pomyslí - a hlavně vírou v Boha. Tahle věta se mi zdá skvělá: "Bůh vstrčil prst do mé nervové tkáně a opatrně, jen tak lehounce v ní drobet zpřeházel vlákna."
Mně se tahle knížka moc líbila. Po všech detektivkách a thrillerech jsem si u ní vyloženě odpočinula. Vůbec to není romantika, jak tady vidím štítek, je to poklidné vyprávění napsané výborným stylem, ne nadarmo autorka obdržela prestižní literární cenu. Hezké.
Román plný různých životů, hodně hustý. Něco až nadbytečné - například příhody z cestování po Irsku, ale i jiné - a to množství postav! Chvílemi se mi pletlo, o které době je zrovna řeč. Popisy Berlína se určitě líbí Berlíňanům, každému se líbí číst o místech, která zná. Název knížky jsem nepochopila, ani jedna z hlavních postav se nesnažila dělat všechno správně.
Dva příběhy, které se na konci spojí a které mi svým střídáním šly hodně na nervy. Dějovou linku psanou kurzívou jsem v polovině opustila, to se prostě číst nedalo, vrátila jsem se k ní až v závěru. Druhá linka mě celkem bavila, pořád jsem čekala, co už z toho vyleze a nevěřila jsem svým očím. Po protivné módě přítomného a budoucího času se teď stalo v literatuře módní, že konec knihy převrátí celý děj vzhůru nohama a má to být pro čtenáře to nejlepší. (Někteří to skutečně chválí.) Pro mne je tím postavením na hlavu všechno předchozí tak nepravděpodobné, pitomé a neskutečné, že lituju času, kdy jsem u toho seděla. Skoro odpad.
Dlouhé natahování děje a jeho překombinovaní mi nevadilo, bavilo mě to, ovšem celý ten příběh je v podstatě absurdní. Vychází z domácího násilí a překlopí se do psychopatického jednání další postavy, která si po deseti letech vzpomene na své dávné trauma a vymyslí si neuvěřitelné řešení, do kterého zahrne i nevinné lidi. To už mi vadilo, stejně jako poslední třetina knížky s náhle uspěchaným koncem.
Nečteno, odloženo (odhozeno) po dvacáté stránce. Obvykle dávám knihám šanci až do strany sto, tady to prostě nešlo. Mizerný styl, trapný jazyk, naprostá ubohost.
Autorka je neuvěřitelně pilná, kolik už napsala knížek! Tahle byla pro mne zbytečně doplňovaná vedlejšími příběhy a měla dost depresivní téma. Ale výborně psychologicky zpracované.
Katko, ty jí rozhodně nečti!