MichelleS komentáře u knih

Čtivý romantický i dobrodružný příběh. Využity typické rekvizity (deníky, rozpečetěné dopisy, rodinná tajemství, vzdychání a mdloby...) a motivy (dědictví, čest, pomsta). Dokonalá atmosféra rodinných anglických sídel, doby, kdy muž byl gentleman a dáma měla nárok na rozmary a lichotky, kdy dané slovo bylo pevnější než zákon.

10 31.12.2017

Hezké vyznání milovanému místu.

2 29.12.2017

Důkaz, že o lásce jde psát zajímavě, bez patosu, zbytečného vzdychání, šokujících zvratů. V téhle knížce je láska, cit, který dáváme, tou jedinou konstantou, která překoná čas, prostor i přírodní zákony.

3 29.12.2017

Ze začátku je kniha jako slunečný podzimní den, nostalgie, blížící se konec, klid, vyrovnanost, hezké vzpomínky. Ale den postupně temní, stává se sychravým a nevlídným, vzrůstá napětí. Jenže nepřijde žádná očistná bouře, přibývá nezodpovězených otázek, přestože generál chce jen dvě odpovědi. A těch otázek, co se vyrojí v hlavě čtenáře. Knížka pro opakované čtení, na které se už teď těším.

11 26.12.2017

Jednoduché vyprávění, prostě krásné. Poslední stránky úžasně gradují a najednou je všechno jinak. Zážitek, který se sice nedá opakovat, ale velké díky za něj, pane Claudele.

6 22.12.2017

Knihu mám doma už strašně dlouho a odkládala jsem ji, jako takovou tu spolehlivou jistotu dobrého čtení. Teď se mi hodila do čtenářské výzvy, bodu oblíbená kniha rodičů, prarodičů. Jen nadšení se nějak nedostavilo. Nádherné byly pasáže o australské přírodě nebo dramatické scény požáru. Milostná linka mezi Ralphem a Meggie mi přišla křečovitá, samotná myšlenka zakázané lásky katolického duchovního je výborná, ale tak, jak ji autorka pojala, s těmi krásnými postavami a vznešenými proslovy a gesty, to byla příliš červená knihovna. Nezaujalo mne ani zpracování postav, pokud tedy nějaké bylo, řada lidí vnáší do příběhu jen své jméno a vztah k Meggie nebo Ralphovi. A to ten začátek na Novém Zélandu vypadal tak slibně.

4 21.12.2017

Neměla sem tušení, co je accabadora, neznala jsem ani pojem dítě duše. Díky téhle nevšední knížce už to vím. Příběh i vyprávění je prosté, ale dotýká se několika zásadních otázek. Nezapomenutelná, aspoň pro mne.

7 10.12.2017

Knížka, ze které sálá nostalgie dětství a lidské teplo. Svět viděný klukovskýma očima (i když vyprávěný er formou), snaha pochopit, co často nechápou ani dospělí, naivita a první dětská láska, rodinná soudržnost a stokrát viděné i podivínské lidské figurky. Celé je to nádherně napsané, plné kouzelných přirovnání.

5 08.12.2017

Zajímavý, hodně smutný až ponurý příběh. Některé jazykové prostředky velmi zdařilé. Jinde se ale totéž omílá dokola (vlk v rouše beránčím) a stačil by jen náznak, místo vysvětlování znovu a ještě jinak a .... Občas mě z dobové atmosféry vytrhují drobnosti, neuvěřitelné dialogy.

4 29.11.2017

Lepší a čtivější, než jsem podle zdejších komentářů čekala. Emu jsem upřímně nesnášela, povrchní, sobecká nána. Pokud udělá něco správného, tak to nikdy nepramení z její dobroty nebo soucitu, vždy jen hraje divadýlko pro okolí. Zpočátku jsem pro ni hledala omluvy, mládí, naivitu, ideály pokřivené romantickými romány. Nevzpamatovala ji ani upřímná láska manžela (málo okázalá), ani mateřství. Naopak honbě za uspokojením svých rozmarů obětuje všechno kolem. Když člověka pálí dobré bydlo, má dojem, že jeho výjimečnou osobu život málo odměňuje, stačí si vzpomenout na Emu Bovaryovou a bude vyléčený.

6 26.11.2017

Sto let stará kniha, ale ne zastaralá. Lidské charaktery a touhy jsou stále stejné. Kniha mne pohltila, vůbec jsem nevnímala ubíhající stránky a najednou byl konec. Už při doslovu se mi po postavách stýskalo. I po té protivné klepně Olině i po povrchní zlatokopce Barbro. A co teprve ty postavy s velkým P - Izák a Inger. Především Inger jsem si zamilovala, urazila ohromný kus cesty a dostala naloženo těžké břemeno. Jaký je rozdíl mezi ní a Barbro, stejný čin, ale příčiny a následky úplně opačné.

5 22.11.2017

Líbilo se mi to, i když jsem totálně mimo svůj žánr. Především scény z bouří odříznutého ostrova.

4 16.11.2017

Příběh lásky, tak čisté a dokonalé, až pohádkově krásné v souboji s nezpochybnitelným zlem. Romantická část duše je okouzlená nádhernými vyznáními. Pro tu realističtější jsou postavy moc černobílé a vývoj zápletky (kdo co ví, zaslechl) příliš krkolomné. Zase jedna knížka, kterou jsem měla číst jako náctiletá.

2 10.11.2017

Moc pěkné převyprávění známé pověsti. Nepopírá klasiku i jazyk místy zní jako ze starých kronik. Přesto je tu něco nového, něco navíc. Především pochybnosti, strach, nejistota a další pocity bájné postavy velmi zlidšťují a přibližují.

5 08.11.2017

Jako se poblíž rodinného sídla rozbíhá čtyřcestí, tak je nám ústy čtyř členů rodiny vyprávěn její příběh. Příběh plný tajemství, mlčení, bolesti i moudrosti, svobody a smíření. Moc se mi líbilo úsporné vyjádření plné náznaků, vše pečlivě nadávkované. Každému vypravěči jsem dokázala porozumět, cítit jeho radost i smutek.

5 07.11.2017

Na Hobita jsem zřejmě propásla ten správný čas, pohádkám jsem odrostla, zlaté poklady mě nechávají chladnou. Možná kdybych Hobita přečetla v deseti, vychutnala bych si kouzelný i nebezpečný svět a zamilovala si jeho zvláštní obyvatele. Dětsky jednoduché vyprávění mě nenadchlo, krom strhujících scén (hádanky, boj s pavouky, rozhovor se Šmakem) bylo mnoho toho, co mě nebavilo a těšila jsem se, až to budu mít za sebou. Moje sympatie patřily Meddědovi a Bilbovi pro jeho odvahu, schopnost překonat strach a vlastní pohodlnost, tam bych se mohla učit.
Chtěla jsem vědět, co na té fantasy všichni mají. Zatím netuším. Časem zkusím ještě Pána prstenů, možná i Martina, ale určitě to bude chvíli trvat, protože teď mám všech trpaslíků, skřetů, elfů, čarodějů, draků... dost.

4 05.11.2017

Moc pěkné čtení. Jen se nedokážu smířit s pojetím životního přátelství tak plného soupeření, závisti, neupřímnosti. To je důvod, proč si mě kniha nedokázala úplně podmanit a nepřinutila mě pominout další věci (např. množství vedlejších postav, které se mi stále pletly navzdory častému listování na úvodní přehled nebo pro mne příliš strohý styl vyprávění). V doslovu zmiňovaná Elsa Morante, jejíž dvě knihy jsem letos četla, mě dokázala okouzlit a strhnout, snadno jsem odpouštěla drobné nedostatky (pokud nějaké byly), příběh jsem měla pořád v hlavě. Tady jsem se nedokázala vcítit ani do Eleny ani do Lily. Lila byla příliš vzdálená, tajemná, svéhlavá a nepředvídatelná. S Eleniným věčným srovnáváním a z toho plynoucí motivací jsem se míjela úplně.
Velmi zajímavé bylo sledovat italský temperament, sílu rodinných vazeb a minulých křivd, časté násilí, msty, pohled na místo ženy ve společnosti, na vzdělání.
Určitě si přečtu pokračování, třeba si mne Lila s Elenou nakonec získají.

5 03.11.2017

Vzpomínkové knihy z války bývají převážně z pohledu obětí. Tyto jsou psané agresorem, tím bezcitným vraždícím automatem, jak jej všichni známe z knih, učebnic, dokumentů, filmů... A najednou člověk zjišťuje, (co možná i tušil), že to není tak černobílé a i ti obyčejní vojáci byli jen oběťmi válečné mašinérie, obětí megalomanských plánů stratégů, kteří si ale ručičky nikdy neušpinili. Tatam je ideologie, jde jen o přežití, které je převážně dílem šťastné náhody. A v těch extrémních podmínkách se najdou i ti, kteří opití krví s gustem dobíjí raněné, ale i tací, kteří při střílení zavřou oči, protože "Nezabiješ!".

2 27.10.2017

Dozvěděla jsem se o hranicích opravdu hodně, v některých kapitolách jsem se našla . Jen mám trochu problém se s některými závěry ztotožnit, protože nejsem zvyklá nahlížet každodenní život přes víru a Bibli. Také některé chování a pocity a jejich příčiny, to u mne nesedí. Překvapilo mě, kolik dává křesťanská víra svobody, já sama jsem na sebe podle této knihy příliš přísná. Nevím, jestli se mi chce měnit svůj hodnotový žebříček, nevím, jestli se mi chce posuzovat oprávněnost prosby o pomoc a někoho tak vychovávat, nevím, jestli jsem ochotná vyvolat konflikt a dávat v sázku třeba klid v rodině.

5 17.10.2017

Život v socialismu, tohle spojení ve mně asociuje šeď, nudu, nedostatek, všednost, nezajímavost. A Joanna Bator dokáže o té době psát barevně, s poezií, chutěmi a vůněmi, vtipem i nostalgií. Svým úžasným jazykem dokáže všední vyzdvihnout a zkrášlit a na druhé straně to vznešené svým sarkasmem strhnout z piedestalu. A v té dokonale vystihnuté atmosféře se odehrávají soukromá dramata několika generací. Přestože přeskakování v čase a osobách vyžaduje kapku soustředění, všechny postavy a osudy jsou natolik originální, že se čtenáři nepletou. Doufám, že budou přeloženy i další autorčiny knihy.

14 12.10.2017